Původní pramen

Dokumenty ze zákulisí světové nadnárodní politiky 20. století.

Maurice Joly
Dialog mezi Machiavellim a Montesquiem v pekle.

(podle I. vydání z roku 1864)




Úvod.

„Národ, který neumí ubránit svoji svobodu,
není schopen ubránit ani svoje peníze.“
Maurice Joly, 1864



Dokument přináší český překlad knihy francouzského autora Maurice Joly [1] „Dialogue aux enfers entre Machiavelli et Montesquieu ou la politique de Machiavelli au XIXe siecle par un contemporain“, která vyšla poprvé anonymně roku 1864 v bruselské „Imprimerie de A. Mertens“ a podruhé byla v Bruselu vydána roku 1868 bez názvu nakladatelství a tiskárny, pouze s označením „Nouvelle Edition“, přičemž bylo v závorce uvedeno jméno autora (Maurice Joly). Za své autorství byl Joly odsouzen na 15 měsíců do vězení a nakonec spáchal sebevraždu. Prvý zkrácený německý překlad knihy vydalo roku 1865 lipské nakladatelství Otto Wiegand. Kniha upoutá čtenáře nejen svým obsahem, ale i svým prazvláštním osudem, který z ní bezpochyby učinil jednu z nejpozoruhodnějších prací světové literatury.

Dopomohl k tomu fakt, že neznámý autor nebo autoři „Protokolů siónských mudrců“ - které se staly pro Hitlera podkladem pro vyhlazovací politiku příslušníků židovského náboženství a rasy - převzali z Jolyho knihy řadu míst z projevů Machiavelliho, a to zčásti i doslovně, v celkovém rozsahu téměř padesáti tiskových stran. Jejich částečným přepracováním a doplněním vznikla zpráva, která obsahuje údajné záznamy řečí, jež měli židovští dobyvatelé světové Moci přednášet během svých tajných sezení. Původní francouzský text "Protokolů" byl přeložen nejprve do ruštiny, později do řady dalších jazyků a ovlivňoval dlouhá léta mínění čtenářů.

Jak se ovšem čtenář v následujícím textu přesvědčí, není v Jolyho knize téměř jediné slovo pojednávající o zednářských nebo židovských záležitostech; antisemitský obsah byl textu vtisknut až během vytváření "protokolů". Proto původní Jolyho práci nelze vinit z jejího pozdějšího zneužití.

Pro dnešní dobu je zajímavý Fleischhauerův poukaz na část obsahu „Dialogu“ (na stranách 285 - 366 jeho posudku), který se zabývá „návodem“ na převzetí Moci v parlamentní demokracii. Cituje odstavec rozebírající možnosti využití slabin systému při pokusech uchopit politicko-hospodářskou Moc - a to možná i nad celým světem - pozvolnou a nenápadnou „mírovou cestou“. Je míněn text patnáctého dialogu na stránkách 180 až 192 původního textu Jolyho knihy, jehož obsah Fleischhauer shrnul do krátkého odstavce:

„Těžkosti, které je nutno zamezit při použití všeobecného volebního práva. Ustavení předsedů všech volených správních komisí musí být volbě odňato. Kandidáti musí být zavázáni předchozí přísahou. Voliči nesmí mít možnost se sjednotit za účelem domluvy o odevzdání svého hlasu. Nesmí hlasovat v uzavřených schůzích. Potlačení volby podle seznamu: Rozklad volebních krajů všude tam, kde se zřetelně ukazuje opozice. Jak je možno získat hlasy bez toho, že by byly přímo koupeny. O opozici v komorách. O parlamentní strategii a umění jak usnesení zrušit.“

Nepopiratelný význam Jolyho „Dialogu“ je v tom, že upozorňuje občanskou společnost na proveditelné, ale už i provedené politické triky, pomocí nichž jsou nenápadně odstraňovány dosažené svobody jednotlivců i celých národů. Příkladem je situace Československa, která se v zemi vyvíjí po „Slavné sametové Revoluci“ (SSR) z listopadu 1989. Pod pláštěm slibované parlamentní demokracie byla nastoupena cesta připravující systém „demokracie autoritativní“, která bude zřejmě tvrdším nástupcem poúnorového systému, neboť likviduje i některé pozitivní sociální znaky, kterými se vyznačovala nenáviděná diktatura demokracie lidové. Kde je nutné hledat chybu?

Je velmi důležité si uvědomit zásadní skutečnost, že v politickém systému parlamentní demokracie nevlastní parlament občanskou suverenitu. I čeští občané pouze delegují parlamentu pravomoci, avšak tyto pravomoci se nestávají vlastnictvím parlamentu, nýbrž mu jsou jen propůjčeny. Povinností parlamentu je používat tyto pravomoci zákonně a na konci svého volebního období je zase neporušené vrátit lidem. Nové volby pak určí, komu budou tyto pravomoci dále svěřeny. Jak napsal britský filozof a konstitucionalista John Locke: „Legislativa nemůže převést pravomoci na utváření zákonů do jakýchkoli jiných rukou, protože tato pravomoc je delegována lidem. Ten kdo ji má, nesmí ji převést na někoho jiného.“

Způsob kontroly rozhodnutí prosazených vládou a jinými státními orgány popsal A. V. Dicey, nejpřednější britská autorita v ústavních otázkách: „Hlavní funkce referenda je zabránit schválení jakéhokoli významného aktu, který nemá souhlas voličů … Referendum zastupuje…nejlepší, ne-li vůbec jedinou možnou kontrolu nad neuváženými změnami v zásadních stanovách země“.

Lze připomenout všeobecně známá fakta, jimiž bylo v prvé řadě chybějící ústavodárné shromáždění a současné přivlastňování si ústavodárných práv parlamentem, za druhé požadavek překročení 5 %ní hranice odevzdaných volebních hlasů potřebných pro křeslo kandidáta politické strany v parlamentu, třetí podmínkou je složení finanční kauce, jež teprve umožní „svobodnou“ účast na parlamentních volbách, která propadne v případě neúspěchu. Výše kauce je stanovena na „pouhých“ 200 000 Kč, jejíž složení teprve povolí účast na volbách v jednom z osmi krajů České republiky (jejich počet byl zvýšen s platností od roku 2000 na čtrnáct), za čtvrté nerespektování platného ústavního zákona garantujícího občanské referendum v případě jakéhokoliv pokusu o nové rozdělení Československé republiky, za páté nedodržení složeného volebního slibu řadou poslanců a členů „posametové“ vlády. Připomeňme zde i prohlášení Václava Havla z prosince 1989 „Ideální Evropa je pro mne Evropa s nezávislou a zaručenou bezpečnostní politikou a zároveň Evropa neutrální“… „součástí politiky přátelské spolupráce bude odmítnutí obou vojenských paktů, NATO i Varšavské smlouvy“. Za šesté podepsal tentýž Václav Havel 12. března 1999 dokument, kterým přistoupila Česká republika k vojenském paktu NATO - a již v noci z 24. na 25. března se nacházela ve válečném stavu s Jugoslávií. Tak závažná rozhodnutí byla opakovaně prováděna bez občanského referenda!

„Dialog“ je podobný slabikář Zla, na které upozorňuje i v Jolyho textu citovaná Machiavelliho kniha „Il Principe“(Vladař). Znalost obou knih jistě pomůže voličům při udělení jejich hlasu i působit proti snahám organizovaných politických dobrodruhů, kteří touží po dosažení co největší osobní Moci. Před touto vášní nedokáže varovat ani starořímské přísloví „koho chtějí bohové zničit, tomu dají Moc“.

Ověřeným příkladem úspěšné obrany společnosti je politický systém Švýcarska, kde už téměř půl druhého století praktikovaná forma „polopřímé demokracie“ dosud neumožnila žádnému ze zvolených zástupců prosazení nežádoucí velikosti vysněné osobní Moci. Připomeňme, že Švýcarsko se - nepochybně zásluhou svého politického systému - dostalo (1999) na prvé místo světového žebříčku popisujícího životní úroveň obyvatel přesto, že země nevlastní téměř žádná nerostná bohatství. Prokázané výsledky vyvrací i Machiavelliho úvahy popisované v Jolyho knize a je možné s velkou pravděpodobností předpokládat, že Jolyho text přispěl i k vložení některých obranných ustanovení zakotvených a dodnes platných v ústavě Švýcarského spříženectví vyhlášené roku 1874, která byla vyhlášena po dlouhých jednáních a souhlasem všech zúčastněných stran prováděných po mezinárodním uznání Spříženectva na Vídeňském kongresu roku 1815.

Stává se „Jekyl a Hyde“ skutečností? Faktem zůstává, že lidská povaha je dvojitá. Člověk není ani dobrý, ani špatný, nanejvýš se jím v případě potřeby stává. Nemůže však zabránit okolostojícím, aby nerozeznali sílu jeho skutečné morálky. Jsou to jen lidé, kteří vytvářejí politické systémy a proto je tak důležité varování, které světu zanechal jeden z největších myslitelů Nového světa, třetí prezident Spojených států amerických Thomas Jefferson (1743-1826): „Nenechte se v otázce Moci vést důvěrou v člověka, nýbrž ho držte od konání zla řetězy Konstituce“. Později jeho výrok výrazně doplnil nezapomenutelný dvacátý osmý prezident Woodrow Wilson: „Historie svobody je historie omezování vládní Moci a ne jejího rozšiřování“.

Předlohou pro překlad bylo kapesní vydání německého nakladatelství „dtv“ z listopadu 1968, které z francouzštiny přeložil univ. prof. Dr. Dr. Hans Leisegang pod názvem „Macht contra Vernunft“ (Moc proti Rozumu). V českém překladu jsou vynechány úvody prof. Leiseganga i dr. Joachima Christiana Horna a podle textu původního francouzského originálu bylo doplněno dr. Hornem vypuštěných 140 tzv. „krácení“ textu. Tím se stal překlad zajímavým i pro specialisty v oboru desinformace jako ukázka jedné z forem, která leží již v blízkosti autocenzury. Vypuštěné části byly v překladu očíslovány ( X ). Doplněná „krácení“ byla pro snadné rozeznání vytisknuta kurzívou. V protikladu k českým gramatickým zvyklostem je v textu pojem „Moc“ psán s velkým počátečním písmenem. Cílem tohoto nezvyklého způsobu je neustále upozorňovat na nebezpečí držení nekontrolované politické „Moci“ v rukou jednotlivců nebo malých skupin. Pro čtenáře sledujícího současné politické události, přináší tato skoro sto padesát let stará kniha vysvětlení řady otázek, jejichž problematiku dnešní informační media pomíjejí. Přesto, že Joly ve svém pojetí formovaném úvahami 19. století odmítá suverenitu lidu, přináší řadu argumentů, které velmi dobře odůvodňují potřebu dosažení cílů sdružení „Více Demokracie“, které sleduje ústavní uzákonění práv slibovaných voličům už v zakládající listině prvé Československé republiky, známé „Washingtonské deklaraci“ z roku 1918. Tato práva jsou bezpochybně vhodnou obranou proti praktickému uskutečňování Machiavelliho úvah popisovaných v následujícím textu. V původním francouzském originálu tituluje Joly Montesquieho partnera „Machiavel“.



Úvod k prvému francouzskému vydání.

Vývody, které tato kniha obsahuje, se nechají použít na každou vládu; ale slouží přesto zvláštnímu účelu: Líčením jedné osobnosti - postavy Machiavelliho - je tu zobrazován politický systém, který se ve svých účincích od neblahé, a bohužel už vpravdě vzdálené minulosti ležících dobách svého vzniku nikdy nezměnil. Nejedná se tu o hanopis nebo pamflet. Vkus moderních národů je příliš vytříbený, než aby mu bylo možné silnými slovy říci pravdu o současné politice. Také když určité úspěchy trvají mimořádně dlouho, samy sebou přinášejí pokažení slušného smýšlení. Ale veřejné svědomí ještě žije a nebe se jednoho dne přece jen vmísí do hry, která je hrána proti němu samému. Existují jednání a principy, které je možné lépe posoudit, když jsou pozorovány mimo rámec, ve kterém se obyčejně před naším pohledem odehrávají. Pouhá změna hlediska již často vynáší na povrch hnus před tím, co uvidíme.

Zde bude všechno nabídnuto ve formě básnické smyšlenky. Bylo by přebytečné, k ní naznačovat klíč už od počátku. Když kniha obsahuje učení, jež má hlubší smysl, tak ho musí čtenář nalézt sám a nesmí mu být vysvětlováno. Mimochodem, četba přinese velký požitek; jen musí být při její četbě pomalu postupováno tak, jako je to nutné při všech vážně míněných rukopisech. Čtenář se také neptá po ruce, která tyto stránky psala. Dílo jako toto není vázáno na žádnou osobu. Dává odpověď na volání svědomí, které každý nosí ve svých myšlenkách. Jsou-li rozvedeny, zmizí autor; neboť zaznamenal pouze myšlenky, které tu jsou ve vědomí všech. Autor je pouze jeden z více nebo méně v temnotě zůstávajících spiklenců, kteří se sjednotili v boji za Dobro.

Ženeva, dne 15. října 1864.



Maurice Joly

Dialog mezi Machiavellim [2] a Montesquiem [3]v pekle.



„Brzy bude zpozorováno,
jak strašlivé ticho se kolem nás rozhostí
a v tomto tichu se vše sjednotí proti Moci,
která znásilňuje Právo“.

„Když chtěl Sulla Římanům vrátit svobodu,
nebyli už schopni ji unést“.

Montesquieu „Duch zákonů“



Prvá část



Prvý dialog.

Machiavelli: Bylo mi řečeno, že bych mohl na břehu této pusté krajiny potkat stín velkého Montesquieu. Stojí nyní sám přede mnou?

Montesquieu: Slovo „velký“ zde nepřísluší nikomu, Machiavel. Ale já jsem ten, koho hledáte.

Machiavelli: Mezi proslulými osobnostmi, jejichž stíny obývají tuto říši temna se téměř nenalezne jiná, kterou bych chtěl raději potkat než ducha Montesquieu. Zapuzen do těchto neznámých světů při putování duší děkuji náhodě, která mi konečně představuje autora „Ducha zákonů“.

Montesquieu: Někdejší státní sekretář Florentinské republiky ještě nezapomněl dvořanský způsob řeči. Ale o čem jiném bychom měli spolu mluvit, když jsme přestoupili tento pochmurný břeh, než o našich útrapách a našem utrpení.

Machiavelli: Mluví tak filozof, státník? Co znamená smrt pro osobnosti, které žily duchem, když duch přece neumírá? Co se mně týče, nemohu si přát žádnou únosnější situaci než tuto, která nám tu byla připravena až ku dni posledního soudu. Být osvobozen od starostí a tísní materielního života, žít v říši čistého rozumu, moci rozprávět s velkými muži, kteří vyplnili svět zvukem svého jména; z dálky sledovat revoluce států, hroucení a přeměny říší, přemýšlet o nových konstitucích, o změnách v mravech a představách národů Evropy, o pokrocích jejich kultury v politice, v uměních, v průmyslu, stejně jako na poli filozofických myšlenek, jaká je to hra pro myslitele! Nad čím můžeme žasnout! Jaká nová hlediska! Jaká neslýchaná odhalení! Jaké zázraky, máme-li věřit duchům, kteří k nám přicházejí! Smrt je pro nás jako se stáhnout do hlubokého ticha, ve kterém dokončíme naše dílo a sbíráme poučení z historie a vymožeností humanity. Naše zničení nemohlo roztrhat všechny svazky, které nás poutají k zemi; potomstvo mluví neustále o těch, kteří dokázali silně vzrušit lidského ducha. V dnešní době panují Vaše politické principy téměř v polovině Evropy; a když by se někdo chtěl uvolnit od strachu, který ho přepadne na temné cestě vedoucí do pekla nebo do nebe, kdo by mohl být lepší než Vy, který s tak čistou pověstí předstupuje před věčnou Spravedlnost?

Montesquieu: Nemluvíte vůbec o sobě, Machiavel. Jste příliš skromný, když v tichém mlčení přecházíte onu mimořádně velikou vážnost, kterou požívá autor knihy o vládci.

Machiavelli: Věřím, že slyším podtón tiché ironie, která se skrývá za Vašimi slovy. Měl by mně velký francouzský učitel státního práva opravdu posuzovat tak jako velká většina, která ode mne zná jen mé jméno a nekriticky převzatý předsudek? Tato kniha mně přinesla osudovou pověst, to vím. Učinila mně odpovědným za každou tyranii. Přivolala mi prokletí národů, které ve mně viděly zosobněný despotismus, který nenáviděly. To otrávilo moje poslední dny a jak se mi zdá, proklínající mínění potomstva mně pronásleduje až sem. Co jsem vlastně udělal? Sloužil jsem celých patnáct let mé vlasti, a tou byla republika. Podílel jsem se na spiknutí, abych ji udržel její nezávislost a neúnavně jsem ji obhajoval proti Ludvíku XII., proti Španělům, proti Juliu II., dokonce proti Borgiovi, který by ji beze mne zničil. Chránil jsem ji proti všem krvavým intrikám, kterými byla ze všech stran obetkána a přitom jsem bojoval diplomatickými prostředky tam, kde by jiný bojoval kordem; uzavíráním smluv, vyjednáváním, že jsem podle zájmů republiky, která by byla tenkrát rozmačkána mezi velmocemi, splétal nebo trhal vlákna, a kterou by válka rozhoupala jako malý člun na vlnách. Nebyla to vláda útisku a samovlády, kterou jsme ve Florenci měli; jednalo se o stát národní. Patřil jsem snad k těm, u kterých bylo vidět změnu jejich charakteru se změnou štěstí? Kati z rodu Medici věděli jak mne po svržení Soderiniho najdou. Vychován ve svobodě jsem s ní zahynul. Žil jsem ve vyhnanství, aniž by na mne spočinul pohled některého knížete, aniž by mi pomohl. Zemřel jsem chudý a zapomenut. To je můj život a to jsou zločiny, které mi přinesl nevděk mé vlasti a nenávist pozdějších generací. Nebe bude ke mně možná spravedlivější.

Montesquieu: To všechno jsem věděl, Machiavelli, a proto jsem nikdy nemohl pochopit, jak dokázal florentinský patriot, jak se tento služebník republiky mohl stát zakladatelem této zlověstné školy, ze které vyšly všechny korunované hlavy jako její žáci, a která dokáže ospravedlnit největší zločiny tyranie.

Machiavelli: A kdybych Vám nyní řekl, že tato kniha byla pouze fantazií diplomata, že nebyla vůbec určena do tisku, že našla veřejný souhlas, který autor nesdílel, a který ji koncipoval pod vlivem myšlenek, které byly tenkrát společným statkem všech italských knížectví, které dychtily po rozšíření své moci na účet ostatních, a které se nechaly vést úskočnou politikou, při které býval ten nejničemnější pokládán za nejšikovnějšího…

Montesquieu: Je to opravdu Vaše mínění? Jelikož ke mně mluvíte s takovou otevřeností, mohu se Vám přiznat, že totéž bylo moje mínění, a že jsem tím sdílel mínění těch, kteří Váš život znali a pozorně četli Vaše díla. Ano, Macchiavel, toto přiznání Vás ctí. Neřekl jste tenkrát, co jste myslel, nebo jste to řekl jen pod tlakem osobních dojmů, které na okamžik zkalily Vaše vysoce hloubavé myšlení.

Machiavelli: Zde se mýlíte, Montesquieu, a následujete příkladu těch, kteří o tom stejně usuzovali jako Vy. Mým jediným zločinem bylo, že jsem národům stejně jako králům řekl pravdu, ne pravdu o morálce, nýbrž pravdu o politice, ne pravdu o tom, co by mělo být, nýbrž pravdu o tom, co je a co vždy bude. Nikoliv já jsem zakladatel učení, které má pocházet ode mne; je jím lidské srdce. Machiavellismus je starší než Macchiavelli.

Mojžíš, Sesostris, Salomo, Lysander, Philipp a Alexander Makedonský, Agathkles, Romulus, Tarquinius, Julius Cézar, Augustus a také Nero, Karel Veliký, Theoderich, Chlodwig, Hugo Caper, Ludvík XI., Gonzalo de Cordoba, Cesare Borgia, to jsou moji duchovní předchůdci. Od nich, a sice vycházím od nejlepších mezi nimi a je třeba si povšimnout, že nemluvím o těch, kteří nastoupili po mně. Seznam jejich jmen by byl dlouhý. Naučili se z knihy o vládci jen to, co už dosud věděli z praktického používání Moci. Kdo mi ve Vaší době přinesl nádhernější holdování než Bedřich II.? Vyvrátil mé učení ve svých spisech v zájmu své popularity a ve své politice se přísně mého učení držel.

Jakou nevysvětlitelnou pomateností lidského ducha se stalo, že mi byla z toho, co jsem v tomto díle napsal upletena oprátka? Stejně dobře by bylo možné mít nějakému učenci za zlé, že bádal po fyzických příčinách, které zapříčiňují pád těles, když nás padající těleso zraní, lékaři, že popisuje nemoci, chemikovi, že sepíše historii jedů, mravokárci, že vylíčí nepravosti, historikovi, že píše dějiny.

Montesquieu: Ale Machiavel! Škoda, že zde není Sokrates, aby odkryl vychytralost, která se skrývá ve Vašich slovech! Když mi příroda dala také trochu nadání k diskutování, tak mi ani nepřipadá těžké Vám odpovědět. Srovnáváte zlo, které je zapříčiněno duchem panovačnosti, úskoku a násilí s jedem a nemocí. A Vaše spisy učí, jak se těmito nemocemi státy infikují a přinášíte školení o tom, jak se takové jedy vyrábějí. Když vědec, lékař, mravokárce studují zlo, tak přece ne proto, aby vyučovali jak je možno ho rozšířit, nýbrž aby ho léčili. To ale Vaše kniha nedělá. Ale to mě málo zajímá a já se kvůli tomu nenechám přivést z klidu. Když nepovýšíte despotismus na princip, když ho sám považujete za zlo, tak ho tím sám odsoudíte a alespoň zde můžeme být jednotni.

Machiavelli: Tedy nejsme, Montesquieu; neboť jste nepochopil můj celý myšlenkový pochod. Ukázal jsem Vám mou slabinu srovnáním, které by bylo možné lehce vyvrátit. Ani Sokratova ironie by mne nezneklidnila; neboť on byl také jen učitel praktické filozofie, jenomže šikovněji než ostatní používal falešný prostředek: slovní půtku. U něho jste nechodil do školy a já také ne. Nechme tedy slova a srovnávání a držme se myšlenky. Formuluji můj systém následovně a pochybuji, že jím budete moci otřást. Špatný instinkt je u člověka mocnější než dobrý. Člověk se cítí více přitahován ke zlu než k dobru. Strach a Moc ho ovládají více než rozum. Nezdržuji se dokazováním takových pravd. Ve Vaší vlasti Vám bylo také možné odporovat jen pomocí povrchní společnosti, jejíž vysocí kněží byli J. J. Rousseau a jeho apoštol Diderot. Všichni lidé usilují o získání Moci a není mezi nimi ani jediný, který by se nestal utiskovatelem, kdyby jím mohl být. Všichni, nebo skoro všichni, jsou připraveni obětovat svým zájmům práva svých spoluobčanů.

Co drží pohromadě tato divoká zvířata, která se jmenují lidé? Při vzniku společenských pořádků je to brutální a bezuzdné násilí, později je to zákon, tedy opět násilí, pouze uspořádané do určitých forem. Studoval jste násilí z Vašich pramenů; všude se násilí objevuje před právem.

Politická svoboda je ideál, který má jen relativní cenu. Životní nouze je to, co ovládá státy stejně jako jednotlivé lidi.

Pod určitými stupni zeměpisné šířky Evropy žijí národy, které jsou jednoduše neschopné používat svobodu přiměřeným způsobem. Když u nich trvá svoboda déle, přejde do nevázanosti. Přijde občanská- nebo bratrská válka, a stát je ztracen; rozdělí se na jednotlivé skupiny a rozpadne vnitřními otřesy, nebo ho toto rozdělení do skupin učiní lehkou kořistí zahraničí. Za takových poměrů dají potom národy přednost despotismu před anarchií. Nemají tak pravdu?

Když se státy jednou utvořily, tak mají dva druhy nepřátel: nepřátele, kteří je ohrožují zevnitř a nepřátele, kteří je ohrožují zvenku. Které zbraně použijete ve válce proti cizině? Budou si oba znepřátelení generálové navzájem sdílet své plány polního tažení, aby každý z obou mohl připravit na obranu? Upustí od nočních útoků, přepadů, zdrží se léček, bitev s nestejným počtem vojenských jednotek? To určitě neudělají. Takoví válečníci by se jen zesměšnili. A domníváte se, že tyto pasti, úklady, tato celá strategie, která je pro válku nepostradatelná, že se nepoužívá proti vnitřním nepřátelům, proti vzbouřencům? Jistě nebude tak přísně postupováno; ale v zásadě budou válečná pravidla stejná. Je možné za pomocí čistého rozumu řídit násilnické masy, které se dostaly do pohybu vlivem svých pocitů, svých vášní, svých předsudků?

I když bude vedení státních záležitostí svěřeno jedinému regentovi, malé skupině nebo celému národu, nemůže se zdařit žádná válka, žádný obchod, žádná vnitřní reforma bez použití takových prostředků, které, jak se zdá, zavrhujete, ale které byste musel sám použít, kdyby Vás francouzský král pověřil jen tou nejnižší státní úlohou.

Jak dětinská je přece výtka, která zasáhla knihu o vládci? Jejím obsahem je učení, že politika nemá vůbec nic společného s morálkou. Poznal jste alespoň jeden stát, který by se řídil principy, jež platí pro morálku privátních osob? Potom by byla každá válka zločinem i kdyby měla spravedlivý důvod; každý výboj, který nemá žádný jiný důvod než touhu po slávě, by byl zločinem; každá smlouva, ve které si Moc zajistí větší prospěch, by byla ohavným podvodem; každé uchvácení suverénní Moci by bylo jednáním zasluhujícím smrt. Nic jiného by nebylo legitimní než jen to co se zakládá na právu. Ale já jsem Vám už právě řekl a i nadále to pokládám za platné vzhledem k historii této doby: Všechny suverénní Moci vznikly pomocí násilí, nebo, což je totéž, popřením práva. Znamená to, že zavrhuji právo? Ne, dívám se na něj jen jako použitelné ve svých omezených hranicích ve vztazích národů mezi sebou stejně, jako ve vztazích vlády k ovládaným.

Nevidíte ostatně sám, že smysl samotného slova „právo“ má nedefinovatelnou neurčitost? Kde začíná a kde končí? Kde bude nebo nebude právo použito? Přinesu příklady: Je tu stát. Špatná organizace veřejné Moci, páté přes deváté v demokracii, bezmoc zákonů proti vzbouřencům, nepořádek, který všude vládne ho ženou do záhuby. Z řad aristokratů nebo z klínu národa se vyšvihne odvážný muž. Poruší ústavu, vloží ruku na zákony, přepracuje všechna nařízení a daruje své zemi dvacet let míru. Měl právo udělat, co udělal?

Pesistratos se pučem zmocnil athénského hradu; připravil tím století Perikla. Brutus poruší monarchistickou ústavu Říma, vyžene Tarquiniery a založí pomocí ran dýkou republiku, jejíž velikost je tím nejimposantnějším divadlem, které kdy bylo dáno světu. Pokud pokračoval zápas mezi patriciji a plebeji, ovládal vnitřní život republiky, přivedl ji k jejímu rozpadu a vše směřovalo k zániku. Objevují se Cézar a Augustus. To jsou opět násilníci. Ale římské císařství, které po republice následovalo, jimi vydrželo stejně dlouho, a když se zhroutilo pokrylo celý svět svými troskami. Nu? Bylo to právo s těmito smělými muži? Ne, podle Vašeho názoru. A přesto je následující generace zasypaly slávou. Opravdu sloužili své zemi a zachránili ji. Prodloužili tím její existenci o nepřetržitá staletí. Vidíte, že u států je princip práva podřízen prospěchu a co vyplývá z těchto úvah je: Dobro může vzejít ze zla, že dojdeme k dobru pomocí zla tak, jak dochází k uzdravení pomocí jedu, tak jako je zachráněn život pomocí ostrého nože. Méně jsem se zabýval tím, co je dobré a morální, jako tím, co je užitečné a potřebné. Vzal jsem lidské společnosti takové, jaké jsou a pro ně vypracoval pravidla, které vycházejí z jádra jejich podstaty.

Rozuměno čistě teoreticky: Jsou násilí a úskok něco zlého? Ano, ale je nutno je použít, když je cílem ovládnout lidi, a to tak dlouho pokud lidé nejsou andělé.

Všechno je dobré nebo špatné, podle potřeby, která je tím sledována a výsledku, kterého je dosaženo; úspěch světí prostředky. A když se mě teď zeptáte, proč jako republikán přesto dávám přednost vládní formě absolutismu, tak Vám musím říci: protože jsem byl ve své vlasti svědkem nestálosti a zbabělosti chátry, jejímu vrozenému otrockému nízkému smýšlení, její neschopnosti pochopit a dbát podmínky, za kterých je možné vést svobodný život. V mých očích se přitom jedná o slepou sílu, která dříve nebo později rozpadne, když nespočívá v rukou jediného muže. Zaručuji se Vám, že národ, který je přenechán sám sobě, ničemu nerozumí než tomu, jak sebe sám zničit, že nikdy nemůže vést, soudit, válčit. Musím Vám říci, že Řecko zářilo jen v těch dobách, kdy nebylo svobodné, že bez despotismu římské aristokracie a později bez despotismu císařů by se nikdy nemohla vyvinout zářivá kultura Evropy.

Mám také ještě hledat příklady mezi moderními státy? Jsou tak přesvědčující a početné, že vyjímám jen ty prvé, nejlepší.

Pod kterými ústavami a pod vládou kterých mužů prožívaly italské republiky svá nejzářivější údobí? Kteří panovníci založili Moc Španělska, Francie, Německa? Byli to muži jako Lev X., Julius II., Filip II., Barbarossa, Ludvík XIV., Napoleon, všichni muži se železnou pěstí, kteří se spíše více spoléhali na ochranu svých mečů než na konstituci jejich států.

Ale sám se divím tomu, že jsem tak dlouho mluvil, abych přesvědčil slavného autora, který mi naslouchá. Nestojí část těchto myšlenek, pokud jsem správně informován, v „Duchu zákonů“? Mohl by tento můj proslov zranit vážného a klidného muže, který tak vášnivě přemýšlel o problémech politiky? Spolupracovníci francouzské encykliky nebyli muži jako Cato; autor „Lettres Persanes“[4] nebyl svatý, dokonce ani fanatický věřící. Naše škola, která je nazývána nemorální, se přidržuje možná více pravého Boha než filozofové osmnáctého století.

Montesquieu: Vašimi posledními slovy jste mne nerozhněval, Machiavelli a pozorně jsem Vám naslouchal. Chcete mě nyní poslechnout a chcete mi vůči Vám dovolit tutéž otevřenost?

Machiavelli: Zmlknu a poslouchám v nábožném mlčení muže, který byl nazván zákonodárcem národů.


Druhý dialog.

Montesquieu: Vaše vývody mi nepřinášejí nic nového, Machiavelli a když jsem poněkud v rozpacích, jak je mám vyvrátit, pak méně proto, že znepokojují mé myšlení, jako proto, ať jsou nyní falešné nebo pravdivé, že nespočívají na žádné filozofické základně. Chápu dobře, že jste především politik a že jsou Vám fakta bližší než teorie. Ale snad přece přiznáte, že když se jedná o panování, je nutné se řídit principy. Nenecháváte ve Vaší politice místo ani morálce, ani náboženství, ani právu. Máte v ústech pouze dvě slova: Moc a úskočnost. Když se Váš celý systém omezuje jen na vysvětlování, že Moc hraje v lidských záležitostech velkou roli, že vychytralost je vlastnost, kterou státník nutně musí mít, tak snad vidíte, že to jsou pravdy, které nepotřebují žádný důkaz. Ale když vyzvednete násilí k principu a lest k pravidlu jednání vlády, když ve svém výčtu neberete vůbec ohled na zákony humanity, pak není právo tyranie jiné než právo divokých zvířat, neboť zvířata jsou rovněž schopná a silná a skutečně neplatí u nich jiné právo než právo brutálního násilí. Já ale nevěřím, že sám ve svém fatalismu jdete tak daleko; vždyť Vy přece rozeznáváte existenci dobra a zla.

Vaše zásada je, že dobré může vzejít ze zlého a že je dovoleno činit zlo, když by tím mohlo vzniknout něco dobrého. Tedy neříkáte: je vlastně dobré, porušit své slovo, je dobré použít úplatků, násilí a vraždy. Říkáte ovšem: je možné zradit, je-li to prospěšné, zabíjet, je-li to nutné, vzít svému bližnímu majetek, je-li to užitečné. Hned k tomu dodávám, že ve Vašem systému platí tyto zásady jen pro vládce, a jen, jedná-li se o jejich zájmy a zájmy státu. Proto má vládce právo porušit přísahu; může v proudech prolévat krev, aby dosáhl Moci nebo aby se při ní udržel; může vyrabovat ty, kterým se vyhýbal, může změnit všechny zákony, vydat nové a opět je přestoupit; může rozhazovat státní peníze, může podplácet, vydírat, trestat a vždy znovu do někoho mlátit.

Machiavelli: Ale neříkal jste přece sám, že je strach v despoticky ovládaných státech nutný, ctnost zbytečná, pocit cti nebezpečný, že je zapotřebí slepé poslušnosti a že by byl vladař ztracen kdyby jen jediný okamžik nechal svou Moc v klidu.[5]

Montesquieu: Jistě, řekl jsem to. Ale když jsem, stejně jako Vy, konstatoval ty strašlivé podmínky, kterými se tyranská vláda udržuje, udělal jsem to proto, abych ji pranýřoval, ale ne proto, abych jí stavěl oltáře. Udělal jsem to, abych mé vlasti vštípil proti ní odpor, která naštěstí nikdy neskláněla hlavu pod takovou porobou. Jak se jen můžete uzavírat před poznáním, že násilná vláda je jen výjimkou v řádném vývoji lidské společnosti a že největší krutovlády jsou donucovány hledat své ospravedlnění v myšlenkových pochodech, které jsou vzdáleny teoriím násilí. Ne jenom na užitek, nýbrž také na jejich povinnost se odvolávají všichni utlačovatelé. Učení o užitku samo je tedy právě tak málo průkazné jako prostředky, kterých se používá k jejímu odůvodnění.

Machiavelli: Zde Vás musím přerušit. Vy přiznáváte užitku jistý význam a to stačí, aby byly ospravedlněny všechny politické potřeby, které se nesnášejí s právem.

Montesquieu: Zájem státu je to na co se odvoláváte. Ale mějte na zřeteli, že nemohu dát lidským společnostem právě to jako základ, co je zničí. Ve jménu užitku budou se dopouštět zločinů vládci a národy stejně jako jednotliví občané. Státní zájem, říkáte! Ale jak mám rozeznat zda je výhodou pro vládce dopustit se této nebo jiné nespravedlnosti? Víme přeci, že státní zájem je příliš často zájmem vládce samotného nebo zkorumpovaných oblíbenců v jeho okolí? Já nejsem vydán všanc takovým důsledkům, když dám právo jako základ pro výstavbu společností, protože právní pojem udává hranici, kterou zájem nesmí přestoupit.

A když se mne zeptáte, co je základem práva, tak Vám musím odpovědět, že je to etika, jejíž přikázání nemají nic podezřelého ani temného, neboť jsou obsaženy ve všech náboženstvích a protože jsou zářivými písmeny vštípeny do svědomí lidí. Z tohoto čistého pramene musí pocházet všechny občanské, politické, hospodářské, internacionální zákony.

Ex eodem jure, sive ex eodem fonte, sive ex eodem principio. [6]

Ale zde se objevuje Vaše nedůslednost. Jste katolík, jste křesťan, modlíme se oba ke stejnému Bohu, Vy uznáváte jeho přikázání, Vy uznáváte morálku, Vy uznáváte právo ve vztazích mezi lidmi navzájem a Vy pošlapáváte všechny tyto normy, když se jedná o stát nebo o vládce. Jedním slovem: Politik nemá podle Vašeho mínění nic společného s morálkou. Dovolujete monarchovi, co zakazujete poddanému. Podle toho, zda byly stejné činy spáchány slabými nebo silnými, budou Vámi vyzdvihovány nebo kárány. Podle postavení toho, který je provádí, jsou to zločiny nebo ctnosti. Chválíte vládce, že je učinil a pošlete poddaného na galeje. Ale nemyslíte přitom na to, že s takovými zásadami by nemohla žít žádná lidská společnost. Věříte, že poddaný bude dlouho dodržovat své přísahy, když vidí, jak je vládce porušuje, že bude zákony respektovat, když ví, že ten, kdo mu je dal, je překračoval a je každý den překračuje? Věříte, že bude váhat vstoupit na cestu znásilňování, podplácení a podvodu, když vidí, jak se na ni trvale pouštějí ti, kteří jsou povoláni, aby ho vedli? Nenechte se mýlit. Musíte připustit, že každý přehmat vládce na poli života státu opravňuje k podobnému přestoupení zákona ve sféře poddaného, že každému politickému sprosťáctví následuje sprosťáctví v občanském životě, že každé násilí nahoře dává právo k násilí dole. Tolik o poměru občanů mezi sebou.

Co se týče jejich poměru vůči vládnoucím, tak Vám nepotřebuji říkat, že je to občanská válka, která kvasí v klíně společnosti. Mlčení národa je jenom příměří poraženého, který si nesmí stěžovat. Počkejte jen, až se probudí. Vynalezl jste teorii násilí, můžete s jistotou počítat, že si to národ zapamatuje. Při prvé vhodné příležitosti přetrhá své řetězy. Přetrhá je možná z nicotných důvodů a opět si násilím vezme, co mu násilí vyrvalo.

Despotismus je založen na poslušnosti mršin, jak ho podporují jezuité. Zabít nebo být zabit, to je jeho zákon. Dnes páchá své ukrutnosti, zítra dojde k občanské válce. Tak se totiž odehrávají věci v podnebí Evropy. V orientu národy pokojně spí v nedůstojném otroctví.

Vládci si nemohou dovolit, co také privátní morálka nedovoluje: to je můj závěr. Je správný. Vy věříte, že mne můžete přivést do rozpaků, když mi před oči postavíte příklad velkých mužů, kteří smělými činy, které byly provedeny znásilněním zákonů, přinesli svým zemím mír, někdy také slávu a tak jste prováděl svůj velký důkaz, že dobré vzniká ze zlého. Chybí mi ale důkaz, že tito odvážní mužové udělali více dobrého než zla. Není tím v žádném případě prokázáno, že by se národy také bez nich nezachránily a bez nich neudržely. Léčebné prostředky, které používáte, nejsou náhrada pro zárodek rozkladu, který do států přinášíte. Několik let anarchie jsou pro stát často méně zhoubné než mnoho let tiše snášeného despotismu.

Vy obdivujete velké lidi, já obdivuji jen velké společenské řády. Věřím, že národy, aby byly šťastné, potřebují méně geniálních a více počestných mužů; ale připustím Vám, když na to kladete důraz, že některé z těch násilných podniků, které jste tak bránil, se mohly vychýlit ve prospěch určitých států. Takové činy se nechají ospravedlnit u národů starověku, ve kterých vládlo otroctví a fatalismus. Objevily se opět ve středověku a dokonce i v nejnovějších dobách. Ale ve stejné míře, jak se zmírnily obyčeje, jak se u různých národů Evropy rozšířilo osvícenství, především ve stejné míře jak byly lépe známy hlavní rysy vědy o státu, vstoupilo na místo násilí principielně a skutečně právo. Jistě, bude vždy opětně docházet k osvobozovacím bojům a ve jménu svobody bude spácháno velmi mnoho zločinů; ale politický fatalismus už neexistuje. Když jste mohl říci, že ve Vaší době byl despotismus potřebný zlořád, tak už to dnes říci nemůžete; neboť za současného stavu mravů a státních zřízení hlavních národů Evropy se despotismus stal nemožností.

Machiavelli: Nemožnost?…Kdyby se Vám mělo podařit, dokázat mi to, jsem připraven, vyjít Vám krok vstříc ve Vašich myšlenkových pochodech.

Montesquieu: Dokáži Vám to nejlehčím způsobem, když chcete být tak laskav a dále mě poslouchat.

Machiavelli: Opravdu rád. Ale dejte si pozor. Věřím, že jste si předsevzal příliš mnoho.


Třetí dialog.

Montesquieu: Těsně sevřené množství stínů přichází na toto pobřeží. Místo, na kterém stojíme, bude jimi brzy zaplaveno. Pojďte sem na druhou stranu, nebo budeme brzy rozděleni.

Machiavelli: Ve Vašich posledních slovech jsem už nenalezl nic z oné jasnosti, která značila Váš způsob vyjadřování na začátku naší rozmluvy. Poznávám, že jste přehnal důsledky, které následují ze zásad, které jsou sestaveny ve Vašem „Duchu zákonů“.

Montesquieu: V tomto díle jsem úmyslně opomněl sestavit podrobné teorie. Když je neznáte jen ze zpráv, které Vám o tom byly udělány, tak byste rozeznal, že jednotlivé ideje, které Vám tu rozvíjím vycházejí bezprostředně ze zásad, které jsem stanovil. Ostatně se nestydím přiznat, že zprávy, které jsem dostal o nových dobách, některé z mých myšlenek změnily nebo doplnily.

Machiavelli: Chcete vážně trvat na tvrzení, že despotismus je neslučitelný s politickým stavem, ve kterém se národy Evropy nalézají?

Montesquieu: Nemluvil jsem o všech národech. Ale chci Vám, pokud si to přejete, jmenovat ty národy, u kterých vývoj vědy o státu dosáhl tohoto velkého úspěchu.

Machiavelli: Které národy to jsou?

Montesquieu: Anglie, Francie, Belgie, část Itálie, Prusko, Švýcarsko, Německý svaz, Holandsko, také Rakousko, tedy jak vidíte, skoro celá část Evropy, přes kterou se kdysi rozprostírala Říše římská.

Machiavelli: Mně není zcela neznámé co se od roku 1527 až do současnosti událo a musím se Vám přiznat, že jsem velmi zvědav slyšet, jak Vaše tvrzení zdůvodníte.

Montesquieu: Tak mě tedy poslouchejte a možná se mi podaří Vás přesvědčit. Nejsou to lidé, ale zřízení, která ve státech zajišťují panování svobody a dobrých mravů. Od dokonalosti nebo nedokonalosti institucí je odvislé vše dobré, ale bude také nutně záviset vše špatné, co může vzejít pro lidi z jejich sdružení ve společnosti. A když žádám ta nejlepší zřízení, tak snad rozumíte, že tím míním, následujíc krásným slovům Solona, ta nejdokonalejší zřízení, která může národ snášet. Tím míním, že nežádám pro národy nemožné existenční podmínky a že se tím liším od těch nepodařených reformátorů, kteří si troufají zakládat společnosti na základě pouhých konstrukcí pojmů bez toho, že by přihlíželi k sociálnímu a politickému podnebí, zvyklostem, mravům nebo dokonce předsudkům.

V počátečním stadiu jejich vývoje mají národy konstituce, které jsou takové, jaké být mohou. Antika předvedla kouzelné kultury, státy, ve kterých byly podmínky náležející ke svobodomyslným formám vlády obdivuhodně zahrnuty. Národy křesťanské doby to měly těžší přivést jejich konstituce do souladu s vývojem veřejného života. Chodily ale do školy u antiky a navzdory jejich mnohem komplikovanějším kulturám dospěly k ještě dokonalejším výsledkům.

Jedna z prvých příčin anarchie stejně jako despotismu byla teoretická a praktická nevědomost, ve které se státy Evropy tak dlouho nalézaly, dokud nepoznaly zásady, které platí pro rozdělení společenské Moci. Dokud princip suverenity spočíval výhradně na osobě vládce, jak by se mohlo mluvit o právu národa? Jak tentýž, který měl úlohu zákony provádět, byl zároveň zákonodárce, jak by mohla být jeho vláda něco jiného než tyranství? Jak by mohl být občan chráněn proti zvůli, když k tomuto spojení legislativní a exekutivní Moci nyní přišla ještě soudní, aby se s nimi v jedné ruce sjednotila?[7]

Já dobře vím, že dříve nebo později jednou prosazené úspěšné zavedení některých svobod a práv národa i do nejzaostalejšího politického života umožní položit překážky neomezeným důsledkům absolutního království, že na druhé straně strach před povykem národa dává podnět k umírněnému smýšlení některých králů, aby s mírou používali mimořádnou Moc, kterou byli obdařeni; ale není proto méně pravdivé, že tyto nezajištěné ústupky byly udělány jen k prospěchu mocnáře, který principielně vlastnil zboží, práva a osobu svých poddaných. Teprve po rozdělení společenské Moci byl v Evropě rozřešen problém svobodných společenských pořádků a jeho řešení realizováno ve skutečnosti, a když mi může něco uklidnit strach před hodinami jež předcházejí poslednímu soudu, tak je to myšlenka na to, že můj život na této zemi trochu pomohl k tomuto velkému osvobození národů z jejich stavu nezletilosti. Vy, Machiavelli, jste se narodil na konci středověku ( 1 ) a se znovuzrozením umění jste viděl vycházet červánky moderní doby. Společnost však, ve které jste žil, byla - dovolte mi to vyslovit - zcela proniknuta barbarskými mravy. V Evropě to vřelo. Válečnické myšlenky, poroba a výboje naplňovaly hlavy státníků a vladařů. Násilí bylo vším, právo platilo jen málo, přiznávám. Království jakoby byla kořistí dobyvatelů. Uvnitř států panovníci bojovali proti velmožům, a velmoži ničili města. Uprostřed feudální anarchie, která postavila celou Evropu do zbraně, měly porobené národy ve zvyku dívat se na vladaře a na mocné jako na božstva z vůle osudu, jimž byl na milost a nemilost vydán lidský rod. Narodil jste se do této doby, plné zmatků, ale také naplněné velikostí. Viděl jste nebojácné kapitány, kondotiery, odvážné génie, a tento svět ve svém zmatku plný smutné krásy se Vám jevil stejně jako umělci, jehož představivost tím byla více dotčena než mravní smysl, a to podle mne vysvětluje Vladaře. A nebudete tak vzdálen pravdě, jestliže řeknete, že jste mne s italským úskokem soudcoval, zda to neříkám s diplomatickou vrtošivostí . Ale od Vaší doby svět pokročil. Národy se dnes považují za pány svého osudu. Mají privilegia de facto a de jure a zničily aristokracii. Vytýčily princip, který pro Vás, potomka markýze Hugo, musí být velmi nový: princip rovnosti. Vidí ve svých vládcích jen pověřence národa. Uskutečnily princip rovnosti pomocí zákonů, které platí pro všechny občany, a které jim není možné opět vzít. Lnou celým srdcem na těchto zákonech, neboť jejich praotce stály skutečně mnoho krve.

Zmínil jsem se předtím o válkách. Zuří ještě stále, já vím; ale - a to je první pokrok - nedávají dnes už vítězům vlastnické právo nad poraženými státy. Právo, které jste sotva znal, mezinárodní právo ovládá dnes vztahy národů mezi sebou tak, jako v každém národě řídí občanské právo vztahy poddaných mezi sebou.

Potom, co si národy zajistily svá privátní práva občanskými zákony, svá veřejná práva smlouvami, chtěly upravit své vztahy k vládcům a zajistily si svá politická práva pomocí konstitucí. Dlouho vystaveny zvůli jednotné společenské Moci, která vládci dovolovala tyranské zákony vydávat a je tyransky prosazovat, rozdělily ústavou Moc na tři od sebe pevně ohraničené skupiny - legislativní, exekutivní a soudní - které nemohou být přestoupeny bez toho, že by se celá státní soustava nevzbouřila.

Jen touto reformou, která byla mocným činem, bylo stvořeno mezinárodní veřejné právo a tak se objevily vyšší principy, na němž je postaveno. Osoba vládce skončila jako juristická osoba být spojována se státem. Suverenita se teď objevuje jako něco co má samo zčásti svůj pramen v klíně národa, které provádí rozdělení od sebe nezávisle vytvořených sil na vládce a politické korporace. Nechci zde, kde je mým posluchačem proslulý státník, vyvíjet celou teorii režimu, který se v Anglii a Francii nazývá režimem konstitučním. Je dnes zaveden v nejvýznamnějších národech Evropy nejen proto, že je výrazem nejvyšší politické moudrosti, nýbrž především proto, že nabízí jedinou prakticky proveditelnou možnost vládnout podle idejí moderní kultury.

Ve všech dobách, pod svobodnou vládou stejně jako pod tyranií, bylo možné vládnout jen za pomoci zákonů. Ve způsobu a provedení, kterým budou zákony udělány, je proto zdůvodnění celé zákonné ochrany občana. Když je vládce jediným zákonodárcem, bude dělat jen tyranské zákony a bude štěstím, když v několika letech úplně nezvrátí státní ústavu; každopádně máme co do činění s čistým absolutismem. Je-li to senát, tak bude ústavou oligarchie, národem nenáviděná vláda, protože je v ní právě tolik tyranů pány, jako je senátorů. Je-li to národ, dospěje se k anarchii, což je jen jiná cesta, která vede k despotismu. Je-li to národem zvolené shromáždění, tak je už prvá část problému vyřešena; je tím položen základ reprezentativní vlády, jak dnes přišla k Moci v celé střední části Evropy. Ale shromáždění reprezentantů národa, které by mělo samo celou zákonodárnou Moc, by svou Moc hned zneužilo a stát přivedlo do největšího nebezpečí. Forma vlády, která se konečně prosadila je šťastné vyrovnání mezi aristokracií, demokracií a monarchistickou státní formou a má na těchto třech formách současně podíl a sice tím, že vyrovnává jejich síly, což se mi zdá být mistrovským kouskem lidského ducha. Osoba vládce zůstane svatou, nedotknutelnou. Ale i když podrží množství důležitých privilegií, které mu pro blaho státu musí zůstat zachovány, tak je jeho hlavní úlohou se postarat, aby byly zákony zachovávány. Jelikož už nesjednocuje všechny síly ve své ruce, zaniká jeho odpovědnost a přechází na ministry, se kterými pak společně vede vládu. Zákon, který má sám nebo ve spolupráci s ostatními korporacemi navrhnout, bude připraven státní radou, která se skládá z mužů, kteří dozráli v praxi státních záležitostí a předložen horní komoře, která sestává z dědičných nebo doživotně povolaných členů a přezkouší zda jeho návrhy neobsahují nic, co je protiústavní; o tom je hlasováno zákonodárným sborem, který vznikl lidovým hlasováním a je veden nezávislým úřednictvem. Když je zákon nedostačující, bude zákonodárným shromážděním odmítnut nebo vylepšen; horní komora odmítne jeho přijetí, když odporuje zásadám, na kterých spočívá ústava.

Vítězství tohoto systému, který je tak hluboce promyšlen a jeho mechanismus, jak porozumíte, se nechá sestavit nejrůznějším způsobem podle temperamentu národů, u kterých bude použit, byl to, co spojuje pořádek se svobodou, statiku s dynamikou, nechává účastnit veškeré obyvatelstvo na politickém životě a potlačuje pouliční nepokoje. Celá země se řídí sama střídavým posunem majorit, které mají vliv na jmenování ministrů v komorách.

Vztahy mezi vládcem a jeho poddanými spočívají, jak vidíte, na dalekosáhlém systému garancí, jejichž neotřesitelný základ leží v občanském pořádku. Nikdo nemůže být zasažen ve své osobě nebo majetku jednáním úřední autority. Osobní svoboda stojí pod ochranou úřadů. V právním životě vládne zásada, že jsou obžalovaní souzení sobě rovnými. Nade všemi soudy stojí nejvyšší soud, jehož úlohou je zrušit rozsudek, který by mohl vzniknout porušením zákonů. Sami občané jsou ozbrojeni k obraně jejich práv zřízením občanských milicí, které v městech spolupracují s policií. Prostí privátní občané mohou cestou petice přinést svou stížnost až před suverénní korporace, které reprezentují národ. Obce jsou spravovány úředníky, kteří jsou jmenováni na základě volby. Každý rok jsou pořádány velké provinciální schůze, které rovněž vznikají z voleb, aby došlo k vyjádření potřeb a přání obyvatelstva.

Tím jsem Vám, Machiavelli, předvedl ještě velmi slabě znázorněný obraz některých uspořádání, které dnes kvetou v moderních státech a obzvláště v mé krásné vlasti. Ale jelikož veřejnost patří k jádru svobodného národa, nemohla by všechna tato uspořádání dlouho přetrvávat, kdyby jejich funkce nebyla vykonávána v jasném světle veřejného mínění. Moc, která byla ve Vašem století ještě úplně neznámá a která v mé době právě začala vznikat, nyní počala tato uspořádání plnit intenzivním životem. Je to tisk, který byl dlouho v klatbě, který je stále ještě nevědomými uváděn do špatné pověsti, ale na který by bylo možné uvést ta krásná slova, která používal Adam Smith, když mluvil o úvěru: „To je hlas národa“. Skutečně se tímto hlasem ukazuje celý vývoj myšlenek moderních národů. Tisk provádí v moderním státě něco jako funkci policie. Vyjadřuje potřeby, přednáší žaloby, ukazuje přehmaty a činy zvůle; nutí všechny nositele násilí brát zřetel na morálku. K tomu stačí jim říci veřejné mínění do obličeje.

Kde zůstává, Machiavelli, v takovým způsobem řízené obci prostor pro ctižádost vládce, pro činy tyrana? Já vím velmi dobře, pomocí kterých bolestivých otřesů dosáhly tyto pokroky vítězství. Svoboda ve Francii, která byla během revoluce utopena v krvi, se pozvedla opět po restauraci. Nové otřesy se tam ještě stále připravují; ale už jsou všechny zásady, všechna zařízení, o kterých jsem mluvil, součástí mravů Francie a všech národů, které se pohybují ve sféře osvěty. Jsem na konci, Machiavel. Státy stejně jako jejich vládci budou dnes ještě řízeny jen podle pravidel spravedlnosti. Moderní ministr, který by se držel Vašeho učení, by nezůstal ani rok u Moci. Panovník, který by chtěl maxima knihy o vládci převést do praxe, by vyvolal proti sobě vzpouru svých poddaných; byl by celou Evropou dán do klatby.

Machiavelli: Věříte?

Montesquieu: Budete se na mne zlobit pro mou otevřenost?

Machiavelli: Proč?

Montesquieu: Mohu počítat s tím, že jste Vaše myšlení trochu pozměnil?

Machiavelli: Nabízím Vám všechny ty krásné věci, o kterých jste právě mluvil, kousek po kousku vyřídit a dokázat Vám, že to je jen moje učení, které také dnes ještě platí navzdory novým myšlenkám, navzdory novým mravům, navzdory všem Vaším tak zvaným principům státního práva, navzdory všem uspořádáním, o kterých jste právě mluvil. Ale dovolte mi Vám ještě dříve položit otázku: Až do které doby jste sledoval historii současnosti?

Montesquieu: Znalosti, které jsem získal o různých státech Evropy sahají až do posledních dnů roku 1847. ( 2 ) Strasti mého bloudění těmito nekonečnými pláněmi a zmatené množství duší, které je naplňují, mi neumožnily setkat se s někým, kdo by mne mohl poučit o době, o které chci hovořit. Od té doby, kdy jsem sestoupil do říše stínů, strávil jsem skoro půl století mezi národy Starého světa a je to sotva čtvrt století, kdy jsem narazil na houfy moderních národů. Přitom jich nejvíce přicházelo z nejodlehlejších koutů světa. Nevím ani přesně, ve kterém roce dnešního světa dnes jsme.

Machiavelli: Zde jsou tedy poslední prvními, Montesquieu! Státník středověku, politik z barbarských dob je v situaci, že ví o historii moderní doby víc než filozof osmnáctého století. Národy žijí v roku 1864.

Montesquieu: Byl byste tak laskav, Machiavelli, říci mi - snažně Vás o to prosím - co se v Evropě odehrálo od roku 1847?

Machiavelli: Když dovolíte, neudělám to dříve, až když mi bude potěšením, otřást Vašimi teoriemi až do dna.( 3 )

Montesquieu: Jak bude libo. Věřte ale, že z tohoto hlediska nejsem vůbec zneklidněn. Mnoha staletí je třeba k tomu, aby se změnily principy a formy vlády, v nichž si lidé navykli žít. Žádné nové politické poučení nemůže vyplynout z patnácti let, která uplynou, a ve všech případech kdyby tomu tak bylo, pak by Machiavelliho učení nikdy nezvítězilo.

Machiavelli: Tak si to myslíte? Poslouchejte tedy zase Vy, co Vám řeknu!

Čtvrtý dialog

Machiavelli: Když jsem uslyšel Vaše teorie o rozdělení Moci a o humanitě, které jí národy Evropy děkují, nemohl jsem se udržet podivu, můj milý Montesquieu, jak silně dokáže oslepující dílo systému získat Moc i nad velkými duchy. Sveden konstitucí Anglie jste uvěřil, že byste mohl udělat z konstitučního režimu všelék pro státy. Ale nepočítal jste s neodvratitelným vývojem, který dnes vytrhává společenství z jejich včerejších tradic. Neuplynou ani dvě století a tato forma vlády, kterou tak obdivujete nebude v Evropě nic dalšího než historická vzpomínka, něco zastaralého a nic více platného, asi jako pravidlo o třech jednotkách Aristotelových.

Dovolte mi nejdříve Váš státní mechanismus jako takový podrobit zkoušce: Tři skupiny Moci přivádíte do rovnováhy.a omezujete každou na její oblast. Jedna bude zákony dělat, jiná je bude vydávat, třetí je bude provádět. Vládce bude panovat, ministři budou řídit. Skvělá věc tato konstituční houpačka! Všechno jste předpověděl, všechno zařídil, jenom ne pohon. Úspěch takového systému by nebyla aktivita; kdyby mechanismus přesně fungoval, musel by vést k nehybnosti. Ale ve skutečnosti se věci nebudou takto odehrávat. Při prvé příležitosti se pohyb zastaví sám tím, že praskne jedno z per, které jste tak pečlivě vykoval. Věříte opravdu, že Moci zůstanou dlouho ve Vašich ústavou stanovených hranicích, které jste jim vytýčil a že by je jednou nemohly přestoupit? Kde by zůstalo nezávislé zákonodárné shromáždění, které by netoužilo po suverenitě? Kde by zůstal úřad, který by vůči veřejnému mínění nepřipustil žádnou koncesi? Kde by především existoval vládce, panovník říše nebo prezident republiky, který by byl připraven bez výhrady hrát tu pasivní roli, ke které jste ho odsoudil, a který by ve skrytu neuvažoval jak svrhnout s ním rivalizující Moci, které škodí jeho zájmům? Ve skutečnosti jste proti sobě poštval všechny protikladné síly, pobídl je ke všem přehmatům, všem stranám dal do ruky zbraně. Vystavil jste Moc útoku každé ctižádosti a udělal ze státu arénu, do které se vrhnou pout zbavené partaje. V krátké době bude všechno v nepořádku. Užvanění řečníci udělají z poradních shromáždění řečnické turnaje. Drzí žurnalisté, bezuzdní pamfletisté budou každý den napadat osobu panovníka, diskreditovat vládu, ministry, státní úředníky…

Montesquieu: Znám tyto výtky vůči liberálním vládám už dlouho. Nemají pro mne žádný význam. Zneužití uspořádání není rozsudkem proti nim samým. Znám mnoho států, které pod takovými zákony žijí v míru a sice už dlouhou dobu. Lituji ty, kteří s takovými zákony žít nemohou.

Machiavelli: Jen vyčkejte! Při Vašich úvahách jste počítal jen se sociálními menšinami. Existují ale obludně velké lidové vrstvy. které jsou svou chudobou vázány na práci tak, jako byly dříve vázány otroctvím. Ptám se Vás: Co pro jejich blaho znamenají všechny Vaše parlamentní vynálezy? Váš velký politický vývoj skončil jen vítězstvím menšiny, která děkuje za svá privilegia volební náhodě tak, jako stará šlechta ji děkovala svému narození. Coznamená pro proletariát sehnutý pod tíhou své práce, utlačovaný silou svého osudu, že má pár řečníků právo mluvit, pár žurnalistů právo psát? Stvořil jste práva, která navždy zůstanou pro většinu národa pouhou teorií, protože je nemůže upotřebit. Tato práva, která jsou mase národa teoreticky zákonem přiznána a jejichž praktické používání je jí nouzí života upíráno, jsou pro ni jen hořkou ironií vůči jejich osudu. Já Vám říkám, že tato velká masa bude takové zákony jednoho dne nenávidět a zničí je vlastní rukou, aby se svěřila despotismu.

Montesquieu: Jak si však velký Machiavelli neváží humanity, jak ubohé si představuje smýšlení moderních národů! Všemohoucí Bože, nemohu uvěřit, že jsi je stvořil tak špatnými. Ať o nich říká Machiavelli cokoliv, nezná právě základy a existenční podmínky současné kultury. Že se musí pracovat, to je dnes pro všechny platný zákon; a je daleko vzdálen od toho, že by byl u lidí znamením zotročení, je to možná kolo, které je sjednocuje, prostředek, který je dělá všechny stejnými.

Politická práva nejsou pro národ nic iluzorního ve státech, ve kterých zákon nezná privilegia a pro každého přičinlivého je otevřena jakákoliv životní dráha. Jistě - a v žádné společnosti to nemůže být jinak - následují pro jednotlivce z důvodů rozdílnosti inteligence a majetku nevyhnutelné rozdíly ve výkonu jejich práv; ale nepostačuje, že tato práva existují, aby tím byl splněn požadavek osvěty, čímž je prohlášení svéprávnosti občanů tak dalece zajištěno, jak jen může být? Neznamená nic dokonce i pro ty, které náhoda nechala zrodit v nejnižších životních podmínkách, neznamená pro ně nic, že žijí s pocitem nezávislosti a jejich občanské důstojnosti? A to jen jedna stránka věci; neboť stejně jako vysoký stav mravnosti národů závisí od jejich svobody, závisí od ní rovněž jejich materielní zájmy.

Machiavelli: Jen na to jsem čekal. Jak se zdá, vytýčila škola, ke které náležíte principy, jejichž poslední důsledky vůbec nevidíte. Věříte, že Vás povedou k vládě rozumu. Ukáži Vám, že povedou zpět k vládě násilí. Vezme-li se Váš politický systém v jeho původní čistotě, tak sestává z toho, že různým mocenským skupinám, ze kterých společnosti sestávají, dává přibližně stejný díl na politickém uplatnění, že sociální síly budou k sobě posazeny ve správném poměru. Nechcete, aby aristokratický element vykonával tlak na demokratický. Přesto je smíšený poměr Vašeho uspořádání takový, že bude aristokracii dáno více Moci než národu, panovníkovi více než aristokracii, neboť rozdělujete Moc podle poměru politických schopností těch, kteří je mají provádět.

Montesquieu: To je správné.

Machiavelli: Necháte různé společenské síly podílet na veřejných úřadech podle stupně jejich vhodnosti a jejich nadání. Dáváte občanstvu rovnoprávnost pomocí hlasovacího práva. Omezujete vliv národa volbou pomoci volebního censu[8]. Ze svobod daných národu pochází Moc veřejného mínění. Aristokracie oslňuje jejím velkolepým způsobem života. Trůn vrhá na národ svůj lesk nejvyšší důstojnosti. Udržujete všechny tradice, všechny velké vzpomínky, kult všech důležitých. Při povrchním pozorování je vidět monarchisticky řízená společnost, ale v základě je všechno demokratické; neboť ve skutečnosti neexistují přehrady mezi třídami a práce je prostředek, pomocí níž může každý vytvořit své štěstí. Není to přibližně tak?

Montesquieu: Ovšem, Machiavelli a Vy jste nejméně schopen rozumět názorům, které nesdílíte.

Machiavelli: Dobře! Ale všechny tyto krásné věci jsou pryč nebo budou pryč jako krásný sen. Neboť tu máte ještě jeden princip, kterým budou všechna tato uspořádání bleskurychle zničena.

Montesquieu: A co je to za princip?

Machiavelli: Je to suverenita národa. Bude asi dříve nalezena kvadratura kruhu, než aby se podařila shoda vyrovnání politických sil tímto principem u národů, u kterých bude zaveden. S naprosto nevyhnutelnou důsledností se národ jednoho dne zmocní všech sil, o nichž bylo prohlášeno, že jejich princip leží v samotném národu. A udělá to, aby si navždy zajistil výkon těchto práv? Ne. Za několik dní se vyřádí, pak jimi unaven, je hodí prvému ledajakému dobrodruhovi, který mu vběhne do cesty. Ve Vaší zemi jste v roce 1793 viděl, jak francouzští hrdlořezové zacházeli s konstituční monarchií: Národ sám potvrdil vlastní suverenitu popravou svého krále, potom svá práva promarnil; daroval je Robespierrovi, Barrasovi, Napoleonovi.

Jste velký teoretik, ale neznáte nepochopitelně nízké smýšlení národů. Nemyslím přitom na národy z mé doby, nýbrž na ty z Vaší. Plazící se před násilím, nemilosrdné vůči každé slabosti, nepromíjející žádný bezvýznamný poklesek, ale shovívavé, když se jedná o zločin, neschopné snášet nepohodlí svobodomyslného režimu, ale trpělivé až k mučednictví vůči všem aktům násilí drzého despoty zničí v okamžicích hněvu trůny, aby se oddaly panovníkovi, kterému odpustí hanebnosti, za které by pro nejmenší z nich dvaceti konstitučním králům uťaly hlavy.

Hledejte nyní spravedlnost, hledejte právo, stabilitu, pořádek, respekt před Vašimi tak komplikovanými formami Vašeho parlamentního mechanismu u násilnických, nedisciplinovaných, nevzdělaných mas, ke kterým jste sám řekl: Vy jste právo, vy jste vládci, vy jste soudci státu! Ó, já vím, že moudrý Montesquieu, opatrný politik, který stanovil principy a z nich vyplývající následky podržel pro sebe, ve svém „Duchu zákonů“ nic nenapsal o dogmatu národní suverenity. Ale - jak jste to právě řekl - následky vyplynou samy z principů, které jste stanovil. Příbuznost Vašeho učení s učením „Contract social“ [9] je velmi zřetelně rozeznatelná. Proto byla téhož dne monarchistická a parlamentní vláda ve Vaší vlasti odsouzena k smrti, ve kterém francouzští revolucionáři, kteří přísahali na slova jejich mistra, prohlásili: „Ústava může být jen dílem svobodné dohody mezi sobě rovnými.“ Marně bylo zkoušeno obnovit principy, když se Váš král Ludvík XVII. vrátil do Francie marně zkoušel přivést zpátky státní Moc na tento její vznik tím, že uveřejnil prohlášení z roku 1789 jako kdyby vznikly z králových ústupků; tento tichý podvod aristokratické monarchie stál v příliš zřejmém rozporu s minulostí. Musel zapadnout v křiku revoluce roku 1830, tak jako vláda roku 1830 z Vaší strany…

Montesquieu: Mluvte jen dál.

Machiavelli: Nerad bych předbíhal. To, co Vy a já víme o minulosti, dává mi od nynějška právo tvrdit, že princip lidové suverenity zničí každou stabilitu, že bez jakékoli výhrady posvěcuje právo na revoluci. Přivádí společnosti do otevřené války proti jakékoli lidské Moci a dokonce proti Bohu. Je to samo zosobnění násilí. Dělá z národa divokou bestii, která se teprve potom uklidní, když se nasytí krví a kterou je nutno položit do řetězů. A nezměnitelný vývoj, který prodělají všechny společnosti, jejichž život je utvořen podle tohoto principu, je pak: Suverenita lidu přinese demagogii, demagogie anarchii, anarchie vede zpět k despotismu. Pro Vás je despotismus něco barbarského. Krásné! Vidíte tedy, že se národy cestou civilizace vracejí k barbarství.

Ale to není ještě všechno. Když je věc pozorována z jiného stanoviska tvrdím dále, že despotismus je také jediná forma vlády, která je opravdu vhodná k sociálnímu stavu moderních národů. Řekl jste mi, že materielní zájmy národů závisí od jejich svobody. Tím jste mi to zcela ulehčil. Jaké jsou tedy všeobecně státy, které se potřebují opírat o svobodu? Jsou to takové, které žijí velkými pocity, velkými vášněmi, hrdinstvím, vírou, také ctí jako za Vaší doby francouzská monarchie, o které jste to sám řekl [10]. ( 4 ) Stoicismus může učinit lid svobodným. Křesťanství může mít za určitých okolností stejné následky. Chápu nezbytnost svobody v Aténách, v Římě, u národů, které touží jenom po válečné slávě, a u nichž je válka satisfakcí všech výbojů, vyžadujících ostatně všechnu vlasteneckou energii, veškeré občanské nadšení k tomu, aby nepřátelé byli poraženi.

Veřejné svobody se staly přirozeným dědictvím ve státech, v nichž služebné a řemeslnické dovednosti byly ponechány otrokům, a kde člověk byl neužitečným, pokud nebyl občanem. Rozumím také svobodě v určitých dobách křesťanské éry, a zejména v malých konfederativním systémem spojených státech, konfederací, jimiž byly spojeny helénské republiky a pak státy v Itálii a v Německu. Tady nalézám zčásti přirozené důvody pro nutnost svobody. Byla takřka nedotknutelná, kdy nebylo pochyb o principu autority, kdy náboženství mělo absolutní vládu nad duchem, kdy lid pod ochrannou vládou korporací ochotně kráčel pod vedením svých pastýřů. Kdyby se za těchto podmínek uskutečnila jeho politická emancipace, mohlo by to být bez nebezpečenství, protože by se naplnila ve shodě s principy, na nichž spočívá bytí každé společnosti. - Ale u Vašich velkých států, které žijí jen z průmyslu, u Vašeho obyvatelstva bez Boha a bez víry, v těchto dobách, kdy národy nemohou být uspokojeny válkami a kdy jejich mocné aktivity nutně bijí dovnitř, může být svoboda společně s principy, které tvoří její základ, ještě jen důvodem k rozkladu a zániku. K tomu patří, že je pro morální potřeby individuí stejně tak málo zapotřebí jako pro státy. Únava samostatného myšlení a revoluční otřesy vynesly nahoru společnosti, které vyhořelé a opotřebované, jsou lhostejné vůči politice stejně jako vůči náboženství, které už neznají jiný podnět než materielní požitky, které žijí jen ještě pro své vlastní výhody, které neznají jiný kult než peníze, které ve svých obchodních praktikách ještě předčí židy, které přijali za svůj vzor. Věříte, že nízké třídy budou dobývat Moc ve státě z lásky ke svobodě jako takové? Dělají to z nenávisti vůči majetným; dělají to, když to zevrubně prozkoumáme, aby jim vyrvali jejich bohatství, prostředky k požitkům.

Bohatí ale prosí úpěnlivě jen o jedno; o energickou pěst, o silnou státní Moc. Žádají od ní pouze: chránit stát proti agitaci, kterým jeho slabá konstituce nemůže odolávat a jim samým dát jistotu, kterou potřebují, aby mohli sledovat své požitky a obchody. Jakou formu vlády chcete dát takovým společnostem, do kterých se všude vetřela korupce, ve kterých je majetek získáván lstí a podvodem, kde může být mravnost udržována jen pomocí trestních zákonů, kde láska k vlasti zahynula ve všeobecném kosmopolitismu?

Pro takové obce, které jsou ve skutečnosti jen kolosy na hliněných nohou, neznám žádnou jinou záchranu než zavedení tuhé centralizace, která všechnu státní Moc dá k dispozici vládě, úřednické hierarchii podobné Říši římské, která celý život jednotlivce mechanicky řídí, v obsáhlém systému zákonů, které zruší každou jednotlivou ze svobod, které byly nerozumně poskytnuty, krátce despotismus, ( 5 ) který může okamžitě a vždy zasáhnout proti všemu, co odporuje, proti všemu, jak se komu zlíbí. Césarismus pozdního císařství uskutečnil, jak se mi zdá, dosti dobře to, co si přeji pro blaho moderních společenství. Díky rozsáhlému správnímu aparátu, který je, jak mi bylo řečeno, už ve více než v jedné zemi Evropy v provozu mohou žít v míru jako národy v Číně, Japonsku, Indii. Rozšířený předsudek nás nesmí svést k tomu, abychom zavrhovali tyto orientální kultury, jejichž uspořádání se učíme ze dne na den více cenit. Čínský národ je na příklad velmi dobře spravovaný a kultivovaný národ.

Pátý dialog.

Montesquieu: Zdráhám se Vám odpovědět, Machiavel; neboť ve Vašich posledních slovech leží něco satansky posměšného, takže Vás mám v tichém podezření, že Vaše řeči neharmonují úplně s Vašimi tajnými myšlenkami. Ano, máte onu nepříjemnou výřečnost, která jednoho odvádí od stop pravdy a Vy jste opravdu ten temný duch, jehož jméno stále ještě budí hrůzu i u v současné době žijících lidí. Stejně rád přiznám, že by bylo při setkání s tak velkým duchem příliš mnoho ztraceno, kdyby všechno co řekne bylo s mlčením přijato. Já Vás chci poslouchat až do konce a chci Vám také odpovědět, ačkoliv mám po všech dosud získaných zkušenostech málo naděje, že Vás přesvědčím. Načrtl jste právě opravdu pochmurný obraz moderní společnosti. Nemohu posoudit, zdali je věrný, ale je přinejmenším nedostačující. Neboť vedle špatného vždy stojí dobré a Vy jste mi ukázal jen to špatné. Mimo toho jste mi nedal do ruky žádný prostředek, kterým bych mohl přezkoušet, jak dalece mi říkáte pravdu; neboť nevím ani které národy ani státy jste mínil, když jste mi načrtával tento pochmurný obraz o smýšlení našich současníků.

Machiavelli: Nuže, předpokládejme, že jsem jako příklad vyhledal mezi všemi národy Evropy ten, který v kultuře nejdále postoupil a ke kterému - to bych rád hned zdůraznil - také nejméně odpovídá obraz, který jsem načrtl…

Montesquieu: Míníte přece asi národ francouzský.

Machiavelli: Ovšem.

Montesquieu: Máte pravdu. Neboť do tohoto národa ještě kalná učení materialismu nejméně vnikla. Francie zůstala střediskem velkých idejí a velkých zálib, o kterých věříte, že je jejich pramen vyčerpaný a odtud vyšly všechny velké principy státního práva, kterým nepřiznáváte žádný vliv na vládu států.

Machiavelli: Můžete k tomu dodat, že to nejdůstojnější pokusný ústav pro politické teorie.

Montesquieu: Neznám žádný experiment, který by byl na dlouhou dobu vzniku despotismu nápomocný, ve Francii právě tak málo jako někde jinde u národů současnosti, a tak nalézám Vaše teorie o nutnosti absolutismu jako velmi málo odpovídající skutečnosti. Znám do nynějška jen dva státy v Evropě, které neznají vůbec žádná liberální uspořádání, kterými by byl monarchistický element na všech stranách omezen, je to Turecko a Rusko. Když ale blížeji nahlédnete do piklí, které se odehrávají v poslední jmenované mocnosti, tak tam možná naleznete symptomy blízkého převratu. Předpovídáte mi - a to může být správné - že národy v méně nebo více vzdálené budoucnosti, které jsou ohroženy pro ně nevyhnutelným převratem, se vrací k despotismu jako k poslednímu útočišti a že si dají ústavu podle vzoru velkých absolutistických monarchií, které jsou podobné asijským. To je jenom předpověď. Kolik času uplyne než se vyplní?

Machiavelli: Méně než sto let.

Montesquieu: Děláte to jako staří proroci. Celé století. Tím máte hru vždy vyhránu. Ale nechte mě Vám nyní říci, proč se Vaše předpověď nevyplní. Moderní společnosti už dnes nesmí být pozorovány očima minulosti. Jejich mravy, jejich zvyklosti, jejich potřeby, všechno se změnilo. Už není bez omezení možné se spoléhat na analogie z historie když se jedná o to, vytvořit si úsudek k budoucnosti. Je nutno se mít především na pozoru považovat skutečnosti, které jsou jen náhodné za všeobecné zákony a to co v určitých situacích nebo dobách bylo potřebné, přebírat jako všeobecná pravidla. Když despotismus několikrát vznikl v průběhu historie jako následek sociálních převratů, vyplývá z této skutečnosti, že musí být povýšen k vládnímu principu? Smím z toho, že v minulosti sloužil jako přechodné stadium, uzavírat, že je vhodný pro odstraňování krizí moderních dob? Není mnohem rozumnější, když se řekne, že jiné chyby vyžadují také jiný způsob zjednání nápravy, jiné problémy, jiná řešení, jiné sociální poměry, jiné politické? Nezměnitelným zákonem lidské společnosti je každopádně, že usiluje po zdokonalení, po pokroku. Smím-li to tak říci, odsoudila ji k tomu věčná moudrost; odepřela ji vývoj zpět. Musí dosáhnout poslední cíl tohoto pokroku.

Machiavelli: Nebo musí zemřít.

Montesquieu: Nezacházejme do extrémů. Národy neumírají, když se ještě nalézají ve svých dětských letech. Když si zařídily pro ně vhodný druh a způsob, pak se může jejich uspořádání zhoršit, rozpadnout a skončit; ale to už přetrvaly několik století. Tak prošly různé národy Evropy změnami, od feudálního k monarchistickému systému, od monarchistického ke konstitučnímu režimu. Tento postupný vývoj, jehož shodnost je tak imposantní, není náhodný. Byl proveden jako nutný následek vývoje, který se odehrál na poli myšlenek předtím, než byly převedeny do činů.

Společnosti nemohou mít žádné jiné vládní formy než takové, které odpovídají jejich principům a odporuje tomuto všeobecně platnému zákonu, o který se samy zasadily, kdybyste mínil, že despotismus se shoduje s moderní kulturou. Pokud národy viděly suverenitu jako něco co vychází bezprostředně z vůle Boží, podřídily se bez reptání této absolutní Moci. Dokud jejich uspořádání ještě nestačila jejich vývoj zajistit, akceptovaly krutovládu. Ale toho dne, kdy byla jejich práva uznána a slavnostně vyhlášena, toho dne ve kterém lepší uspořádání dovolila usnesením se vyjádřit svobodně ke všem funkcím společenského organismu, zřítila se politika vládců z jejich výšin, Moc se stala závislou od veřejného života, vládní umění se proměnilo ve věc administrace. Dnes jsou ve státech věci uspořádány takovým způsobem, že v nich vystupuje vedoucí Moc státu ještě jen jako pohon organizovaných sil.

Jistě, když akceptujete, že tyto společnosti jsou všemi korupcemi, všemi břemeny infikovány, o kterých jste právě mluvil, pak dojdou jediným hbitým krokem až ke svému rozkladu. Ale jak Vám může uniknout, že závěr, ke kterému docházíte je pravý petitio principii? [11] Od kdy ponižuje svoboda duši a degraduje charakter? To nás historie neučí. Naopak potvrzuje všude zářícími písmeny, že ty nejvýznamnější národy jsou také ty nejsvobodnější. Když, jak říkáte, v některé mně neznámé části Evropy poklesl smysl pro mravnost, tak se to stalo proto, že tam došlo k despotismu, že tam zanikla svoboda. Musí být tedy tam udržena, kde je a opět ji zřídit tam kde už není.

Nezapomeňte, že zde mluvíme o principech. A když ty Vaše také jsou jiné než ty moje, tak požaduji od principů jen aby se neměnily. Ale nevím, co si mám teď myslet když slyším, jak velebíte svobodu ve starověku, ale v moderních dobách ji dáváte do klatby, když ji podle doby a místa jednou zavrhujete a podruhé uznáváte. I když připustíme, že tyto rozdíly právem existují, nestane se princip méně platným a je to pouze princip, kterého se držím.

Machiavelli: Vidím jen, že se jako šikovný lodivod vyhýbáte úskalím a zůstáváte na širém moři. Všeobecnosti poskytují v diskusi vždy ty nejlepší služby. Ale přiznávám, že jsem se stal opravdu netrpělivým. Chci přece vědět, jak se důstojný Montesquieu vyrovná s principem národní suverenity. Dosud jsem neuslyšel, zda tvoří část Vašeho systému nebo ne. Uznáte to nebo to neuděláte?

Montesquieu: Nemohu odpovědět na otázku, která je takto formulována.

Machiavelli: Mohl jsem si už pomyslet, že i Váš rozum se před tímto přízrakem dostane do zmatku.

Montesquieu: Mýlíte se, Machiavel. Ale dříve než Vám odpovím, musím Vám připomenout, čím vlastně byly moje spisy a jaké poslání mohly vyplnit. Zatížil jste mé jméno odpovědností za nespravedlnosti francouzské revoluce. To je opravdu tvrdý rozsudek nad filozofem, který při hledání pravdy postupoval tak opatrnými kroky. Narozen ve století duchovního vzrušení, v předvečer revoluce, která měla v mé vlasti odstranit staré formy monarchistické vlády, mohu přece říci, že od této doby nepřehlédl můj pohled žádný z bezprostředních následků, které vyplynuly z dalšího vývoje těchto idejí. Nemohl jsem se uzavřít poznání, že by systém rozdělení Moci mohl jednoho dne posunout místo, ze kterého vychází suverenita.

Kdyby byl tento systém špatně rozpoznán, špatně definován, především špatně použit, mohl by se z toho vyvozovat strašně nesprávný výklad, který by mohl zničit základ francouzské společnosti. Pocit pro takováto nebezpečí mi byl vodítkem při práci na mém díle. Zatím co neprozřetelní novátoři, kteří se bezprostředně odvážili do pramene Moci, připravili bez nejmenšího tušení obrovskou katastrofu, zabýval jsem se sám tím, že jsem studoval formy svobodomyslných vlád a vypracovával jádro principů, které jejich zavedení předcházely. Jelikož jsem víc státník než filozof, více právník než teolog, spíše praktický zákonodárce, smím-li se tak nazvat, než teoretik, věřil jsem, že pro mou vlast udělám více, když budu učit jak sobě vládnout, než kdybych uvedl v pochybnost princip autority. Ale nechtěl bych proboha zkoušet, připisovat si na účet těch větší zásluhu, kteří stejně jako já v dobré víře hledali pravdu. Všichni jsme udělali chyby, ale každý musí nést odpovědnost za své vlastní činy.

Jistě, Machiavelli, a neváhám ani okamžik učinit Vám tento ústupek, měl jste pravdu, když jste právě řekl, že osvobození francouzského národa by muselo stát ve shodě s vyššími principy, které rozhodují o existenci lidských společností a tento ústupek Vám může zprostředkovat představu o tom, jaký posudek podám o principu suverenity lidu.

Nejprve nepřipustím žádné pojetí suverenity lidu, u kterého by se zdálo, že vylučuje třídu vzdělaných. Toto ustanovení je stěžejní, neboť jen jeho pomocí může být udělána ze státu čistá demokracie nebo stát reprezentativní. Když je někde suverenita, tak je u celého národa. Budu ji proto od nynějška nazývat národní suverenitou. Ale idea této suverenity neobsahuje žádnou absolutní, nýbrž jen relativní pravdu. Neomezenost moci dané lidu je spojena s myšlenkou, jejíž provedení všechno s myšlenkou suverenity lidských práv ze základů zvrátí. Toto materialistické a atheistické učení vrhlo francouzskou revoluci do proudů krve a přineslo po opojení svobodou hanbu despotismu. Není úplně správné, když se řekne, že národy jsou absolutními pány svého osudu; neboť jejich suverénním pánem je sám Bůh a národy nebudou nikdy stát mimo působnost jeho Moci. Kdyby vlastnily absolutní suverenitu, mohly by také vše provádět proti věčné spravedlnosti, také proti Bohu. Kdo by se mohl odvážit, zajít tak daleko? Ale když se princip božího práva vezme v doslovném významu, který se obyčejně s tímto slovem spojuje, pak není méně zhoubný, neboť vydává národy zpátečnictví, svévoli a podlosti, jako jeho logický důsledek vede opět k vládě kast, dělá z národů stádo otroků, které, jako v Indii, jsou řízeny kněžími a třesou se pod bičem svého pána. Jak by to mohlo být jiné? Když je panovník vyslanec boží, když je dokonce zástupce Boha na zemi, potom má veškerou Moc nad lidskými bytostmi, které jsou podrobeny jeho Moci a tato Moc bude mít své hranice jen na všeobecných pravidlech, co smí jeden to smí také druhý, které je možné vždy lehce prolomit.

Na poli, které leží mezi těmito dvěma extrémy, byly vybojovány ty nejrozhořčenější bitvy stranického ducha. Jedni křičeli: Jen žádnou boží autoritu! Ti druzí: Jen žádnou lidskou autoritu! Ty vznešená Prozřetelnosti, můj rozum se zdráhá přijmout tu nebo onu z těchto alternativ. Jeví se mi obě jako stejné rouhání tvé moudrosti. Mezi božím právem, které vylučuje člověka a lidským právem, které vylučuje Boha, leží pravda uprostřed.

Machiavel. Národy jsou stejně jako individua volné v rukou Boha. Mají všechna práva, všechnu Moc jen pod podmínkou, používat ji podle pravidel věčné spravedlnosti. Suverenita je lidská ve smyslu, že je propůjčena lidmi a prováděna lidmi; je božská ve smyslu, že ji Bůh požaduje a že je možné ji vykonávat jen podle přikázání, která vydal.

Šestý dialog.

Machiavelli: Byl bych rád, kdybychom dospěli k precisním výsledkům. Až kam sahá ruka Boha, která se rozestírá nad lidstvem? Kdo dosazuje panovníky?

Montesquieu: Národy.

Machiavelli: Stojí psáno: „Per me reges regnant“. To znamená doslova: Bůh dosazuje krále.

Montesquieu: To je překlad, který jste používal pouze k užitku pro Vašeho vládce, Machiavelli a byl v tomto století převzat jedním z Vašich nejznámějších stoupenců [12] ,ale neodpovídá smyslu, které toto slovo má v Písmu svatém. Bůh chce, aby existovala suverenita, ale nedosadil jednotlivé suverény. Jeho všemocná ruka zde zůstala stát; neboť zde začíná svoboda lidské vůle. Smysl, který je míněn v knize knih je: Králové vládnou podle mých přikázání, mají vládnout podle mého zákona. Jinak by se muselo říci, že dobří vládci stejně jako špatní byli dosazeni Prozřetelností. Bylo by nutné klanět se takovému Nero stejně jako před osobou Tita, před Caligulou stejně jako před Vespasianem. Ne, není to vůle Boží, aby se ti nejničemnější vládci stavěli pod jeho ochranu, aby ti nejsprostší tyrani se mohli dovolávat, že je dosadil. Bůh přenechal národům stejně jako králům odpovědnost za jejich činy.

Machiavelli: Mám silné pochyby, zda vše co zde říkáte, odpovídá ortodoxnímu pojetí. Ale ať tomu je jakkoliv, podle Vašeho mínění tedy národy disponují suverénní Mocí.

Montesquieu: Když to popíráte, vystavujete se námitce prohřešovat se proti pravdě jasného, zdravého lidského rozumu. To přece není v historii nic nového. Ve starověku, ve středověku, všude tam, kde státní Moc nebyla založena invasí nebo dobýváním, vznikla suverénní Moc ze svobodné vůle národů, která se původně vyjádřila formou volby. Tak se to stalo, abych uvedl příklad, když ve Francii hlava rodu Karolinů následovala Chlodwigy a dynastie Hugo Capeta Karla Velikého[13]. Jistě, tam nastoupila dědičnost na místo volby. Záře pro národ vykonaných služeb, vděčnost národa, tradice vázaly suverenitu vládnoucích rodů Evropy a to byl naprosto legitimní průběh. Ale princip všemohoucnosti národa stále více vystupoval, přinesl zdůvodnění revolucí a byl vždy znovu vyzvedáván, když se jednalo o schválení nových držitelů Moci. Je to rovněž princip, který předchází zrodu všech států, je zde před ním a obráží se stále ostřeji v jednotlivých ústavách moderních států.

Machiavelli: Přece když to jsou národy, které volí své pány, není též v jejich Moci je opět svrhnout? Když mají právo, dát si formu státu, která jim vyhovuje, kdo jim zabrání ve změně, když je to napadne? Z Vašich učení nemůže vzniknout vláda pořádku a svobody, nýbrž věk revolucí bez konce.

Montesquieu: Zaměňujete právo se zneužitím, které s ním může být při jeho plnění prováděno, principy se způsobem jejich aplikace. To jsou od základu různé věci a není možné se dorozumět, když nejsou od sebe odděleny.

Machiavelli: Nemyslete nyní, že mi tím můžete uniknout. Žádám od Vás, abyste vyvodil logické důsledky. Když to nechcete, tak se to můžete zdráhat udělat . Já chci vědět, zda mají národy podle Vašich principů právo, svrhnout své panovníky z trůnu?

Montesquieu: Ano, to mají, ale jen v krajních případech a když k tomu mají spravedlivé důvody.

Machiavelli: A kdo má rozsoudit, že se jedná o krajní případy a že tyto spravedlivé důvody jsou oprávněné?

Montesquieu: Kdo jiný než samy národy! Bylo to někdy jinak od dob, kdy svět existuje? Jistě je to strašlivý čin spravedlnosti, ale je léčivý a je nevyhnutelný. Proč nechcete pochopit, že protikladný výklad, podle kterého mají mít národy také úctu před nenáviděnými regenty, by je neustále vracel pod otroctví osudem přinesené monarchie?

Machiavelli: Ale něco ve Vašem systému nesouhlasí: Je v něm předpokládáno, že je rozum národa neomylný. Ale nemají rovněž národy stejně jako jednotliví lidé své vášně, nedochází u nich k omylům, nespravedlnostem?

Montesquieu: Když národy udělají chybu, budou za to potrestány jako lidé, kteří se prohřešili proti zákonu mravů.

Machiavelli: Jak asi?

Montesquieu: Budou za to potrestány pohromou nesvornosti, anarchií a také despotismem. Na této zemi neexistuje jiná spravedlnost než spravedlnost Boží, na kterou musíme čekat.

Machiavelli: Vyslovil jste právě slovo despotismus. Dojde se tedy k němu opět zpátky.

Montesquieu: Tato námitka není hodna Vašeho velikého ducha, Machiavel. Prohlásil jsem, že jsem připraven nést nejzazší důsledky z principů, jejichž jste odpůrcem. Již tím by byla pravda překroucena. Bůh nedal národům ani Moc ani vůli k tomu takto měnit státní formy, jež tvoří charakter jejich bytí. Příroda sama ohraničuje v politických společnostech stejně jako u organických tvorů touhu po rozpínavosti svobodných sil. Vaše argumentace se musí omezit na to, co je rozumu přijatelné.

Míníte, že pod vlivem moderních idejí dojde častěji k vypuknutí revolucí. Nebudou častější. Je dokonce možné, že budou méně časté. Národy žijí skutečně, jak jste předtím řekl, v současnosti od průmyslu a to, co je pro Vás příčinou jejich zotročení, to je také zároveň princip pořádku a svobody. Kultury průmyslu mají svá bolestná místa, která velmi dobře znám, ale nesmíme zamlčovat dobrodiní, která přinášejí a jejich snahy falšovat. Společnosti, které žijí z práce, výměny zboží, půjček, jsou v jejich nejvnitřnější existenci křesťanské společnosti, ať se jinak proti nim může říkat co chce. Neboť všechny tyto mocné a tak rozdílné tvářnosti průmyslu nejsou v podstatě nic jiného než praktická aplikace některých velkých mravních pramenů, které jsou převzaty z křesťanství, tohoto pramene veškeré síly a dokonalé moudrosti.

Průmysl hraje ve vývoji moderní společnosti natolik významnou roli, že není možné ze stanoviska, na kterém se ještě nacházíte, udělat žádnou přesnou předpověď, když nevezmeme ohled na jeho vliv; a tento vliv není v žádném případě ten, který mu, jak musíte věřit, připisujete. Věda, která zkoumá vztahy života průmyslu a zákonitostí, které z nich vyplývají, jsou ve svém principu koncentrace Moci v jedné ruce zcela protichůdné. Tendence nauky o národním hospodářství se ubírá směrem, ve kterém politické orgány vidí jen nutný a velmi nákladný mechanismus , jehož soukolí je nutno zjednodušit a redukují roli, kterou má vláda hrát na tak jednoduché funkce, že se možná stává jejím největším nedostatkem, že tím úplně zničí svatozář, která vládu obklopuje. Industrie je rozeným nepřítelem revolucí; neboť bez sociálního pořádku zahyne a tím skončí živý vývoj národů. Svobodu nemůže postrádat; neboť žije jen v důsledku svobody; a - dávejte velmi dobře pozor - svobody v oblasti průmyslu uzavírají v sobě nutně svobody politické, takže by se mohlo říci: Národy, které jsou na poli průmyslu nejpokročilejší, učinily také největší pokroky ve svobodě. Nechte jen stranou Indii a Čínu, které žijí pod slepým osudem absolutní monarchie a namiřte svůj pohled na Evropu, potom to už uvidíte.

( 6 ) Znova, Machiavelli, vyslovujete slovo despotismus, vy, jehož ponurý genius si tak hluboce osvojil všechny tajné způsoby, všechny okultní kombinace, všechny úskoky zákonů a vlády, s jejichž pomocí se národům dá spoutat pohyb paží i myšlenek. Vy, kdo pohrdáte lidmi, Vy, který jim přejete strašné vlády Východu, Vy, jehož politické doktríny jsou vypůjčeny z úděsných teorií indické mytologie! Řekněte mi, prosím, jak chcete začít se zaváděním despotismu u národů, jejichž státní právo spočívá hlavně na svobodě, jejichž morálka a náboženství pohání ve stejném směru všechen vývoj, u křesťanských národů, které žijí pomocí obchodu a průmyslu, ve státech, jejichž politická sdružení podléhají kritice veřejnosti prováděné pomocí tisku, tisku, který svými světlomety prosvítí nejtemnější kouty noci? Otevřete všechny prameny Vaší ohromné fantazie, hledejte, vynalézejte, a až tuto úlohu vyřešíte, budu připraven s Vámi prohlásit, že je moderní duch poražen.

Machiavelli: Dejte si pozor, velmi mi tu věc ulehčujete. Mohl bych Vás jednou vzít za slovo ( 7 )

Montesquieu: Učiňte tak, zapřísahám Vás!

Machiavelli: Počítám ovšem, že tak učiním.

Montesquieu: Brzy budeme možná rozděleni. Neznáte tuto krajinu. Následujte mne zde na zákrutech této temné stezky. Můžeme pak ještě na několik hodin zamezit návratu proudu stínů, které tam vzadu vidíte.

Sedmý dialog

Machiavelli: ( 8 )Můžeme se tu zastavit.

Montesquieu: Poslouchám Vás!

Machiavelli: Musím Vám nejdříve říci, že jste se úplně zmýlil ve způsobu jak moje principy převést do praxe. Despotismus stále ve Vašich očích znázorňuje zpustlé formy orientálních monarchií. Ale tak ho nechápu. V moderních společnostech je nutné použít také moderní metody. Za dnešních dnů se při vykonávání vládní Moci už nejedná o to, dopouštět se ohromného porušování práva, nepřátelům stínat hlavy, rabovat své poddané a okrádat je o jejich majetek, co nejvíce jich popravit. Ne, smrt, rabování a tělesné trpení mohou dnes hrát jen ještě značně podřadnou roli ve vnitřní politice moderních států.

Montesquieu: Naštěstí.

Machiavelli: Musím přiznat, že nepatřím k obdivovatelům Vaší kultury parních strojů a továrních komínů. Ale přesto kráčím a to mi můžete věřit, s duchem doby. Přitažlivost učení, které nese mé jméno, je ve skutečnosti, že se přizpůsobí všem dobám a všem situacím. Machiavelli má dnes následovníky, kteří znají cenu jeho pouček. Jsem považován za velmi zastaralého a přece se stávám na této zemi každým dnem opět mladým.

Montesquieu: Vysmíváte se sám sobě?

Machiavelli: Jen mě poslouchejte a potom si utvořte mínění. V dnešních dnech se jedná méně o to lidi znásilňovat, jako o to je odzbrojit, omezit jejich politické vášně než je úplně usmrtit, potlačovat jejich instinkty než je zavádět, nedávat jejich ideje do klatby, jako více o to vést je do jiného směru a sice tím, že se přivlastní.

Montesquieu: A jak to míníte? Já tomu nerozumím.

Machiavelli: Dovolte, to je pouze teoretická část politiky. Hned dojdeme k jejímu použití. Hlavní tajemství vládního umění je v tom, oslabit veřejného ducha a sice tak, že se už nebude vůbec zajímat o ideje a principy, se kterými se dnes dělají revoluce. Ve všech dobách se národy stejně jako jednotlivci drželi slov. Zdání jim skoro vždy stačí. Nechtějí nic víc. Je tedy možné pro tuto potřebu vytvořit odpovídající uspořádání, které je přizpůsobeno způsobu vyjadřování a myšlenkovým pochodům, které se rovněž řídí potřebou. Je nutno mít potřebný talent, jak si přivlastnit ode všech stran svobodomyslné způsoby řeči, které se potřebují jako zbraně proti vládě. Je nutné jimi národy krmit až do omrzení. Dnes se mluví tak často o Moci veřejného mínění. Ukáži Vám, že je možné toto veřejné mínění přivést k tomu, vyslovit všechno to, co sám chci. Ale dříve než je možné na to pomyslet, řídit veřejné mínění, je nutné ho zmást, přivést ho do nejistoty ohromujícími rozpory, neustálým působením odvracet pozornost, oslňovat ho pomocí všech možných senzací a odvést ho tak nepozorovaně od správné cesty. Jedno z velkých tajemství naší doby je pomocí předsudků a vášní národa dosáhnout takového zmatení zásad, že se znemožní každé dorozuměni mezi lidmi, kteří mluví stejnou řečí a mají stejné zájmy.

Montesquieu: Kam se chcete dostat pomocí těchto slov, jejichž temný smysl nechává tušit něco strašného?

Machiavelli: Když chce hodný Montesquieu posadit morální pocity na místo politiky, tak zde musím přestat. Nebylo mým úmyslem dostat se na pole morálky. Vyzval jste mě k tomu, abych ukončil neustávající rušení vývoje duchem anarchie a odboje ve Vašich společnostech. Necháte mě laskavě nyní říci, jak uvažuji tuto úlohu vyřešit? Můžete pozastavit Vaše výčitky svědomí, když přijmete mé vývody tak, jako kdyby se u Vás jednalo o jen čistě teoretické uspokojení Vaší zvědavosti.

Montesquieu: Dobře, jsem s tím srozuměn.

Machiavelli: Mohu ostatně porozumět, že ode mne očekáváte přesné údaje. Dám Vám je. Ale nechte mě nejdříve vyjmenovat podstatné předpoklady, za kterých se dnes vládce může oddat naději, že upevní svou Moc. Bude od počátku muset pomýšlet na to, zničit všechny politické strany, všechny vlivné společnosti všude kde existují a ochromit osobní iniciativu ve všech jejich projevech. Potom samo od sebe klesne niveau lidí, kteří mají charakter a ochabnou všechny síly, které by se mohly bránit zotročení. Absolutní panství už nebude žádné neštěstí, nýbrž se stane potřebou. Jak jsem už řekl, tato pravidla politiky nejsou zcela nová, musí to být jen prostředky. Mnoho těchto cílů se nechá dosáhnout jednoduchými nařízeními na poli policie a administrace. Ve Vašich tak krásně, tak dobře uspořádaných společnostech jste na místo absolutní monarchie postavil monstrum, které se jmenuje „stát“, nového Briareuse, obra se stem paží, jehož ruce všude dosáhnou, ohromnou ukrutnou organizaci, v jejímž stínu bude despotismus rozen znova a neustále. Když se nyní tento stát přitáhne na pomoc, nebude nic snadnějšího než dokončit tajné dílo, o kterém jsem Vám právě vyprávěl a ty nejprůbojnější prostředky k jeho uskutečnění budou přesně tytéž, jako u průmyslem ovládaného režimu, který tak obdivujete a o kterém bude známo, jak Vám ho odejmout.

Jenom cestou nařízení zřídím například obrovské finanční monopoly, kde nahromadím národní majetek a od kterých by musel natolik bezprostředně záviset osud všeho privátního majetku, takže by prvý den po politické katastrofě rovněž musel zmizet jako státní půjčka. Jste národohospodář, Montesquieu, odhadněte sám dalekosáhlost této myšlenky.

Jako šéf vlády budu všechny moje výnosy a všechna má nařízení řídit vytrvale na týž cíl: zničit kolektivní a individuelní síly, převahu státu zvyšovat až do nekonečna, udělat z něj suverénního ochránce, mecenáše a odměňovatele.

A potom ještě jiná myšlenka, která je převzata z průmyslového společenského pořádku: V dnešní době zmizela z obrazu aristokracie jako politická síla. Ale velkostatkář je ještě jednou ze součástí odporu, která by mohla být vládě nebezpečná, neboť je nezávislá. Může se tedy stát státní nutností ho nechat zchudnout nebo ho také úplně rozvrátit. K dosažení stačí zvýšit daně, které zatěžují pozemky, udržovat zemědělství v relativní bezvýznamnosti a naproti tomu nadržovat obchodu a průmyslu, ale obzvláště spekulaci; neboť příliš velký rozkvět průmyslu se může opět stát nebezpečným, jelikož vytvoří značné množství nezávislého majetku.

Proti velkoprůmyslníkům a majitelům továren lze účelně postupovat tím, že budou svedeni k takovým nákladům, které nestojí v žádném poměru k jejich příjmům, že budou zvýšeny pracovní odměny a že budou dělány hluboké, vhodně provedené zásahy do pramenů produkce. Nepotřebuji tyto myšlenky rozvádět. Víte velmi dobře, za kterých okolností a pod kterými záminkami se to všechno nechá udělat. Zájem národa, ano dokonce určitý zákrok pro jeho svobodu, pro velké principy hospodárnosti, když to bude vůbec třeba, s lehkostí zastíní pravý účel. Jistě není potřebné k tomu připojit, že stálé udržování armády, která nahání hrůzu, která je trvale vnějšími válkami udržována ve cviku, tvoří neoddělitelnou součást tohoto systému. Musí se k tomu připojit, že ve státě existují jen proletáři, několik milionářů a armáda.

Montesquieu: Jen pokračujte.

Machiavelli: To by bylo, co lze říci k vnitřní politice státu. Navenek se musí od jednoho konce Evropy až k druhému vzbudit revoluční kvas, který se ve vlastní zemi potlačí. Agitace pro svobodu v cizině odvrátí pozornost od útisku uvnitř. Navíc jsou tak jiné mocnosti drženy v šachu, u kterých lze podle libosti zjednat pořádek nebo podnítit nepořádek. Hlavní věcí je kabinetními intrikami tak zamotat vlákna evropské politiky, že je možné mocnosti, se kterými se jedná, rozehrát jednu proti druhé. Nemyslete si, že taková dvojitá hra, když je dobře provedena, může suverénovi uškodit. Alexandr VI. nevycházel při svých diplomatických jednáních nikdy z něčeho jiného než z podvodu a přesto měl vždy úspěch. Tak dobře ovládal umění pokrytectví [14]. Ale to, co dnes nazýváte oficielní diplomatickou řečí, musí k tomu stát v naprostém protikladu. Zde není nikdy duch loajality a vycházení vstříc dostatečně stavěn na odiv. Národy, které klamu uvěří, budou panovníka, který se umí takto chovat, také ještě za jeho slušnost chválit.

Na každý vnitřní neklid musí umět odpovědět válkou proti cizině, na každou hrozící revoluci všeobecnou mobilizací. Ale jelikož v politice nepotřebují nikdy souhlasit slova s činy, musí být panovník v různých situacích dostatečně šikovný, aby ukryl své skutečné úmysly za vytýčením protikladných cílů. Když provádí to, co jeho ruka v tajnosti připravila, musí to vždy vypadat tak, jako kdyby ustupoval tlaku veřejného mínění.

Abych shrnul znázornění celého systému do jedné věty: Revoluce bude státem sama zadržena, na jedné straně strachem z anarchie, na druhé bázní před státním bankrotem, ke kterému dojde v důsledku revoluce a vcelku všeobecným stavem války.

Z krátkých odkazů, které jsem Vám právě dal, jste už mohl převzít, jak významnou roli je povoláno umění živého slova hrát v moderní politice. Já jsem, jak ještě uvidíte, velmi vzdálen podceňovat tisk, ale věděl bych také v případě potřeby, jak si posloužit řečnickou tribunou. Hlavní věcí je, použít proti svým protivníkům všechny bojové prostředky, které by mohli použít proti nám. Nespokojil bych se jen tím opírat se o mohutnou Moc demokracie, nýbrž bych také převzal z právní vědy s jejími vychytralostmi ty nejneupřímnější pomůcky. Když je třeba provést rozhodnutí, která by mohla vypadat nespravedlivá a lehkomyslná, tak je důležité rozeznat jak je vyhlásit krásnými slovy a opřít o vznešené základy morálky a práva.

Moc, o které sním, není v žádném případě spojena s barbarskými způsoby. Musí k sobě přitahovat všechny síly a všechny talenty kultury, ve které žijeme. Musí se obklopit žurnalisty, advokáty, znalci práv, muži praxe a administrativními úředníky, takovými lidmi, kteří od základu znají všechna tajemství, všechny motivy sociálního života, kteří mluví všemi jazyky, které znají lidé z každého prostředí. Je nutné je vzít odevšad, kde je najdete; neboť tito lidé plní úžasné služby, když jejich duchaplné metody použijete v politice. Mimo toho k tomu patří celý štáb národohospodářů, bankéřů, průmyslníků, kapitalistů, vynálezců, matematiků; neboť nakonec se všechno jen rozplyne ve výpočtech.

Pokud se jedná o nejdůležitější státní hodnosti, hlavní součásti Moci, je nutné to tak zařídit, že budou při každé změně vlády svěřeny jen takovým mužům, jejichž předchozí život a jejich charakter vkládá mezi ně a jiné lidi propast, od kterých by každého při změně vlády očekávala pouze smrt nebo vyhnanství a kteří vidí před sebou nutnost hájit stávající poměry až do posledního dechu.

Představte si nyní, že bych měl tyto různé duchovní a materielní prameny k použití, které jsem Vám právě popsal a dejte mi nyní nějaký národ. Tomu rozumíte! Pokládáte ve Vaší knize o Duchu zákonů[15] za hlavní princip, že se nesmí změnit charakter národa, má-li se mu udržet jeho původní síla. Nuže, nepotřebujete mi dát víc než dvacet let čas a já úplně proměním ten nejnezkrotnější charakter evropského národa tak, že se podrobí tyranii stejně jako ten nejmenší asijský národ.

Montesquieu: Dal jste tu k lepšímu další kapitolu Vašeho pojednání o vládci, abyste se sám sobě vysmál. Jak to nyní může vypadat s Vaším učením, nebudu o něm diskutovat; udělám k tomu jen poznámku: Zřejmě jste v žádném směru nedodržel slib, který jste dal. Použití všech těchto prostředků předpokládá mít k dispozici absolutní Moc a já jsem od Váš požadoval přesné údaje o tom, jak chcete v politických společnostech, které spočívají na liberálních institucích odůvodnit absolutní Moc.

Machiavelli: Vaše poznámka je zcela správná a já nepomýšlím na to se jí vyhnout. Tento začátek byl jen předmluvou.

Montesquieu: Postavím Vás proti státu, který je založen na reprezentativním vládním systému, monarchii nebo republice. Mluvím o národu, který je dlouho obeznámen se svobodou a ptám se Vás jak byste odtud mohl dospět zpátky k absolutismu.

Machiavelli: Nic lehčího jako toto.

Montesquieu: To chceme vidět.

Druhá část


Osmý dialog

Machiavelli: Vycházím z nejmožnějšího extrémního případu a volím jako příklad státu republiku. U monarchie by byla role, kterou bych chtěl hrát, příliš lehká. Volím republiku, protože bych narazil na zdánlivě skoro nepřekonatelný odpor v idejích, mravech, zákonech. Máte něco proti tomu? Dostanu tedy z Vašich rukou nějaký velký nebo malý stát; předpokládám, že je vybaven všemi zařízeními, která garantují jeho svobodu a nyní na Vás nasměruji následující otázku: Věříte, že jeho vláda je pojištěna proti puči nebo, jak se to dnes nazývá, proti státnímu převratu?

Montesquieu: Jistě ne; ale přinejmenším mi připustíte, že je takový podnik při současných na politice zúčastněných společnostech a při způsobu, jak jsou zorganizovány mimořádně obtížný.

Machiavelli: A proč? Nejsou tyto společnosti jako ve všech dobách v rukou politických stran? Nejsou všude elementy, které naléhají na občanskou válku, pomýšlející na převrat, usilující o Moc?

Montesquieu: To může být; ale věřím, že Vás mohu jedním slovem uvědomit, kde leží Váš omyl. Taková uchvácení Moci, která jsou v nutném případě velmi řídká, neboť jsou velmi nebezpečná a odporovala by moderním zvykům a i kdyby se přepokládalo, že se podaří, nemají zdaleka ten význam, který jim, jak se zdá, přičítáte. Výměna Moci by nepřivedla žádnou změnu zřízení. Může být, že někdo, kdo vznáší svůj nárok, vrhne stát do nepokojů, jeho strana může třeba zvítězit, pak přejde Moc do jiných rukou a to je všechno. Ale státní právo a tím i základ všeho uspořádání zůstane existovat. Ty se nezmění.

Machiavelli: Oddáváte se opravdu takovým iluzím?

Montesquieu: Zjistěte opak.

Machiavelli: Připouštíte tedy, že pomocí zbraní provedený podnik proti stávající vládě má na krátkou dobu úspěch?

Montesquieu: Ano.

Machiavelli: Vmyslete se potom do situace, do které budu přiveden. Potlačil jsem v tomto okamžiku každou Moc mimo mé vlastní. Kdyby mi mohly instituce, které se ještě udržely, vložit nějakou překážku do cesty, tak to může být jen překážka formální; ve skutečnosti nemůže mé svévolné jednání narazit na žádný opravdový odpor, krátce, nalézám se v prostoru bez zákonů, který Římané označovali takovým krásným a energie plným slovem „diktatura“. To znamená: Nyní mohu dělat co chci. Já jsem zákonodárce, vykonavatel zákona, pán soudu a sedím vysoko na koni jako vůdce armády.

Podržte v paměti. Zvítězil jsem nyní tím, že jsem se opřel o jednu z politických stran, to znamená, že tato událost uchopení Moci se mohla provést jen uprostřed hluboké vnitřní rozervanosti. Je možno říci: děkuji za to náhodě; ale nesmíte se tím klamat, jaké příčiny měla tato náhoda. Bude se jednat o protiklad mezi aristokracií a národem nebo národem a buržoazií. V zásadě tomu nemůže být jinak; ale na povrchu bude vládnout zmatek idejí, mínění, ovlivňování a protikladných proudů jako ve všech státech, ve kterých se svoboda jen na okamžik zbavila pout. Budete zde mít politické elementy všeho druhu, zbytky kdysi vítězných stran, které jsou dnes poraženy, bezuzdnou ctižádost, sžírající závist, nesmiřitelnou nenávist, všude teror, přívržence každého názoru a každé doktríny, reakcionáře, demokraty, anarchisty, utopisty, všichni jsou při práci, všichni pracují stejným způsobem každý na svém místě na svržení stávajícího pořádku. K jakým závěrům se musí dojít vzhledem k takové situaci? Ke dvěma: Prvý je, že země má velkou potřebu klidu a nic neodepře tomu, kdo ho může zaručit. Druhý je, že při této roztříštěnosti stran neexistuje žádná opravdová Moc nebo lépe řečeno existuje jen jediná: národ.

Já jsem sám jeden z vítězných čekatelů Moci. Předpokládám, že mám vážené jméno historické pověsti, které je vhodné zapůsobit na fantazii mas. Tak jako Peistratos, Cézar, ano také Nero se opřu o národ. To je ABC každého samozvance. Je to slepé násilí, které mi dá do ruky prostředky, udělat beztrestně všechno co chci a autorita je slovo, které všechno přikryje. Národ se ve skutečnosti vůbec nestará o Váš vynález legality, o Vaše záruky ústavy.

Umlčel jsem politické strany a nyní uvidíte jak půjdu kupředu.

Možná si vzpomenete na pravidla, která jsem stanovil v mém pojednání o vládci, kde se jednalo o to, udržet dobyté provincie. Uchvatitel státu se nalézá v situaci, která odpovídá situaci dobyvatele. Je nucen udělat vše znova, stát rozpustit, buržoazii zničit, změnit způsob života.

To je cíl. Ale v současných dobách se smí po něm usilovat jen křivými cestami, dvojsmyslnými prostředky, obratnými kombinacemi a pokud je to možné, bez použití násilí. Proto přímo nezničím stávající zařízení, ale sáhnu na jedno po druhém a nepozorovatelným pohybem ruky přivedu jejich mechanismus do nepořádku. Tak to udělám po pořádku s výkladem práva, volebním pořádkem, tiskem, osobní svobodou, školstvím.

Bez ohledu na původní zákony zavedu úplně nové bez toho, že bych ty původní zrušil; tyto odsunu nejprve do pozadí, abych je brzy potom nechal úplně zmizet. To jsou má základní opatření a nyní poznáte jejich jednotlivé prosazování.

Montesquieu: Jaká škoda, že už neputujete zahradami Rucellaise, abyste tam přednášel toto krásné učení a jak politování hodné, že je pozdější generace neuslyší.

Machiavelli: Uklidněte se. Pro toho, kdo umí číst, to stojí psáno v knize o vládci.

Montesquieu: Nechme tuto otázku otevřenou. Tedy je den po státním převratu. Co uděláte?

Machiavelli: Něco velkého a potom něco docela malého.

Montesquieu: Tedy nejdříve to velké.

Machiavelli: Po úspěšném násilném aktu proti stávající Moci není ještě všechno ukončeno a politické strany se všeobecně nepovažují za přemožené. Ještě se úplně neví jak daleko sahá odhodlanost usurpátora; bude vyzkoušen, povstane se proti němu se zbraní v ruce. Nyní přišel okamžik, způsobit takový teror, který zasáhne celou buržoazii a oslabí i ta nejstatečnější srdce.

Montesquieu: Co chcete udělat? Řekl jste mi přece, že opovrhujete proléváním krve.

Machiavelli: Zde nesmí dojít k žádné falešné humanitě. Společnost je ohrožena, a proto se nalézá v právoplatném obranném stavu. Nejvyšší tvrdost a sama ta největší krutost zabrání novému krveprolévání v budoucnu. Neptejte se, co se udělá. Musí být jen dosaženo, že srdce lidí jednou provždy ztuhnou hrůzou a že strachem změknou.

Montesquieu: Ano, já si vzpomínám, učíte to v knize o vládci tam, kde vyprávíte o strašlivém násilí Césare Borgia v Cesena [16]. Zůstal jste přece stejný.

Machiavelli: Ne, ne, později uvidíte, že tak jen jednám, protože to vyžaduje nutnost a já pod tím trpím.

Montesquieu: A kdo má nyní prolévat krev?

Machiavelli: Armáda! Výkonná ruka státní soudní pravomoci, ta, jejíž ruka své oběti nikdy nepřipraví o čest. Nasazením armády při utiskující akci budou dosaženy dvě věci velké důležitosti: Na jedné straně bude od tohoto okamžiku provždy znepřátelena s civilním obyvatelstvem, které bez slitování potrestala; na druhé straně bude nerozlučitelně spojena s osudem vůdce.

Montesquieu: A Vy věříte, že tato prolitá krev na Vás samotného nezapůsobí?

Machiavelli: Ne, neboť v očích národa nemá panovník konec konců nic společného s násilnostmi soldatesky, kterou není vždy možné lehce uspokojit. Ti, kteří by za to mohli být voláni k odpovědnosti jsou generálové, služebníci, kteří vykonali mé rozkazy. Ti ale - mohu Vás ujistit - mi budou až do jejich posledního dechu oddáni; neboť vědí velmi dobře, co je očekává až tu jednou nebudu.

Montesquieu: To by bylo tedy Váš prvý čin jako suverénní vládce. A nyní druhý?

Machiavelli: Nevím, zdali jste zpozoroval, jak silná je v politice Moc malých prostředků. Potom, co jsem Vám nyní řekl, nechám na každou novou minci vyrazit můj obraz a dám jich do oběhu značné množství.

Montesquieu: Ale uprostřed prvých starostí o stát by to byla opravdu naivní opatření.

Machiavelli: To si myslíte? Ještě jste Moc prakticky nevykonával. Na minci vyražený obraz člověka je samo znamení Moci. Nejprve to budou hrdí duchové, kteří proti tomu ve hněvu pozvednou svůj hlas, ale zvykne se. Sami nepřátelé mé vlády budou donuceni nosit můj obraz ve své peněžence. Je zcela jisté, že si poznenáhlu zvyknou, pozorovat mírnějším pohledem tahy obličeje, které jsou všude vyraženy na materielní zástavu všech našich požitků. Od toho dne, kdy se objeví můj obraz na penězích jsem králem.

Montesquieu: Přiznávám se, že je mi tato myšlenka nová. Ale nechme toho. Přece jste nezapomněl, že národy novověku jsou nakloněny dát si ústavy, kterými budou jejich práva zaručena. S Vaší z násilí odvozené Moci, s Vašimi plány, které mi tu vyvíjíte byste možná upadl do rozpaků před ústavou, ve které stojí všechny zásady, všechny předpisy, všechna nařízení v protikladu k Vašemu vládnímu rozsahu.

Machiavelli: Udělám jinou ústavu, jinak nic.

Montesquieu: A míníte, že to jinak nepřinese žádné obtíže.

Machiavelli: A kde by měla ta potíž být? Nyní neexistuje žádná jiná vůle, žádná jiná Moc než moje a operační základna, o kterou se opírám je lid.

Montesquieu: To je správné. Ale mám ještě pochyby: Potom, co jste mi právě řekl, si mohu myslet, že Vaše ústava by nebyla žádný monument svobody. Míníte, že jedna jediná násilím rozhodnutá krize, jeden jediný šťastně provedený státní převrat stačí k tomu, ukrást národu všechna jeho práva, všechny jeho vymoženosti, všechna jeho uspořádání, všechny jeho zásady, podle kterých je zvyklý žít? .

Machiavelli: Promiňte! Tak rychle to u mne nejde. Řekl jsem Vám právě před chvílí, že národy bývají jako lidé, drží se více zdání než skutečnosti. To je na poli politiky pravidlo, které bych bez rozvahy následoval. Buďte tak laskav, vypočítejte mi ještě jednou principy, kterým dáváte největší váhu a uvidíte, že jimi nebudu nějak moc přiveden do rozpaků, jak se zdáte předpokládat.

Montesquieu: Co z nich uděláte, Machiavelli ?

Machiavelli: Nepotřebujete se ničeho obávat. Jmenujte mi jen tyto principy.

Montesquieu: Přiznávám se, že Vám nedůvěřuji.

Machiavelli: Nuže, tak je Vám vyvolám zpět do paměti. Vy byste mi určitě mluvil o principu dělení Moci, o svobodě projevu a tisku, o náboženské svobodě, osobní svobodě, svobodě se spojovat ve spolcích, rovnosti před zákonem, nedotknutelnosti pohyblivého a pevného majetku, právo si stěžovat, svobodných daních, přiměřenosti trestů, žádné zpětné platnosti zákonů. Je to dost, nebo si přejete ještě více?

Montesquieu: Věřím, že je to mnohem víc než to, co je zapotřebí, Machiavelli, aby se Vaše vláda stala velmi nepohodlnou.

Machiavelli: Pak se tedy mýlíte a tyto principy jsou tak správné, že nevidím ani důvod je vyhlásit veřejně. Udělám z nich, budete-li si to přát, dokonce úvod k mé ústavě.

Montesquieu: Už jste mi ukázal, že jste velký kouzelník.

Machiavelli: Přitom nejsou zapotřebí žádná kouzla. Je nutno jen rozumět jak se dělá politika.

Montesquieu: Ale jak to chcete udělat, posadit tyto principy na špičku Vaší ústavy a potom je vůbec nepoužít?

Machiavelli: Buďte opatrný! Řekl jsem Vám, že tyto zásady veřejně vyhlásím, ale neřekl jsem Vám, že je vyjádřím písemně a také ne, že je uvedu jednotlivě.

Montesquieu: Jak to míníte?

Machiavelli: Nebudu se pouštět do žádných přesných údajů. Omezil bych se jen na to, národu vyložit, že uznávám zásady moderního práva a že je potvrzuji.

Montesquieu: Nechápu, co má takové zamlčování jednotlivostí znamenat?

Machiavelli: Hned uvidíte, jak je to důležité. Kdybych tato práva jednotlivě vypočítal, byla by moje volnost jednání vázána na tyto jasně formulované právní zásady a to nechci. Když je vůbec jednotlivě neuvedu, vypadá to tak, jako bych je všechny uznával a ve zvláštním případě neuznám žádnou. To mi později dovolí cestou nouzových nařízení odstranit ta práva, která pokládám za nebezpečná.

Montesquieu: Tomu rozumím.

Machiavelli: Ostatně patří ve vlastním smyslu některá z těchto práv ke státnímu a ústavnímu právu, ostatní k právu občanskému. To je rozdíl, který při používání absolutní Moci musí vždy sloužit jako vodítko. Na jejich občanských právech visí národy nejsilněji. Nebudu se jich, pokud nebudu muset, dotýkat a tak bude alespoň část mého programu nalézána splněná.

Montesquieu: A státní práva…?

Machiavelli: V mojí knize o vládci jsem postavil zásadu, - a ta je stále ještě pravdivá -: „Poddaní budou vždy s vládcem spokojeni, pokud se nedotkne jejich majetku a cti; a tak bude muset bojovat jen proti nárokům malého počtu nespokojených, se kterými by byl lehce hotov“. To je moje odpověď na Vaši otázku.

Montesquieu: Vezme-li se věc přesně, nebylo by možné ji brát za upokojující. Bylo by možné Vám odpovědět, že státní práva jsou také majetkem, že je také pro čest národů také důležité si tato práva udržet a že když na státní práva vztáhnete ruku dotýkáte se skutečně majetku národů a jejich cti. Je možno k tomu ještě připojit, že udržení občanských práv je vázáno úzkým obapolným vztahem na práva státní. Kdo dá občanům záruku, že, když je dnes oloupíte o jejich politickou svobodu, je zítra neoloupíte o jejich svobodu osobní, že, když se dnes dotknete jejich svobody, nesáhnete zítra na jejich majetek?

Machiavelli: Jistě budou tyto důvody přednášeny s velkým rozhorlením, ale věřím, že jste si také plně vědom přehánění, které v nich leží. Zdá se mi stále, jako byste věřil, že moderní národy zrovna hladoví po svobodě. Přemýšlel jste také o případu, že už o ní nechtějí nic vědět a můžete od vládců požadovat, že by měli mít více lásky ke svobodě než národy? Nuže, zeptejte se Vašich od základů ochablých společností, ve kterých jednotlivec žije jen ve sféře svého egoismu a svých materielních zájmů, jedenkrát většiny a uvidíte, zda Vám ze všech stran neodpoví: Co je mi do politiky? Co se mám starat o svobodu? Není jedna vláda jako druhá? Nemusí se vláda prosadit?

Montesquieu: Pozorujte dobře: Nejen národ takto mluví, také občané, průmyslníci, intelektuálové, bohatí, vzdělaní, všichni, kteří jsou schopni použít Vaše krásné státoprávní teorie. Budou mi žehnat, budou volat, že jsem je zachránil, že jsou v menšině, že jsou neschopni vést se sami. Vidíte? Národy mají zkrátka takovou tajnou lásku pro geniální násilníky. O všech aktech násilí, které jsou obratně provedeny, budete slyšet mluvit s tónem obdivu, který je silnější než kárající: Nemůže to být sice správné, ale je to obratně provedeno, dobře posazeno do obrazu, prima uděláno.

Montesquieu: Chcete se tedy opět vrátit k části Vašeho učení, které jako autor knihy o vládci do jisté míry z povolání zastupujete.

Machiavelli: Ne, my jsme při výkonu tohoto učení. Byl bych jistě dál, kdybyste mě nedonutil k odbočení. Začněme tedy opět tam.

Devátý dialog

Montesquieu: Zastavil jste se u dne po sestavení ústavy, která byla vypracována bez souhlasu národa.

Machiavelli: Zde Vás musím přerušit. Nikdy jsem netvrdil, že bych chtěl při tom porušit převzaté myšlenky, jejichž Moc znám.

Montesquieu: Opravdu?

Machiavelli: Mluvím zcela vážně.

Montesquieu: Vy tedy chcete nechat národ se podílet na novém, základním díle, které připravujete?

Machiavelli: Ano, jistě. Divíte se tomu? Udělám ještě víc. Nechám nejdříve všeobecným hlasováním legalizovat násilný převrat, který jsem proti státu provedl. Promluvím k národu odpovídajícími formulacemi: Už to tak dále nešlo, všechno jsem rozbil, zachránil jsem vás. Hněváte se na mne? Vaším hlasováním máte svobodu mě odsoudit nebo osvobodit.

Montesquieu: Svobodu pod nátlakem teroru a síly armády.

Machiavelli: Budou mne oslavovat.

Montesquieu: Tomu věřím.

Machiavelli: A lidové hlasování, které jsem udělal nástrojem mé Moci, bude základem mé vlády. Uspořádám hlasování bez ohledu na třídní a majetkové poměry, kterým bude absolutismus utvořen jedním úderem.

Montesquieu: Ovšem! Neboť jedinou ranou rozbijete najednou svornost rodiny, znehodnotíte hlasování, zničíte převahu vzdělání a uděláte z pouhého čísla slepou Moc, která se nechá řídit podle Vašeho mínění.

Machiavelli: Převádím jen pokrokovou ideu do skutečnosti, po níž dnes všechny národy Evropy usilovně baží. Uspořádám všeobecné lidové hlasování tak, jak to udělal Washington ve Spojených státech a prvé použití bude nechat hlasovat o mé ústavě.

Montesquieu: Jak? Chcete ji přinést do diskuse v lidových shromážděních nebo ve shromážděních poslanců?

Machiavelli: Ale přece ne! Prosím, ponechejme stranou ideje osmnáctého století; nejsou to přece ideje současné doby.

Montesquieu: Nuže, jak necháte potom projednávat přijetí Vaší ústavy? Jak budou Vaše základní články prodiskutovány?

Machiavelli: Ale já přece vůbec nemyslím na to, že by měly být diskutovány. Věřil jsem, že jsem Vám to už řekl.

Montesquieu: Já jsem se Vámi nechal jen vést na půdu principů, které jste si oblíbil vyvolit. Mluvil jste ke mně o Spojených státech. Nevím, zdali jste druhý Washington; ale co vím určitě je skutečnost, že současná konstituce Spojených států byla diskutována v poradních sborech a byla podřízena hlasování zástupců národa.

Machiavelli: Ale, prosím Vás! Neházejte dohromady doby, země a lidi. My jsme v Evropě. Moje konstituce bude vcelku předložena a vcelku odhlasována.

Montesquieu: Ale tím přece nemůžete nikoho oklamat. Když národ určuje za takovýchto podmínek, jak může vědět co dělá a jak dalece se zavazuje?

Machiavelli: A kde jste někdy viděl, že ústava, která si opravdu toto jméno zasloužila, která byla opravdu trvalá, byla výsledkem porad s národem? Ústava musí být úplně stvořena v hlavě jednoho muže, nebo z ní nemůže nic být. Bez stejného pramene, bez spojení jejích dílů dohromady, bez ohledu na její praktický účinek ponese nutně stopy nedostatečné prozíravosti, která zde působila při jejím koncipování.

Abych to řekl ještě jednou, ústava může být jen dílo jednotlivce. Nikdy tomu nebylo jinak.To dosvědčuje historie všech zakladatelů říše, příklad Sesostrise, Solona [17], Lykurga, Karla Velikého, Bedřicha II., Petra I.

Montesquieu: To, co mi tu vykládáte, je obsah jedné kapitoly z díla jednoho Vašeho žáka.

Machiavelli: A koho míníte?

Montesquieu: Joseph de Maistre [12] . Jsou to povšechné fráze, na kterých je něco pravdy; myslím ale, že se zde nenechají použít. Když se posloucháte, mohlo by se myslet, že chcete vyvést národ z chaosu nebo temné noci jeho prvopočátků. Zdá se, že už se nesnažíte myslet, že za předpokladu, ze kterého vycházíme, národ dosáhl vrchol své kultury, že své veřejné právo pevně založil a že je v držení uspořádaného zřízení.

Machiavelli: To nepopírám. Mimo toho uvidíte, že nepotřebuji zničit Vaše uspořádání odshora až dolů, abych dosáhl mého cíle. Potřebuji jen Vaše nařízení změnit a jejich seskupení vyměnit.

Montesquieu: Vysvětlete ni to.

Machiavelli: Udělal jste mi právě přednášku o konstituci; uvažuji co z toho je užitečné. Ostatně není můj postoj vůči všem těmto idejím o vyvážení Moci tak vzdálen, jak se všeobecně v Evropě věří. Mohl jste toho všimnout na mém pojednání o Titu Liviovi. Ale k věci! Poznamenal jste předtím správně, že v parlamentně řízených státech Evropy je státní Moc rozdělena skoro všude stejným způsobem na určitý počet politických sdružení, jejichž řízená spolupráce vytváří vládu. Tak se nalézá pod různými jmény, ale se skoro stejnými pravomocemi ministerská rada, senát, zákonodárné shromáždění, státní rada, nejvyšší soud. Mohu Vám uspořit každé nepotřebné vysvětlování mechanismu, pokud se vztahuje na tyto Moci. Znáte jejich tajemství lépe než já. Je jasné, že každá z nich znázorňuje podstatnou funkci vlády. Všimněte si dobře, že jmenuji funkci jak něco podstatného, ne uspořádání. Tak musí existovat řídící, vládnoucí, zákonodárná, nařizující státní Moc, o tom není pochyb.

Montesquieu: Ale jestli Vám dobře rozumím, tak jsou tyto různé státní Moci ve Vašich očích jen jedna jediná a vložíte všechno do rukou jediného muže a uspořádání potlačíte.

Machiavelli: Říkám Vám ještě jednou, že se tady a tam mýlíte. Nebylo by vůbec možné takto bez nebezpečí jednat. Nebylo by to obzvlášť možné u Vás, při fanatismu, kterým se u Vás hájí takzvané principy z roku 1789. Ale buďte tak laskav a poslouchejte mě: Ve statice změní poloha opěrného bodu směr působící síly; v mechanice změní přeložení poháněcího pera pohyb. Přece je to zdánlivě ještě ten samý aparát, ten samý mechanismus. Stejně závisí také ve fysiologii temperament od stavu, ve kterém se nacházejí orgány. Když utrpí orgány změnu, mění se také temperament. Nuže pracují různá uspořádání, o kterých jsme právě mluvili, uvnitř státu jako opravdové orgány v lidském těle. Pustím se nyní do orgánů. Orgány samy zůstanou, ale politický charakter státu se změní. Rozumíte?

Montesquieu: To není těžké a není k tomu třeba žádných vysvětlivek. Podržíte názvy, ale změníte obsah. Tak to udělal Augustus v Římě, když zničil republiku. Existoval stále ještě konsulát, praetor, censurní úřad, tribunát; ale neexistovali už vlastně žádní konsulové, praetoři, censoři a žádní tribuni.

Machiavelli: Mohl jste zvolit horší příklady. V politice se nechá udělat všechno, pokud se pochlebuje předsudkům národa a dává pozor na formality.

Montesquieu: Nezabíhejte opět do všeobecných frází. Byl jste právě na tahu a já Vás sleduji.

Machiavelli: Nezapomeňte, že to jsou osobní přesvědčení, ze kterých vyplývá každé moje jednání. V mých očích jsou Vaše parlamentní vlády jen hádavé kluby, semeniště sterilních agitací, ve kterých se vyčerpává jinak plodná činnost národů, které jsou lidovými řečníky a tiskem odsouzeny k bezmocnosti. O tom nemám také žádné pochyby. Vycházím z uváženého stanoviska a účel, který sleduji, ospravedlňuje moje jednání.

Montesquieu: Na místo abstraktních teorií sázím praktický rozum, zkušenosti staletí, příklad geniálních lidí, kteří pomocí stejných prostředků dokázali velké činy. Začínám tím, že opět připravuji pro státní Moc podmínky, které jsou pro ni životně důležité.

Machiavelli: Moje první reforma platí bezprostředně tomu, co jmenujete odpovědnost ministrů. V zemích, které jsou vybaveny centralizovanou Mocí, jako na příklad ve Vaší, kde vztahuje všeobecné veřejné mínění z důvodu instinktivního pocitu všechno na hlavu státu, dobré stejně jako zlé, znamená to potrestat národní cítění lží a rozšířit fikci, která přece vždy v bouři revolucí odplave do dálky, kdyby se zachtělo na špici konstituce posadit větu, že suverén nesmí být volán k odpovědnosti.

Začnu proto tím, že z mojí konstituce vyškrtnu princip odpovědnosti ministrů. Panovník, kterého dosadím, bude sám odpovědný a sice lidu.

Montesquieu: Tak je to správné, to je přinejmenším krátké a přesvědčivé.

Machiavelli: Jak mi to vysvětlujete, mají ve Vašem parlamentárním systému zástupci lidu iniciativu sami nebo s výkonnou Mocí. To je tedy pramen nejhrubších závad; neboť při takovém pořádku věcí si může každý poslanec při jakékoliv příležitosti osobovat vládní Moc a přednášet ty nejméně promyšlené a nejméně odůvodněné návrhy zákonů. Ano, když to uzná za vhodné, může komora pomocí parlamentní iniciativy vládu svrhnout. Proto bude právo navrhovat zákony příslušet pouze panovníkovi.

Montesquieu: Vidím, že jste na nejlepší cestě k absolutismu. Neboť ve státě, ve kterém náleží iniciativa nových zákonů jen suverénovi, je panovník jediný zákonodárce. Ale než budete pokračovat, chtěl bych ještě něco namítnout. Chcete se usadit na skále, ale já objevuji, že sedíte na písku.

Machiavelli: Do jaké míry?

Montesquieu: Neučinil jste lidové hlasování podkladem Vaší Moci?

Machiavelli: Jistě.

Montesquieu: Potom jste také jen zplnomocněnec lidu, kterého národ, ze kterého vychází vlastní státní Moc, může rovněž podle libosti opět odvolat. Věřil jste, že byste mohl tento princip vzít pro podporu Vaší autority; ale přitom jste si nevšiml, že když bude třeba, můžete být také svržen. Na druhé straně jste prohlásil, že odpovědnost nesete sám. Myslíte si, že jste anděl? Mohl byste jím možná být; ale přesto nebudete při každém neštěstí, ke kterému může dojít, volán méně k odpovědnosti a při prvé krizi vezmete za své.

Machiavelli: Vy zde něco předbíháte. Námitka přichází příliš brzy. Ale odpovím na ni ihned, neboť mne k tomu nutíte. Oddáváte se neobyčejnému klamu když věříte, že jsem tuto myšlenku nepředvídal. Kdyby byla moje Moc otřesena, mohlo by se tak stát jen vlivem politických stran. Proti nim jsem chráněn dvěmi podstatnými právy, která jsem vložil do mé konstituce.

Montesquieu: A co jsou to za práva?

Machiavelli: Právo, dovolávat se lidu a právo vyhlásit nad zemí stav obležení. Jsem vůdce branné Moci, mám celou státní Moc v mé ruce; bajonety by přivedly všechny k rozumu, kteří kladou odpor a já bych nalezl při lidovém hlasování ve volební urně nové potvrzení mé autority.

Montesquieu: Na takové zdůvodnění není odpověď. Ale vraťme se, prosím, opět zpátky k zákonodárnému shromáždění, které jste ustanovil. Nevidím ještě, že jste v tomto bodě venku ze všech nesnází. Vzal jste tomuto shromáždění parlamentní iniciativu; ale zůstává mu právo hlasovat o zákonech, které mu k přijetí předložíte. Zřejmě nepočítáte s tím, že by smělo tohoto práva použít?

Machiavelli: Jste podezřívavější než já; musím se Vám přiznat, že v tom nic neshledávám. Jelikož nikdo mimo mne nemůže zákon podat, nemusím se obávat, že by byl někdy udělán proti mé vládě namířený zákon. Já mám klíč ke svatyni. Jak jsem Vám už ostatně řekl, patří k mým plánům, zdánlivě ponechat zřízení existovat. Nyní Vám musím vysvětlit, že neuvažuji přenechat shromáždění to, co nazýváte právem změny. Je jasné, že pro provádění takového práva neexistuje žádný zákon, kterým by od původního účelu zákona mohlo být odbočeno a jeho smysl byl změnitelný. Zákon bude přijat nebo zamítnut, nic jiného než tato alternativa neexistuje.

Montesquieu: Ale víc by nebylo zapotřebí k tomu, abyste mohl být svržen. Stačilo by zde, aby zákonodárné shromáždění odmítlo všechny Vaše návrhy zákonů, stačilo by už, aby se zdráhalo hlasovat o daních.

Machiavelli: Víte velmi dobře, že se věci nemohou takto odehrát. Shromáždění, ať by bylo jakékoliv, které by takovýmto šíleným způsobem zdržovalo vývoj veřejných záležitostí by si kopalo svůj vlastní hrob. Mimo toho bych měl tisíce prostředků, abych Moc takového shromáždění zlomil. Omezím počet poslanců na polovinu a budu tím muset bojovat jen proti polovině politických vášní. Vyhradím si právo jmenovat prezidenta a jeho zástupce, kteří vedou porady. Místo trvalého zasedání, zredukoval bych zasedání sněmovny na několik měsíců. Udělal bych především něco, co má velkou důležitost a co se, jak mi bylo řečeno, začíná v praxi zavádět: Odstranil bych uspořádání, kterým jsou mandáty zákonodárného shromáždění prováděny bez odměny. Chtěl bych, aby poslanci dostávali plat, aby jejich činnost byla nějak placena. Vidím takovou novinku jako nejjistější prostředek, jak připoutat poslance k vládě. Nemusím Vám to objasňovat; účinnost tohoto prostředku je zcela dobře srozumitelná. Připojím k tomu ještě, že jako hlava exekutivní Moci mám právo svolat nebo rozpustit zákonodárné shromáždění a že bych si pro případ rozpuštění vyhradil velmi dlouhé lhůty ke svolání nového shromáždění. Rozumím velmi dobře, že to není bezpečné, když zůstane zákonodárná Moc nezávislá od mé Moci. Ale uklidněte se, dojdeme brzy ke zcela jiným praktickým prostředkům, jak ji připoutat k Moci státní. Stačí Vám tyto ústavněprávní podrobnosti? Chcete ještě víc?

Montesquieu: To už není nutné a nyní můžete přejít k organizaci senátu.

Machiavelli: Vidím, že jste velmi dobře pochopil, že je to hlavní část mého díla, poslední kámen v kupoli mé konstituce.

Montesquieu: Nevím opravdu, co byste mohl ještě dál udělat; neboť od nynějška se na Vás dívám jako na úplného pána státu.

Machiavelli: Prokazujete mi laskavost, když to konstatujete; ale ve skutečnosti bych nemohl postavit suverenitu na tak povrchním základu. Suverénovi musí stát po boku korporace, které imponují okázalostí svého titulu, důstojností a osobními vyznamenáními mužů, ze kterých se skládají. Není dobře, když se suverén stále osobně míchá do hry, když je všude vidět jeho ruka. Jeho činnost musí být dle potřeby přikryta autoritou velkých, úřední Mocí vybavených společností, které stojí blízko trůnu.

Montesquieu: Je hned vidět, že to je ta role, kterou předpokládáte pro senát a státní radu.

Machiavelli: Před Vámi se opravdu nenechá nic ukrýt.

Montesquieu: Mluvíte přitom o trůnu. Vidím podle toho, že jste už král, a my jsme byli ještě v republice. Není tu skoro žádný přechod.

Machiavelli: Vy, známý francouzský učitel státního práva, byste neměl ode mne požadovat, abych se zdržoval takovými maličkostmi, které jsou jen věcí další realizace. Od toho okamžiku, ve kterém mám v rukou veškerou Moc je hodina, kdy se nechám prohlásit králem, jen ještě věcí vhodné příležitosti. Udělám to před nebo po oznámení mé ústavy; na tom příliš nezáleží.

Montesquieu: To je správné. Vraťme se tedy opět k organizaci senátu.

Desátý dialog

Machiavelli: Vy jste musel také přece poznat při Vašich hlubokých rešerších, které jste prováděl při sepisování Vašeho pamětihodného díla „Příčiny vzrůstu a pádu Římanů“, jakou roli hrál senát za císařů od doby vlády Augusta?

Montesquieu: To je - když Vám to smím říci - bod, který se mi ještě nezdá být historickým výzkumem dostatečně objasněn. Co je jisté je, že římský senát byl až do posledních dob republiky jen sám sobě zodpovědný úřad, vybavený dalekosáhlými privilegiemi a v držení vlastních mocenských pravomocí. V tom spočívalo tajemství jeho Moci, jeho hluboce odůvodněné politické tradici a velikosti, která z něho přecházela na římskou republiku. Od doby Augusta je senát ještě jen nástroj v ruce císařů, ale neví se zcela přesně, jakou cestou státních aktů se císařům podařilo ho zbavit jeho Moci.

Machiavelli: Neprosil jsem Vás právě o to, přesadit se nazpět do doby císařů, abyste osvětlil tento temný bod dějin. Tato otázka mě teď nezajímá. To, co jsem Vám chtěl říci, je pouze, že senát, tak jak si ho představuji, by měl po boku vládce hrát takovou politickou roli, která odpovídá roli římského senátu v dobách, které následovaly po svržení republiky.

Montesquieu: Nuže ano, ale v této době se už o zákonu nehlasovalo v lidovém shromáždění, uskutečnil se senátním rozhodnutím. Chtěl byste to také tak mít?

Machiavelli: Ne, to by neodpovídalo moderním zásadám ústavního práva.

Montesquieu: Jak je nutné projevit Vám vděčnost za takovou úvahu!

Machiavelli: Mimochodem to vůbec nepotřebuji, když chci nařídit, co se mi zdá nutné. Vy víte nyní, že každé politické opatření může vycházet jen z návrhu, který jsem já sám udělal a mimo toho vydám nařízení, která budou mít váhu zákona.

Montesquieu: Opravdu jste opět zapomněl tento bod, který má přece jen nemalý význam. Ale pak nechápu, k čemu si rezervujete senát.

Machiavelli: Jelikož má své místo v nejvyšších oblastech konstituce, smí se jeho přímý zásah objevit jen při slavnostních příležitostech. Na příklad tehdy, když by bylo nutné se dotknout zásad ústavní listiny nebo kdyby se státní Moc dostala do nebezpečí.

Montesquieu: Tento způsob vyjadřování je stále ještě záhadný. Chtěl byste jím rád připravit účinek, kterého chcete dosáhnout.

Machiavelli: Dosud bylo fixní ideou Vašich moderních specialistů pro státní právo, že všechno předvídají, všechno chtěli uspořádat v ústavách, které národům dali. Tuto chybu neudělám. Nechtěl bych se uzavřít do hranic, které potom nesmím přestoupit. Chtěl bych stanovit jen to, co nesmí zůstat nejisté. Nechal bych pro možnost něco změnit značně široký prostor, aby existovaly za velkých krizí i jiné léky než jen to neblahé východisko revoluce.

Montesquieu: Nyní mluvíte opravdu rozumně.

Machiavelli: A co se týče senátu, napsal bych o něm v mé ústavě: „Senát řídí senátním rozhodnutím všechno, co není předvídáno v ústavě a co je nutné k jejímu provádění. Určuje, jaký smysl mají články ústavy, které by mohly dávat podnět k různému výkladu. Udržuje všechna opatření nebo prohlašuje za neplatná ta, která jsou vládou prohlášena za protiústavní nebo na základě žádostí občanů udávána jako neodpovídající ústavě. Může navrhnout hlavní rysy návrhů zákonů velké národní důležitosti. Může navrhnout změny ústavy a sám si dát k tomu oprávnění senátním usnesením.“

Montesquieu: To je všechno dobré a je to opravdu senát, jaký měli Římané. Udělám ještě jen několik poznámek k Vaší ústavě. Bude tedy sepsána ve velmi neurčitých a dvojsmyslných pojmech, neboť dopředu akceptujete, že články, které obsahuje, mohou dostat různé výklady.

Machiavelli: Ne. Ale je třeba vše uvážit dopředu.

Montesquieu: Já bych naopak věřil, že Vaší zásadou by bylo, zde všechno nepředpokládat a chtít všechno řídit.

Machiavelli: Je znát, že jste byl prezident soudu a tuto hodnost marně nezastával. Moje slova nemají jiný smysl než: Musí se předpokládat to, na čem záleží.

Montesquieu: Tak mi prosím řekněte: Má tedy Váš senát, interpret a strážce ústavy, vlastní pravomoc?

Machiavelli: Tu nebude jistě mít.

Montesquieu: Všechno, co bude senát dělat, děláte tedy ve skutečnosti Vy sám.

Machiavelli: Neodporuji Vám.

Montesquieu: Co interpretuje, je tedy Vaše interpretace? Co změní, je tedy Vaše změna? Co zruší, bylo zrušeno Vámi?

Machiavelli: Nebudu se proti tomu bránit.

Montesquieu: To tedy znamená: Vyhrazujete si právo, že to, co jste udělal, můžete opět zrušit, to co jste dal, můžete vzít, Vaši ústavu měnit k dobrému nebo ke zlému nebo ji také necháte úplně zmizet, pokud to uznáte za nutné. Nedovolím si dopředu žádný soud o Vašich úmyslech nebo o motivech Vašeho jednání, která budete za těchto nebo jiných okolností provádět, ptám se Vás jen: Kde se nalezne při tak dalekosáhlé svévoli ta nejmenší právní ochrana pro občany a jak by se mohli především občané někdy rozhodnout, nechat si takové násilí líbit?

Machiavelli: Už pozoruji, že jste opět postižen citlivostí filozofa. Uklidněte se, nepředsevzal bych si žádnou změnu na základních pilířích mé ústavy bez toho, že bych tuto změnu nepředložil národu k přijetí ve všeobecném lidovém hlasování.

Montesquieu: Ale Vy sám byste byl opět ten, kdo o otázce rozhodne, zda změna, kterou jste navrhl je tak zásadně důležitá, že musí být podřízena svolení národa. Chci ale jen přece uznat, že to, co musí být rozhodnuto plebiscitem neprovedete dekretem nebo usnesením senátu. Dáte Vaše návrhy na změnu ústavy do diskuse? Připustíte o nich porady v lidovém shromáždění?

Machiavelli: Jistě ne. Kdyby jednou došlo v lidovém sněmu k debatě o článku ústavy, ničím by se nezabránilo, aby národ z moci svého jednacího práva nepřezkoušel všechny a pak by hned stála revoluce přede dveřmi.

Montesquieu: Jste alespoň konsekventní. Návrhy na změny ústavy budou tedy předloženy v celku a vcelku přijaty.

Machiavelli: Ovšem, ne jinak!

Montesquieu: Dobře! Věřím, že teď můžeme ještě k tomu přejít, jak by měla být organizována státní rada.

Machiavelli: Řídíte výslech s dokončenou precisností prezidenta nejvyššího soudu. Ještě jsem Vám zapomněl říci, že členům senátu budu vyplácet gáži stejně jako příslušníkům zákonodárného shromáždění.

Montesquieu: To je srozumitelné.

Machiavelli: Ostatně nepotřebuji k tomu dodávat, že bych si též vyhradil jmenování prezidenta a jeho zástupce do tohoto vysokého shromáždění. Co se týče státní rady, vyjádřil bych se krátce. Vaše moderní instituce jsou tak mocné prostředky k centralizování Moci, že je téměř nemožné je používat, aniž by každá z nich nezpůsobila vykonávání suverénní autority. Co je tedy vlastně podle Vašich vlastních principů státní rada? Je to jen podle zdání politické sdružení; ve skutečnosti je určena k tomu, aby vládci přihrávala do ruky značnou Moc a sice oprávnění, stanovit pravidla vykonávání soudní pravomoci, oprávnění, které představuje něco jako úplnou soudní Moc, která, když bude třeba, může posloužit k vytváření zákonů podle vlastních názorů. ( 9 ) Státní rada je u vás navíc, jak mi bylo řečeno, obdařena snad ještě víc než přehnanými pravomocemi. Ve sporných záležitostech může, jak jsem byl ujištěn, požadovat na základě odvolacího práva obnovení své vlastní autority, nad řádnými soudy, se znalostí všech sporů, které mají podle jejího zdání správní povahu. A k této charakteristice pak jedním slovem dodávám to, co je v těchto pravomocích celkem výjimečné. Je jím to, že soudy musí odmítnout soudit, když se dostanou tváří v tvář aktu správní autority. A správní autorita může ve stejném případě odejmout soudům pravomoc odvolávat se na rozhodnutí Státní rady.

A nyní ještě jednou: Co je státní rada? Má vlastní Moc? Je nezávislá od panovníka? V žádném případě. Není nic více než redakční výbor. Když vydá státní rada nařízení, tak je původcem panovník, který ho připravil. Když padne rozsudek, tak je to vládce, který tak rozhodl nebo, jak dnes říkáte, je to administrace, státní administrace, která je společně soudcem a stranou v její vlastní věci. Věříte, že existuje něco mocnějšího než toto a věříte, že se tu musí ještě moc udělat k zavedení absolutismu ve státech, ve kterých naleznete všechno již organizováno v takových zařízeních?

Montesquieu: Vaše kritika je skoro na místě, to musím přiznat. Ale protože je státní rada jako taková výborné zařízení, tak není nic lehčího, dát jí potřebnou nezávislost tím, že ji lze až do jistého stupně izolovat proti vlivu státní Moci. To jistě neuděláte.

Machiavelli: Ne, nýbrž udržím sjednocení administrace všude, kde ho najdu a pokládám za potřebné a zavedu ho tam, kde ještě neexistuje tím, že posílím vazby, které tkví v tom, že jedno zařízení je odkázáno na druhé. Jak vidíte, nezůstali jsme stát na poloviční cestě; neboť nyní je moje ústava hotová.

Montesquieu: Již?

Machiavelli: Malý počet obratně uspořádaných kombinací zařízení, která jsou k dispozici, postačí aby byly účinky Moci úplně změněny. Tato část mého programu je splněna.

Montesquieu: Já jsem věřil, že mi chcete něco říci o nejvyšším soudu.

Machiavelli: Co Vám k tomu mám říci, najde někde jinde lepší místo.

Montesquieu: Když uděláme přibližný výpočet oprávnění, která leží ve Vašich rukou, tak můžete být opravdu spokojen. Shrňme: Děláte zákony: za prvé formou návrhů pro zákonodárné shromáždění, za druhé formou výnosů, za třetí formou senátních rozhodnutí, za čtvrté formou všeobecných nařízení, za páté formou rozhodnutí státní rady, za šesté formou pokynů pro ministry a konečně za sedmé formou státních převratů.

Machiavelli: Přitom se nezdá, že byste tušil, že to, co mi teď zůstalo na práci, je právě to nejtěžší.

Montesquieu: Takovou předtuchu jsem ovšem neměl.

Machiavelli: Potom jste nedával dostatečně pozor na to, že moje ústava mlčí o množství získaných práv, které jsou neslučitelné s novým pořádkem věcí, který chci zavést. To platí například o svobodě tisku, svobodě sdružování, nezávislosti úřednictva, volebním právu, volbě úředníků obcemi, zřízení občanské domobrany a ještě mnoha jiných, které musí zmizet nebo musí být ze základu přepracovány.

Montesquieu: Ale nezneuznal jste všechna tato práva už tím, že jste slavnostně uznal zásady, jejichž použití je přesto vyloučeno?

Machiavelli: Řekl jsem Vám už, že jsem neuznal žádnou specielní právní zásadu a žádné jednotlivé právo. Mimo toho jsou opatření, která učiním, pouze výjimkou z pravidla.

Montesquieu: A přirozeně takovou výjimkou, která toto pravidlo potvrdí.

Machiavelli: Ale k tomu je třeba vhodně zvolený okamžik; neboť nevhodný zásah při vhodné příležitosti může všechno zkazit. V knize o vládci jsem stanovil zásadu, která v takových případech může posloužit jako pravidlo chování: „Kdo na sebe ve státu strhne vládu, má veškeré násilí potřebné pro své zajištění provést jen jednou tak, aby je nikdy nepotřeboval opakovat; neboť později nebude moci u svých poddaných ničeho více dosáhnout - ani po dobrém, ani po zlém. Když musíš udělat něco zlého, je pro to zmeškán správný okamžik, když už nemáš štěstí; když toho chceš dosáhnout po dobrém, pak nebudou mít tvoji poddaní chuť ke změně, o které věří, že má být vynucena.“

Den po zveřejnění mé ústavy vydám řadu nařízení s mocí zákona, kterými budou jednou ranou zrušeny všechny svobody a zákony, jejichž splnění by mohlo být nebezpečné.

Montesquieu: Okamžik je opravdu dobře zvolen. Země stojí následkem Vašeho státního převratu ještě pod vlivem teroru. Co se týče Vaší ústavy, nebylo Vám nic odepřeno, neboť byste si stejně mohl všechno vzít. Co se týče Vašich nařízení, neexistovalo tu nic pro povolování, neboť o nic neprosíte a vezmete si všechno sám.

Machiavelli: S Vaším posudkem jste rychle hotov.

Montesquieu: Možná jen trochu pomalejší než Vy s Vašimi činy. To musíte přiznat. Navzdory Vaší silné ruce a dobře zvoleném okamžiku nemohu uvěřit, jak se Vám musím přiznat, že se země nepozvedne, když dojde ke druhému státnímu převratu, který máte jako rezervu připraven v zákulisí.

Machiavelli: Země to ráda přehlédne; neboť při stavu věci, který předpokládám, je podvratnou činností unavena; touží po klidu stejně jako pouštní písek touží po lijáku, který po bouři následuje.

Montesquieu: Zahalujete to také do řečnicky účinných obrazů; to mi jde příliš daleko.

Machiavelli: Rád bych k tomu ještě rychle připojil, že slavnostně slíbím po uklidnění stran opět zavést svobody, které potlačuji.

Montesquieu: Věřím, že se na to bude čekat věčně.

Machiavelli: To je možné.

Montesquieu: Ne, jisté; neboť Vaše zásady dovolují vládci nedodržet slovo, když je to v jeho zájmu.

Machiavelli: Nepospíchejte s tímto konstatováním. Uvidíte, jak to s těmito sliby myslím. Bude mým vlastním úkolem dosáhnout, abych byl v mé říši co nejdříve považován za nejliberálnějšího muže.

Montesquieu: To je překvapení, na které jsem nebyl připraven. Zatímco národ na to čeká, potlačujete přímou cestou všechny jeho svobody.

Machiavelli: Přímo není slovo pro státníka. Nepotlačuji nic přímo. Zde je bod, kde se musí sešít kožich lišky s kožichem lva. K čemu je tu politika, když ne k tomu, aby cíl, který není dosažitelný přímou cestou, byl dosažen oklikami? Základy mého státu jsou položeny, síly stojí připraveny, potřebuji je jen dostat do pohybu. Udělám to se vší opatrností, kterou vyžadují nové ústavní metody. Zde budou na místě vládní a zákonodárná umění, jejichž použití doporučuje vládci chytrost.

Montesquieu: Zdá se, že přicházíme k novému stupni vývoje a jsem připraven Vás poslouchat.

Jedenáctý dialog

Machiavelli: Ve Vašem „Duchu zákonů“ jste udělal opravdu rozumnou poznámku a sice, že slovo svoboda je pojem, kterému je možné porozumět ve velmi rozdílném smyslu. Ve Vašem díle má být následující věta: „Svoboda je právo, dělat to, co dovolují zákony.“ [18]. Přivlastním si rád tuto definici a mohu Vás ujistit, že moje zákony dovolí jen to, co má být uděláno. Jejich myšlenky poznáte. Čím začneme?

Montesquieu: Bylo by mi milé, kdybych směl vědět, jak se zajistíte proti útokům tisku.

Machiavelli: Pokládáte skutečně prst ne nejcitlivější místo mého podniku. Systém, který zde zamýšlím zavést, je stejně rozsáhlý jako mnohostranný ve svých aplikacích. Naštěstí mám na tomto poli volnost pohybu. Mohu v úplném klidu dát věci správný střih bez toho, že bych se přitom vydával nějaké výtce.

Montesquieu: Do jaké míry, prosím?

Machiavelli: Protože tisk, nejčastěji v parlamentně řízených zemích, nehledí na to, že je nenáviděn, neboť stojí ve službě mocných, egoistických a proti všemu ostatnímu se uzavírajících vášní, protože na základě své zaujatosti pomlouvá, protože je úplatný, nespravedlivý, úzkoprsý a bez vlasteneckého smýšlení, krátce a především: protože nikde nedovede poučit velké lidové masy země, k čemu tu vlastně tisk je.

Montesquieu: Ano, když hledáte výtky, které je tisku možné dělat, bude pro Vás lehké jich snést dohromady celou kupu. Když se ale zeptáte, k čemu tu je, tak je to jiná věc. Zabraňuje zcela jednoduše zvůli při výkonu Moci. Nutí vládnout na základě ústavy. Nutí zástupce státní autority ke slušnosti, ke zdrženlivosti, k úctě před sebou a ostatními. Krátce, abych vše řekl jednou větou: Dává každému, kdo je utlačován, možnost si stěžovat a být uslyšen. Je možné takovému zařízení mnoho prominout, které při všech nešvarech musí přece jen poskytovat tolik dobrých služeb.

Machiavelli: Ovšem, mně je toto ospravedlňování tisku známé. Ale vysvětlete to té velké mase lidí, když to dokážete. Spočítejte přece jednou ty lidi, kteří mají zájem na osudu tisku, a hned uvidíte jaká je situace.

Montesquieu: Proto je asi lepší, když hned sáhnete k praktickému prostředku, nasadit - jak se tak říká - náhubek.

Machiavelli: Zcela správně, tak se to říká. Mimochodem, neuvažuji jenom žurnalismu nasadit uzdu.

Montesquieu: Nýbrž hned všemu, co je vytištěno.

Machiavelli: Začínáte být opravdu ironický.

Machiavelli: Vy mi to hned znemožníte, stejně jako chcete také tisk spoutat ve všech jeho formách.

Montesquieu: Není možné se bránit proti takovým duchaplným žertům. Ale hned velmi dobře pochopíte, že by se nevyplatilo zachránit se před útoky žurnalistů, kdybyste nadále musel zůstat vystaven útokům v knihách.

Machiavelli: Hezké, začněme tedy se žurnalisty.

Montesquieu: Kdybych šel tak daleko a noviny jednoduše docela odstranil, velmi nerozumně bych zranil lidové cítění, proti kterému otevřeně vystoupit je vždy nebezpečné. Budu postupovat pomocí řady nařízení, která tak vypadají, jako by byla jednoduše preventivními nebo pořádkovými opatřeními.

Nařídím, že v budoucnu nesmí být žádné noviny založeny bez zplnomocnění vlády. Tím je zlořád podchycen už při jeho vzniku; takže můžete dobře pochopit, že všechny od tohoto okamžiku založené noviny mohou být jen ty orgány, které jsou oddány vládě.

Montesquieu: Ale, když se teď začínáte zabývat takovými drobnostmi, dovolte mi otázku: Duch novin je závislý na duchu personálu jeho redakce a jak chcete dokázat, odstranit Vaší Moci nepřátelsky naladěnou redakci?

Montesquieu: Námitka je opravdu slabá; neboť nakonec, když to bude pro mne vhodné nepovolím vycházení žádného nového listu. Ale mám, jak ještě uvidíte, jiné plány. Ptáte se jak odstraním mně nepřátelsky nakloněnou redakci. Nejjednodušším způsobem. Připojím k mému nařízení, že ke všem změnám personálu hlavního redaktora nebo vydavatele novin je potřeba povolení vlády.

Montesquieu: Ale staré noviny, které zůstaly nepřítelem Vaší vlády a jejichž redakce se nezměnila, ty pozvednou svůj hlas.

Montesquieu: O ne, počkejte! Uložím všem současným a v budoucnu vycházejícím novinám daňové zatížení, které udrží publicistické podniky v jejich patřičných mezích. Politické listy budou podrobeny tomu, co dnes nazýváte kolkovným a kaucí. Novinový průmysl se brzy nebude následkem vybírání těchto daní vyplácet, takže se vezme na starost jen po důkladném rozvážení.

Montesquieu: Prostředek nezapůsobí; neboť politickým stranám na penězích nezáleží.

Montesquieu: Buďte bez starostí. Mám prostředky, jak jim zacpat ústa. Nyní totiž přicházíme k opatřením pro omezení svobody tisku. V Evropě existují státy, ve kterých bylo soudní porotě dáno právo rozhodovat o tiskových přečinech. Neznám žádné žalostnější opatření; neboť to přece znamená rozbouřit veřejnost tím nejmenším žurnalistickým nápadem. Tisková provinění jsou něco tak pružného, redaktor může zakrýt své útoky tak různým a rafinovaným způsobem, že není vůbec možné přenechávat soudům taková provinění k posouzení. Soudy budou k tomu vždy vyzbrojeny, to je samozřejmé, ale zbraň kterou se může neustále svoboda tisku omezovat patří do rukou administrace.

Montesquieu: Budou tedy existovat přečiny, pro které soudy nejsou příslušné, nebo lépe: uhodíte oběma rukama, soudem a administrací?

Montesquieu: To by nebylo velké neštěstí. Bere se příliš velký ohled na pár špatných a zlovolných žurnalistů, kteří jsou v stavu všechno napadnout, všechno dělat špatným, kteří s vládami zacházejí jako bandité, kteří na silnici s dýkou v ruce zatarasují cestujícímu cestu. Staví se vytrvale mimo zákony, přestože by měli být rádi pod nimi jen trochu přihnuti.

Montesquieu: Tedy to budou jen tito žurnalisté, kteří pocítí Vaši přísnost?

Machiavelli: Na ně se nemohu omezovat; neboť takoví lidé jsou jako hlavy hydry. Když se jich deset utne, naroste za ně padesát nových. Budu se dívat na noviny v prvé linii jako na veřejné podniky. Jednoduše jim vysvětlím následující: Mohl bych vás všechny zakázat, dosud jsem to neudělal; mohu to stále ještě učinit, nechám vás žít, ale samozřejmě jen pod jednou podmínkou a sice, že mi nebudete klást do cesty žádné překážky a nebudete podkopávat moji Moc. Nechtěl bych proti vám každý den vystupovat; nechci neustále vydávat dodatky k zákonu, abych zachycoval vaše přečiny. Nemohu také udržovat celou armádu cenzorů, kteří musí každý večer přezkušovat, co chcete příští den vydat. Máte pera, tedy jimi pište; ale zapamatujte si dobře: Vymiňuji si pro mne a mé spolupracovníky právo, ty potrestat, kteří mne napadnou. Nezkoušejte vůči mně žádné vychytralosti. Když na mne zaútočíte, poznám to velmi rychle a vy to poznáte také. V tomto případě si zjednám právo vlastníma rukama, ne hned, neboť chci být přitom shovívavý; budu vás jednou, dvakrát varovat, potřetí vás zničím.

Montesquieu: Vidím s údivem, že to vlastně není žurnalista, který bude tímto systémem zasažen, nýbrž noviny jako takové a jejich zkáza stáhne s sebou potom i ty zájmy, které zastupuje.

Machiavelli: Mohou se kdekoliv jinde nechat zastupovat; o tom se nebude jednat. Moje vláda by to tedy, jak jsem Vám již řekl, zarazila, přirozeně bez toho, že by zasahovala do soudních řízení, která budou soudy prováděna. Dvěma odsouzením v jednom roce by následovalo právoplatné zkonfiskování časopisu. S tím bych se ještě nespokojil. Řekl bych ještě novinám - samozřejmě pomocí nařízení nebo formou zákona -: Jelikož ve všech věcech, které se vás samých dotýkají, má vládnout co největší opatrnost, neoddávejte se naději, že vzrušíte veřejné mínění komentáři o debatách vedených v obou poslaneckých komorách. Zakazuji vám o tom přinášet zprávy. Zakazuji vám také podávat zprávy o soudních jednáních týkajících se záležitostí tisku. Nemyslete dále na to, působit na veřejnost zprávami, které údajně přicházejí ze zahraničí. Potrestal bych falešné zprávy tělesnými tresty bez ohledu na to, zda byly publikovány v dobrém nebo zlém úmyslu.

Montesquieu: To se mi zdá trochu tvrdé; neboť konečně budou noviny, které se mohou jen za největšího nebezpečí věnovat kritice politických událostí, žít skoro jen ze zpravodajské služby. Když nyní noviny rozšíří nějakou zprávu, tak se mi zdá opravdu obtížné, požadovat od nich důkaz její pravdivosti; neboť nejčastěji nebude moci s jistotou pravdu obhájit a i když je morálně zajištěna, může přesto ještě chybět průkazní materiál.

Machiavelli: Tak se tedy musí taková zpráva přezkoušet podle těchto obou hledisek dříve, než se zmate veřejné mínění.

Montesquieu: Ale vidím přicházet ještě něco jiného. Když nebude možné proti Vám bojovat pomocí novin, které vycházejí uvnitř země, tak to bude děláno pomocí zahraničních listů. Všichni nespokojení, všichni, kteří jsou plni nenávisti budou psát před branami Vaší říše; noviny a štvavé tiskoviny budou házeny přes hranice.

Machiavelli: Dotýkáte se věci, kterou pomýšlím uspořádat co nejpřísněji; zahraniční tisk je skutečně velmi nebezpečný. Především bude každý dovoz nepovolených časopisů a tiskovin nebo jejich uvedení do oběhu potrestáno vězením a trest bude dostatečně tvrdý, aby k něčemu takovému vzal chuť. Dále budou ti z mých poddaných, kterým bude dokázáno, že v zahraničí psali proti vládě, po jejich návratu do říše zatčeni a potrestáni. Je to přece opravdové sprosťáctví, psát v zahraničí proti vlastní vládě.

Montesquieu: To záleží na okolnostech. Ale zahraniční tisk sousedních států se bude sám hýbat.

Machiavelli: Věříte? Vycházíme přece z předpokladu, že jsem vládcem v mé velké říši. Malé státy na hranicích budou žít ve strachu, to Vás mohu ujistit. Pohnu je k tomu, aby vydaly zákony, kterými budou postiženi jejich vlastni krajané když zaútočí na mou vládu tiskem nebo jinak.

Montesquieu: Vidím, že jsem měl pravdu, když jsem v „Duchu zákonů“ řekl, že by mezi zemí despoty a všemi ostatními zeměmi musela ležet poušť. Kultura se tam nesmí dostat. Vaši poddaní nebudou jistě znát své vlastní dějiny. Podle výroku Benjamina Constanta uděláte z říše ostrov, kde se nic neví o tom, co se děje v Evropě a z hlavního města uděláte druhý ostrov, na kterém se nebude nic vědět o tom, co se odehrává v provinciích.

Machiavelli: Nechci, aby byla moje říše vzrušována pomocí pověstí ze zahraničí. Jak se vůbec do země dostanou zprávy ze zahraničí? Pomocí několika agentur, které sbírají zprávy, jež jim byly odevšad přineseny. Nuže, tyto agentury bude možné si koupit a od té doby budou přinášet jen zprávy, které jsou kontrolovány vládou.

Montesquieu: To je dobré! Nyní můžete přejít k dohledu nad knihami.

Machiavelli: To mě zajímá méně. Neboť v době, kdy noviny našly tak obrovské rozšíření, se nečtou skoro žádné knihy. Přesto jim v žádném případě nenechám otevřeny všechny cesty pro jejich rozšiřování. Nejprve přinutím všechny, kteří chtějí vykonávat povolání knihtiskaře, nakladatele nebo obchodníka knihami, aby si obstarali průkaz, to znamená povolení, které jim vláda může kdykoliv odejmout buď přímo nebo soudním rozhodnutím.

Montesquieu: Ale potom budou tito nezávislí podnikatelé přece nějakým druhem státních úředníků. Zbraně ducha se stanou zbraněmi vlády.

Machiavelli: Myslím, že si proto budou moci jen zřídka stěžovat; neboť tomu tak bylo i ve Vaší době za parlamentního režimu. Staré zvyky je nutno udržovat, pokud jsou dobré. Sáhnu zpět po daňových opatřeních. Kolkovné novin rozšířím také i na knihy, nebo lépe: zatížím daněmi takové knihy, které nemají určitý počet stran. Na příklad kniha, která nemá dvě stě nebo tři sta stran nebude platit jako kniha, nýbrž jako brožura. Pochopíte jistě přednost tohoto triku. Na jedné straně snížím pomocí daní tuto spoustu malých spisků, které nejsou nic jiného než přívěskem novin; na druhé straně nutím autory, kteří se chtějí vyhnout zdanění psát dlouhá a drahá díla, která jsou tak dobře jako neprodejná a v takovéto formě je nebude nikdo číst. Jsou to dnes ještě skoro jen ubožáci, kteří věří, že by museli psát knihu; nechají toho. Daňový úřad vezme těmto lidem chuť, následovat jejich literární ctižádost a sám trestní zákon vyrazí tiskárnám z rukou zbraň; neboť udělám nakladatele a tiskaře v trestním smyslu za to zodpovědné, co v knihách stojí. Kdyby byl autor dostatečně odvážný, aby napsal knihu proti vládě, tak nesmí nalézt nakladatele. Účinky tohoto uzdravujícího zastrašování povedou nepřímou cestou ke zřízení cenzury, která má být jen preventivní, a kterou by vláda sama nemohla provádět kvůli pohrdání, do kterého toto opatřen upadlo. Dříve než tiskař a nakladatel vydají nová díla, nechají si poradit, opatří si informace, vydají takové knihy, jejichž vydání tiskem publikum vyžaduje a tak bude vláda vždy včas informována o vydávání publikací, které jsou proti ní namířeny. Pokud to bude považovat za vhodné, nařídí jejich předběžné zabavení a postaví autora před soud.

Montesquieu: Řekl jste mi přece, že se nedotknete občanského práva. Zdá se, že Vám není jasné, že takovým zákonodárstvím zasáhnete svobodu obchodu; přistupuje sem také právo na majetek, které tím pozbude platnosti.

Montesquieu: Potom jste s Vašimi vývody o tisku hotov.

Machiavelli: Ale ne!

Montesquieu: Co ještě chybí?

Machiavelli: Celá druhá polovina úlohy.

Dvanáctý dialog

Machiavelli: Vyobrazil jsem Vám tu dosud jen část omezení, která bych tisku uložil, a která do jisté míry slouží ochraně ústavní vlády. Nyní Vám mám ukázat, jak pomýšlím použít těchto zařízení k prospěchu mé vlády. Odvažuji se tvrdit, že až ku dnešnímu dni ještě žádná vláda neměla tak odvážnou ideu jako tuto, o které teď budu mluvit. V parlamentně řízených zemích bývají vlády skoro vždy svrženy za pomoci tisku. Vyhlásím nyní možnost, potlačovat tisk tiskem. Jelikož je žurnalismus takovou Mocí, víte co moje vláda udělá? Bude sama žurnalisticky činná a to bude žurnalismus, který bude mít hlavu a patu.

Montesquieu: Opravdu, vedete mne od jednoho neobyčejného překvapení k dalšímu. Odhalujete před mýma očima neustále se měnící panorama. Musím se Vám přiznat, že jsem opravdu zvědavý vidět, jak začnete uskutečňovat tento nový program.

Machiavelli: Potřebuji k tomu vynaložit mnohem méně fantazie než si myslíte. Spočítám listy, které znázorňují takzvanou opozici. Když dělá opozici deset novin, budu mít dvacet, které se budou zastávat vlády, když dvacet, tak čtyřicet, když čtyřicet tak jich budu mít osmdesát. Přitom mi bude, jak jistě nyní dobře rozumíte, pomáhat právo, které jsem si vyhradil, totiž udělovat povolení k založení nových politických listů.

Montesquieu: To je ovšem velmi jednoduché.

Machiavelli: Ale přesto ne tak jednoduché, jak si to představujete. Neboť většina národa nesmí o této taktice nic vědět. Jinak by se plán nepodařil a veřejné mínění by se zřeklo novin, které zřejmě zastupují mou politiku. Rozdělím mně oddané noviny do třech nebo čtyřech tříd. Na prvé místo postavím počet novin, které mají zcela zřejmě úřední ráz a ve všech konfliktech budou mé počínání bránit až do nejzazších mezí. Rád bych Vám hned řekl, že to nejsou ty listy, které mají největší vliv na veřejné mínění. Na druhé místo bych postavil řadu novin, jejichž charakter je pouze poloúřední a jejichž úlohou je k mé Moci připoutat velkou masu vlažných a lhostejných, kteří se bez uvažování postaví na půdu faktů a svým politickým přesvědčením o víc neusilují.

Pod nyní následujícími skupinami novin se nalézají nejsilnější podpory mé Moci. Zde zmizí oficielní a poloúřední charakter úplně, samozřejmě jen zdánlivě; neboť noviny, u kterých mám ještě co říci, budou všechny připoutány stejným řetězem na mou vládu, řetězem, který je pro jedny viditelný a pro jiné neviditelný. Jejich počet Vám nemohu udat; neboť počítám u každého politického směru a každé politické straně na mně oddaného člena. Budu mít aristokratický list v Aristokratické straně, republikánský v Republikánské, revoluční v Revoluční straně; když to bude nutné také anarchistický u Anarchistů. Jako bůh Višnu, bude mít moje strana sto paží a tyto paže budou podávat v celé zemi své ruce zástupcům všech politických směrů. Aniž by to věděli, budou se stavět na mou stranu. Kdo tam uvěří, že mluví svou řečí, přesto jen mluví mojí. Kdo tam míní, že agituje ve svém vlastním zájmu, pracuje pro mne.

Montesquieu: Jsou to nyní myšlenky, které mají být uskutečněny nebo jen fantasie? Točí se mi z toho hlava.

Machiavelli: Šetřete Vaše síly; neboť nejsme ještě u cíle.

Montesquieu: Ptám se pouze, jak můžete tuto celou, v tajnosti naverbovanou armádu sloužící zpracovávání veřejného mínění řídit a sdružovat…

Machiavelli: To je pouze otázka organizace. Hned tomu porozumíte. Zřídím například pod označením oddělení pro tisk a novinářství centrálu, která bude vydávat instrukce a pokyny. Potom se pro ty, kteří jsou jen z poloviny zasvěceni do tajemství objeví podivná hra: zažije se, že noviny, které jsou mé vládě oddány, mě napadnou, spustí veliký křik a připraví mi řadu nepříjemností.

Montesquieu: To nemohu pochopit; nerozumím už ničemu.

Machiavelli: A přece není tak těžké tomu porozumět; musíte si uvědomit, že zásady a principy mé vlády nikdy nebudou napadnuty těmi novinami, o kterých jsem právě mluvil. Nepovedou nic víc než drobnou válku a budou proti vládnoucímu domu dělat jen opozici, která se drží v nejužších hranicích.

Montesquieu: A jakou z toho budete mít výhodu?

Machiavelli: Vaše otázka je opravdu naivní. Už opravdu pozoruhodným výsledkem bude, že většina lidí řekne: Ale vidíte přeci, že jsme svobodní, že je možné pod touto vládou mluvit, že je napadnuta nespravedlivě a trpí to a snáší, namísto útok potlačit, jak by to lehce mohla udělat. Druhý, neméně významný výsledek bude například vyvolat úvahy jako následující: Vidíte, jak si zásady této vlády, jak si její principy získaly úctu všech. Tyto noviny si jistě dovolují ty největší výsady, ale nenapadají nikdy stávající pořádky. Tyto pořádky musí být povzneseny nade všechny nespravedlnosti politických vášní, kdy sami nepřátelé vlády si nemohou odříci přinést projev oddanosti.

Montesquieu: Musím už říci, to je opravdu machiavellistické.

Machiavelli: To mě velmi ctí; ale dočkáte se ještě lepšího. S pomocí těchto novin, které mi jsou v tajnosti oddány, ovlivňuji, jak mohu s jistotou prohlásit, podle libosti veřejné mínění vnitřní a zahraniční politiky. Pobízím duchy nebo je nechám usnout, povzbuzuji je nebo je přivedu k zoufalství, zúčastňuji se projednávání otázek, obhajuji, co je správné nebo špatné. Vyhlašuji tyto skutečnosti nebo je nechám dementovat, všechno podle stávajících okolností. Tak zjišťuji myšlenky veřejného mínění, shrnuji dohromady účinky, které jsem sám vyvolal, zkouším plány, projekty, okamžitá rozhodnutí, krátce nechám, jak tomu říkáte ve Francii, stoupat pokusné balónky. Přemáhám podle libosti mé nepřátele bez toho, že bych přitom někdy odhalil můj vliv; neboť když jsem tyto listy svedl k tomu něco říci, mohu je, když je to nutné, tím potrestat, že je donutím k důraznému odvolání.

Dávám veřejnému mínění podnět k určitým závěrům, poháním ho vpřed nebo ho držím zpátky. Mám vždy prst na jeho pulsu, zrcadlí, aniž by to vědělo, jen moje osobní názory a diví se potom čas od času, v jak dobré shodě je se svým pánem. Říká se potom, že mám jemný postřeh pro hlas lidu, tajná a nádherná sympatie mě spojuje s hnutím života mého národa.

Montesquieu: Tyto mnohostranné úvahy se mi zdají dokončené, zrovna ideální. Předkládám Vám však ještě jednu poznámku, ale tentokrát opravdu váhavě: Když prolomíte mlčení, které obklopuje orientálního despotu, když dovolíte k Vašemu vlastnímu prospěchu Vaší žurnalistické armádě předstíranou opozici, o které jste právě mluvil, pak opravdu nevidím, jak chcete nespolupracujícím novinám zabránit, aby odpověděly opravdovými údery na Vaše vlastní popichování, jejichž úmysl jistě rozluští. Nevěříte, že nakonec přece jen někteří odhalí roušku, která zakrývá takové množství tajných úmyslů? Když už jednou přijdou na kloub této komedie, jak můžete těmto lidem zabránit, aby se Vám vysmívali? Tato hra se mi přece jen zdá být opravdu choulostivou záležitostí.

Machiavelli: V žádném případě. Mohu Vám jen říci, že jsem zde použil velkou část mého času na přezkoušení kladů a záporů tohoto systému. Informoval jsem se přesně o existenčních podmínkách tisku v parlamentně řízených zemích. Musíte uvážit, že žurnalisté tvoří něco jako svobodozednářský řád. Lidé, které živí žurnalismus, jsou všichni spolu více nebo méně spoutáni pracovním tajemstvím. Jako auguři ve starověku neprozrazují rádi lidu tajemství svých věšteckých výroků. Nic by tím nezískali, kdyby se navzájem zrazovali; neboť mají skoro všichni svá více nebo méně slabá místa. Přiznávám, že je pravděpodobné, že v centru hlavního města v kruzích určitých osobností tyto věci nebudou tajemstvím; ale jinak o tom nebude nikdo něco tušit a velká většina národa bude s největší důvěrou následovat vůdce, které mu dám.

Proč by mi mělo dělat starosti, že v hlavním městě jistí lidé znají lsti mého tisku? Největší část jejich vlivu je určena provincii. Tam budu mít temperaturu veřejného mínění takovou, jakou ji právě potřebuji a každý z mých podnětů se tam jistě dostane. Provinční tisk mi bude úplně náležet; neboť tam není možný žádný odpor a žádná diskuse. Z centra vedení kde sedím, bude pravidelně guvernérovi každé provincie předán rozkaz nechat promluvit noviny v tom nebo onom smyslu, takže ve stejnou hodinu bude v celé zemi prováděno takové nebo onaké ovlivňování, bude dán takový nebo onaký impuls, často ještě dříve než se o tom hlavní město něco tuší. Vidíte podle toho, že si o mínění hlavního města nepotřebuji dělat žádné starosti. Ve vážném případě bude pozdě informováno o hnutí, které se venku odehrává a toto hnutí ho strhne s sebou, bude-li třeba i proti jeho vůli.

Montesquieu: Řetěz Vašich myšlenek táhne vše s sebou takovou silou, že ztrácím odvahu k poslední námitce, kterou jsem Vám ještě chtěl přednést. Přes to všechno co jste právě řekl, zůstane skutečností, že v hlavním městě ještě zbude jistá část nezávislých novinářů. Bude jim téměř nemožné psát o politice, to je jisté, ale mohou proti Vám vést drobnou válku. Váš administrativní aparát nebude dokonalý. Vývoj absolutního režimu připouští všelijaká zneužívání, která vládce sám nezavinil. Ze všech činů Vašich úředníků, které se prohřeší proti privátním zájmům, vyjde najevo, že jsou tu Vaše vlastní slabá místa. Budou stížnosti, Vaši úředníci budou napadáni, Vy budete samozřejmě prohlašován za ně odpovědným a Vaše úcta bude klesat od jedné maličkosti ke druhé.

Machiavelli: Toho se nebojím.

Montesquieu: Rozmnožil jste ovšem natolik prostředky pro utiskování, takže mezi nimi potřebujete jen volit.

Machiavelli: To jsem tím nechtěl říci. Já nechci neustále utiskovat; chci mít jen možnost zastavit prostým pokynem každou diskusi o nějakém tématu, kterým bude vláda napadána.

Montesquieu: A jak to chcete udělat?

Machiavelli: Zaváži noviny k tomu, aby na špici jejich sloupců přinesly opravu, kterou jim zašle vláda. Zástupci vlády jim doručí nótu, ve které jim bude kategoricky prohlášeno: Přinesly jste zprávu o tom nebo onom případu, která není úplně správná. Dovolily jste si tu a tu kritiku. Věc jste posoudily nespravedlivě. Nezachovaly jste se správně. Nebyly jste v právu. Zachovejte se podle toho. Jak vidíte, bude to loajální a zcela otevřeně provedená censura.

Montesquieu: Na kterou přirozeně neexistuje odpověď.

Machiavelli: Jistě ne. Diskuse je tím uzavřena.

Montesquieu: Tak budete mít vždy poslední slovo a sice bez použití násilí, to je velmi důmyslně vymyšleno. Jak jste už předtím tak krásně řekl, zastupuje Vaše vláda skutečně žurnalismus, který má hlavu a patu.

Machiavelli: Tak jako bych nechtěl, aby byl národ zneklidňován pověstmi, které přijdou ze zahraničí, nechci také, že by byl rušen pověstmi, které se utvořily v zemi a také ne jednoduchými zprávami z privátního života. Když se přihodí mimořádná sebevražda, příliš nekalý peněžní obchod, u kterého se jedná o velké sumy, chybný krok úředníka stojícího ve veřejné službě, zakáži novinám, aby o tom informovaly. V mlčení o takových věcech leží víc úcty před slušností lidu než v jejich vyžvanění.

Montesquieu: A Vy sám, Vy se budete mezitím bez zábran osvědčovat na poli žurnalismu.

Machiavelli: Asi se to musí. Využít tisk, použít ho ve všech jeho formách, to je dnes povinností všech vlád, které chtějí zůstat naživu. Je to opravdu zvláštní, ale je to tak. Proto půjdu na této cestě přes všechno mnohem dál, než co si můžete vymyslet.

Aby bylo rozuměno, čeho všeho se můj systém týká, musí se dávat pozor na to, jak jsou projevy mého tisku určeny k tomu, aby působily zároveň s oficielním jednáním mé politiky. Předpokládejme, že bych chtěl prosadit rozhodnutí velké zahraničněpolitické a vnitřněpolitické složitosti. Toto rozhodnutí bude pomocí mých novin, ze kterých každé několik měsíců veřejnost v tomto smyslu zpracovává, jednoho dne oznámeno jako oficielní událost. Vy víte, s jakou mlčenlivostí a opatrností musí být v kritické situaci dokumenty vlády sepsány. Úloha, kterou je v takovém případě nutné řešit je v tom, že musí být uspokojeny všechny strany. Potom se budou každé moje noviny snažit v hranicích směru, který zastupují, přesvědčit každou stranu, že rozhodnutí, které bylo učiněno je právě pro ni to nejpříznivější. Co nestojí napsáno v oficielním dokumentu, doplní se k němu pomocí komentáře; co bude jen naznačeno, přednesou poloúřední noviny otevřeněji, demokratické a revoluční noviny to vychválí a zatím co se sem a tam hádá a vydávají ta nejrůznější prohlášení o mém jednání, může moje vláda všem a každému jednotlivci odpovědět: Mýlíte se o úmyslech vlády. Její provoláni jste četli špatně; nechtěla nikdy říci nic jiného než toto nebo ono. Hlavní věcí je, aby se nikdy nedostala do rozporu sama se sebou.

Montesquieu: Co? Po všem co jste právě řekl, stavíte tento požadavek?

Machiavelli: Jistě a Váš údiv mi dokazuje, že jste mi nerozuměl. Záleží mnohem více na tom, aby byla více sladěna slova než činy. Jak se můžete domnívat, že by velká masa lidí mohla posoudit, zda se její vláda nechá vést logikou? Stačí, kdy se jí to řekne. Přeji si, aby různé fáze mé politiky byly zobrazovány jako vývoj jediné myšlenky, který je nasměrován na nezměnitelný cíl. Každá předvídaná nebo neočekávaně nastalá událost bude moudře dosaženým výsledkem, chyby vedení nebudou nic jiného než různé názory na stejnou věc, různými cestami, které vedou ke stejnému cíli, rozličné prostředky řešící tutéž úlohu, která je neúnavně a přes všechny překážky sledována. Poslední událost vyplyne jako logické pokračování z ostatních.

Montesquieu: Musíte být opravdu obdivován! Taková prozíravost a taková pohyblivost!

Machiavelli: Každý den budou mé noviny naplněny oficielními projevy, zprávami o činnosti, zprávami podávanými ministrům, vládci. Nikdy nezapomenu, že žiji v době, kdy se věří, že je možné všechny problémy společnosti vyřešit pomocí průmyslu, v době, která se neustále zabývá zlepšováním životních podmínek dělnické třídy. Držel bych se co nejvíce těchto otázek, neboť jsou opravdu šťastným prostředkem pro odvedení od starostí vnitřní politiky. U středoevropských národů musí vlády budit zdání, jako by byly neustále zaměstnané. Lidové masy dají svůj souhlas k jejich nečinnosti jen pod tou podmínkou, že jim vlády předvedou neustávající činnost, horečnatou pracovitost, která na sebe trvale přitahuje pozornost novinkami, překvapeními, pomocí nějakého divadla. To může být podivné - ale musím tu ještě jednou říci - je to tak.

Přizpůsobím se víc a více těmto zvláštnostem. Následkem toho budu dbát na poli obchodu, průmyslu, umění a také administrace všech možných projektů, plánů, výpočtů, změn, předělávek a zlepšování, jejichž ozvěna v tisku přehluší hlasy politiků ať budou jakkoli početné a budou ještě více psát. Říká se, že u Vás nyní hraje národní hospodářství velkou roli. Dobře, nebudu nic vynalézat, nic nechávat uveřejňovat, také nic pro Vaše teoretiky, Vaše utopisty, pro nadšené kazatele Vašich sekt. Lidový blahobyt bude jediný, nikdy se neměnící předmět mých veřejných projevů. Budu-li nyní mluvit sám nebo nechám pro mne mluvit mé ministry nebo mé novináře, nemohlo by se dostatečně hlásat o velikosti země, o jejím blahobytu, o vznešenosti její mise a jejího určení; nesmělo by se vůbec přestat mluvit k lidu o velkolepých principech moderního práva, velikosti úkolů humanity pohybujících lidstvo. Všechna moje písma by musela šířit atmosféru nadšeného, vše zahrnujícího liberalismu. Západní národy milují orientální styl. Proto by musel být styl všech řečí, všech veřejných prohlášení vždy květnatý, neustále okázalý, úchvatný a plný světla. Atheistické vlády nejsou u národů oblíbeny. Neopominul bych nikdy při mém styku s publikem postavit mé činy pod ochranu božství, přičemž bych mou vlastní hvězdu obratně spojil s hvězdou země.

Chtěl bych, aby byly v každé době srovnávány činy mé vlády s činy vlád dřívějších. Tímto způsobem by mé blahodárné činy nejlépe vystupovaly na veřejnost a vzbuzovaly vděčnost, kterou zaslouží.

Bylo by velmi důležité, vyzvednout chyby mých předchůdců a ukázat, že jsem se jich vždy dokázal uvarovat. Živily by se tím proti vládě, po které moje vláda následovala, jisté antipatie, ano dokonce odpor, který se nechá stejně těžko odstranit ze světa jako zločin potrestáním viníka.

Nedal bych určité části mých novin jen příkaz, aby stále vychvalovaly nádheru mé vlády, svalovaly odpovědnost za chyby evropské politiky na jiné vlády, nýbrž bych také chtěl, aby se velká část těchto chvalozpěvů jevila jen jako ozvěna zahraničních listů, ze kterých by byly otiskovány články - pravé nebo falešné - podávající o mé politice nádherné projevy oddanosti. Ostatně bych v zahraničí udržoval noviny, které by byly v mých službách a jejichž podpora by byla o to účinnější, kdybych jim dal k dispozici vydání listů, které jsou v nějakých drobnostech v opozici.

Mé principy, mé myšlenky, mé činy bych obklopil svatozáří mladistvosti, září nového práva, v protikladu ke stařecké slabosti a ochablosti dřívějších zařízení.

Vím velmi dobře, že veřejná kritika potřebuje ventily, že se duševní činnost nutně přesune na jiné pole, bude-li z jednoho vytlačena. Proto bych se také neobával, vrhnout národ do všech možných teoretických spekulací a praktik průmyslu.

Mimo politiku bych zůstal, to Vás mohu ujistit, dobrotivým vládcem a nechal bych úplně klidně jednat o filozofických a náboženských otázkách. Co se týče náboženství, stalo se učení o svobodném rozhodování v náboženských otázkách něco jako fixní idea. Nesmí se těmto snahám odporovat, nebylo by to tak docela bez nebezpečí. V zemích Evropy, ve kterých civilizace pokročila nejdále, přinesl nakonec vynález umění knihtisku bláznivou, ztřeštěnou, nevázanou a téměř neslušnou literaturu. To je velká chyba. Nuže ano, je smutné, že se musí říci, že se bude nutno spokojit s tím, tuto literaturu neomezovat, aby byla poněkud uklidněna písařská zuřivost, kterou jsou posedlé Vaše parlamentně řízené země.

Tato zamořená literatura, jejíž rozšiřování nelze zamezit, jalovost novinových pisálků a politiků, kteří se zmocnili žurnalismu, bude stát v odporném kontrastu k důstojnosti řeči, která zazní z trůnu vládce, k živému a barvitému způsobu řeči, kterou se bude usilovat o to, aby byly všechny veřejné projevy vlády účinnější. Rozumíte nyní, proč jsem nechal mého vládce obklopit takovou spoustou publicistů, administrativních úředníků, advokátů, obchodníků a znalců práv, kteří jsou třeba pro koncipování tohoto ohromného množství oficielních zpráv, o kterých jsem k Vám mluvil a jejichž vliv na lidi by se měl neustále zvětšovat.

To je v hrubých rysech všeobecná organizace mé vlády nad tiskem.

Montesquieu: Nyní jste s tím tedy hotov?

Machiavelli: Ano, bohužel; neboť jsem se vyjádřil mnohem kratčeji než by bylo nutné. Ale naše minuty jsou sečteny, musíme jít rychle dál.

Třináctý dialog

Montesquieu: Musím se trochu zotavit ze vzrušení, do kterého jste mě přivedl. Jaké bohatství účelných prostředků, kolik neobyčejných myšlenek! Ve všem leží poezie a taková neblahá krása, že by se moderní básníci jako Byron nemuseli stydět je použít; odkrývá se tu dramatický talent autora Mandragory.

Machiavelli: Míníte to opravdu pane de Secondat? Ale přece se mi zdá, jako byste si nebyl Vaší ironie docela jistý. Není Vám jasné, zda tyto věci přece jen nejsou možné.

Montesquieu: Když přemýšlíte, co k tomu míním, tak můj názor uslyšíte; čekám jen ještě na konec.

Machiavelli: Tak daleko ještě nejsem.

Montesquieu: Nuže, jen pokračujte.

Machiavelli: Jak si přejete.

Montesquieu: Při Vašem nastoupení vlády jste vydal strašné zákony proti tisku. Všechny hlasy s výjimkou Vám oddaných jste umlčel. Politické strany před Vámi umlkly. Nemáte strach před atentáty?

Machiavelli: O ne; neboť bych byl velmi neprozíravý, kdybych rázem neodzbrojil všechny strany najednou.

Montesquieu: Co k tomu máte za prostředky?

Machiavelli: Začal bych tím, že bych deportoval po stovkách lidi, kteří by se pokoušeli znemožnit můj nástup vlády se zbraní v ruce. Byl jsem informován, že v Itálii, v Německu a ve Francii existují tajné společnosti, ze kterých se rekrutují revolucionáři, kteří konspirují proti vládám. U mne roztrhám tato neviditelná vlákna, která byla ve skrýších spředena jako pavučiny.

Montesquieu: A potom?

Machiavelli: Kdo organizuje tajnou společnost nebo se k ní připojí, bude přísně potrestán.

Montesquieu: Dobře, to platí pro budoucnost. Co ale bude ze stávajících společností?

Machiavelli: Z důvodů všeobecné bezpečnosti vypovím ze země všechny, kteří jsou známi jako členové. Ti, kterým nemohu nic dokázat, zůstanou zde pod neustálým tlakem; vydám zákon, který vládě dovolí každého, kdo byl jednou členem, vyhostit cestou nařízení.

Montesquieu: To znamená: bez soudního rozsudku.

Machiavelli: Proč říkáte: Bez rozsudku? Není rozhodnutí vlády žádný rozsudek? Můžete být ale jistý, že bude mít veřejnost s buřiči málo soucitu. V zemích, které jsou neustále zneklidňovány sváry mezi občany, je nutné dosáhnout míru pomocí neúprosných násilných opatření. K zajištění klidu se musí přinést spousta obětí. Přinesou se. Tím vzroste do té míry vážnost muže, který rozkazuje a vzbudí natolik hlubokou úctu, že se nikdo neodváží dotknout jeho života. Sulla se mohl, potom co Itálii zaplavil krví, opět objevit v Římě jako obyčejná privátní osoba bez toho, že by mu byl na hlavě zkřiven jen jediný vlas.

Montesquieu: Pozoruji, že jste nyní dospěl k periodě strašlivých exekucí. Neodvažuji se k tomu něco poznamenat. I když Vaším záměrům rozumím zdá se mi jen, že byste mohl být méně tvrdý.

Machiavelli: Kdyby se apelovalo na mou laskavost, nechalo by se se mnou mluvit. Mohu Vám dokonce důvěrně říci, že část přísných opatření, která vložím do zákona jsou jen hrozbami, ovšem pod podmínkou, že nebudu donucen abych je použil.

Montesquieu: A to nazýváte potom varování! Ale to, co říkáte o Vaší laskavosti mě trochu uklidňuje. Někdy byste mohl člověku, který Vás tak slyší mluvit, nechat ztuhnout krev v žilách.

Machiavelli: Pročpak? Žil jsem v nejbližším okolí knížete von Valentinois, který měl strašlivou pověst a také si ji zasloužil; neboť měl doby, ve kterých neznal žádný soucit. Ale mohu Vás ujistit, že byl, jakmile byly potřebné exekuce vyřízeny, docela dobromyslným člověkem. Mohlo by se skoro totéž říci o všech absolutních mocnářích. V hloubi svého srdce jsou dobří a to obzvláště vůči malým lidem.

Montesquieu: Nevím ,jestli mi ve Vašem hněvu nejste milejší. Vaše mírnost je ještě děsivější. Ale vraťme se zpět k věci. Zničil jste tedy tajné společnosti.

Machiavelli: Jen ne tak rychle. To jsem neudělal. Zde něco pletete.

Montesquieu: Co a jak to?

Machiavelli: Zakázal jsem jen ty tajné společnosti, které by se byly podle jejich charakteru a chování vymanily z kontroly mé vlády; ale nezamýšlel jsem se zbavit prostředku pro obstarávání informací a vykonávání tajného vlivu, který může být značný, když se ví jak ho používat.

Montesquieu: Co byste s nimi mohl zamýšlet?

Machiavelli: Uvažuji o možnosti dát jistému počtu těchto společností tak něco jako legální existenci nebo také je všechny sjednotit v jedné společnosti, jejíhož nejvyššího vedoucího bych sám jmenoval. Tím budu mít různé revoluční elementy, které jsou v zemi, v mojí ruce. Lidé, ze kterých tyto společnosti sestávají, patří všem národům, všem společenským třídám, všem stavům. Jejich pomocí budu neustále informován o nejtajnějších intrikách politiky. Bude to takové vedlejší oddělení mé policie, o které Vám budu brzy vyprávět.

Tento podzemní svět tajných společností sestává z pouhých hlupáků, kteří nemají ani tu nejmenší cenu, ale je možné tam dát podněty, přivést do pohybu síly. Když se tam něco přihodí, mám ve hře moji ruku. Když se tam připravuje spiknutí, jsem jeho hlavou. Jsem mistr tohoto řádu.

Montesquieu: A Vy věříte, že tyto skupiny demokratů, tito republikáni, tito anarchisté a teroristé Vás nechají k sobě přiblížit a nechají se s Vámi posadit k jednomu stolu. Můžete věřit, že tito lidé, kteří si nepřejí žádné panství člověka nad člověkem, mezi sebe vezmou vůdce, který nebude nic jiného než jejich pánem?

Machiavelli: Nevíte ještě, můj milý Montesquieu, jak neschopná, ano téměř pošetilá je většina těchto mužů, kteří v Evropě štvou národy. Tito tygři mají duše ovcí a hlavy plné lehkomyslnosti. Stačí mluvit jejich řečí, abyste vnikl do jejich kruhů. Jejich ideje mají konec konců skoro všechny neuvěřitelnou podobnost s teoriemi absolutismu. Jejich sen je odevzdání se jednotlivců do jedné jen symbolicky chápané jednoty. Požadují úplné uskutečnění rovnosti všech lidí pomocí velmi schopné vládní Moci, jež je nakonec přece jen možná v ruce jednoho jediného muže. Vidíte, že také v této věci zastupuji učení Vaší školy. A nakonec musím ještě říci, že nemají možnost volby. Tajné spolky zůstanou existovat za podmínek, které jsem právě jmenoval nebo nebudou existovat vůbec.

Montesquieu: U Vás se nemusí nikdy dlouho čekat než dojde ke konci: sic volo, sic jubeo[19]. Věřím, že je nyní rozhodnuto, že jste proti spiknutí dobře chráněn.

Machiavelli: Ovšem. Ale domnívám se, že je správné když Vám řeknu, že zákon nedovolí shromáždění a schůze, které přestoupí určitý počet osob.

Montesquieu: Kolik jich smí být?

Machiavelli: Jsou pro Vás takové maličkosti důležité? Když to chcete vědět: Nebudou povolena žádná shromáždění o více než patnácti až dvaceti osob.

Montesquieu: Ale ne! Potom se přes tento počet nemohou pozvat ani přátelé k obědu.

Machiavelli: Rozumím Vám dobře. Vzrušujete se ve jménu veselé francouzské pospolitosti. Nuže ano, bude to možné; neboť moje vláda nebude tak krutá jak si myslíte. Bude to možné, ale jen pod podmínkou, že se nebude mluvit o politice.

Montesquieu: Bude se smět mluvit o literatuře?

Machiavelli: Jistě, ale jen pod podmínkou, že se pod záminkou zabývat se literaturou, neshromažďují k politickým účelům; neboť není vůbec třeba o politice mluvit a přesto lze propůjčit slavnosti charakter veřejné manifestace, která bude publikem pochopena. A to nesmí být.

Montesquieu: Ach, jak je to přece pro občany těžké vést jejich život v takovém systému bez toho, že by budili nedůvěru vlády!

Machiavelli: Tady se mýlíte. Za těchto podmínek budou trpět pouze buřiči, ostatní si toho ani nevšimnou. Rozumí se samo sebou, že zde nemluvím o skutečném odporu proti mému režimu, rovněž ani o atentátech, jejichž účelem je svržení nebo o útocích na osobu vládce nebo jeho autoritu nebo jeho ústavy. To jsou opravdové zločiny, které budou potlačeny pomocí práva, které platí ve všech zákonodárstvích. V mé říši by se proti nim vydala vhodná pravidla ochranných opatření a byla by trestána podle ustanovení a druhu jejich provinění, a která by nepřipustila ani nejmenší možnost přímého nebo nepřímého útoku na stávající pořádek.

Montesquieu: Dovolte, abych se v tomto na Vás úplně spolehl a vůbec se neptám po prostředcích, které použijete. Ovšem nestačí jenom vydat drakonické zákony. Musí se také nalézt úřednictvo, které je ochotné je prosazovat; to má svoje těžkosti.

Machiavelli: Nemá vůbec žádné.

Montesquieu: Převrátíte tedy celou výstavbu soudu?

Machiavelli: Nebudu nic převracet; pouze změním a k tomu zavedu nové.

Montesquieu: Zavedete tedy válečné soudy, soudy se sumárním postupem, krátce: Zvláštní soudy.

Machiavelli: Ne.

Montesquieu: Co tedy uděláte?

Machiavelli: Nejprve musíte vědět, že nebudu mít vůbec zapotřebí vydat velký počet přísných zákonů, jejichž provádění bych musel prosazovat. Mnoho jich bude už k dispozici a platných; neboť všechny liberální nebo absolutistické, republikánské nebo monarchistické vlády musí bojovat se stejným těžkostmi. V kritických okamžicích musí také hledat útočiště v přísných zákonech, z nichž některé zůstanou v platnosti, jiné budou oslabeny podle potřeb, kterým děkují za svůj vznik. Je nutné používat ty i ony. Co se týče posledních, vzpomíná se na to, že nejsou odstraněny, že to byly naprosto rozumné zákony, že opětný vznik nešvarů, kterým měly zabraňovat opět nutí k jejich použití. Tímto způsobem vláda dokončí - a to bude dokonce často pravdivé - jenom akt dobrého vedení státu. Vidíte, že se jedná jen o to, přivést činnost soudů trochu do pohybu, což je vždy lehké v zemích s centralizovanou státní Mocí, neboť v nich stojí soudci prostřednictvím ministerstva, které je zaměstnává, v přímém kontaktu s vládou.

Co se týká nových zákonů, které budou za mé vlády udělány a nejčastěji vydány formou jednoduchých nařízení, nebude možná jejich použití zrovna lehké, neboť v zemích, ve kterých jsou soudci nesesaditelní, budou sami soudci odporovat výkladu zákona ve formě požadující příliš bezprostřední účinek násilí. Ale věřím, že jsem vynalezl velmi geniální, velmi jednoduchý, zdánlivě zcela regulérní postup, kterým budou příliš neomezitelné následky tohoto principu modifikovány bez toho, že by se musel ukončit princip nesesaditenosti soudců. Vydám nařízení, kterým budou soudci propuštěni na odpočinek, když dosáhnou určitého stáří. Nepochybuji o tom, že i zde mám na mé straně veřejné mínění; je to trapný pohled když, jak k tomu tak často dochází, je nutné se dívat, jak soudce. který je k tomu povolán aby kdykoliv rozhodoval o důležitých a těžkých otázkách, propadá duševní vetchosti, která mu to znemožňuje.

Montesquieu: Ale dovolte, chtěl bych k tomu k tomu o čem zde mluvíte, udělat několik poznámek. Co zde tvrdíte, neodpovídá docela zkušenosti. U mužů, kteří žijí v trvalém cviku duševní práce, neklesá tolik inteligence. Když to tak smím říci, je to privilegium ducha, kterého požívají ti, jejichž je životním živlem. Když u některých soudců duševní síly ve stáří mizí, udržují se přece u většiny a jejich znalosti jen ještě dále přibývají. Není třeba je sesadit; v jejich řadách vyrve už smrt přirozené a nutné mezery. A kdyby se mezi nimi skutečně objevilo tolik příkladů únavy, jak tvrdíte, tak by bylo přece v zájmu dobrého konání spravedlnosti tisíckrát lépe, snášet tento neduh, než přijmout Váš lék.

Machiavelli: Mám k tomu důvody, které Vaše převažují.

Montesquieu: Státní úvahy?

Machiavelli: Může být. O jednom Vás mohu v každém případě ujistit; soudci se nevzdálí od práva více než dnes, když se bude jednat o čistě občanské zájmy.

Montesquieu: Co já vím! Neboť po tom, co tu říkáte si už mohu myslet, že se od práva odchýlí, když se bude jednat o politické zájmy.

Machiavelli: Nebudou to dělat. Budou svou povinnost tak vykonávat, jak jsou povinni. Neboť v politických věcech musí soudci v zájmu udržení pořádku stát vždy na straně Moci. Bylo by tím nejhorším, co je možné si pomyslet, kdyby mohl být vládce napadnut z důvodů provokujících soudních rozsudků, které by byly okamžitě v celé zemi využity proti vládě. Co by pomohlo donutit tisk k mlčení, kdyby jeho úlohu převzaly soudní rozsudky?

Montesquieu: Tak skromně jak vyhlíží, je skutečně Váš prostředek účinný, neboť mu připisujete tak velký význam?

Machiavelli: Jistě. Neboť dosáhne, aby zmizel duch vzpurnosti, tento neustále tak nebezpečný duch sounáležitosti sboru juristů, kteří si udrželi vzpomínku na dřívější vlády, možná s nimi ještě provozují jejich kult. Přinese do jejich kruhu množství nových elementů, ze kterých vycházejí vlivy, které jsou příznivé duchu, který ovládá mou vládu. Dvaceti, třiceti, čtyřiceti místům pro soudce, které se uvolní každý rok jejich odchodem do penze, následuje přeskupení celého personálu justice, které se tak může každých dvanáct měsíců ze základu až do nejvyšší špice obnovit. Víte, že uvolnění jednoho jediného místa postoupením úředníků do vyšších pozic, může následovat padesát nových jmenování. Můžete si pomyslet, co z toho bude, když bude najednou třicet nebo čtyřicet míst volných. Nezmizí jen jednota politického smýšlení, nýbrž dojde k těsnějšímu přimknutí na vládu, která nakládá větším počtem volných míst. ( 10 ) Jsou mladí lidé, kteří si přejí povýšení a jimž v postupu už nebude bránit to, že ti, kteří jsou nad nimi, tam jsou doživotně. Vědí, že vláda miluje řád, stejně tak jako vlast, a že nutno spravedlivě sloužit oběma, jestliže to je v zájmu pořádku.

Montesquieu: Avšak v neslýchané zaslepenosti se Vám bude vytýkat, že v úřadech podněcujete ducha zhoubného soupeření, a stejně tak i v soudnictví. Nebudu se zmiňovat o tom, jaké to bude mít následky, protože se domnívám, že Vás to nezastaví.

Machiavelli: Nehodlám se vyhýbat kritice. Zajímá mne však málo, protože ji nevnímám. Ve všem jsem té zásady, že i přes nesouhlas neodvolávám svá rozhodnutí, Kdokoliv z vladařů takto jedná, může si být jist, že pro svou vůli získá respekt.

Čtrnáctý dialog

Machiavelli: Říkal jsem to už tak často a řeknu Vám to ještě jednou, že nebudu vše znovu stavět, znovu organizovat, že najdu už ve stávajících zařízeních z velké části nástroje mé Moci. Víte, co se rozumí pod pojmem zákona na ochranu ústavy?

Montesquieu: Ovšem a je mi líto, že Vám i proti mé vůli vezmu překvapení, které byste mi rád připravil při Vaší schopnosti přinést něco nového.

Machiavelli: Co si o něm myslíte?

Montesquieu: Myslím - a to bude správné přinejmenším pro Francii, o které asi mluvíte - že je to zákon, který je připraven pro určitou situaci a že za režimu se svobodomyslnou ústavou by měl být změněn, když by nemusel být dokonce úplně odstraněn.

Machiavelli: Pozoruji, že o něm mluvíte opravdu umírněně. Podle Vašich teorií je jednoduše jedním z nejtvrdších omezení svobody, které vůbec může existovat. Co tento zákon znamená? Když budou občané obtěžováni při vykonávání jejich obchodů vládními pověřenci a když tyto případy přednesou před soud, budou jim soudci odpovídat: Nemůžeme vám dopomoci k vašemu právu, soud k tomu není příslušný. Nechte si dát od úřadu zplnomocnění ke stíhání jeho úředníků. A to je vpravdě odepření práva na provedení soudní pravomoci. Kdy asi napadne vládu udělit povolení k takovému trestnímu stíhání!

Montesquieu: Jak to, že si na to stěžujete? Zdá se mi to být zcela ve Vašem smyslu.

Machiavelli: Já jsem to jen řekl, abych Vám ukázal, že ve státech, ve kterých vykonávání soudní pravomoci narazí na takovéto překážky, se vláda nemusí moc bát. Takovéto vyjímečné zákony jsou v zákonodárství vždy přinášeny jen jako přechodná ustanovení; ale když jsou údobí přechodu skončena, zůstanou vyjímečné zákony v platnosti a to po právu; neboť když je všechno v pořádku, neruší a když bude pořádek porušen, jsou zapotřebí.

Existuje ještě jiné moderní zařízení, které s nemenší účinností slouží vykonávání centralizované Moci: je to zřízení důležitého úřadu u soudu, který se nazývá státní návladní a který se dříve s mnohem větším právem nazýval královským úřadem, neboť jeho činnost se v podstatě vyznačovala tím, že podle vůle panovníka mohl odvolávat nebo zastavovat řízení. Nepotřebuji Vám vykládat, jaký vliv provádí tento úřad na soudy, při kterých je umístěn. Je značný. Zapamatujte si to dobře. Vyhradil jsem si, že Vám nyní něco řeknu o kasačním soudním dvoru. Hraje v justici významnou roli.

Kasační soudní dvůr je více než jen juristické sdružení. Je to v jistém smyslu věci čtvrtá Moc ve státě, neboť k jeho úloze náleží, jako poslední instanci, určit smysl zákona. Proto Vám tady musím opakovat, co jsem Vám, jak věřím, už řekl, když jsem mluvil o senátu a zákonodárném shromáždění. Kdyby byl takový soudní dvůr úplně nezávislý na vládě, kdyby chtěl, mohl by ji svrhnout z Moci svého suverénního a skoro bezmezného vlivu na výklad zákonů. Potřeboval by k tomu jen systematicky ve smyslu svobody omezovat nebo rozšiřovat ta ustanovení zákonů, která řídí politická práva.

Montesquieu: A to je zřejmě protiklad toho, co od něj požadujete.

Machiavelli: Nebudu od něj vůbec nic požadovat. Bude dělat sám od sebe to, co mu přísluší. Zde se totiž nejsilněji koncentrují různé motivy, které vedou k ovlivňování soudů, o kterých jsem Vám předtím mluvil. Čím blíže stojí soudce k státní Moci, tím více k ní patří. Konzervativní duch vlády se zde rozvine v mnohem větší míře než někde jinde a zákony vysokého státně-policejního významu dostanou tímto vznešeným shromážděním výklad, který je mé vládě tak příznivý, že nebudu musit učinit řadu omezujících opatření, která by byla jinak nutná.

Montesquieu: Když se tak posloucháte, mohlo by se dojít k názoru, že by zákony mohly dostat ty nejlibovolnější výklady. Nejsou snad texty zákonů jasné a jednoznačné? Může být jejich smysl natolik rozšířen nebo omezen jak to naznačujete?

Machiavelli: Nepotřebuji autora „Ducha zákonů“, zkušeného soudce, k jehož úloze patřilo vydat tolik výtečných rozsudků, poučovat o tom, co je úlohou „iuris prudentia“ [20]. Neexistuje žádný tak jasně formulovaný text, který by nemohl dostat ty výklady, které mu co nejvíce odporují, také na poli čistě občanského práva. Ale prosím Vás tady přihlédněte k tomu, že zde máme co dělat s politikou. Je teď u zákonodárců všech dob běžný zvyk, obsloužit se u mnohých nařízení tak pružným zněním textu, že podle okolností mohou posloužit k použití na zvláštní případy nebo připustit výjimky, o kterých by nebylo chytré se vyslovit přesněji. ( 11 ) Dobře vím, že Vám musím ukázat příklady, neboť bez nich by se Vám můj návrh mohl zdát příliš mlhavý. Pro mne není snadné ukázat Vám takové příklady, které jsou dosti obecné, aniž bych se musel zabývat přílišnými podrobnostmi. Dávám tedy přednost tomuto příkladu, protože vzápětí budeme hovořit o této látce. Když jsme mluvili o zákonu na ochranu ústavy, řekl jste, že by tento vyjímečný zákon musel být ve svobodném státě pozměněn.

Tedy dobře, předpokládám, že existuje takový zákon ve státě, kde vládnu. Předpokládám, že byl pozměněn. Myslím si tedy, že před nástupem mé vlády byl vydán zákon, který v případě, že by se jednalo o poslance, dovolil stíhat vládní úředníky bez toho, že by k tomu bylo vyžádáno svolení od státní rady.

Za mé vlády, která, jak víte, zavedla ve státním právu velké změny, dojde k takovému případu. Bylo by třeba při příležitosti nějakého případu, u kterého se jedná o poslance, soudně stíhat vládního úředníka. Státní návladní se zvedne a řekne: Zvláštní výhoda, které by se mohlo použít, už dnes neexistuje, není už slučitelná se současnými poměry. Starý zákon, který v takovém případě osvobozoval od zplnomocnění státní radou už samozřejmě neplatí. Soudy na to odpoví ano nebo ne, nakonec bude sporný případ přednesen před kasačním soudem a tato nejvyšší instance stanoví státní právo následovně: Starý zákon je samozřejmě neplatný, zplnomocnění státní rady ke stíhání státních úředníků je zapotřebí i když se jedná o záležitost poslance.

A nyní jiný příklad, který má něco specielního. Vztahuje se na policejní dozor nad tiskem. Byl jsem informován, že ve Francii existoval zákon, že všichni lidé, kteří jako povolání rozšiřují nebo nabízejí knihy, jsou pod trestem zavázáni si k tomu opatřit povolení, které bylo vystaveno státním pověřencem, který je v každé provincii nadřízen nejvyššímu správnímu úřadu. Zákon byl tady k tomu, řídit obchod s knihami a podrobit ho přísnému dozoru. To je vlastní účel tohoto zákona. Ale text tohoto opatření by směl znít: „Všichni, kteří chtějí rozšiřovat nebo nabízet knihy, musí vlastnit povolení, atd…“

Nyní bude k tomu moci kasační soud říci, bude-li vůbec dotázán: V zákonu, o který se jedná, není míněna pouze profesionální praxe, nýbrž každé rozšiřování nebo kolportování tiskopisů. ( 12 ) a ( 13 ) V  důsledku toho také autor spisu anebo díla o jednom nebo více výtiscích, ať už tak bez předběžného souhlasu učinil v dobrém úmyslu či nikoliv, uskutečňuje distribuci a kolportáž. Následkem toho se ihned vystavuje trestnímu stíhání.

Vidíte tedy co plyne z takovéhoto výkladu. Místo jednoduchého zákona o přestupcích se objeví zákon, který autorům omezuje právo zveřejňovat své myšlenky.

Montesquieu: Je nutné, abyste se stal právníkem!

Machiavelli: To je naprosto nezbytné. Jak je dnes možno svrhnout vládu? Zákonnými postupy, jemnostmi ústavního práva, s použitím proti moci všech prostředků, všech zbraní, všech postupů, které nejsou zákonem vysloveně zakázány. Přitom tyto zákonné úskoky, které strany používají proti Moci s takovou horlivostí, nesmí Moc proti stranám použít. Není to rovný zápas. Odpor nebude rovněž možný. Nezbude než abdikovat.

Montesquieu: Je tu tolik úskalí, kterým byste se měl vyhnout, že jenom zázrakem byste je všechny mohl předvídat. Soudy nejsou vázány svými rozhodnutími. Při výkladu práva, jak má být pod Vaším režimem používáno, dostanete na krk velké množství procesů. Lidé, kteří žádají své právo, se budou neustále obracet na soudy a požadovat od nich jiný výklad zákonů.

Machiavelli: V prvé době je to dobře možné. Ale když bude větší počet rozsudků konečně soudní pravomocí stanoven, nedovolí si nikdo co bude zakázáno a pramen procesů tím bude ucpán. Samo veřejné mínění se natolik uklidní, že se kvůli výkladu bude odvolávat na poloúřední výklad vlády. ( 14 )

Montesquieu: A jak, prosím Vás?

Machiavelli: Z toho či onoho stavu věcí, v obavách, aby nějaké nesnáze nevznikly z toho či onoho zákonného ustanovení, správa formou výzvy oznámí, že ten či onen počin spadá pod aplikaci zákona a že zákon se rozšiřuje na ten či onen případ.

Montesquieu: To jsou však jenom deklarace, které pro soudy vůbec nejsou závazné.

Machiavelli: Bezpochyby. Tato prohlášení však přesto budou mít velkou autoritu, velký vliv na rozhodování justice, pokud budou vycházet ze správy tak mocné, jak jsem ji ustavil. Vždy budou mít velký vliv na jednotlivá rozhodování, a v mnoha případech, snad ve všech, předejdou nepříjemným sporům. Ty se nebudou konat.

Montesquieu: Čím déle se spolu bavíme, tím více vidím, že Vaše vláda se sklání stále více k otcovské péči. ( 15 ) Jsou to téměř patriarchální soudní zvyklosti. Zdá se mi opravdu nemožné, abyste neměl odpovědnost za starost, která se projevuje v tak důmyslných podobách.

Machiavelli: Musíte přece uznat, že jsem daleko vzdálen tomu, používat takové barbarské vládní metody, které jste se zdál na počátku naší rozmluvy ode mne očekávat. Vidíte, že přitom všem nehraje násilí žádnou roli. Opírám se, jak to dnes dělá každý, pouze o právo.

Montesquieu: Na právo silnějšího.

Machiavelli: Právo, které se prosadí, je vždy právo silnějšího. Neznám žádnou výjimku z tohoto pravidla.

Patnáctý dialog

Montesquieu: ( 16 ) Jakkoliv jsme probrali velmi obšírný okruh témat, a i když jste skoro vše vysvětlil, nemohu Vám přesto zatajit, že toho musíte ještě hodně vykonat, abyste mne úplně přesvědčil o stabilitě Vaší moci. Nejvíce se divím tomu, že jste udělat lidové hlasování podkladem Vaší vlády, to znamená element, který je svou povahou to nejnestálejší co znám. Rozumějte mi, prosím, správně. Řekl jste mi přece, že jste král?

Machiavelli: Ovšem, král.

Montesquieu: Doživotně, nebo se jedná o dědičné království?

Machiavelli: Já jsem král, jako je král ve všech královstvích světa. Království je dědičné pro mé mužské potomky na základě zákona o dědičném následovníkovi, zatímco ženy jsou z něho trvale vyjmuty.

Montesquieu: Nejste vůči ženám právě galantní. ( 17 )

Machiavelli: Inspiruje mne monarchie Franků a monarchie Sálská.

Montesquieu: Zajisté mi vysvětlíte, jak je možno respektovat dědičnost ve Spojených státech v souhlase s demokratickým volebním právem?

Machiavelli: Ovšem!

Montesquieu: Jakže? Vy byste si přál spoutat touto zásadou vůli generací, které přijdou?

Machiavelli: Ovšem!

Montesquieu: Nejdříve bych rád viděl, jak se vyrovnáte s lidovým hlasováním, když se bude jednat o tom, použít ho při jmenování státních úředníků.

Machiavelli: Jací státní úředníci? Víte velmi dobře, že v monarchisticky řízených státech jmenuje úředníky všech stupňů vláda.

Montesquieu: Přijde na to o jaké úředníky se jedná. Úředníci, kteří jsou zaměstnáni ve správě obcí, bývají také pod monarchistickými vládami zpravidla jmenováni obyvateli.

Machiavelli: To se změní zákonem; budou v budoucnu jmenováni vládou.

Montesquieu: A poslanci, budete je také jmenovat?

Machiavelli: Víte velmi dobře, že to není možné.

Montesquieu: Pak je mi Vás líto. Neboť když přenecháte lidové hlasování samo sobě, když tu nevynaleznete žádnou novou metodu abyste ho ovlivnil, bude se shromáždění zástupců lidu pod vlivem politických stran brzy skládat z poslanců, kteří budou Vašemu režimu nepřátelsky nakloněni.

Machiavelli: Proto také nepomýšlím přenechat lidové hlasování samo sobě. ( 18 ) První věcí je spojit s vládou ty, kdo hodlají zastupovat zemi. Budu od kandidátů požadovat slavnostní přísahu. Nebude se jednat o přísahu, která se prokazuje lidu, jak to mínili revolucionáři roku 1789. Budou přísahat, že budou věrni vládci a jeho ústavě. ( 19 )

Montesquieu: Protože se však v politice neobáváte násilí nad svými lidmi, jak se můžete domnívat, že v této záležitosti nebude někdo svědomitější než Vy?

Machiavelli: Počítám jen málo s politickým uvědoměním davu. Počítám s Mocí veřejného mínění. Nikdo se neodváží před ním odhalit tím, že se proviní proti veřejně přísaze. Odváží se toho o to méně, neboť přísaha, kterou vyžaduji bude složena před volbou a ne po ní a bylo by nezodpovědné podporovat lidové hlasování, kdyby dopředu nebyli připraveni, vstoupit do mých služeb. ( 20 ) Je třeba nyní dát vládě prostředky k odporu proti vlivu opozice, a zabránit tomu, aby nenechala na holičkách řady těch, kdo ji chtějí bránit. Ve chvíli voleb mají strany ve zvyku představovat své kandidáty a vystavovat je tváří v tvář vládě. Budu postupovat stejným způsobem. Vyhlásím své kandidáty a postavím je proti stranám.

Montesquieu: Pokud byste nebyl všemocný, pak by tento postup byl zhoubný, neboť pokud byste otevřeně nabízel boj, volal byste po státním převratu.

Machiavelli: Očekávám, že důvěrníci mé vlády budou od prvního do posledního dne usilovat o to, aby moji kandidáti zvítězili.

Montesquieu: Ovšem. To je důsledek Vašeho postupu.

Machiavelli: Zde má všechno největší důležitost: „Zákony, které zavedou lidové hlasování mají zásadní význam; způsob, jak bude lidové hlasování provedeno má zásadní důležitost; zákon, který řídí odevzdávání hlasovacích lístků, je základní zákon.“ [21] Neřekl jste to sám?

Montesquieu: Nepoznám opět někdy moje vlastní slova, když vyjdou z Vašich úst. Věřím, že slova, která tu citujete se vztahují na demokratickou vládu. ( 21 )

Machiavelli: Bezpochyby. A už můžete vidět, že moje politika se opírá v podstatě o lid. A jakkoliv mám korunu, mým reálným a vyhlášeným cílem je být jeho představitelem. Správcem všech mocí, které mi byly svěřeny, jsem já sám, s konečnou platností jsem jeho zplnomocněncem. Lid chce, co chci já, lid činí, co činím já. V důsledku toho je nutné, aby strany po dobu voleb nemohly nahradit můj vliv, ten vliv, jehož jsem ozbrojeným zosobněním. Nalezl jsem ovšem ještě jiné prostředky, jak paralyzovat úsilí stran. Je třeba, abyste např. věděl, že zákon, který zakazuje shromažďování, se přirozeně uplatňuje vůči těm, která by se mohla konat se zřetelem k volbám. Strany se tak nebudou moci soustředit a ani dohodnout.

Montesquieu: Proč stavíte neustále do popředí strany? Nevytváříte tím, že pro činnost stran vytyčujete překážky, také tyto překážky vlastně pro samotné voliče? Strany jsou koneckonců jenom soubory voličů. Když se voliči ve shromážděních, v rozhovorech nemohou nechat poučit, jak mohou potom na základě jejich znalosti odevzdat svůj hlas?

Machiavelli: Nyní pozoruji, že nemáte tušení, s jakou mimořádnou obratností a rafinovaností umí prohnaní politici obejít zákazy. Kvůli voličům se nepotřebujete zneklidňovat. Voliči, kteří mají dobrou vůli, budou vždy vědět koho mají volit. ( 22 ) Jsem ostatně stoupencem tolerance. Nejenom, že nezakazuji shromáždění, která se vytvářejí v zájmu mých kandidátů. Jdu až tak daleko, že zavírám oči před agitací některých lidových kandidátů, kteří bojují hlučně ve jménu svobody. Musím vám ale říci, že ti, kdo křičí nejvíce, jsou moji lidé.

Montesquieu: A jak budete sám hlasování řídit?

Machiavelli: Co se týče nejprve voleb na venkově, tak si nepřeji, aby voliči odevzdávali své hlasy ve velkých centrálách, kde se dostanou do styku s duchem opozice, který vládne ve městech a kde by se mohli dozvědět hesla vydávaná hlavním městem. Chtěl bych, aby hlasovala každá obec samostatně. Výsledek tohoto zdánlivě jednoduchého uspořádání bude ještě závažný.

Montesquieu: To se nechá lehce pochopit. Nutíte k tomu, aby se volby na venkově roztříštily mezi bezvýznamnými osobnostmi nebo aby z nedostatku známých jmen padla volba na kandidáty, které navrhla Vaše vláda. Velmi bych se divil, kdyby bylo tímto způsobem nalezeno mnoho hlav nebo talentů.

Machiavelli: K udržení pořádku ve státu je zapotřebí nadaných mužů méně a více takových, kteří jsou oddáni vládě. Duševní převahu má muž, který sedí na trůně a mají ho muži v jeho okolí. Všude jinde je nepotřebná, ano skoro dokonce škodlivá; neboť se může uplatňovat jen proti státní Moci.

Montesquieu: Vaše aforismy mají říznou ostrost. Já nemám už žádné důvody, kterými bych Vám nyní mohl odporovat. ( 23 ) Pokračujte tedy, prosím, ve výkladu vašich volebních ustanovení.

Machiavelli: Ze stejných důvodů, které jsem Vám právě vyložil, si také nepřeji žádné volby podle seznamů, neboť volby falšují a umožňují spojení zástupcům různých principů. Dále rozdělím volební okrsky do určitého počtu volebních okruhů, ve kterých může být zvolen jen jediný poslanec a kde z tohoto důvodu může každý volič na svůj volební lístek napsat jen jediné jméno. ( 24 ) Navíc je třeba mít možnost neutralizovat opozici v obvodech, kde o sobě dává příliš vědět. Předpokládám tedy, že když se v posledních volbách učiní soupis se zřetelem na nepřátelské hlasy, anebo když je možné předvídat, kdo se postaví proti vládním kandidátům, není nic snadnějšího než tomu předejít. Jestliže v tom soupise bude jen malý počet občanů, přičlení se k soupisu sousednímu nebo vzdálenějšímu, anebo k soupisu většímu, v němž se hlasy spojují a kde se jejich duch ztrácí. Jestliže je v nepřátelském anebo v opozičním seznamu větší počet obyvatel, rozdělí se na několik částí, které se připojí k sousedním obvodům, v nichž se dokonale ztratí.

Pro dobré pochopení přistoupím k podrobnostem vcelku podružného významu. Podle potřeby tedy voličstvo rozdělím v menší části, aby správa měla, pokud to bude třeba, větší prostor k jednání, a postarám se o to, aby shromážděním a jejich částem předsedali vládou jmenovaní obecní úředníci.

Montesquieu: Poznamenávám s trochou obdivu, že nepoužíváte prostředek, který jste svého času doporučil Lvu X., a který pozůstává z toho, že po dokončení voleb vymění sčítači hlasů hlasovací lístky za jiné.

Machiavelli: To by bylo dnes asi těžké a já věřím, že je možné použít tento prostředek jen s největší opatrností. Schopná vláda má kromě toho tolik jiných pomocných prostředků! Nepotřebuje kupovat hlasy právě přímo, to znamená proti penězům v hotovosti; ale bude pro ni lehké, přivést občany pomocí slibu koncesí ve státní správě, aby hlasovali podle její vůle; zde se slíbí přístav, tam obchodní místo, dále ulice, vodní průplav a naopak se neudělá nic pro města a místa, kde bude hlasováno proti vládě.

Montesquieu: Nemohu Vám vytýkat, že jste to důkladně nepromyslel. ( 25 ) Nebojíte se ale toho, že se rozšíří pověsti o podplácení a potlačování lidového hlasování? Nebojíte se, že vaše Moc se zkompromituje v šarvátkách, do nichž byla vždy přímo zapojena? Maličký úspěch, kterého se nad vašimi kandidáty dosáhne, se pak stane skvělým vítězstvím. To, co mně pro Vás dělá trvale starost je myšlenka, že musíte mít bezpodmínečně ve všech Vašich činech úspěch, neboť jinak dojde k totálnímu zhroucen státu.

Machiavelli: Jste příliš úzkostlivý. Jen se uklidněte. Když jsem došel tak daleko, podařilo se mi už tolik věcí, že nemohu ztroskotat na maličkostech. Bossuetovo proslulé zrnko písku, přes které je možné upadnout, pro nefalšovaného politika neexistuje. Dosáhl jsem toho v běhu mého života tolik, že bych mohl bez nebezpečí vzdorovat i bouřím. Co tu znamenají ty malé vládní těžkosti, o kterých mluvíte? Věříte, že toužím po tom být dokonalý? Vím zcela dobře, že okolo mne budou dělány chyby. Bezpochyby tomu nebudu moci zabránit, že tu a tam dojde k násilnostem a skandálům. Může to zabránit, že vše půjde kupředu a půjde dobře? Není přitom důležité neudělat chybu, nýbrž energickým gestem vzít na sebe za chybu odpovědnost; to imponuje lidem, kteří mě chtějí sesadit. I kdyby se opozici mělo podařit dostat pár jalových, frázovitých hrdinů do mého parlamentu, co by to pro mne znamenalo? Nepatřím k těm, kteří nechtějí brát ohled na ducha jejich doby. ( 26 ) Jedním z mých důležitých principů je oponovat stejným způsobem. Používám tisku proti tisku, tribuny proti tribuně. Mám tolik lidí, vycvičených v řečnictví, kolik je třeba, a schopných mluvit mnoho hodin bez přestávky. Je podstatné mít ucelenou většinu a předsedu, s nímž jste si jist. K čemu jsou ostatně zákruty parlamentní strategie? Devatenáct dvacetin sněmovny budou moji lidé. Budou hlasovat na příkaz, zatímco v pohyb uvedu umělou a tajně naverbovanou opozici. Potom ať se vedou krásné řeči! Vstoupí do sluchu mých poslanců jako vánek do klíčové dírky. Chcete tedy, abych vám něco pověděl také o svém senátu?

Montesquieu: Od Caliguly vím, čím může být.

Šestnáctý dialog

Montesquieu: Rozdrcení politických stran a zničení kolektivních sil je jedním z hlavních cílů Vaší politiky. Držel jste se tohoto programu. Vidím ovšem okolo Vás ještě mnohé, čeho jste se nedotkl. Nevložil jste svou ruku na klérus, na univerzitu, na právníky, občanskou domobranu, obchodní společnosti. Mně se zdá, že je mezi nimi více než jeden nebezpečný element.

Machiavelli: Nemohu Vám říci všechno najednou. ( 27 ) Přistupme tedy k lidovým milicím, abych se jimi už dále nemusel zabývat. Jejich rozehnání bylo nutně jedním z prvních činů mé vlády. Organizaci občanské gardy nelze smířit s existencí pravidelné armády, protože občané ve zbrani by se mohli v určitý okamžik přeměnit v buřiče. Tento počin ovšem není bez nesnází. Národní garda je neužitečnou institucí. Má však lidové jméno. Ve vojenských státech lichotí dětinským pudům určitých měšťanských tříd, které s dosti směšným podivínstvím spojují zálibu ve vojenských parádách s obchodními zvyklostmi. To je ovšem neškodný předsudek. Bylo by však nešťastné dotknout se jej, neboť vladař nikdy nesmí dopustit dojem, že odděluje své zájmy od zájmů obce, která věří, že nalezla záruku v ozbrojení svých obyvatel.

Montesquieu: Přece jen byste však tuto milici rozpustil!

Machiavelli: Rozpustím ji, abych ji přestavěl na jiných základech. Je podstatné podřídit ji přímo rozkazům úředníků občanské správy a odejmout ji právo volit a ustavovat své velitele. A to učiním. Organizuji ji ostatně jenom tam, kde je zapotřebí, a uchovávám si právo rozpustit ji znova a obnovit ji ještě na jiných základech, jestli to okolnosti vyžádají. O tom už nemám co říci. Co nyní týče univerzit, je jejich současný stav poměrně uspokojivý. Víte přece, že velké vyučovací ústavy dnes už nejsou tak organizovány jako dříve. Bylo mi řečeno, že skoro všude ztratily svou samostatnost a jsou nyní jen veřejnými ústavy ve službách státu. Nuže, tam kde je stát, tam je nyní vládce tak jak jsem Vám to řekl už více než jednou. Duchovní vedení státních ústavů leží v jeho rukou; jeho úředníci to jsou, kteří ovlivňují ducha mládeže. Vedoucí a členové učitelského sboru všech stupňů budou jmenováni vládou, jsou s ní svázáni, jsou na ní závislí a to stačí. ( 28 ) Zůstanou-li tu a tam nějaké stopy nezávislého zřízení v jakékoliv veřejné škole nebo akademii, bude pak snadné podřídit je jedinému společnému ústředí a řízení. To je jednoduše záležitostí nařízení anebo ministerského výnosu. Rychle přejdu k podrobnostem, k nimž se už pak nebudu vracet. Ale nechtěl bych tento předmět opustit bez toho, že bych Vám neřekl, že pokládám za velmi důležité, vystřihnout ze studia právní vědy možnost zabývat se ústavním právem.

Montesquieu: Máte k tomu ovšem také všechny důvody.

Machiavelli: Moje důvody jsou velmi jednoduché. Nechci, aby se mladí lidé, když zrovna opustili školu, hned vrhli na politiku, aby se v osmnácti letech zabývali návrhy ústav tak, jako se píší divadelní hry. Taková výuka může jen zkazit myšlenky mládeže a odvádět je předčasně k látce, která leží nad jejich horizontem. S takovými špatně strávenými a falešně pochopenými ideami se nevychovávají praví státníci, nýbrž jen utopisté, jejichž neuvážené myšlenky se později realizují v neuvážených činech.

Generace, které se narodí za mé vlády, je nutno vychovávat k úctě před stávajícími zařízeními a k lásce k vládci. Proto využiji Moc, kterou mám jako vládce nad školstvím, tak obratně jak je jen možné. Věřím, že je ve školách historie současnosti neprávem opomíjena. Je nejméně stejně důležité znát svou vlastní dobu jako údobí Perikla. Přeji si, aby byla historie mé vlády vyučována ještě za mého života. Tak udrží nový vládce svůj vstup do srdcí přicházející generace.

Montesquieu: To by tedy směřovalo, jestli Vám dobře rozumím, na pokračující obranu Vašich činů.

Machiavelli: Samozřejmě se nenechám ukazovat ve špatném světle. Jiný prostředek, který bych použil, by měl působit proti svobodě vědy, kterou není možné přímo odmítnout. Na univerzitách je množství profesorů, jejichž volný čas je možné použít k tomu, aby mimo poslucháren rozšiřovali dobré učení. Nechal bych ve všech významnějších městech zahájit bezplatné kursy a tímto způsobem podporoval vzdělání a zároveň i vliv vlády.

Montesquieu: Jinými slovy: Vstřebáte a zkonfiskujete pro sebe i ten poslední záblesk samostatného myšlení.

Machiavelli: Nezkonfiskuji vůbec nic.

Montesquieu: Dovolíte i jiným než Vám oddaným profesorům přinášet vědu mezi lid, ale bez průkazu, bez povolen?

Machiavelli: Co? Vy byste ke všemu ještě chtěl, abych povolil tvorbu politických spolků?

Montesquieu: Ne. Pokračujte.

Machiavelli: Mezi mnoha opatřeními, které jsou potřebné pro blaho mé vlády, jste zavedl mou pozornost také na takový, který se týká postoje právníků. Kdybych se tím zabýval, rozšířil bych moji činnost na něco, co není v tomto okamžiku nutné. Mimo to se tu dotýkám sféry zájmů občanského práva a Vy už víte, že je na tomto poli mojí zásadou, se mu zdaleka vyhýbat. Ve státech, kde právnický stav vytváří sdružení veřejného práva, považují poddaní nezávislost této organizace za ochranu a věří, že jsou neoddělitelní od práva, nechat se před soudem obhajovat. Zastávají se této nezávislosti, jako kdyby se jednalo o jejich vlastní čest, jejich zájem nebo jejich život. Zde zasahovat je opravdu těžké; neboť by se veřejné mínění mohlo vzrušit nářkem nevole, které toto celé sdružení jistě začne. Ale já jsem si velmi dobře vědom, že z tohoto stavu vycházejí vlivy, které by mohly být mé vládě bez výjimky nebezpečné. Toto povolání - to víte lépe než já, Montesquieu - vytváří studené a tvrdohlavé, na svých principech lpějící charaktery, muže, jejichž celá snaha směřuje k tomu, přezkoumávat zdali jednání vlády stojí na základech čisté legality. Advokát nemá jako úředník tak výrazný smysl pro sociální potřeby. Vidí zákon z příliš velké blízkosti a pod příliš drobnými hledisky, než aby měl pro tyto potřeby správný cit, zatímco úředník…

Montesquieu: Nepotřebujete ho teď ospravedlňovat.

Machiavelli: Ovšem; neboť nezapomínám, že stojím před jedním z velkých úředníků, kteří ve Francii tak skvěle podpírali monarchův trůn.

Montesquieu: A kteří se ne právě lehce propůjčovali k výkonu ustanovení, která porušovala státní ústavu.

Machiavelli: A tím jste nakonec srazili na zem celý stát. Nechci, aby moje soudní dvory byly parlamenty a aby v nich advokáti provozovali politiku chráněni imunitou, kterou jim jejich stav propůjčuje. ( 29 ) Nejvýznamnější muž století, který se narodil ke cti vaší vlasti, pravil:“Chci, aby bylo možno vyříznout jazyk advokátovi, který špatně hovoří o vládě.“ Moderní zvyklosti jsou jemnější, nešel bych tak daleko. Prvý den po mém uchopení Moci a za takto daných okolností se omezím na úplně jednoduché opatření: vydám ustanovení, které při plném uznání nezávislosti advokátního stavu podřídí advokáty nařízení, kterým budou do jejich úřadu dosazeni vládcem. Při odůvodnění mého výnosu nebude přece těžké, vysvětlit advokátním klientům, že takové jmenování jim poskytuje účinnější ochranu než když sdružení právníků se samo od sebe doplňuje, to znamená z jistě trochu smíšené společnosti.

Montesquieu: Je příliš pravdivé, že je možné dát těm nejodpornějším opatřením rozumné zdůvodnění. Ale nyní řekněte, co zamýšlíte udělat s duchovními. To je organizace, která pouze zčásti závisí na státu a která se opírá o duchovní Moc, jejíž sídlo neleží ve Vaší pravomoci. Musím už říci, že neznám nic, co by Vaší vládě mohlo být nebezpečnější než tato Moc, která hovoří jménem nebes a která je v pozemském všude zakořeněna. Nezapomeňte, že křesťanské kázání je kázání svobody. ( 30 ) Zákony státu vytvořily hlubokou dělící čáru mezi náboženskou a politickou autoritou. Slovo správců kultu se bezpochyby vyslovuje ve jménu evangelia. Božská spiritualita, která z toho vyplývá, je pro politický materialismus kamenem úrazu. Slovo tak skromné a tak jemné zničilo samo o sobě římskou říši, císařství i Moc. Národy, které se otevřeně přiznávají ke křesťanství, se budou vždy despotismu vyhýbat; neboť křesťanství zvyšuje lidskou důstojnost příliš vysoko, než aby na ni mohl despotismus vztáhnout ruku. Dokáže rozvinout duchovní síly, na které lidská Moc nemá žádný vliv [22]. ( 31 ) Mějte se na pozoru před knězem! Uznává jenom Boha, jeho vliv je všude, ve svatostánku, v rodině, ve škole. Proti němu nic nezmůžete. Jeho hierarchie vám nepodléhá, podléhá ústavě, která odolá zákonu i meči. Když vládnete katolickému národu a máte klérus za svého nepřítele, tak vezmete dříve nebo později za své i kdybyste měl mít za sebou všechen lid.

Machiavelli: Nevím opravdu, jak jste na to přišel, udělat z kněze apoštola svobody. Já jsem nikdy nic takového nepozoroval, ani za starých časů, ani v současnosti. Viděl jsem v kněžství vždy jen přirozenou podporu absolutismu. Uvažte přece: Kdybych v zájmu založení mého státu musel udělat ústupky demokratickému duchu mé doby, kdybych udělal všeobecné volební právo za základ mé vlády, tak je to jen duchem doby nabídnutý trik; vezmu zde k tomu stejně požadavek vlády božské spravedlnosti, nejsem tím o nic méně králem z Boží milosti. Viděno z tohoto stanoviska musí mne tedy klérus podporovat; neboť moje zásady o autoritě jsou v souhlasu s jeho zásadami. Kdyby se však stavěl nepřátelsky, kdyby svůj vliv použil k tomu, aby vedl tajný boj proti mé vládě…

Montesquieu: A co potom?

Machiavelli: Mohl bych uvnitř církve vyvolat rozpolcení, kterým by byly přetrhány všechny svazky, které poutají klérus na Řím; neboť tam leží gordický uzel. Nechal bych mým tiskem, mými žurnalisty, mými politiky nasadit třeba následující tón: „Křesťanství není závislé na katolicismu; co katolická církev zakazuje, to křesťanství dovoluje. Nezávislost kléru na státu, jeho podrobení pod římskou kurii, to jsou čistě katolická dogmata. Takové poměry jsou trvalým ohrožením bezpečnosti státu. Věřící naší říše nemají mít jako svou duchovní hlavu cizího vládce. ( 32 ) Znamenalo by to ponechat vnitřní řád na milost a nemilost mocnosti, která se může kdykoliv stát nepřítelem. Ona hierarchie středověku, ono tenkrát vládnoucí poručníkování v dětském stáří stojících národů se už nesnáší s mužným duchem moderní kultury, s jejím osvícenstvím a její samostatností. Proč se má vládce nad svědomím hledat v Římě? Proč se nemá politická autorita krýt s náboženskou?“ ( 33 ) Takový jazyk by bylo možno používat v tisku, především ve svobodném tisku, a lid by jej velmi pravděpodobně poslouchal s radostí.

Montesquieu: Kdybyste tomu měl uvěřit a kdybyste se odvážil něco takového podniknout, tak byste hned a s jistotou zakusil nejstrašnějším způsobem, co znamená Moc katolické církve i u těch národů, u kterých se zdá být oslabena[23].

Machiavelli: Já, něco takového podnikat! Velký Bože! Ne, prosím na kolenou našeho nebeského Pána a Mistra za odpuštění, že jsem se pouze jen odvážil dát slova takovému hanebnému názoru, který vznikl jen z nenávisti proti katolicismu. Ale Bůh, který dal lidem Moc, nezakazuje této Moci chránit se proti piklím kléru, který přece přestupuje přikázání evangelia, když se prohřešuje na poslušnosti vůči vrchnosti. ( 34 ) Dobře vím, že bude spřádat úklady jenom způsobem sotva viditelným, avšak dokážu nalézt způsob, jak zastavit třeba i u kurie v Římě záměr, který je původcem vlivu.

Montesquieu: Jakpak?

Machiavelli: Postačí, abych prstíčkem ukázal Svatému Stolci na morální stav mého lidu, který úpí pod jhem církve, pod jhem, které chce svrhnout, lidu, který je schopen sám se vymanit z nitra katolické jednoty a upadnout do schismatu řecké nebo protestantské církve.

Montesquieu: Jenom hrozby místo činů.

Machiavelli: Jak se mýlíte, Montesquieu! Jak netušíte nic o mém respektu k pontifikálnímu stolci! Roli, kterou bych chtěl hrát, mise, která by mi příslušela jako katolickému vládci, by byla právě být ochráncem církve. ( 35 ) V těchto časech, jak víte, je světská Moc těžce ohrožena jak bezbožnou nenávistí tak i ambicemi zemí na sever od Itálie. Řekl bych nyní svatému Otci: Budu Tě podporovat proti všem, jsem Tvoje záchrana, v tom vidím moji povinnost, to je má mise; ale to nejmenší, co za to žádám je, že mne nenapadneš, že mne budeš podporovat svým morálním vlivem. A tím by přece nebylo požadováno příliš mnoho, když přece sám odvažuji dát svou popularitu v sázku a vydávám se za ochránce světské Moci církve, která dnes dostala, bohužel, v očích tak zvané evropské demokracie špatnou pověst. To by mne neodstrašilo. Neudržoval bych v šachu jenom každý podnik proti suverenitě Svatého Stolce ze strany sousedních států, nýbrž také potom, kdyby měl to neštěstí být napaden, kdyby měl být papež vyhnán ze svého církevního státu, jak se tomu už stalo, tak by ho však moji vojáci přivedli zpět do jeho země a tam ho stále ochraňovali, pokud jsem u Moci.

Montesquieu: To by pak byl mistrovský kousek Vaší politiky. ( 36 ) Neboť budete-li v Římě udržovat stálou posádku, budete téměř vládcem nad Svatým Stolcem, jakoby sídlil v některé provincii vašeho království.

Machiavelli: A nyní uvěříte, že se papež, potom co jsem papežství prokázal takovouto službu, nebude zdráhat podporovat mou vládu, že mě sám popřípadě neodmítne korunovat v mém hlavním městě. Něco takového není v historii bez příkladu. ( 37 )

Montesquieu: Ano, v dějinách je všechno. Nebudete-li však mít na stolci svatého Petra Borgiu anebo Duboise, s čímž jak se zdá počítáte, a budete stát tváří v tvář papeži, který odolává vašim úkladům a vyvolává váš hněv, co uděláte?

Machiavelli: Je tedy třeba všechno rozhodnout. Pod záminkou ochrany se strany světské moci dosáhnu jeho svržení.

Montesquieu: Jste opravdu geniem!

Sedmnáctý dialog

Montesquieu: ( 38 ) Řekl jsem, že jste svého druhu géniem. K promyšlení a uskutečnění tolika činů je třeba jím opravdu být. Rozumím teď bajce o bohu Višnu. Máte jako indická modla sto paží a každý z Vašich prstů se dotýká jedné oblasti politického života. Můžete nyní také, stejně jako se všeho dotýkáte, také všechno vidět?

Machiavelli: Jistě; neboť udělám z policie tak rozsáhlou organizaci, že uvnitř mé říše je polovina lidí zaměstnána pozorováním té druhé. ( 39 )Dovolíte, abych vám něco řekl o organizaci své policie?

Montesquieu: Učiňte tak!

Machiavelli: Začnu tím, že vytvořím policejní ministerstvo, které bude nejdůležitějším z mých ministerstev a ve kterém budou centralizovány početné služebny pro vnitřní a zahraniční službu, kterými uvažuji vybavit tuto část mého správního aparátu.

Montesquieu: Ale když to uděláte, poznají přece ihned Vaši poddaní, že se zaplétají do nebezpečné sítě.

Machiavelli: Vzbudí-li toto ministerstvo pohoršení, tak ho zruším a pojmenuji ho, když se Vám to líbí lépe, státní ministerstvo. Mimo toho zřídím v ostatních ministerstvech odpovídající služebny, ve kterých ti nejčetnější, bez toho, že by tím budili mnoho povyku budou stát ve spojení s ministerstvy, která nyní nazýváte ministerstvo vnitra a ministerstvo zahraničí. Rozumíte jistě, že se v těchto ministerstvech nezabývám diplomacií, nýbrž pouze prostředky, které jsou vhodné zajistit mne proti pletichám politických stran ve vnitrozemí a v zahraničí. Neboť mi můžete věřit, že co se tohoto týká, nalézá se značný počet monarchií ve stejné situaci jako já a to znamená, že jsou s ochotou připraveni podporovat mé úmysly, které by směřovaly k tomu, aby byla v zájmu oboustranné bezpečnosti vytvořena mezinárodní policejní služba. ( 40 ) Jakmile se mi podaří dosáhnout tohoto cíle, o čemž nepochybuji, pak se bude moje policie navenek uplatňovat mnoha způsoby. Na cizích dvorech využiji požitkáře a kumpány, aby upírali zrak k intrikám vladařů a uchazečů o trůn ve vyhnanství, zoufalé a proskribované revolucionáře, a z některých z nich učiním za peníze šiřitele temných demagogických počinů. V hlavních městech založím politické časopisy. Využiji vydavatele a knihkupce, aby s tajnou podporou tiskem ovlivňovali různé myšlenkové směry.

Montesquieu: To směřuje k tomu, že nepracujete jen pouze proti Vašemu panství nepřátelským politickým stranám, nýbrž proti samotnému duchu humanity.

Machiavelli: Vy víte, že se nenechám zastrašit velkými slovy. Chci, aby každý, kdo se zabývá politikou a jde do zahraničí aby tam osnoval pikle, mohl být pozorován, aby o něm byla čas od času podána zpráva; až se vrátí do mé říše, bude bez velkých okolků uvězněn, aby s tím nemohl opět začít. ( 41 ) Abych měl v rukou lépe nitky revolučních intrik, sním o postupech, které - jak věřím - budou dosti šikovné.

Montesquieu: Jakpak, velký Bože?

Machiavelli: Poblíž trůnu budu mít prince z vlastního rodu, který bude předstírat nespokojenost. Jeho poslání bude spočívat v tom, že se bude tvářit jako liberál, jako hanobitel mé vlády. Bude sbližovat nejvyšší hodnostáře mého království, aby se trochu zabývali demagogií, a to proto, aby je mohl zblízka pozorovat. Princ, jemuž svěřím toto poslání bude s pomocí všech možných piklí hrát tuto klamnou hru s těmi, kdo nebudou zasvěceni do této komedie.

Montesquieu: Jakpak? Princi svého rodu svěříte poslání, které podle vás vykonává policie?

Machiavelli: A proč ne? Znám vladaře, kteří byli ve vyhnanství spojeni s tajnou policií jistých vlád.

Montesquieu: Když Vás dále poslouchám, Machiavelli, dělám to jen proto, abych měl v této ohavné debatě poslední slovo.

Machiavelli: Nerozčilujte se, pane Montesquieu. Ve Vašem „Duchu zákonů“[24] jste mě označil jako velkého muže.

Montesquieu: Za to mě teď necháte těžce pykat. Jsem tím trestán, že Vám musím naslouchat. Přejděte co nejrychleji všechny tyto děsné podrobnosti.

Machiavelli: Musím v zemi opět zřídit černý kabinet[25].

Montesquieu: Jen ho opět zřiďte.

Machiavelli: Vaši nejlepší králové ho používali. Listovní tajemství nesmí sloužit k tomu, aby bylo zatajováno spiknutí proti vládě.

Montesquieu: Z toho máte strach. Tomu mohu porozumět.

Machiavelli: Mýlíte se. Za mé vlády budou spiknutí existovat. Musí existovat.

Montesquieu: Co má zase tohle být?

Machiavelli: Možná existují opravdová spiknutí, to nemohu vědět; ale jistě budou existovat předstíraná spiknutí. To může být za jistých dob výborný prostředek k oživení sympatií národa pro panovníka v případě, že by měla jeho popularita klesat. Tím, že se ve veřejnosti vzbudí neklid, dostane se pro případ potřeby k potlačení neklidu do ruky tvrdý prostředek, který se třeba mít nebo se podrží v platnosti ta přísná opatření, která jsou po ruce. Ta nyní zosnovaná předstíraná spiknutí, která se samozřejmě mohou používat jen s velkou obezřetností mají ještě další přednost: umožňují odkrýt skutečný komplot, neboť dají příležitost k vyšetřování, které umožní všude sledovat stopy těch, na které už padlo podezření. ( 42 ) Nic nemá větší cenu než život panovníkův. Je třeba, aby byl obklopen nesčetnými zárukami, to jest nesčetnými agenty, avšak současně je nezbytné, aby tato tajná policie byla dosti dovedně ukryta, a to tak, aby panovník nevypadal, že má strach, když se ukáže na veřejnosti. Řekli mi, že z tohoto hlediska je v Evropě obezřetnost tak veliká, že vladař, který jde po ulici, může vypadat jako obyčejný občan, který se bez hlídače prochází v davu, i když je obklopen dvěma až třemi tisíci ochránců. Ostatně míním, že policie musí proniknout do všech skupin společnosti. Nesmí se pořádat žádná schůze, žádné zasedání, žádná společnost, nesmí existovat žádná domácnost, ve které by se nenalézalo ucho, které zachytí o čem se na těchto místech a v každé době mluví. Kdo jednou dostal Moc zná tu skutečnost, podle které se lidé s úžasnou lehkostí navzájem udávají.

( 43 ) A co ještě více ohromuje, je schopnost pozorovat a analyzovat, která se vyvíjí u těch, kteří tvoří politickou policii. Nemáte představu o jejich lstivosti, přetvářce, pudech a vášních, které při vyšetřování uplatňují, o jejich schopnosti a trpělivosti všude proniknout. Ve všech vrstvách společnosti existují lidé, kteří to provozují jako své povolání a sice - rád bych řekl - s určitou láskou k jejich řemeslu.

Montesquieu: Aha! Nyní odtahujete záclonu!

Machiavelli: Ovšem! Neboť údolí Moci mají tajemství, která nás děsí. ( 44 ) Ušetřím vás ponurých záležitostí, o nichž jste dosud neslyšel. Pomocí systému, který organizuji, budu tak dokonale o všem informován, že bych mohl trpět i samotná trestná jednání, neboť budu mít Moc je kdykoliv zastavit.

Montesquieu: A proč chcete něco takového trpět?

Machiavelli: Protože v evropských státech nemá absolutní panovník svou Moc nápadně používat; protože ve společnosti existují vždy podzemní podvratné činnosti, proti kterým se teprve něco zmůže, když jasně vystoupí na povrch; protože je nutno velmi opatrně pominout všechno, co by vzrušilo veřejné mínění tím, že by se prohlásila bezpečnost vlády jako ohrožená; protože se politické strany spokojí s reptáním a neškodným popichováním dokud jsou odsouzeny k bezmocnosti a bylo by bláznovstvím je tak odzbrojit, aby se rozzlobily. Bude se tedy klidně naslouchat, když si budou tu a tam v novinách nebo knihách stěžovat, ( 45 ) když se v některých projevech nebo obhajobách pokusí o protivládní narážky a pod různými záminkami poskytnou pár malých důkazů o jejich existenci. ( 46 ) To vše bude, přísahám, velmi bojácné, a veřejnost, jestliže se o tom doví, se tomu jenom vysměje. Budu považován za dosti silného, abych to snesl. ( 47 ) Proto budu podporovat to, co se mi ovšem bude jevit bez jakéhokoliv nebezpečenství. Nechtěl bych, aby se mohlo říci, že je moje vláda podezřívavá.

Montesquieu: Co tu říkáte mi připomíná, že jste ve Vašich nařízeních nechal mezeru a sice velmi vážnou.

Machiavelli: A tou by bylo?

Montesquieu: Nechal jste nedotknutou osobní svobodu.

Machiavelli: Nebudu se jí dotýkat.

Montesquieu: Věříte, že to můžete? Když jste si vyhradil také možnost něco strpět, tak jste si principielně vyhradil také právo všechno zarazit, co by Vám zdálo být nebezpečným. Když nyní zájem státu nebo nějaké naléhavé preventivní opatření vyžadují, aby ve Vaší říši byl okamžitě zatknut, jak to bude možné udělat, když se ve Vašem zákonodárství nalézá něco jako „habeas corpus akt“[26] , když zatčení osoby předcházejí jisté formality, když tu musí být dány jisté garance? Během zahajování jednání utíká čas.

Machiavelli: Dovolte mi poznamenat: Když respektuji osobní svobodu, tak se tím nezříkám některých užitečných změn v organizaci podstaty soudu.

Montesquieu: To jsem si už myslel.

Machiavelli: Nejásejte příliš brzy. Jedná se o zcela jednoduchou věc. Kdo tak všeobecně vzato rozhoduje ve Vašich parlamentně řízených státech o osobní svobodě?

Montesquieu: To dělá soudní dvůr, který sestává ze soudců, jejichž počet a nezávislost znamenají pro delikventa záruku.

Machiavelli: To je jistě opravdu nedostatečná organizace. Jak by mohla mít při pomalosti, kterou takový soudní dvůr vytváří svá rozhodnutí, justice rychlost nutnou pro zatčení zločinců.

Montesquieu: Kterých zločinců?

Machiavelli: Míním lidi, kteří se dopustí vraždy, krádeže, zločinu a činu, který je hoden odsouzení podle trestního práva. Soudní úřad musí mít jednotnou normu pro jednání. Nahradím Váš soudní dvůr jediným soudcem, který má za úkol nařizovat zatýkání zločinců.

Montesquieu: Ale zde se nejedná vůbec o zločince. Tímto zařízením ohrožujete svobodu všech občanů. Necháte alespoň dát vysvětlení o důvodu obžaloby, která vede k zatčení?

Machiavelli: Právě to nechci. Kdo něco podnikne proti vládě, je stejně a ještě více vinen, než když provede zločin nebo obyčejný delikt. Mnohý chybný krok se soudí mírněji, když je vzat ohled na utrpení nebo nouzi, které ho zapříčinily. Ale co nutí lidi, aby se zabývali politikou? Proto si přeji, aby se nedělal žádný rozdíl mezi kriminálními a politickými přečiny. ( 48 ) Odkud vzaly moderní vlády nápad vyhradit zvláštní trestní tribunály pro své hanobitele? V mé říši bude ve vězení drzý žurnalista zavřen pohromadě s obyčejným zlodějem a bude mu tím postaven na roveň, že oba budou odsouzeni do káznice; ( 49 ) spiklenec bude postaven před trestní porotu spolu s padělatelem, spolu s vrahem. Vězte, že je to vynikající modifikace zákonodárství, neboť veřejné mínění, když uvidí, že je s politicky podezřelým zacházeno stejně jako s obyčejným zločincem, nakonec oba obdaří stejným opovržením.

Montesquieu: Ničíte povědomí práva až do základu. Ale o to se nestaráte. Co mě udivuje je pouze, že zachováváte porotu.

Machiavelli: Ve státech s centralizovanou vládní Mocí, jako je ten můj, budou porotci jmenováni státními úředníky. Při jednoduchých politických přestupcích bude v nutném případě můj ministr vnitra schopen sestavit soudní dvůr ze soudců, kteří budou výslovně jmenování, aby rozhodli o tomto určitém případu.

Montesquieu: Vaše zákonodárství je skutečně bezvadné. Nyní můžeme přejít k něčemu jinému.

Třetí část

Osmnáctý dialog

Montesquieu: Doposud jste se zabýval pouze formami, které Vaše vláda přijme a přísnými zákony, které jsou nutné pro její udržení. To je mnoho, ale je to zase tak dobré jako nic. Musíte ještě rozřešit nejtěžší ze všech problémů, který existuje pro vládce v evropském státu založeném na reprezentativním systému, vládce, který si chce vynutit absolutní Moc.

Machiavelli: A jaký problém to je?

Montesquieu: Je to problém financí.

Machiavelli: Tato otázka neleží mimo mých úvah; neboť jsem Vám přece už řekl, že nakonec všechno směřuje k výpočetní úloze.

Montesquieu: Velmi dobře! Ale zde je to sama podstata věci, která Vám bude odporovat.

Machiavelli: Musím se přiznat, že mě to zneklidňuje; neboť pocházím ze století, které bylo ještě na poli státní ekonomiky zcela nevzdělané a já rozumím těmto věcem opravdu málo.

Montesquieu: Co Vás zneklidňuje, to mne uklidňuje. Dovolíte mi přece, abych Vám položil otázku. Vzpomínám si, že jsem v „Duchu zákonů“ [27] napsal, že na základě principu, na kterém se zakládá jeho panství bude absolutní vládce donucen ukládat svým poddaným jen mírné daňové zatížení. Dopřejete svým poddaným alespoň toto odškodnění?

Machiavelli: K něčemu takovému se nepropůjčím. ( 50 ) Opravdu nevím o ničem spornějším, než je návrh, který jste vyslovil. ( 51 ) Jak chcete, aby nástroje královské Moci, celý lesk a reprezentační povinnosti velkého dvora mohly existovat bez toho, že nebude národu uloženo velké zatížení? ( 52 ) Vaše zásada by se dala uplatnit v Turecku, v Persii, cožpak vím, kde všude, u malých národů bez průmyslu, které ostatně nemají ani prostředky k placení daní. U evropských národů, kde je práce pramenem bohatství a nechá se tolika různými způsoby zdanit, kde je luxus vládou využíván, kde jsou centralizovány udržování a náklady všech veřejných úřadů, kde jsou všichni vysocí úředníci, všichni hodnostáři vybaveni velkými peněžními prostředky, jak tu můžete požadovat, ptám se ještě jednou, aby se odvody přiměřeně, jak to nazýváte, omezily, když se nad tím má neomezená Moc?

Montesquieu: To je zcela správné a já se nadále nedržím mého tvrzení, jehož pravý smysl Vám ostatně unikl. Tedy, Vaše vláda bude drahá. Bude v každém případě stát víc než vláda, která je složena ze zástupců národa.

Machiavelli: To je možné.

Montesquieu: Jistě a právě zde začínají potíže. ( 53 ) Vím, jak si zastupitelské vlády opatřují finanční prostředky. Nemám však žádnou představu o tom, z jakých zdrojů by mohla existovat absolutní Moc v moderních společnostech. Ptám-li se dějin, vidím velmi jasně, že by mohla existovat jenom v určitých podmínkách. Nejdříve musí být absolutní panovník velitelem armády. To přece jistě přiznáte.

Machiavelli: Ovšem.

Montesquieu: A potom musí být dobyvatelem. Neboť válka mu musí otevřít prameny, které potřebuje, aby mohl udržovat svou nádheru a své armády. Kdyby to zkusil dosáhnout pomocí daní, tak by své poddané umačkal. Z toho vidíte, že absolutní panovník není nucen ukládat úsporné odvody proto, že méně vydává, nýbrž proto, že jeho existence závisí od jiné zákonitosti. Dnešní válka ale nepřinese žádný užitek těm, kteří ji vedou. Přivede na mizinu vítěze stejně jako poraženého. Tím Vám unikne pramen příjmu. Zůstanou tedy daně. ( 54 )tohoto hlediska se absolutní vladař musí obejít bez souhlasu poddaných. V despoticky ovládaných státech platí jako zákon uznaný klam, který dovoluje uložit neomezeně vysoké daně. Panovník je podle práva majitelem celého majetku svých poddaných. Když jim něco vezme, vezme si opět jen to, co mu náleží. Zde není žádná překážka. Nakonec má vládce právo bez diskuse a bez kontroly libovolně nakládat se všemi peněžními prostředky, které mu budou daněmi opatřeny. To jsou na tomto poli ona scestí, ke kterým absolutismus nevyhnutelně vede. Přiznáváte mi, že by dalo hodně práce vrátit se k tomuto stavu. Když se budou moderní národy při ztrátě své svobody tak lhostejně chovat, jak si to představujete, tak se nebudou stejně chovat, když se jedná o jejich peníze. ( 55 ) Jejich zájmy jsou výhradně spojeny s hospodářským řádem despotismu. Nerozhodujete-li o penězích, nerozhodujete ani v politice. Celá vaše vláda se zhroutí na rozpočtových položkách.

Machiavelli: To mě přivede stejně tak málo z klidu jako všechno, co jste jinak říkal.

Montesquieu: To uvidíme. Ale k věci. Základním právem moderních států je hlasování o daních zástupci lidu. Podržíte hlasování o daních?

Machiavelli: Proč ne?

Montesquieu: Uvědomte si! Tento princip znamená výslovné uznání suverenity národa. ( 56 ) Neboť přiznat národu právo hlasovat o daních znamená přiznat mu právo odmítnout je, omezit je, zmenšit až k nule nástroje panování vladaře a pak v důsledku toho zničit jej samotného podle potřeby.

Machiavelli: Postupujete bezohledně. Jen pokračujte.

Montesquieu: Poslanci, kteří o daních hlasují, jsou sami daňovými plátci. Jejich zájmy jsou co nejtěsněji spojeny se zájmy národa a sice v jednom bodě, ve kterém národ jistě drží oči otevřeny. Zde nenajdete poslance tak poddajné, když se jedná o zajišťování zákonných kreditů, jako když se podrobovali Vašemu přání při jednání o svobodách.

Machiavelli: Zde je právě slabé místo Vaší argumentace. Prosím Vás, abyste vzal na vědomí úvahu, na kterou jste nemyslel. Za prvé: Poslanci budou přijímat žold (pozn. red. „nezdaněný plat“). Zdali by tedy měli platit daně nebo ne, je osobně při hlasování o daních nezajímá.

Montesquieu: Přiznávám, že toto opatření je praktické a pokládám je za opravdu chytré.

Machiavelli: Vidíte, jak je nevhodné, pozorovat okolnosti příliš schematicky. Nejmenší obratně umístěná změna přinese všechno do jiného světla. Možná byste měl pravdu, kdybych svou Moc opíral o aristokracii nebo o měšťany, kteří by mi po případě mohli odmítnout svou spolupráci. Ale - a to je druhá okolnost, kterou jste zapomněl - moje vláda se opírá o proletariát, o masy nemajetných. Státní zatížení této mase nedělá téměř žádné starosti a já to dokonce zařídím tak, že si ho vůbec nevšimnou. O zákony týkající se státních financí se budou dělníci jen málo starat; nebudou jimi totiž postiženi.

Montesquieu: Jestli jsem Vám dobře rozuměl, je následující zcela jasné: Necháte ty zaplatit, kteří něco vlastní, neboť je to suverénní vůle těch, kteří nic nemají. ( 57 ) To je výkupné, které počestnost a chudoba poskytují bohatým.

Machiavelli: A není to úplně správné?

Montesquieu: Ani to není pravda. Neboť v současné společnosti, viděno z ekonomického hlediska, neexistují ani bohatí ani chudí. Podle zákona, že se každá práce vyplácí, je dělník ze včerejška měšťanem zítřka. Když napadnete buržoazii, která žije z výnosů pozemkového vlastnictví nebo průmyslu, víte co tím zapříčiníte?

Emancipace dělníka jeho vlastní prací bude ve skutečnosti ztížena, držíte pevně ohromné množství dělníků v poutech proletariátu. ( 58 ) Je zcestné věřit, že by proletář mohl mít prospěch ze škod způsobených výrobě. Tím, že se fiskálními zákony ochuzují ti, kdo vlastní, se vytvářejí nepřirozené situace, a za určitý čas se ochuzují také ti, kdo nevlastní.

Montesquieu: To jsou hezké teorie, ale já jsem velmi dobře schopen přinést Vám stejně krásné, ale protichůdné když si to budete přát.

Montesquieu: Ne; neboť jste nerozřešil ani ten problém, který jsem Vám předložil. ( 59 ) Podívejme se tedy, jak si počínat tváří v tvář výdajům absolutistické vlády. Nebude to tak snadné, jak se domníváte, ani se zákonodárnou sněmovnou, ve které máte jistou většinu, a s všemocností lidového mandátu, který jste prosadil. Vysvětlete mi například, jak je možno finanční mechanismus moderních států podřídit požadavkům neomezené Moci? Opakuji vám, že tomu také odporuje přirozenost věcí. Kultivované národy Evropy obklopily správu jejich financí ochrannými opatřeními, které jsou tak těsné, tak diktovány nedůvěrou, tak mnohostranné, že neumožňují žádné zneužívání veřejných prostředků.

Machiavelli: Co je to za nádherný systém?

Montesquieu: Mohu Vám ho několika slovy popsat. Dokonalost moderního finančního systému spočívá na dvou zásadách: Finance jsou neustále kontrolovány a jsou o nich veřejnosti skládány účty. Na tom v podstatě pozůstává také záruka pro daňové poplatníky. ( 60 ) Té by se panovník nemohl dotknout, aniž by tím nepřímo sdělil svým poddaným: máte pořádek, já chci nepořádek, chci, aby správa veřejných fondů byla nejasná. Mám to tak zapotřebí, protože je mnoho výdajů, které chci uskutečnit bez vašeho schválení, deficitů, které bych chtěl zakrýt, příjmů, které bych mohl čerpat anebo zvětšovat podle okolností.

Machiavelli: Dobře začínáte.

Montesquieu: Ve svobodných a průmyslově vyspělých zemích všichni vědí o financích, z nutnosti, ze zájmu, ze zpráv. Na tomto poli by Vaše vláda nemohla nikoho oklamat.

Machiavelli: Kdo Vám říká, že má být někdo oklamán?

Montesquieu: Celá činnost finanční správy, jakkoli může být v detailech rozsáhlá a komplikovaná, směřuje nakonec na dvě opravdu jednoduché operace: příjem a vydání.

Na tyto oba druhy finančních operací se vztahuje řada zákonů a specielních nařízení, jejichž účelem je opět něco velmi jednoduchého: musí dosáhnout, aby daňový poplatník platil jen nutné a podle pravidel vybírané daně a ty musí být tak zkoncipovány, že vláda může veřejné prostředky použít pouze pro výdaje, které byly národem povoleny. ( 61 ) Stranou ponechávám vše, co se týká výměru daní a způsobu jejich vybírání, praktických prostředků, jak dosáhnout úplnosti vybírání, pořádku a přesnosti v pohybu veřejných fondů. To jsou podrobnosti účetnictví, s nimiž vás nebudu zatěžovat. Chci vám jen ukázat, jak se zachází s kontrolou veřejných finančních systémů, těch, které jsou v Evropě nejlépe zorganizovány. Jednou z nejdůležitějších úloh pro řešení bylo, všechny položky, ze kterých se skládají příjmy a výdaje sloužící jako základ pro používání národního majetku v rukou vlády, plně vytrhnout každému zastírání a zviditelnit je všem očím. Toho bylo dosaženo vytvořením zařízení, které se nazývá v moderním způsobu řeči státní budget nebo státní rozpočet. ( 62 ) Státní rozpočet je přehled anebo přibližný stav příjmů a vydání, předpokládaných nikoliv pro vzdálené časové období, nýbrž každoročně, tak aby sloužil příští rok. Roční rozpočet je tedy hlavním východiskem a svého druhu pružným faktorem finanční situace, která se ve vztahu ke zjištěným výsledkům zlepšuje anebo zhoršuje. Části, z nichž se rozpočet skládá, připravují různí ministři, v odděleních, jimž jsou příslušné úkony svěřeny. Základem jejich práce jsou položky předcházejících rozpočtů, které se mění, podle potřeby zvětšují anebo zmenšují. Všechno směřuje k ministru financí, který doklady jemu poskytované soustřeďuje a předkládá je zákonodárnému shromáždění v podobě toho, čemu se říká návrh rozpočtu. Toto velké dílo, které bude zveřejněno, vytištěno a v tisících novinách otisknuto, odhalí přede všemi zraky vnitřní a zahraniční politiku státu, správu civilních úřadů, soudu a armády. Je přezkoušeno, diskutováno a hlasováním poslanců povoleno. Tím se stane jako všechny zákony státu právoplatným.

Machiavelli: Dovolte mi, vyjádřit můj obdiv nad jasností vylíčení a přesného znění těchto úplně moderních pojmů. ( 63 ) Pojmů, s nimiž se vznešený autor Ducha zákonů v oblasti financí dokázal vyvázat z poněkud neurčitých teorií a dílem trochu nejasných termínů velkého díla, kterým se stal nesmrtelným.

Montesquieu: Duch zákonů není pojednáním o financích.

Machiavelli: Vaše skromnost v této věci zasluhuje tím více chvály, protože byste o tom mohl hovořit velmi dokonale. Pokračujte tedy. Poslouchám vás s největším zájmem.

Devatenáctý dialog

Montesquieu: Zavedení systému státního rozpočtu, tak je to možné říci, mělo za následek všechna ostatní zajištění na poli financí, které dnes patří k dobře zorganizovanému státnímu útvaru. Tak sestává prvé opatření, které nutně vyplývá ze státního rozpočtu z toho, že požadovaný kredit stojí ve správném poměru s prameny příjmů, které jsou k dispozici. Jedná se o bilanci. ( 64 ) Stále je nutno usilovat o rovnováhu prostřednictvím reálných a autentických údajů. A aby se tohoto významného výsledku dosáhlo lépe, a protože zákonodárce, který o jemu předložených návrzích hlasuje a nemá s tím žádnou zkušenost, uchylujeme se k velmi moudrému opatření. Hlavní rozpočet státu byl rozdělen ve dvě rozdílné části: budget výdajů a budget příjmů, o kterých musí být odděleně hlasováno a z nichž každý bude právoplatný pomocí zvláštního zákona. Tímto způsobem bude každý člen zákonodárné komory donucen zaměřit svou pozornost nejdříve na aktivní a pak na pasivní položky a jeho rozhodnutí nejsou od začátku předurčena hlavní bilancí příjmů a výdajů. ( 65 ) Kontroluje pečlivě tyto dva prvky, a všeobecné hlasování o rozpočtu se nakonec rodí z jejich srovnávání a z jejich přímého souladu.

Machiavelli: To je všechno docela hezké a dobré. Ale mohou být výdaje omezeny na částku, která nesmí být zákonodárným shromážděním přestoupena? ( 66 ) Je to možné? Mohla by sněmovna bez ochromení výkonné moci bránit naléhavými opatřeními panovníkovi v mimořádných výdajích?

Montesquieu: Vidím už, že Vám je to nemilé, ale já to bohužel nemohu změnit.

Machiavelli: Není také ve státech s konstituční monarchií dána panovníkovi formální možnost pomocí nařízení otevřít přídavné nebo mimořádné kredity v době, kdy zákonodárné shromáždění nezasedá?

Montesquieu: To souhlasí. Smí to ale pouze za podmínky, že toto nařízení bude oběmi komorami přeměněno v zákon. Potřebuje k tomu jejich souhlas.

Machiavelli: Když bude tento souhlas dán potom, co tento výdaj byl učiněn a ratifikovat to, co se už stalo, tak bych to opravdu nenalézal špatné.

Montesquieu: To si mohu myslet! Ale bohužel se přitom nezůstalo stát. Pokročilejší moderní finanční zákonodárství zakazuje odchýlit se od normálního předběžného rozpočtu státního plánu s výjimkou otevření přídavných a mimořádných kreditů na podkladě zákonů. Výdaje nesmí být zvýšeny bez spolupráce se zákonodárnou Mocí.

Machiavelli: Ale potom už přece není vůbec možné vládnout.

Montesquieu: To se tak zdá. V moderních státech se došlo k úsudku, že by hlasování zákonodárné komory o státním rozpočtu při velkém využívání přídavných a mimořádných kreditů bylo nakonec iluzorní, že také jednou musí být výdaje omezeny, přirozeně když jsou omezeny příjmy, že politické události nesmí neustále působit na změny finančních poměrů a že přerušení zasedání nemají být příliš dlouhá, aby nebylo možné je neustále využívat pro dodatečná hlasování o zvláštním budget. Šlo se ještě dál. ( 67 ) Bylo by účelné, kdyby zdroje, odhlasované k tomu či onomu účelu, se mohly vrátit do pokladny, pokud by nebyly použity. Nebylo by dobré, kdyby vláda, i kdyby zůstala v mezích povolených úvěrů, mohla použít fondů jednoho oddělení k pokrytí jiných výdajů, aby tu výdaje pokryla, tam zase nepokryla, cestou převodu z ministerstva na ministerstvo jednoduše příkazem. To by znamenalo obcházet jejich zákonné určení a vrátit se důmyslnou oklikou k finanční svévoli. K tomuto účelu byla vymyšlena tak zvaná „Specializace podle titulů“. To znamená: Bude hlasováno o určitých titulech výdajů, které spadají jen pod stejně uspořádané služebny. Tak na příklad obsahuje titul A ve všech ministerstvech výdaj A , titul B výdaj B atd. Toto opatření vede k výsledku, při kterém nespotřebované kredity budou v účetnictví jednotlivých ministerií škrtnuty a jako příjmy přeneseny do státního plánu následujícího roku. ( 68 ) Není potřeba vysvětlovat vám, že sankcí všech těchto opatření je odpovědnost ministerstva. Toto zajišťování financí bude korunováno zřízením finanční komory, která je ve své podstatě něco jako nejvyšší soudní dvůr, a která je pověřena provádět právní obchody a kontrolu nad účty, nad administrací a používáním veřejných peněz a k jejímuž úkolu rovněž patří označit ta oddělení státní správy, která by mohla být s ohledem na výdaje a příjmy lépe zařízena. Tyto vývody by mohly stačit. Neshledáváte, že by takováto organizace absolutní vládě velmi překážela?

Machiavelli: ( 69 )Jsem ještě ohromen, přiznávám, tímto finančním výkladem. Chytil jste mě na mém slabém místě. Už jsem Vám řekl, že těmto věcem jen velmi málo rozumím, ale měl bych - a to mi jistě uvěříte - ministry, kteří budou vědět, jak toto všechno omezit a upozornit na nebezpečí těch nejčastějších opatření.

Montesquieu: Nemohl byste přitom také sám něco udělat?

Machiavelli: Jistě. Moji ministři se budou starat jen o pěkné teorie, to bude jejich hlavní zaměstnání. Co se mne týče, budu o financích mluvit jako politik a méně jako ekonom. Jste příliš náchylný přehlédnout, že finančnictví je ze všech částí politiky je právě to, na co se v mé knize o vládci vyvinuté principy nechají nejsnadněji použít. ( 70 ) Ty státy, které mají rozpočet takto metodicky uspořádaný a úřední doklady v naprostém pořádku se podle mne podobají obchodníkům, kteří dokonale vedou účetní knihy a přece se nakonec dokonale ruinují. Kdo tedy má větší rozpočet než Vaše parlamentní vlády. Co je nákladnější než Demokratická republika Spojených států, než Královská republika Anglie? Je pravda, že nesmírné zdroje této právě uvedené mocnosti jsou ve službách nejdokonalejší a nejsrozumitelnější politiky.

Montesquieu: Nezůstáváte při tématu. K čemu směřujete?

Machiavelli: K tomu, že pravidla, podle kterých jsou spravovány státní finance nestojí v žádném vztahu k principům, které platí pro soukromé podnikání a které, jak se zdá, dodaly vzor pro Vaše ideje.

Montesquieu: Aha! To je stejné rozdělení jako mezi morálkou platnou pro politický nebo pro soukromý život.

Machiavelli: Jistě. Nebylo to všeobecně uznáno a v praxi vyzkoušeno? Neležely rovněž tyto věci stejně i ve Vaší době, která byla v tomto smyslu velmi málo pokroková a neřekl jste sám, že si státy dovolují na poli finančnictví výstřednosti, před kterými by zčervenal i ten nejnezdárnější syn občanské rodiny?

Montesquieu: To je správné. Řekl jsem to. Ale když z toho usuzujete, že to potvrzuje Vaše tvrzení, tak mne to opravdu překvapuje.

Machiavelli: Chcete jistě říci, že by se nemělo řídit podle toho co se říká, nýbrž podle toho co by se mělo udělat.

Montesquieu: Zcela správně.

Machiavelli: Na to odpovím: Je třeba chtít možné. A co se všeobecně stane, to nelze změnit.

Montesquieu: Připouštím, že je to stanovisko čistého praktika.

Machiavelli: A já jsem zkrátka přesvědčen, že když budeme bilancovat, jak tomu říkáte, nezapříčiní moje vláda při všem jejím absolutismu tolik nákladů jako ta Vaše. Ale nebudeme se o tom hádat. ( 71 ) Opravdu se velmi mýlíte, domníváte-li se, že se netrápím zdokonalováním finančních soustav, které jste mi právě objasnil. Těším se stejně jako Vy z pravidelného odvádění daní, nad úplností, se kterou příjmy docházejí. ( 72 ) Těší mne přesnost účtů, opravdu těší. Věřte přece, že pro absolutistického panovníka to znamená mít v rukou státní pokladnu a svým způsobem veřejné finance. Toto opatrnictví je opravdu dětinské. Je tu nějaké nebezpečenství? Tím lépe, ještě jednou, jestliže se peníze vybírají, jestliže se pohybují a obíhají se zázračnou přesností, kterou jste mi objasnil. Právě s tím počítám, že celé toto velkolepé účetnictví, celá tato krásná organizace finančnictví pomůže zvýšení lesku mého panství.

Montesquieu: Jste komediant. Co mě na Vašich názorech o financích překvapuje, je pouze jen formální rozpor, ve kterém tyto názory stojí k tomu, co o nich říkáte v knize o vládci, kde úplně vážně radíte nejen k šetření, nýbrž dokonce k lakotnosti[28].

Machiavelli: Nemáte právo se tomu divit; neboť po této stránce se časy změnily a jedna z mých nejdůležitějších zásad je přizpůsobit se době. Prosím, vraťme se ale opět k tématu a zkoumejme zvláště to co jste říkal o účetní komoře. Patří toto zařízení k soudnictví?

Montesquieu: Ne.

Machiavelli: Je tedy pouze korporací správy. Předpokládám, že funguje naprosto bezvadně. Ale jaký z toho máte prospěch, když potvrdí, že jsou všechny účty správné? ( 73 ) Brání to tomu, aby se o úvěrech hlasovalo a aby výdaje neustaly? Verifikační výnosy nám o stavu věcí neřeknou nic víc, ve srovnání s účty.To je úřední spisovna, která nemá žádnou pravomoc, neškodné zařízení. Nemluvme dále o tom. Klidně ji zachovám takovou jaká je.

Montesquieu: Zachováte ji, říkáte! Předpokládáte tedy odstranit ostatní součásti, ze kterých se skládá organizace finančnictví.

Machiavelli: Myslím, že je Vám to jasné. Po státním převratu je revoluce finančnictví nevyhnutelná. ( 74 ) Cožpak nepoužívám svou všemocnost pro toto jako pro vše ostatní? Jaká magická síla je tedy vyhrazena vašim finančním pořádkům? Jsem jako onen obr z nevím jaké pohádky, kterého Pygmejové spoutali ve spánku. Když se probudil, zbavil se svých pout, aniž by je zpozoroval. Druhý den po mém uchopení Moci se už nebude mluvit o to, že bude hlasováno o státním plánu. Vydám dekret o nouzovém opatření pro budget; diktátorsky otevřu všechny potřebné kredity a nechám je povolit mojí státní radou.

Montesquieu: A tak budete pokračovat?

Machiavelli: Ne. Na začátku následujícího roku se vrátím k legálnímu stavu; neboť nepředpokládám všechno přímo zničit, jak jsem Vám už častěji řekl. ( 75 ) Předpisovalo se přede mnou, vydával jsem také předpisy. Vysvětlil jste mi hlasování o rozpočtu podle dvou různých zákonů. To je podle mého mínění špatné opatření. Mnohem lepší přehled o finanční situaci vzniká, hlasuje-li se současně o rozpočtu příjmů i o rozpočtu výdajů. Moje vláda je vládou práce. Čas, použitelný pro veřejná jednání nesmí být promarněn neužitečnými diskusemi. V budoucnu budou budget příjmů a vydání sdruženy v jedné zákonné předloze.

Montesquieu: Dobře. A co bude ze zákona, který zakazuje přijmout dodatečné kredity bez předchozího hlasování komory?

Machiavelli: Ten zruším. Jistě porozumíte důvodům, které pro to mám.

Montesquieu: Jistě.

Machiavelli: Je to zákon, který by nesměl být přijatelný pro žádnou vládu.

Montesquieu: A specializace kreditů, hlasování podle titulů?

Machiavelli: To je nemožné zachovat. O rozpočtu vydání se nebude hlasovat podle titulů, ale podle ministerstev.

Montesquieu: To se mi zdá být opravdu těžké; neboť při hlasování podle ministerstev může být přezkoušena pouze konečná částka. To znamená, obsloužit se pří prosévání státních výdajů bezedným sudem namísto síta.

Machiavelli: To není úplně správné. Neboť každý kredit, který bude poskytnut vcelku má různé části, různé tituly, jak říkáte. Ty se přezkoušejí, bude-li to třeba. Ale bude se hlasovat podle ministerstev a bude dána možnost vyrovnání jednoho titulu druhým.

Montesquieu: A možnost přenosu z jednoho ministerstva na jiné.

Machiavelli: Ne, tak daleku nepůjdu. Chtěl bych zůstat v hranicích bezpodmínečně nutného.

Montesquieu: Jste opravdu umírněný. A věříte, že tyto novosti na poli financí nevyvolají v zemi žádný neklid?

Machiavelli: Proč by měly vyvolat víc neklidu než moje politická opatření?

Montesquieu: Protože se dotýkají materielních zájmů každého jednotlivce.

Machiavelli: Ach, to jsou příliš jemné rozdíly.

Montesquieu: Prima! To jste řekl dobře. Nedělejte sám žádné odstíny a řekněte prostě a jednoduše, že národ, který neumí ubránit svoji svobodu není schopen ubránit ani svoje peníze.

Machiavelli: Na co by bylo možné si stěžovat, když jsem přece na poli financí zachoval nejdůležitější principy státního práva. ( 76 ) Cožpak daně nejsou řádně stanoveny, řádně vybírány, cožpak se o úvěrech řádně nehlasuje? Jestlipak se zde jakož i jinde všechno v zásadě neopírá o lidové hlasování? Bezpochyby nikoliv, moje vláda není omezena duchovní chudobou. Lid, který mne zvolil, nejenom že dobře snáší lesk trůnu, přeje si ho, spatřuje ho ve vladaři, který je výrazem jeho Moci. Ve skutečnosti sleduje muž z národa svou nenávistí jen bohatství sobě rovných.

Montesquieu: Neuhýbejte mi opět. Nejste ještě na konci. Přivedu Vás nevyhnutelně nazpět ke státnímu rozpočtu. Ať k tomu řeknete cokoliv, důsledky omezí růst Vaší Moci. Vytváří hranici, kterou je možné přestoupit; ale přestupuje se jen na vlastní náklady a na vlastní nebezpečí. Státní rozpočet bude uveřejněn, jsou známy jednotlivé části, ze kterých se skládá, je tu neustále a slouží jako barometr stavu financí.

Machiavelli: Skončeme tedy toto projednávání, kteréžto jste jednou tak chtěl.

Dvacátý dialog

Machiavelli: Říkáte, že státní rozpočet vytváří hranici. Jistě, ale je to pružná hranice, kterou je možné rozšířit jak se chce. Zůstanu vždy v její hranici a nikdy ji nepřestoupím.

Montesquieu: Co tím chcete říci?

Machiavelli: ( 77 ) Cožpak mi přísluší, abych vás poučoval, jak se věci mají, také ve státech, v nichž je organizace rozpočtu na nejvyšším možném stupni dokonalosti? Dokonalost spočívá přesně v tom, že víme, jak důmyslnými úskoky překročit systém omezení, který je ve skutečnosti systémem fiktivním. Co je tedy Váš státní rozpočet, o kterém bude rok co rok hlasováno? Není to nic jiného, než předběžná úprava, přibližný rozvrh vydání o nejdůležitějších případech, které jsou na poli financí očekávány. Finanční situace je teprve potom definitivně stanovena, když jsou provedeny výdaje, které byly v průběhu roku nutné. Ve Vašich hospodářském plánu se nalezne kdo ví kolik druhů kreditů, které odpovídají všem možným eventualitám: přídavné kredity, doplňující, mimořádné, provizorní, vyjímečné. A tyto všechny vytvářejí mnoho různých účtů. Pak se věc odehrává následovně: Hlavní budget, který byl na začátku roku odhlasován, měl například celkovou výši 800 milionů. Po půl roce už neodpovídají skutečnosti prvým předpokladům. Potom předloží komora, jak se říká, upravený budget. V něm bude k původní částce přidáno 100 nebo 150 milionů. Potom přijde doplňovací budget s přirážkou 50 nebo 60 milionů. Nakonec k tomu přijde ještě splácení dluhů, které vyžaduje patnáct, dvacet nebo třicet milionů. Krátce, při celé bilancované částce nákladů tvoří chybějící částka vcelku třetinu předpokládaných výdajů. O této částce hlasují komory ve formě potvrzení a učiní ji tím právoplatnou. Tímto způsobem je možné za deset let celý státní rozpočet zdvoj- nebo ztrojnásobit.

Montesquieu: Nepochybuji ani okamžik o tom, že Vaše finanční reformy povedou k takovému zvýšení výdajů. Ale ve státech, kde nedojde k Vašemu klamání se něco takového nestane. Mimochodem nejste stále ještě hotov. Výdaje musí být nakonec přizpůsobeny příjmům. Jak to chcete udělat?

Machiavelli: Zde dochází, tak je to možné říci, k šikovnosti, se kterou se čísla sestaví do skupin, na jisté rozdíly, které se udělají u výdajů, jejichž pomocí se získá potřebný prostor. Tak může například učinit dobrou službu rozdělení řádného budget od mimořádného. Pomocí slova „mimořádný“ je možné velmi pohodlně protlačit jisté sporné výdaje a více nebo méně pochybné příjmy. ( 78 ) Mám například 20 milionů na vydání, a je třeba pokrýt je 20 miliony příjmů. Mám na příjmech 20 milionů válečného odškodnění, které dosud nejsou vybrány, což se stane později. Anebo jestliže mám na příjmech zvýšení zdanitelných výrobků o 20 milionů, k němuž dojde v příštím roce. Hle: tady jsou příjmy a další příklady už nejsou zapotřebí. Ve výdajích je možno přistoupit k opačnému opatření: ubereme místo toho, abychom přidali. Tak je například možné od položky výdajů oddělit náklady na vybírání daní. ( 79 )

Montesquieu: A pod jakou záminkou, prosím vás? ( 80 )

Machiavelli: Po pravdě je podle mého mínění možno prohlásit, že to nejsou výdaje státu. Je možné také ze stejného důvodu v rozpočtu nenechat vystoupit výdaje na provinční a komunální správu.

Montesquieu: Do takových věcí se nepustím. Ale co uděláte s příjmy, které chybí a s výdaji, které jste vypustil?

Machiavelli: To, na čem tu záleží, je přece rozlišení normálního a mimořádného budget. Výdaje, kvůli kterým si děláte starosti, musí být převedeny do mimořádného budget.

Montesquieu: Ale konečně tvoří oba jeden celek a tady se přece objeví konečná suma výdajů.

Machiavelli: Nesmí se právě spojit v jeden celek. Naopak: normální budget se objeví samostatně. Mimořádný je dodatek, pro který je postaráno jinými prostředky.

Montesquieu: A které prostředky to jsou?

Machiavelli: Nechci nic předcházet. Vidíte především, že existuje zvláštní způsob předložit státní rozpočet a když je nutné, zastřít jeho vzrůst. Není žádná vláda, která by nebyla nucena takto jednat. Peněžní prameny průmyslových oblastí jsou nevyčerpatelné, ale, jak jste správně poznamenal, jejich obyvatelé jsou lakomí, podezřívaví. Přou se o nejnutnější výdaje. Finanční politik může právě tak málo hrát s otevřenými kartami jako každý jiný politik. Byl by na každém kroku omezován. Ale konečně a jak rád přiznám, díky dokonalosti tohoto systému se dá všechno do pořádku, všechno se uspořádá a když má státní rozpočet svá tajemství tak má i svoje průhlednosti.

Montesquieu: Ale jistě jen pro zasvěcené. Vidím, že děláte z finančního zákonodárství formalismus, který je stejně neproniknutelný jako soudní jednání u Římanů v době zákona dvanácti desek[29]. Ale pokračujme. Jelikož budou Vaše výdaje větší, musí přece rovněž ve stejném poměru narůstat Vaše finanční prameny. Najdete jako Cézar ve státní pokladně poklad ve výši dvou miliard franků nebo odkryjete doly na stříbro v Potosí?

Machiavelli: Máte docela chytré nápady. Já udělám to, co dělají všechny vlády; vyložím půjčky k upisování.

Montesquieu: Tak daleko jsem Vás chtěl přivést. Jistě existuje málo vlád, které nebyly donuceny hledat útočiště v půjčkách; ale Vy se jistě cítíte zavázán používat je s mírou. ( 81 ) Nebylo by mravné a bezpečné zatížit příští generace přílišnými břemeny, v nesouladu s pravděpodobnými příjmy. Jak se půjčky uskutečňují? Tím, že vlády vydají cenné papíry, které je zaváží k placení úroků ve výši odpovídající kapitálu, který byl dán k dispozici. ( 82 ) Jak vznikají půjčky? Emisemi cenných papírů se závazkem ze strany vlády poskytovat ke kapitálu, který získala, poměrné renty. Jestliže má např. půjčka pětiprocentní úrok, pak stát zaplatí za dvě desetiletí stejnou částku jakou je zapůjčený kapitál, za čtyřicet let částku dvojnásobnou, za šedesát let trojnásobnou, a i potom zůstává dlužníkem souhrnu tohoto kapitálu. Když stát trvale zvyšuje své dluhy bez toho, že by něco podnikl pro jejich snižování, nebude nakonec moci žádné nové půjčky přijmout nebo udělá bankrot. ( 83 ) Tyto výsledky se snadno zjistí: není země, ve které by to někdo nepochopil. Proto si moderní státy snaží vytknout nárůstu daní potřebnou osvědčenou hranici. Pro tento účel byla vymyšlena metoda takzvané amortizace, opatření, které skutečně zaslouží obdiv kvůli své jednoduchosti a praktickém způsobu jeho provedení. Byl vytvořen zvláštní fond, jehož úroky jsou určeny k splácení jednoho státního dluhu za druhým. A pokaždé, když stát vyloží půjčku k upisování, musí přidat do amortizačního fondu určitou částku, která je k tomu určena, aby byl nový dluh v dohledné době splacen. ( 84 ) Vidíte, že tento způsob omezení je nepřímý, a v tom spočívá jeho účinnost. Amortizací říká národ svým vládám: Půjčíte si, budete-li k tomu donuceni, budiž, avšak musíte se stále zabývat tím, abyste čelili novým závazkům, které byste uzavřeli mým jménem. Když pravidelně amortizujete, můžete mít Vaše půjčky.

Machiavelli: Ale prosím Vás, proč bych měl amortizovat? Ve kterých státech je vůbec amortizace pravidelně prováděna? Dokonce i v Anglii s tím skončili. Požadujete příliš mnoho. Co nedělá žádný člověk, to se také nepotřebuje dělat.

Montesquieu: Amortizaci tedy nepřipustíte?

Machiavelli: To jsem neřekl, nemyslím na to. Nechám klidně tento mechanismus fungovat a moje vláda spotřebuje peníze, které přitom vyjdou. Toto opatření přinese velký užitek. Když bude předkládán státní rozpočet, bude čas od času uveden jako příjem pro příští rok výnos amortizace.

Montesquieu: A v po něm následujícím roce bude uveden jako vydání.

Machiavelli: To nevím. To bude záležet na okolnostech; neboť budu vždy velice litovat, že toto zařízení nemůže lépe fungovat. ( 85 ) Moji ministři to z tohoto hlediska vysvětlí velmi bolestivým způsobem. Můj Bože! Neusiluji, pokud jde o finance o to, aby moje vláda nebyla z některé strany napadnutelná, avšak pokud jsou fakta dobře vysvětlena, předejde se mnoha věcem. Nesmíte zapomenout, že také financování je z velké části záležitostí tisku.

Montesquieu: Co má zase tohle znamenat?

Machiavelli: Neřekl jste mi, že k charakteru státního rozpočtu náleží i jeho uveřejnění?

Montesquieu: Ovšem.

Machiavelli: Tedy! Státnímu rozpočtu jsou přiloženy vyúčtování, zpráva, oficielní dokumenty všech druhů. Jaké prostředky dají tato veřejná sdělení panovníkovi na ruku, když má ve svém okolí muže, kteří mají potřebnou zručnost? Požaduji, aby můj ministr financí mluvit řečí čísel s obdivuhodnou jasností a aby ostatně jeho celý styl svědčil o bezvadné čistotě smýšlení. Dělá dobrý dojem, když se neustále opakuje co je také pravda, že se „použití státních peněz skutečně odehrává před očima veřejnosti“. Toto tvrzení, které není možné popřít, musí být v tisíci formách neustále objasňováno. Chtěl bych, aby se vycházelo z frází jako na příklad z následující: „Náš systém vedení účtů, který je plodem dlouhé zkušenosti se odlišuje od předchozích nádhernou jasností a svou spolehlivostí. Zabraňuje jakémukoli zneužití a nedává nikomu, od nejnižšího úředníka až k samotné hlavě státu, možnost, odejmout i tu nejnižší částku nebo ji použít k neoprávněnému účelu“. Nenechá se nic lepšího udělat, než právě mluvit tak, jak jste to udělal. ( 86 ) Dokonalost peněžního systému spočívá na dvou základech, na kontrole a na publicitě. Na kontrole, která nebrání tomu, aby každý peníz mohl opustit ruce poplatníků a skončit ve veřejných pokladnách, přecházet z jedné pokladny do druhé, a odtud vycházet do kapes věřitelů státu, aniž by při tom zákonnost vybírání, pravidelnost pohybů, zákonnost použití nebyly pod kontrolou úředníků, soudně ověřeny neodvolatelnými úřady a konečně potvrzeny v legislativních účtech sněmovny.

Montesquieu: Ach, Machiavel! Děláte si ze mne neustále legraci; ale Vaše veselost má v sobě něco pekelného.

Machiavelli: Musíte mít neustále na mysli, kde se nalézáme.

Montesquieu: To znamená pokoušet Boha.

Machiavelli: Bůh se dívá na srdce.

Montesquieu: Pokračujte. ( 87 )

Machiavelli: Počátkem rozpočtového roku se nadintendant financí vysloví takto: „Nic dosud nemění předpoklady aktuálního rozpočtu. Aniž bychom si vytvářeli iluze, máme velmi vážné důvody domnívat se, že po prvé po mnoha letech je rozpočet navzdory tomu, že jsme si posloužili půjčkami, v konečném účtu rozpočtem rovnovážným. Tento výsledek je žádoucí, dosažený v době mimořádně obtížné, a je nejlepším důkazem, že vzestup veřejného jmění už nebude zpomalen.“ Je to dobře řečeno?

Montesquieu: Pokračujte!

Machiavelli: V této souvislosti se hovoří o amortizaci, která vás ihned zaměstná. Říká se:“Amortizace bude brzy fungovat. Jestliže projekt, který byl k tomu koncipován, se začne realizovat, jestliže příjmy státu budou dále růst, pak nebude nemožné, aby v rozpočtu, který bude předložen po pěti letech, nebyly veřejné dluhy vyrovnány nadbytkem příjmů.

Montesquieu: Vaše naděje jsou dlouhodobé. Co povíte o amortizaci, když se nic nestane nyní, když se dříve slíbilo přivést ji do chodu? ( 88 )

Machiavelli: Řekneme, že nebyla zvolena pravá chvíle a že je třeba ještě počkat. Je možno postoupit mnohem dále. Známí národohospodáři popírají skutečnou účinnost amortizace. Znáte tyto teorie; mohu Vám je připomenout.

Montesquieu: To není nutné.

Machiavelli: Tyto teorie se nechají otisknout v neoficielních novinách, naznačí se a jednoho dne konečně budou zcela otevřeně uznány.

Montesquieu: Co! Potom co jste dříve účinnost amortizace uznal a vychvaloval ji jako dobrou?

Machiavelli: Ale vědecké domněnky se přece mění a poučená vláda musí přece následovat pokrokům národního hospodářství v jejich století.

Montesquieu: Tím se nechá všechno prohlásit za neplatné. Nechme amortizaci v klidu. Když nemůžete dodržet žádný z Vašich slibů, když Vám Vaše úkoly přerostly přes hlavu, když se zpozoruje jak nadměrně stouply odvody daní, co řeknete potom? ( 89 )

Machiavelli: Podle potřeby se jistě domluvíme. Taková upřímnost ctí vlády a dojímá lid, vychází-li od silné Moci. Můj ministr financí se však na oplátku přikloní k tomu, že odejme veškerý význam zvýšeným výdajům. Po pravdě prohlásí: „Finanční praxe ukazuje, že to, co je nekryto, se nikdy úplně nepotvrdí, že určité množství nových příjmů se normálně vytvoří i během roku, zejména tím, že vzroste příjem z daní, a že značná část ostatně schválených úvěrů, která se nepoužije, se bude anulovat.“

Montesquieu: To se opravdu stane?

Machiavelli: Jak víte, existuje v hospodářském životě všelicos. Řečnické obraty, stereotypní fráze, které mají na publikum velký účinek, uklidní ho, dají mu novou statečnost. Tak se říká, když se mu chce předložit jedno nebo jiné pasivum: „To vůbec není mimořádně vysoká částka; je úplně normální, odpovídá srovnatelným položkám dřívějších státních plánů; výška vzneseného státního dluhu nepřináší žádný důvod k znepokojení.“ Stejně existuje množství podobných řečnických obratů, které Vám vůbec neuvedu, neboť existují jiné praktické metody, které jsou důležitější a na které Vás musím upozornit.

Nejdříve je zapotřebí ve všech oficielních prohlášeních neustále poukazovat na rostoucí životní úroveň, na oživení obchodu a neustále stoupající obrat. Daňový poplatník méně se vzrušuje nad nesrovnalostmi státního rozpočtu, když je mu to stále opakováno a může se mu to říkat až do omrzení bez toho, že by se někdo stal nedůvěřivým. Tak mocný je magický účinek úředních oznámení na rozum jednoduchého občana. Když nemohou být státní plány vyrovnané a když má být veřejnost na některé výpadky v příštím roce připravena, prohlásí se v úřední zprávě už předtím: „V příštím roce bude deficit jen o to nebo ono mnohem větší.“

Když je potom deficit menší než byl předpoklad, udělá se z toho ohromný triumf. Je-li větší, tak se řekne: „Deficit se stal větším než bylo možné předpokládat, ale v minulém roce byl ještě větší. V každém případě se finanční situace zlepšila; byly menší výdaje a neexistovaly obzvláště těžké poměry: válka, zdražování, epidemie, nepředpokládané hospodářské krize a tak dále. ( 90 ) V příštím roce však zvýšení příjmů s veškerou pravděpodobností umožní dosáhnout rovnováhy, což jsme si tak dlouho přáli. Dluhy se zmenší, a rozpočet bude náležitě vyvážen. Tento pokrok bude pokračovat, můžeme to očekávat, a s výjimkou mimořádných událostí se rovnováha v našich financích stane obvyklou, jak je to už ostatně pravidlem.“

Montesquieu: To je přece jen komedie; ( 91 ) Zvyklost se stane pravidlem, nikdy nezmizí, neboť si mohu pomyslet, že Vaše vláda bude mít vždy nějaký mimořádný stav, válku, hospodářskou krizi.

Machiavelli: Nevím, zdali budou hospodářské krize, ale to je jisté, že budu vždy udržovat čest národa na vysoké úrovni.

Montesquieu: To je také to nejmenší, co můžete udělat. Když hledáte slávu a čest, tak není třeba Vám být obzvláště vděčný; neboť sláva je ve Vašich rukou jen prostředek k Moci. Slávou se nemohou splácet Vaše dluhy.

Dvacátý prvý dialog

Machiavelli: Obávám se, že máte proti půjčkám předsudky. Jsou cenné ve více než jednom směru. Připoutávají rodiny k vládě; jsou pro privátní osoby vynikající možností uložit kapitál a moderní národohospodáři dnes výslovně uznávají, že státní dluhy nedělají státy chudšími, nýbrž bohatšími. Dovolíte mi, abych Vám vysvětlil, co je toho příčinou?

Montesquieu: Ne. Neboť věřím, že tyto teorie znám. Jelikož neustále mluvíte o půjčování peněz, chtěl bych nejdříve vědět, od koho si takové sumy vyžádáte a jak to chcete zdůvodnit.

Machiavelli: U toho mi pomohou války. Ve velkých státech je možné si pro takovou válku vydlužit pět set nebo šest set milionů. Zařídí se to tak, že se pro ni vydá jen polovina nebo dvě třetiny a zbytek přijde do státního pokladu k uhrazení nákladů uvnitř státu.

Montesquieu: Říkáte pět set nebo šest set milionů? A kde jsou v dnešní době bankéři, kteří jsou schopni obstarat půjčky ve výši úplného majetku jednotlivých států? [30]

Machiavelli: Ach! Trčíte ještě v začátcích techniky upisování půjček. Dovolíte mi poznamenat, že takováto metoda na poli finančnictví je skoro předpotopní. Dnes se už neuzavírají půjčky u bankéřů.

Montesquieu: A u koho tedy?

Machiavelli: Namísto uzavírání obchodů s kapitalisty, kteří se spojí, aby zamezili vyšší nabídky a jejichž malý počet znemožňuje konkurenci, obrací se vláda na všechny poddané, na bohaté, chudé, řemeslníky, obchodníky, na každého, kdo má trochu peněz. Vyloží se, jak se tomu říká, státní půjčka a aby každý mohl koupit podíly, rozdělí se na velmi malé částky. Prodávají se podíly o deseti nebo pěti francích až ke stotisíci a milionu. Ihned po jejich vydání stoupne cena těchto papírů. Stojí nad pari[31] , jak se říká. To je už známo a zájemci se ze všech stran vrhnou na tyto papíry, aby byly kupovány. Je to, jako by lidé propadli opojení. V několika dnech je státní pokladna přeplněna. Dostane se tolik peněz, že se neví kam s nimi. Ale vezmou se. Neboť když úpisy půjčky přestoupí částku, která byla předpokládána, je tím možné silně zapůsobit na veřejné mínění.

Montesquieu: Ach tak!

Machiavelli: Potom dostanou ti, kteří přišli pozdě, své peníze zpět. Udělá se mnoho povyku zesíleným ještě pomocí denního tisku. To je dobře inscenované divadlo. Přebytek někdy činí dvě- nebo třista milionů. Můžete si pomyslet, jaký vliv má na veřejnost tato důvěra lidu k vládě.

Montesquieu: Důvěra, která se mísí s Vámi rozpoutanou vášní ke spekulaci, pokud jsem věc prokoukl. Slyšel jsem už skutečně o tomto podvodu; ale z Vašich úst to zní všechno opravdu fantasticky. Tedy dobře, může to tak být, máte tedy ruce plné peněz, ale…

Machiavelli: Budu mít ještě víc, než si myslíte. Neboť u velkých národů jsou velké bankovní podniky, které státu půjčí sto a dvěstě milionů za normální úrokovou míru. I velká města mohou státu půjčit peníze. U těchto národů existují ještě tak zvaná zásobovací zařízení; to jsou spořitelny, podpůrné a pensijní pokladny. Obvykle stát požaduje, aby jejich peníze v hotovosti, jejichž částky jsou velmi vysoké a často se pohybují ve výši pěti- nebo šestiset milionů, byly odvedeny do státní pokladny, kde spolupracují s celou finanční podstatou státu až na nízké úroky, které se musí platit vkladatelům. ( 92 ) A navíc, vlády si mohou opatřit peníze stejným způsobem jako bankéři. Vydají ze své pokladny cenné papíry v částce dvou nebo tří set milionů, směnitelné poukázky, o které bývá velký zájem, dokud nevstoupí do oběhu.

Montesquieu: Promiňte, když Vás přerušuji, mluvíte neustále o tom půjčit si peníze nebo vystavit směnky. Nechcete se nikdy zabývat tím jak něco zaplatit?

Machiavelli: Musím Vám ještě říci, že je v nouzi možné prodat státní majetek.

Montesquieu: Ah, nyní prodáváte už Váš vlastní stát. Ale nemyslíte opravdu vůbec na to konečně něco zaplatit?

Machiavelli: Jistě. Musím Vám jen ještě rychle říci, jak se s dluhy zachází.

Montesquieu: Říkáte: „Jak se s dluhy zachází.“ Chtěl bych, abyste se vyjádřil přesněji.

Machiavelli: Používám tento výraz, neboť věřím, že věc přesně vystihuje. Není možné vždy dluhy splácet, ale lze proti nim zakročit. To je výraz, který má v sobě něco energického a dluhy jsou obávaným nepřítelem.

Montesquieu: A jak proti nim zakročíte?

Machiavelli: Existují nejrůznější prostředky. Nejdříve jsou tu daně.

Montesquieu: To znamená dělají se dluhy, aby jimi byly dluhy zaplaceny.

Machiavelli: Mluvíte jako národohospodář, ale ne jako znalec finančnictví. Nezaměňujte to. Z výtěžku daně je opravdu možné něco zaplatit. Vím, že se lidé nad daněmi rozčilují. Když je daň, která je odvedena pociťována jako velké zatížení, vynalezne se jiná nebo se odvádí pod jiným jménem. Víte, je velké umění vyhledat mezi předměty, které se nechají zdanit takové, které něco přinesou.

Montesquieu: Obávám se, že je brzy vyčerpáte.

Machiavelli: Potom existují ještě jiné prostředky, na příklad tak zvané konvertování.

Montesquieu: Ach tak!

Machiavelli: Vztahuje se na tak zvaný konsolidovaný státní dluh, to znamená dluh, který vznikne z upsaných půjček. Řekne se na příklad k těm, kteří pobírají od státu úroky: Dodnes jsem vám platil za vámi půjčené peníze pět procent. To byla úroková míra, za kterou jsem dostal vaši půjčku. Od nynějška vám hodlám platit jen ještě čtyři a půl nebo čtyři procenta. Buď souhlasíte s tímto snížením úroků nebo vám bude váš vrácen váš kapitál, který jste mi půjčili.

Montesquieu: Když se peníze skutečně vrátí, shledávám metodu ještě poměrně slušnou.

Machiavelli: Jistě budou peníze vráceny, pokud to bude požadováno. Ale na to pomyslí jen menšina. Rentiéři mají tak svoje zvyklosti. Jejich peníze jsou jednou umístěny. Ke státu mají důvěru. Dávají přednost jistému uložení i když jsou úroky nižší. Kdyby požadovali všichni své peníze nazpět, rozbili by přirozeně státní pokladnu. To se nikdy nestane a tímto způsobem se zhostíte dluhů ve výši několika milionů.

Montesquieu: Ať se řekne cokoliv, je to nemorální metoda. Je to vynucená půjčka, které poškozuje důvěru publika.

Machiavelli: Neznáte rentiéry. Chtěl bych Vám popsat ještě jiný trik pro jiný druh dluhů. Řekl jsem Vám právě, že stát má k disposici kapitál zaopatřovacích pokladen pod podmínkou, že ho používá, platí úroky a tyto peníze okamžitě vrátí, bude-li k tomu vyzván. Potom co je dlouhou dobu podržel a už není v stavu je vrátit, konsoliduje tento neskoncovaný dluh.

Montesquieu: Už vím, co to znamená. Stát řekne k vkladatelům: Chcete vaše peníze? Už je nemám. Máte za ně vaši rentu.

Machiavelli: Zcela správně. Zkonsoliduje tímto způsobem všechny dluhy, které nemůže splatit. ( 93 ) Umoří pokladní poukázky, dluhy vůči městům, vůči bankám a konečně všechno to, co představují s pitoreskním názvem volné dluhy, protože se skládají z pohledávek bez určitého základu a které mají více nebo méně blízkou splatnost.

Montesquieu: Máte prazvláštní metody jak zbavit stát dluhů.

Machiavelli: Jak mi můžete dělat výčitky, když dělám to, co dělají i druzí?

Montesquieu: Kdyby to dělal každý, pak by nebylo nutné něco vyčítat Machiavellimu. ( 94 )

Machiavelli: Naznačil jsem vám jenom tisícinu postupů, které je možno použít. Aniž bych se obával růstu stálých rent, chtěl bych, aby celé veřejné jmění bylo v rentách, aby města, obce, veřejná zařízení proměnily své nemovitosti anebo svůj mobilní kapitál v poplatky. Je to v zájmu mé dynastie, který mi přikazuje tato finanční opatření. Nebude pak v mém království ani jediný tolar, nad nímž bych neměl Moc.

Montesquieu: Ale i když se věc pozoruje z tohoto opravdu nepříjemného stanoviska, dosáhnete potom svůj cíl? Nejdete nejkratší cestou se zánikem státu vstříc k Vašemu vlastnímu zániku? Nevíte, že u všech národů Evropy existuje velká nabídka státních cenných papírů, za kterými stojí opatrnost, chytrost, poctivost vlád? Podle rázu a způsobu jakým řídíte Vaše finance, budou Vaše cenné papíry zahraničními peněžními trhy se ztrátou odprodány a na burze Vaší vlastní říše klesnete na nejnižší kurs.

Machiavelli: To je zřejmý omyl. Slavná vláda, jakou by byla moje, se může v zahraničí těšit jen velké důvěře. Obavy uvnitř země bude utlumovat její Moc. Mimo toho bych nechtěl, aby kredit mého státu závisel na obavách několika malých handlířů. Ovládal bych bursu bursou.

Montesquieu: Co je zase tohle?

Machiavelli: Zřídil bych gigantické kreditní ústavy, aby naoko půjčovaly průmyslu peníze, jejichž opravdovou úlohou by ale bylo uhrazovat úroky. Jelikož by byly schopné vrhnout na trh cenné papíry v hodnotě čtyřista nebo pětset milionů nebo je odčerpat, ovládaly by vždy tyto finanční monopoly výši kursu. Co k tomu řeknete?

Montesquieu: Krásné obchody, které Vaši ministři, Vaši oblíbenci, Vaše maitressy budou v tomto domě provádět! Vaše vláda bude tedy používat státní tajemství, aby s nimi spekulovala na burse?

Machiavelli: Co tu říkáte?

Montesquieu: Vysvětlete mi přece, k čemu jinému tu tyto domy jsou. Pokud jste se ještě pohyboval na poli teorií, mohlo by docházet k omylu o pravém smyslu Vaší politiky. Nejde to od toho okamžiku kdy přejdete k praktickému používání. Věříte, že Vaše vláda stojí v historii jedinečná svého druhu a nikdo o ní nemůže říci nic špatného?

Machiavelli: Kdyby se někdo odvážil říci to, co jste právě vyslovil, tak by zmizel jako kdyby ho trefil blesk.

Montesquieu: Blesk není důkazem, že nemá pravdu. Vy jste ve šťastném stavu, neboť ho máte k použití.

Machiavelli: Ano.

Montesquieu: Náš čas kráčí obrovskými kroky ku svému konci.

Čtvrtá část


Dvacátý druhý dialog

Montesquieu: Předtím, než jsem s Vámi mluvil, jsem neznal ani ducha zákonů ani ducha financí. Jsem Vám zavázán díkem, že jste mě o nich informoval. Máte nyní největší současnou Moc v ruce: peníze. Můžete si jimi skoro tolik obstarat, kolik chcete. Vybaven tak ohromnými prostředky podniknete nepochybně velké věci. Nyní můžete konečně Vašimi činy ukázat, že - jak říkáte - „dobré může vzejít ze špatného“.

Machiavelli: To jsem Vám chtěl skutečně dokázat.

Montesquieu: Nyní tedy, prosím!

Machiavelli: Největší z mé obdivuhodné činnosti bude v prvé řadě jedinečné to, že jsem mému národu daroval vnitrozemský mír. Pod mojí vládou budou potlačeny zlé instinkty, dobré vydechnou a zlé se chvějí. Daroval jsem zemi, která byla před mým uchopením Moci roztrhána mezi politické strany, opět svobodu, důstojnost a Moc.

Montesquieu: Poněvadž jste tolik změnil, neměl byste také změnit smysl těchto slov?

Machiavelli: Svoboda neobstojí v nevázanosti stejně tak málo jako důstojnost a Moc ve vzbouření a nepořádku. Moje říše, uklidněná ve vnitrozemí, získá nyní slávu v zahraničí.

Montesquieu: Jak dalece?

Machiavelli: Povedu válku a sice na všech čtyřech světových stranách. Přestoupím jako Hanibal Alpy, budu bojovat jako Alexander v Indii, jako Scipio v Libyi. Potáhnu od Atlasu až k Taurusu, od břehů Gangu až k Mississippi, od Mississippi k řece Amur. Velká čínská zeď se přede mnou otevře. Moje vítězné legie budou bránit v Jeruzalému Kristův hrob, v Římě Kristova náměstka. Jejich kroky rozvíří v Peru prach Inků, budou pochodovat v Egyptě přes prach Sesostra, v Mezopotamii Nebukanezdara. Jako nástupce Cézara, Augusta, Karla Velikého pomstím na březích Dunaje porážku Vara, na březích řeky Etsch bitvu u Cannä, u Baltického moře potupné vítězství Normanů.

Montesquieu: Prosím Vás, přestaňte teď! Když chcete takhle pomstít porážky všech velkých vojevůdců, tak s tím nebudete nikdy hotov. Nechci Vás moci srovnávat s Ludvíkem XIV., ke kterému Boileau řekl: „Velký králi, přestaň vítězit nebo přestanu popisovat tvé činy.“ Toto srovnání by Vás jen zlehčovalo. ( 95 ) Souhlasím s vámi, že žádný antický rek anebo hrdina moderních časů nemůže být s vámi srovnáván.

Ale o to se vůbec nejedná. Válka jako taková je přece zlořád. Slouží ve Vašich rukou jen k tomu, udělat snesitelným ještě větší zlo, kterým je poroba. Ale kde je v tom všem nyní to dobré, co jste mi slíbil udělat?

Machiavelli: Zde neexistují přece žádná nedorozumění. Sláva je přece už sama velkým dobrem. Je nejlepším uložením kapitálu. Panovník, který sklidil slávu, ten má také vše ostatní. Je postrachem sousedních států, rozhodčí Evropy. Jeho kredit se nepopiratelně uplatňuje. ( 96 ) Je tomu proto, že i přes to, co jste řekl o bezplodnosti vítězství, se síla nikdy nezříká svých práv. Předstíráme boj myšlenek, tváříme se nezaujatě a jednoho krásného dne to všechno skončí tím, že se zmocníme provincie, po které jsme toužili a poraženým uložíme válečnou daň.

Montesquieu: Ovšem, přirozeně, když se vlastní takovýto systém, je úplně správné takto jednat, pokud je tu k dispozici potřebná Moc. Jinak by také přece byla hra na vojáčky hloupá.

Machiavelli: No tedy! Vidíte, že se naše myšlenky už začínají trochu přibližovat.

Montesquieu: Leží u sebe tak blízko jako Atlas u Tauru. Nechte se slyšet, jaké ještě jiné velké věci dosáhnete ve Vaší říši.

Machiavelli: Jak se zdá, že předpokládáte, neodmítám bez dalšího srovnání s Ludvíkem XIV. Měl bych s tímto monarchou více než jeden společný znak. Stavěl bych jako on ohromné stavby; ale moje ctižádost by šla v této věci ještě mnohem dále než jeho a nejznámějších panovníků. Ukázal bych národu, že dokáži zbourat ty velké stavby, pro jejichž zřízení byla kdysi zapotřebí století a během několika málo let je znovu postavit. Paláce mých královských předchůdců by se musely strhnout, aby se, omlazeny v nových formách znovu pozvedly. Zboural bych celá města a nechal je opět znovu podle nových plánů pravidelněji postavit, aby dostaly krásnější vzhled. Neumíte si vůbec domyslet, jak silně připoutávají takové stavby národy ke svým panovníkům. Mohlo by se říci, že prominou vládci zničení zákonů, jen když jim za to staví krásné domy. Mimo toho také hned uvidíte, že tyto stavby slouží ještě zvlášť důležitým účelům.

Montesquieu: A mimo staveb, co ještě uděláte?

Machiavelli: Jdete opravdu rychle dopředu. Počet velkých činů není neomezený. Prosím Vás, abyste mi alespoň uznal, že od Sesostra až k Ludvíku XIV. nebo k Petru I. byly hlavními věcmi války a stavby, kterými se velcí panovníci zabývali.

Montesquieu: To je asi pravda; ale existovali všude i absolutní vládci, kteří se zaměstnávali vydáváním dobrých zákonů, zlepšováním mravů, zaváděním jednoduchosti a skromnosti. Vládci, kteří se věnovali pořádku financí a národního hospodářství, kteří pamatovali na to, aby po své smrti zanechali pořádek, mír, trvalé sociální zařízení, často dokonce svobodu národa.

Machiavelli: Ach, to se nechá všechno udělat. Vidíte tedy, že také při všem co tu říkáte, mají absolutní panovníci své dobré stránky.

Montesquieu: Bohužel nepříliš mnoho. Ale zkuste mi dokázat opak. Řeknete mi něco dobrého?

Machiavelli: Přivedl bych podnikatelský duch k mocnému rozmachu. Moje vláda by byla vládou velkých obchodních podniků. Ukázal bych spekulaci nové, dosud neznámé cesty. Moji úředníci by přitom přivřeli jedno oko. Osvobodil bych část průmyslu od pro ně platných zákonných předpisů. Řezníci, pekaři a divadelní podnikatelé by byli úplně volní.

Montesquieu: Volní k čemu?

Machiavelli: Volní při pečení chleba, prodeji masa a volní založit divadlo bez úředního povolení.

Montesquieu: Nevím, co to má znamenat. Na svobodu obchodu mají všechny svobodné národy právo. Nemůžete mi říci něco lepšího?

Machiavelli: Zaměstnávám se neustále blahem národa. Moje vláda mu opatří práci.

Montesquieu: Nechte národ, aby si svou práci našel sám; to má větší cenu. Političtí diktátoři nemají právo popularizovat se pomocí grošů svých poddaných. ( 97 ) Veřejné příjmy jsou jenom kolektivní daní, jejíchž výnos může sloužit jenom veřejnosti. Pracující třída zpustne, když ji navyknete spoléhat se na stát. Ztratí svou energii, svoji vzpruhu, svou duševní pohyblivost. Dostává-li svůj plat od státu, přivede ji to do určitého druhu poroby, ze které se může osvobodit jen tím, že sama stát zničí. Vaše stavby pohltí obrovské sumy pro neproduktivní zařízení, odejmou kapitál jiným účelům, zabijí malé podniky, vedou ke zchudnutí spodních vrstev obyvatelstva. Nejdříve šetřete a potom stavte. Vládněte s mírou a spravedlností, vládněte pokud možno co nejméně a národ nebude od Vás nic žádat, protože Vás nepotřebuje.

Machiavelli: Jak je možné o bídné situaci, ve které se národ nalézá, mluvit s tak chladným srdcem! Moje vláda má zcela jiné zásady. Uzavřel jsem do mého srdce ty trpící, malé lidi. Nalézám za nestydaté, když musím pozorovat, jak si bohatí opatřují požitky, které jsou pro velkou masu nedosažitelné. Udělám všechno, co vůbec nějak mohu, abych zlepšil materielní situaci dělníků, nádeníků, všech lidí, kteří jsou jejich sociálními poměry utlačováni.

Montesquieu: Tedy, potom začněte tím, že jim dáte peníze, které jste určil pro Vaše vysoké hodnostáře, Vaše ministry, řadu Vašich tajných radů. Převeďte jim peněžní dary, které utrácíte pro Vaše sluhy, Vaše dvořany, Vaše maitressy. Udělejte ještě něco lepšího: Odložte purpur, který je protestem proti ideálu rovnosti všech lidí. Zřekněte se titulů Majestét, Výsosti, Excelence, které jako dýky prorážejí hrdá srdce. Nazývejte se protektor jako Cromwell, ale jednejte jako apoštol křesťanství. ( 98 ) Žijte v chalupě chuďasově jako Alfred Veliký, spěte ve špitálech, ulehněte na lůžko nemocných jako svatý Ludvík. Je příliš snadné konat evangelijní dobročinnost, trávíte-li život uprostřed hodokvasů, uléháte-li navečer do nádherných lůžek, s krásnými dámami, když při usínání a při probuzení máte ke službě velmože, kteří se horlivě snaží obléci vám košili. Buďte otcem rodiny a ne tyranem, patriarchou a ne vladařem. Když se Vám tato role nelíbí, staňte se hlavou demokratické republiky, přineste národu svobodu, nechte vládnout svobodu ve všech zvycích a obyčejích a dělejte to s velkou energií, když to odpovídá Vašemu temperamentu. ( 99 ) Buďte Lykurgem, buďte Agésilem, buďte Gracchem, nevím však, co to je za chabou civilizaci, ve které se vše ohýbá, kde vše před vladařem ztrácí tvář, kde jsou všichni duchové hozeni do stejného kadlubu, všichni poddaní do stejné uniformy. Rozumím však úsilí o vládu nad lidmi, nikoliv nad automaty.

Machiavelli: To jsou takové fráze, proti kterým nelze nic namítnout. Ale takovými frázemi lze svrhnout vládu.

Montesquieu: Ach, Vy máte stále jen tu jedinou starost, jak se udržet u Moci. Kdybyste chtěl dokázat Vaši lásku pro národ a Vaši starost o jeho blaho, bylo by potřebí od Vás jen žádat, abyste ve jménu státního blaha abdikoval.

( 100 ) Lid, kterým jste byl zvolen, vám může vyjádřit svou vůli v tomto ohledu jenom tím, že zná příklady, které konáte ve své svrchovanosti.

Machiavelli: Jak neobyčejná myšlenka! Já bych národu toto přání přece jen pro jeho nejlepší blaho nesplnil.

Montesquieu: Jak můžete vědět, co národu nejlépe poslouží? Je-li Vám národ nadřazen, jakým právem podřizujete vůli národa Vaší vlastní vůli? Když jste byl dobrovolně přijat jako vládce, nebylo to proto, že to vyžadovalo právo, nýbrž potřeba, proč očekáváte všechno od násilí a nic od rozumu? Musíte mít neustále starost o pokračování Vašeho panství; neboť náležíte k těm, kteří přetrvávají jen jeden den.

Machiavelli: Jeden den! Já přetrvám můj celý život a moji potomci pravděpodobně také. Poznal jste systém mé politiky, mého hospodářství a mých financí. Chcete nyní ještě také poznat ty poslední prostředky, jejichž pomocí prorazím kořeny mého panství až do posledních záhybů země?

Montesquieu: Ne.

Machiavelli: Už se mi Vás nechce dále poslouchat. Jste tedy přemožen, Vy, Vaše principy, Vaši žáci a celé Vaše století.

Montesquieu: Když na tom trváte, tedy mluvte. Ale tato řeč musí být poslední.

Dvacátý třetí dialog

Machiavelli: Nebudu vycházet z Vašich pobuřujících řeči. Strhujícími proslovy se zde nedá ničeho docílit. Bylo by přece jasné bláznovství říci nějakému vládci: Nechcete být tak laskav, odstoupit z trůnu pro blaho vašeho národa? Bylo by přece také nemožnou věcí mu dále říci: Jelikož Vaši existenci vděčíte lidovému hlasování, musíte se přizpůsobit kolísání vůle národa a sám musíte být neustále připraven na diskusi. Není nejvyšším zákonem jednou dosažené Moci, že se prosazuje a sice nejen v jejím vlastním zájmu, nýbrž v zájmu národa, který je jí ovládán? Nepřinesl jsem největší oběť, která se může přinést v moderních dobách principu rovnoprávnosti všech občanů? Není vláda, která vzešla ze všeobecného lidového hlasování konečným výrazem vůle většiny? Řeknete mi, že takový princip zničí svobodu národa. Což za to mohu? Tento princip byl jednou přijat. Můžete mi jmenovat prostředek, kterým by mohl být opět odstraněn ze světa? A když nemůže být opět přiveden ze světa, můžete mi jmenovat prostředek, jak to lze uskutečnit jinak než ve velkých evropských státech, kde se Moc vkládá do ruky jediného muže? Soudíte tak přísně o prostředcích, kterými se vládne. Ukažte mi jiný způsob, kterým má být Moc vykonávána a když jiný neexistuje než absolutismus, potom mi řekněte, jak se může tato Moc zbavit specielních nedostatků, ke kterým je jejím vlastním principem odsouzena. ( 101 ) Nikoliv, nejsem svatý Vincent z Pauly, neboť moji poddaní nepotřebují evangelickou duši, ale rameno, sílu. A už vůbec nejsem Agésilas, ani Lykurgos, ani Gracchus, protože nejsem ani u Sparťanů, ani u Římanů. Žiji v požitkářské společnosti, ve které se spojuje bažení po požitcích s nadšením pro válku, kouzlo hrubé síly s radostí mysli, ve společnosti, která nechce nic vědět o boží, otcovské autoritě, náboženském vztahu. Já jsem přece nestvořil svět, ve kterém žiji. Jsem takový, protože svět je takový. Leží v mojí Moci zastavit jeho rozklad? Ne, já jen mohu jeho život prodloužit, neboť by se rozpadl ještě rychleji, kdyby byl přenechán sám sobě. Orientuji se v této společnosti podle jejích neřestí, neboť v ní vidím jen nepravosti. Kdyby měla ctnosti, držel bych se jejich mravní čistoty.

Když také moje panství neodolává přísným mravním požadavkům, nelze přece nevidět reálné služby, které lidem prokazuji. Není třeba uznat moji genialitu a také mou velikost? Jsem ruka, jsem meč, který krotí revoluce, jež jsou vzrušovány bouří, která předchází konci světa. ( 102 ) Ovládám nepředstavitelné síly, do pohybu uváděné v zásadě hrubými instinkty, které ze zásady loupí. Ovládám-li tyto síly, zastavím-li jejich šíření ve své vlasti i když to bude dlouho trvat, nezasloužím si ocenění? Cožpak nebudu moci doufat v uznání států Evropy, které ke mně obracejí zrak podobně jako k Osirisovi, který sám měl Moc ovládat reptající davy? Podívejte se přece dál do budoucnosti a mějte úctu před mužem, který nese na svém čele znamení osudu, které je lidskému pokolení přisouzeno.

Montesquieu: Jste anděl smrti, mohl byste být potomek Tamerlana. Ponižujete nyní národy k otrokům, nebudete však moci zabránit, aby někde žily svobodné duše, které Vám budou vzdorovat a jejichž opovržení stačí k tomu, aby byla s boží pomocí zachována z vědomí lidí vypuzená práva lidského svědomí.

Machiavelli: Bůh je se silnými.

Montesquieu: Dojděte nyní, prosím, k posledním kruhům řetězu, který jste ukoval. ( 103 ) Držte jej dobře, použijte kovadliny a kladiva. Můžete všechno. Bůh je přece s Vámi, jeho hvězda nad Vámi září.

Machiavelli: Nechápu vzrušení, které teď zní z Vašich slov. Já přece nejsem tak krutý. Nedal jsem si jako poslední politický cíl znásilnění, nýbrž osvobození národa. Uklidněte se tedy. Mám pro Vás více než jednu útěchu, kterou vůbec nečekáte. Jen mě nechte zařídit ještě několik bezpečnostních opatření, která, jak věřím, potřebuji pro mou osobní bezpečnost. ( 104 ) Uvidíte, že s těmi, jimiž jsem se obklopil, se vladař nemusí bát žádných událostí.

Ať si tom myslíte co chcete, stojí naše spisy, které jsme oba sepsali, vůči sobě v rozličných vztazích a já myslím, že despot, když chce být úplně dokonalý, si musí Vaši knihu přečíst. Tak poznamenáváte na příklad v „Duchu zákonů“, že se absolutní monarcha musí obklopit gardou Pretoriánů[32]. Rada je to dobrá. Budu ji následovat. Moje tělesná stráž bude přibližně tak velká jako třetina skutečného stavu mé armády. Cením všeobecnou vojenskou službu velmi vysoko; je to jeden z nejkrásnějších vynálezů francouzského ducha, ale myslím, že se musí toto zařízení ještě zdokonalit tím, že je nutné podržet ve zbrani pokud možno velký počet lidí, kteří už svou službu vykonali. To se mi, jak věřím, podaří tím, že zkrátka ovládnu obchod, který je v některých státech jako také na příklad ve Francii, prováděn s těmi, kteří se hlásí dobrovolně namísto těch, kteří jsou vojenskou službou povinni. Podváži tento ohavný obchod a budu ho dělat sám formou monopolu úplně čestně a otevřeně ( 105 ). tím, že pro armádu založím dotační pokladnu, která mi poslouží k tomu, abych pro ni vnadidlem peněz získával a stejným způsobem v ní udržel ty, kdo by se chtěli věnovat výhradně vojenské službě.

Montesquieu: Chcete tedy ve Vaší vlastní zemi vycvičit něco jako žoldnéřskou jednotku.

Machiavelli: Ano, tak by to nazvali nenávistní zástupci politických stran, zatímco se nechávám vést pouze blahem národa a - ostatně zcela legitimním - zájmem o mojí sebezáchovu, jež slouží všeobecnému blahu mých poddaných. Přejděme k jiným věcem. Budete se divit, když přejdu ještě jednou na stavby. ( 106 ) Upozornil jsem vás, že bychom se sem mohli dostat. Poznáte politické myšlení, které vzniklo z velkého systému staveb, který jsem uskutečnil. Řeším tím národohospodářský problém, který v některých státech Evropy přinesl mnoho neštěstí, problém trvalého zaměstnání pro celou dělnickou třídu. Moje vláda jim slíbí trvalý plat. Když zemřu, když bude můj celý systém opuštěn, nebude už práce. Národ potom přeruší práci a vrhne se na bohaté. Jste uprostřed revoluce: Průmysl je rozrušen, kredit zničen, v mém státě vládne povstání, v okolních státech se pozvednou národy, Evropa stojí v plamenech. Zde zastavím a ptám se Vás: Řekněte mi, zdali privilegované třídy, které se samozřejmě třesou o jejich majetek, nebudou spolupracovat s pracující třídou a nespojí se s ní co nejtěsněji, aby mne a mou dynastii udržely u Moci a zdali na druhé straně zájem o klid v Evropě nebude svazovat všechny velmoci s mojí vládou?

Jak vidíte, je tedy výstavba budov, která se zdá být nevýznamnou ve skutečnosti kolosální věc. Když se jedná o záležitost velké důležitosti, nesmí se obávat žádných obětí. ( 107 ) Postřehl jste, že téměř všechny moje politické koncepty se prostřednictvím finančních propočtů zdvojují? O tom bych tu chtěl ještě hovořit. Založím pokladnu pro veřejné práce a vložím do ní mnoho set milionů, s nimiž vyvolám stavební činnost všude ve svém království. Uhádl jste můj záměr: podporuji dělnickou jacquerii. Podporuji organizaci dělníků. To je druhá armáda, kterou potřebuji proti měšťanským stranám. Ale tato masa proletariátu, kterou držím v ruce, se nesmí dostat možnost obrátit se toho dne proti mně, kdy nebude mít žádný chléb. K tomu účely slouží tyto stavby; neboť to je právě to jedinečné na každém z mých podniků, že současně dosáhne vedlejších účinků. Dělník, který pro mne staví, staví zároveň proti sobě pevnosti, které potřebuji pro mou obranu. Aniž by to věděl, vyhání se sám z center velkých měst, ve kterých mne jeho přítomnost zneklidňuje. Navždy překazí úspěch revoluce na ulici. Skutečným výsledkem velkých staveb bude omezení prostoru, ve kterém může dělník žít, dělníci budou vytlačeni do předměstí a brzy musí i tyto opustit; neboť životní náklady stoupají se zvyšováním nájemného. Moje hlavní město bude pro lidi, kteří se živí denní prací jejich rukou obyvatelné jen na jeho nejvzdálenějších okrajích. Potom se vzpoury nebudou moci odehrávat v městských čtvrtích, které leží v blízkosti sídel vládních úřadů. Bude jistě okolo hlavního města existovat ohromná masa pracujícího obyvatelstva, které je třeba se obávat v případě, že se rozzuří. Ale stavby, které zřídím, budou všechny zřízeny podle jednoho plánu, který přihlédne ke strategickým požadavkům, to znamená, že nechají prostor pro široké ulice, ve kterých bude možné převážet děla z jednoho konce na druhý. Konce těchto velkých ulic jsou spojeny s množstvím kasáren, které jsou něco jako hradby, plné zbraní, vojáků a munice. Můj nástupce by musel být slabomyslný stařec nebo dítě, kdyby chtěl před povstáním kapitulovat, ( 108 ) neboť několik zrn prachu rozmetá na jeho vlastnoruční rozkaz vzpouru na dvacet mil od hlavního města. Ale já nejsem ani stařec ani dítě. Krev v mých žilách je horká a můj rod je podle všech známek silný. Posloucháte mě ještě vůbec?

Montesquieu: Ano.

Machiavelli: Ale jistě rozumíte, že nepomýšlím ztížit materielní životní podmínky městského pracujícího obyvatelstva a narážím zde nepochybně na úskalí, které se dá těžce obejít. Avšak velké prostředky, které budou mé vládě stát k dispozici, mě přivádějí na následující myšlenky: Postavím pro pracující lid velká města, ve kterých jsou byty levné a ve kterých budou masy rozděleny do skupin, jako kdyby to byly velké rodiny.

Montesquieu: Myší díry se jmenují taková hromadná ubytování.

Machiavelli: Ach, tato vášeň pomlouvat, tato hořká nenávist politických stran, nebude chybět a má zařízení budou očerňována. Tak budou nazývány. Ale to se mne nedotkne. Když to tak nepůjde, najdu jiné prostředky a cesty.

Nemohu opustit kapitolu o stavbách bez toho, že bych se ještě nezmínil o jedné zdánlivě bezvýznamné maličkosti. Ale v politice není nic bezvýznamné. Nespočetné budovy, které zřídím, budou označeny mým jménem. Budou se v nich nalézat insignie, reliéfy, plastiky, které připomenou události mých dějin. Všude bude vložen můj erb, můj monogram. ( 109 ) Zde budou andělé, kteří budou podepírat mou korunu, o něco dále sochy Spravedlnosti a Moudrosti ponesou mé iniciály. To má nejvyšší důležitost, toho se ze zásady přidržuji. Těmito znaky, těmito emblémy je osoba vládce všude přítomná; žije se s ním, vzpomíná se na něj, myslí se na něj. Pocit pro jeho absolutní suverenitu vnikne do těch nejzarputilejších duší, tak jako kapka vody, která neustále prosakuje ze skály, vyhloubí povrch granitu. Ze stejného důvodu si přeji, aby byly na všech veřejných prostorách vidět mé pomníky, mé busty, obrazy, které mne zobrazují, obzvláště v zasedacích sálech soudů. ( 110 ) A ve zobrazení buď v královském oděvu anebo na koni.

Montesquieu: Vedle obrazu Krista.

Machiavelli: Ne, to ne; ale jemu naproti. Neboť suverénní Moc je věrná podoba boží Moci. Tak se spojuje můj obraz s představou Prozřetelnosti a Spravedlnosti.

Montesquieu: Sama spravedlnost musí nosit Vaši uniformu. Nejste křesťan. Jste řecký César byzantinské říše.

Machiavelli: Jsem katolický, apoštolský a římský Imperátor. Ze stejných důvodů, které jsem před Vámi právě rozložil si přeji, aby bylo slovo „královský“ přidáno ke jménům všech veřejných zařízení bez toho, jakého by mohly být druhu: Královský soud, Královský soudní dvůr, Královská akademie, Královská zákonodárná komora, Královský senát, Královská státní rada. Jak dalece je to možné, bude stejné označení dáno úředníkům, zaměstnancům, oficielnímu personálu v okolí vlády. ( 111 ) Královský náměstek, královský arcibiskup, královský komik, královský soudce, královský obhájce. Královské jméno bude vtisknuto všude, u lidí i u věcí, bude představovat znamení Moci. Jedině můj svátek bude svátkem národním a nikoliv královským. Dodávám k tomu ještě, že ulice, veřejná náměstí ponesou jména, která budí vzpomínky na historii mé vlády. Následuje-li vládce těmto připomínkám, může být jistý, i když by byl Caligula nebo Nero, že se navždy vtiskne do paměti a jeho vzhled se zachová nejzazším potomkům. Co bych ještě k tomu mohl všechno říci.! Musím se omezit. Neboť kdo by mohl všechno říci, aniž by nebyl k smrti nudný. ( 112 ) Dospěl jsem tedy k maličkostem. Je mi líto, neboť tyto věci snad nejsou hodny Vaší pozornosti. Pro mne jsou však životními záležitostmi. Tak se na příklad říká, že byrokracie bude v monarchistických vládách opravdovou pohromou. Tomu nevěřím. Sestává z tisíců služebníků státu, kteří jsou zcela přirozeným způsobem vázáni na stávající pořádek poměrů. Mám armádu vojáků, armádu soudců, armádu dělníků, chci také mít armádu úředníků.

Montesquieu: Nesnažíte se už ani něco odůvodňovat.

Machiavelli: Mám snad na to čas?

Montesquieu: Ne. Pokračujte.

Machiavelli: Ve státech, které jednou měly monarchistickou vládu - a tu měly všechny v průběhu jejich historie alespoň jednou - jsem zjistil, že lidé jsou jako šílení dostávat řády a čestná vyznamenání. To nestojí vládce skoro nic a on může lidi udělat šťastnými, dokonce více než to, může si kouskem látky, kouskem stříbrného nebo zlatého plechu získat věrné přívržence. Já bych tak skoro bez výjimky dekoroval všechny, kteří si to ode mne přejí. Řády ozdobený muž je muž, který je mi oddán. Udělal bych z těchto čestných označení odznak, který sjednotí všechny mě oddané poddané. Jsem přesvědčen, že bych za cenu tohoto označení mohl koupit jedenáct dvanáctin mužů mé říše. Tak uskutečním, pokud to stojí v mých silách, snahu národa po rovnosti. Musíte uvážit: Čím více národ vcelku touží po rovnosti, o to větší zálibu mají jednotlivci ve vyznamenáních. ( 113 ) Zde je tedy prostředek k jednání, kterého zbavit se by bylo nešťastné. Z tohoto důvodu nejsem také vůbec nakloněn zříkat se titulů, jak jste mi to radil. Rozmnožím je kolem sebe ještě společně s hodnostmi. Chtěl bych mít u mého dvora etiketu Ludvíka XIV., úřednickou hierarchii Konstantina, přísné společenské formy v diplomacii, působivý ceremoniál. To jsou prostředky, kterými vláda neomylně působí na ducha širokých mas. Sloučí-li se všechno dohromady, objeví se vládce jako bůh.

Byl jsem ujištěn, že ve státech, které se podle jejich ideologie zdají být demokratickými, neztratila stará šlechta skoro nic ze své vážnosti. Jako komorníky vezmu šlechtu z nejstarších domů. Mnoho starých jmen mohlo zaniknout. Nechám je znovu povstat podle jako suverénu mně náležející Moci s jejích starými tituly a tak by se našly u mého dvora slavná jména dějin od doby Karla Velikého.

Tyto ideje se Vám budou zdát fantastické; ale mohu Vás ujistit, že k upevnění mé dynastie přinesou víc než s velkou moudrostí vydané zákony. Kult vládce je druh náboženství a jako všechna náboženství vede tento kultus k nepochopitelnostem a mystériím, které jsou silnější než veškerý rozum[33]. ( 114 ) Každý z mých činů, ať už se může zdát jakkoliv nepochopitelný, vychází z výpočtu, jehož jediným předmětem je moje blaho a prospěch mé dynastie. Tak jsem to konec konců napsal také v mé knize o vládci: Co je opravdu těžké, je uchopení Moci; lehké je ale Moc podržet; neboť vcelku stačí odstranit jen to, co jí škodí a zavést to, co ji ochraňuje. Jak jste to mohl vidět, je nejdůležitější v mé politice stát se nepostradatelným[34]. ( 115 ) Natolik jsem zničil organizované síly, že jsem dosáhl toho, že nic už nelze podnikat beze mne, toho, že nepřátelé mé Moci se chvějí před tím, že by ji chtěli svrhnout.

Co mi ještě zbývá udělat, je vyvinout morální prostředky, jejichž zárodky jsou v mých opatřeních obsaženy. Moje vláda je vládou radostí. Nebudete mi to mít za zlé, když můj národ obveselím hrami a slavnostmi. Tím změkčím morálku. Nedá se skrýt, že naše doba je dobou peněz. Požadavky se zdvojnásobily; luxus ruinuje celé rodiny; všude se dychtí po materiálních požitcích. Vládce by nesměl být dítětem své doby, kdyby neuměl pro svou potřebu využít tuto všeobecně rozšířenou hrabivost a tuto žádostivost po smyslných požitcích, kterými jsou dnes lidé sžíráni. Když je skličuje chudoba, dotírá na ně smyslnost, sžírá ctižádost, potom mi lidé propadli. Když ale také tak mluvím, vede mne přece v podstatě vzato zájem na mém národu. Ano, nechám ze zlého vzejít dobré. Využiji materialistické smýšlení k protěžování svornosti a kultury. Uhasím politické vášně lidí tím, že uspokojím jejich ctižádost, jejich chtivost a jejich potřeby. .Mou snahou je udělat z těch mužů sluhy mého režimu, kteří za předchozích režimů dělali ve jménu svobody ten největší rámus. U lidí velké charakterové síly je to jako s ženou bohatého muže; abyste je dostal je zapotřebí jen zdvojnásobit cenu. Ti, kteří nejsou k dostání za peníze, neodolají když se jim nabídnou pocty. Ti, kteří se nejsou k dostání za pocty neodolají penězům. Když lidé uvidí, jak se mění lidé, u kterých byly předpokládány nejčistší charaktery, ustoupí v tomto bodě veřejné mínění natolik, že se nakonec úplně vzdá. Nad čím se má tedy naříkat? Budu tvrdý jen proti těm, kteří s politikou nepřestanou. Budu pronásledovat jen tuto vášeň, ostatním budu dokonce v tajnosti nadržovat. ( 116 ) Učiním tak tisíci tajnými způsoby, které má k dispozici absolutistická Moc.

Montesquieu: Potom co jste zničil politické svědomí, musel jste nyní zničit také svědomí lidské. Zabil jste společnost, nyní zabíjíte jednotlivého člověka. Kdyby to mohl Bůh tak uspořádat, aby mohla být Vaše slova slyšet nahoře na zemi. Už nikdy by lidé neuslyšeli pádnější vyvrácení jejich vlastních nauk.

Machiavelli: Nechte mne dokončit.

Dvacátý čtvrtý dialog

Machiavelli: Musím Vás nyní jen ještě upozornit na jisté zvláštnosti ( 117 ) mého způsobu jednání, mých způsobů chování, které dávají mé vládě její vlastní obličej. Nejprve bych chtěl, aby byly mé záměry nevyzpytatelné i pro ty, kteří náležejí k mému nejbližšímu okolí. Choval bych se po této stránce jako Alexander VI. a jako vévoda Valentinois. U římského dvora se říkalo příslovečně o prvém, že nikdy neudělal to co řekl a o druhém, že nikdy neřekl, co udělá. Sdělím mé plány teprve, když budu nařizovat jejich provedení a má nařízení vydám teprve v posledním okamžiku. Borgia to nedělal nikdy jinak. Ani jeho ministři nic nevěděli a jeho okolí bylo odkázáno na jednoduché domněnky. Mám vlastnost, že se zdám zcela nehybný, když je zde najednou má kořist, kterou lovím. Dívám se na jinou stranu a když se dostane do mé blízkosti, otočím se pojednou a vrhnu se na ni dřív, než má čas vyrazit výkřik.

Neumíte si představit, jakou vážnost dá vládci toto umění přetvářky. Když se spojí s pádností činu obklopí ho pověrčivá bázeň. Jeho poradci se tiše ptají, co se zase asi zrodí v jeho hlavě. Národ důvěřuje jen jemu samému. V jeho očích je personifikovaná prozřetelnost, jejíž cesty jsou neznámé. ( 118 ) Když to lid uvidí, představí si s vnucenou hrůzou, že by to mohlo být zlověstné znamení. Sousední státy žijí neustále ve strachu a zasypávají ho důkazy své úcty; neboť se nikdy neví zda-li je ze dneška na zítřek nepostihne dokonale připravený podnik.

Montesquieu: Jste tvrdý vůči Vašemu národu, který se sklonil pod Vaším jařmem; ale když budete tak podvádět státy se kterými vyjednáváte jako podvádíte Vaše poddané, rozmačká Vás brzy jejich koalice.

Machiavelli: Odvádíte mne od mých záležitostí; neboť se zde zabývám jen vnitřní politikou. Ale když budete chtít znát ty nejdůležitější prostředky, jejichž pomocí udržím v šachu tu koalici zahraničních států, která mne nenávidí, mohu Vám je vyjmenovat: Vládnu nad ohromně velkou říší, to jsem Vám už řekl. No a nyní by mne vyhledal některý z velkých rozkladem ohrožených, se mnou hraničících států, který touží dostat se opět nahoru. Dostal bych ho na výši pomocí velké války, jak jsme to zažili u Švédska, u Pruska a jak bychom to mohli ze dneška na zítřek zažít u Německa nebo Itálie. ( 119 ) A tato země, která bude žít jenom ze mne a která bude vyzařovat jenom moje bytí, mi podle potřeby poskytne proti ozbrojené Evropě tři sta tisíc vojáků navíc.

Montesquieu: A jak to stojí s blahem Vašeho vlastního státu, v jehož sousedství vypěstujete tímto způsobem Moc, která bude Vaším rivalem a v důsledku toho se po případě stane Vaším nepřítelem?

Machiavelli: Především se musím udržet já sám.

Montesquieu: A jinak se nestaráte o nic, nevyjímaje ani osud Vaší vlastní říše?

Machiavelli: Kdo Vám to řekl? Starat se o mé blaho, znamená starat se stejně o blaho mé říše.

Montesquieu: Z Vaší královské tváře necháváte spadnout jeden závoj po druhém; chtěl bych ji teď vidět celou.

Machiavelli: Nepřerušujte mě stále. Žádný vládce, ať by mohl být nadaný jak chce, nevlastní všechny duševní vlastnosti, které potřebuje. Velké nadání státníka je právě v tom, že si přivlastní myšlenky, které slyší ve svém okolí. Naleznou se zde často velmi jasné názory. Proto bych nechával moji státní radu velmi často svolávat, nechal bych ji diskutovat a v mé přítomnosti debatovat o nejdůležitějších otázkách. ( 120 ) Nevěří-li panovník svým dojmům anebo nemá-li dost jazykových prostředků, aby zastřel své skutečné myšlenky, musí setrvat v mlčení a hovořit jenom tak, aby se diskuse hnula kupředu. Stává se málokdy, že v dobře sestavené státní radě se nějak nevyřeší, kterému mínění se má dát za stávající situace přednost. Přivlastníte si ho a často bude jeden z těch, který Váš názor nepozorovaně vyjádřil velmi udiven, když příští den uvidí, jak bude jeho myšlenka uskutečněna. Mohl jste při všech mých opatřeních a činech pozorovat, jaký důraz jsem vždy kladl na zachovávání pouhého zdání spořádaných poměrů. Musí se to se slovy dělat stejně jako se svými činy. Největší prohnanost ale leží v tom, že necháte věřit lidi ve vaši upřímnost, i když sám vůbec nechcete být upřímný. Nejen moje myšlenky budou nevyzpytatelné, nýbrž také má slova budou skoro vždy znamenat protiklad toho co se zdají vyhlašovat. Jenom zasvěcení pochopí smysl typických slovních obratů, které nechám čas od času národu spadnout z výše mého trůnu. Když řeknu: Moje vláda je vládou míru, znamená to, že bude brzy válka. Když řeknu, že se omezím na použití zbraní ducha, znamená to, že použiji násilné prostředky. Rozumíte mi?

Montesquieu: Ano.

Machiavelli: Slyšel jste, že můj tisk má stovky různých hlasů a že všechny mluví o velikosti mé vlády, o zanícení mých poddaných pro svého pána, že zároveň vkládají publiku do úst mínění, myšlenky, dokonce až k formulacím, které pak používá ve svých rozmluvách. Slyšel jste dále, že moji ministři neustále překvapují veřejnost zprávami o činnosti, o které se nenechá pochybovat. Co se mne samotného týká, mluvil bych pouze zřídka, jen jednou v roce, potom tu a tam při významných příležitostech. Tím bude každý z mých projevů nejen v mé říši, nýbrž v celé Evropě pokládán za velkou událost.

Vládce, jehož Moc stojí na demokratickém základu, musí používat pěstěnou, ale přesto populární řeč. Když je to nutné, nesmí se stydět mluvit jako demagog; neboť představuje přece ve své osobě národ a musí mít i jeho vášně. Musí mu poněkud vycházet vstříc, polichotit mu a příležitostně přidat trochu sentimentality. Nepotřebuje se starat o to, že tyto prostředky vypadají v očích vzdělaných nízké a dětinské. Národ to nebude brát tak přesně a úspěch to ospravedlní.

V mé knize doporučuji vládci, vzít si jako vzor nějakého velkého muže z minulosti a pokud možno jít v jeho stopách[35]. Takové podobnosti s historickými osobnostmi činí na masy velký dojem. ( 121 ) Roste v jeho představách, ještě za života se vám dostane místo, které vám dá budoucnost. V dějinách těchto velikánů se ostatně naleznou příklady, užitečné údaje, někdy totožné situace, z nichž je možno vyvodit cenná poučení, neboť v dějinách jsou obsažena všechna velká politická poučení. Když je nalezen velký muž, se kterým je možné se srovnávat, potom je možné jít ještě dál. Víte, že národy milují, když je vládce vzdělaný, když se zajímá o estetické vědy, když má sám pro ně talent. Přísná věda může klidně odsoudit tyto výrobky slabých hodin. Když je vládce silným mužem, budou mu odpuštěny a dají mu dokonce jisté kouzlo.( 122 ) Ovšem, vladař nemůže lépe využít svůj volný čas než k tomu, aby psal například dějiny velké osobnosti minulých časů, kterou si vzal za vzor.

Nějaké slabůstky, ano dokonce nějaké neřesti jsou vládci koneckonců stejně užitečné jako ctnosti. Mohl byste už rozeznat pravdu těchto postřehů na tom, jak tu používám obojetnictví, zde násilí. Tak se na příklad nesmí věřit, že by vládci mohlo škodit, že je od přírody mstivý. Když je často dobré nechat zavládnout shovívavost a šlechetnost, tak se přece musí v určitých okamžicích vybít jeho hněv strašlivým způsobem. Člověk je věrná podoba Boha a božství neukazuje ve svých dílech méně tvrdosti než milosrdenství. Když jsem rozhodl záhubu mých nepřátel, rozšlapu je tak, že z nich zůstane jen prach. Lidé se mstí jen za malé bezpráví, které jim bylo uděláno, proti velkému bezpráví jsou bezmocní [36]. ( 123 ) To jsem ostatně výslovně vylíčil ve své knize. Vládce má jistě volbu mezi nástroji, které může postavit do služby svého hněvu. Najde vždy soudce, kteří jsou připraveni dát jako oběť své svědomí sloužícímu jeho podnikání, mstě nebo nenávisti. Nemusíte se bát, že se národ jednou vzruší kvůli ranám, které budu rozdávat. Rád by ucítil sílu paže, která ho vede a později nenávidí z přirozeného instinktu každého, kdo se pozvedne nad národ a těší se když bude poražen. Musíte dále myslet na to, jak lehce se zapomíná. Když je doba trestů pryč, nevzpomínají si na ni skoro ani ti, kteří jí byli zasaženi. Tacitus informuje, že v Římě v době pozdní antiky, šly oběti svému potrestání vstříc skoro s jakousi radostí. Rozumíte dobře, že se v moderních dobách o něco takového nejedná. Mravy se staly skutečně mírnými. ( 124 ) Nějaké pronásledování, věznění, pozbytí občanských práv jsou ovšem dnes jenom lehké tresty. Jistě musela být prolévána krev a porušeno mnoho práv, aby bylo dosaženo absolutní Moci; ale - a já to opakuji - všechno bude jednou zapomenuto. Nejmenší projev laskavosti vládce, několik zdvořilostí jeho ministrů nebo jeho úředníků budou přijaty se znamením největší vděčnosti.

Když se nedá zamezit trestání s neoblomnou tvrdostí, je také nutné tou samou odměňovat přesnost. A to nikdy neopomenu. Když někdo mé vládě prokázal službu, tak musí za to ještě ve téhož dne dostat svůj plat. Postavení, vyznamenání, propůjčení nejvyšších hodností musí být určitými etapami životní dráhy těch, kteří získali zásluhy při prosazování mé politiky. V armádě, ve státní správě, ve všech veřejných úřadech bude povyšování měřeno podle více nebo méně dobrého smýšlení a stupně nasazení pro mou vládu. Vy k tomu mlčíte.

Montesquieu: Jen pokračujte.

Machiavelli: Vrátím se ještě jednou k jistým charakterovým chybám, ano dokonce zvláštnostem, o kterých věřím, že je vládce musí mít. Výkon Moci má v sobě něco, co vzbuzuje strach. Ať také může být vládce obratný jak chce, neomylná jeho prozíravost a tvrdá jeho odhodlanost, závisí jeho existence vždy ještě na obrovském riziku. Musí být pověrčivý. ( 125 ) Střezte se uvěřit tomu, že to nebude mít vážné následky. V životě vládce nastávají tak těžké situace, tak závažné okamžiky, že lidská předvídavost zklame. V takových případech se téměř mohou házet kostky o to, co se má udělat. Metoda, kterou bych sledoval sestává z toho, že bych se při určitých konstelacích držel historických dat, přibral pamětní dny, které přinesly štěstí a tento nebo onen odvážný úmysl bych rozhodl onoho šťastného dne, kdy jsem dosáhl vítězství nebo provedl záměr, který šťastně dopadl. ( 126 ) Musím vám říci, že přetvářka má jinou velkou výhodu. Lid o ní ví. Tyto augurské plány často uspějí. Těchto znamení je nutné používat také tehdy, když je úspěch jistý. Národ, který posuzuje jen podle úspěchů, si zvykne věřit, že každý čin vládce stojí psán ve hvězdách a že podnik, který začne v době některé historické hodiny si vynutí štěstí.

Montesquieu: A tím je řečeno to poslední, co máte vyslovit: Jste hráč.

Machiavelli: Ovšem, ale mám přitom neslýchané štěstí. Má ruka je tak jistá, má hlava tak bohatá na nápady, že se štěstí nemůže ode mne odvrátit.

Montesquieu: Jelikož navrhujete svůj vlastní obraz, směl byste mít ještě jiné chyby - podle Vašeho soudu - jiné ctnosti, které si sám prominete.

Machiavelli: Promiňte mi tu smyslnost. Vášeň pro ženy poslouží vážnosti vládce více než si můžete pomyslet. Jindřich IV. děkoval svým výstřednostem za část jeho popularity. Lidé jsou zkrátka takoví, že se jim líbí tento rys na těch, kteří nad nimi vládnou. ( 127 ) Mravní nevázanost byla vždy vášní, dvorským záletnictvím, v němž vladař musí předčit sobě rovné, tak jako když stojí před svými vojáky tváří v tvář nepříteli. Jsou to francouzské myšlenky. Věřím, že se příliš nedotknou vznešeného autora Perských listů. Nechtěl bych si dovolit propadnout nízkým myšlenkám, ale nemohu si odpustit říci Vám, že zřejmý výsledek záletnictví vládce je, že tím získá sympatie celé poloviny svých krásnějších poddaných.

Montesquieu: To zní docela poeticky.

Machiavelli: ( 128 ) Můžeme být vážní i galantní. Sám jste o tom podal důkaz. Nic neslevím ze svého návrhu. Vliv žen na veřejné mínění je značný. Když chce být vládce dobrým politikem, je takřka odsouzen k tomu, přistupovat k milkování i tehdy, když ho to vcelku vzato nebaví. Ale tento případ se přihodí zřídka. Mohu Vás ujistit, že se v mé říši budou velmi málo starat o svobodu když budu následovat pravidlům, která jsem právě postavil. Budou mít vládce, který je silný, výstřední, rytířského smýšlení, obratný ve všech tělesných cvičeních a bude milován. Přísnější lidé na tom nic nezmění. Budou plout s proudem, ano ještě více: samostatné charaktery přijdou do špatné pověsti budou drženi stranou. Nebude se věřit ani na pevnost jejich charakteru ani na jejich nezištnost. Budou platit za nespokojence, kteří jen čekají na to, jak by se dali koupit. Kdybych zde nebo tam nepodporoval nadaného muže, byl by na všech stranách odmítnut, svědomí by se přestupovalo tak lehce jako přes uliční dlažbu. Ale v nejhlubším smyslu bych byl přece vládce přísných mravů. Nepřipustím, aby byly určité hranice přestoupeny.Budu plně respektovat všude ve veřejném životě požadované slušné chování, kde budu pozorovat, že má být zachováno. Špína se na mne nedostane; neboť svalím na jiné všechno, co by vzbudilo nenávist proti činnosti mé vlády. To nejhorší, co by se o mne mohlo říci, že jsem sice dobrý vládce, ale že jsem obklopen zlými lidmi. ( 129 ) Že chci dobro, že je horoucně chci, že je vždy činím, když se mi ukáže. Kdybyste věděl, jak je snadné vládnout absolutisticky. Bez protivenství, bez odporu. Pohodlně je možno uskutečňovat své záměry, je dost času k nápravě chyb. Je možné se bez opozice postarat o štěstí svého národa; neboť to je to, co mám stále na očích. Mohu Vás ujistit, že se v mé říši nebude nikdo nudit. Mysl lidí bude neustále zaměstnána tisíci věcí. ( 130 ) Poskytnu lidu divadlo svými kočáry a nádherou svého dvora, připravím velké obřady, vybuduji zahrady, nabídnu pohostinství králům, přilákám velvyslance z velmi vzdálených zemí. Jednou to bude lomoz války a jindy diplomatické zápletky, o nichž se po celé měsíce bude hovořit. Půjde se ještě dál. Uspokojím samotné mámení svobody. Války pod mou vládou budou vedeny ve jménu svobody lidu a nezávislosti národů a zatímco mi národy budou jásat na mých vítězných taženích, budu tajně šeptat do ucha absolutním králům: Nebojte se, patřím k vám, nosím korunu jako vy a chci ji podržet. Sevřu svobodu do mých paží, ale jen, abych ji potlačil. Jen jedno by mohlo na okamžik zkalit mé štěstí, to by byl ten den, ve kterém by se všude došlo k poznání, že moje politika není čestná, že všechny mé činy spočívají na vypočítavosti.

Montesquieu: A kdo bude tak slepý, že to neuvidí?

Machiavelli: Můj celý národ s výjimkou několika kruhů, o které se nebudu starat. Ostatně jsem v mé největší blízkosti zřídil školu pro vychovávání politiků, která představuje relativně vysokou Moc. Nemáte představu, jak nakažlivý je machiavelismus a jak lehce je možné sledovat jeho učení. Ve všech vládních úřadech budou zaměstnáni muži, kteří nemají žádný nebo velmi málo pevný charakter, praví Machiavelliové malého formátu, kteří jsou prohnaní, umějí se přetvařovat a s neotřesitelnou chladnokrevností lžou. Tak se pravda nedostane nikdy na světlo.

Montesquieu: Když jste si ze mne v této rozmluvě od začátku až do konce tropil legraci, což věřím Machiavelli, tak je tato ironie Váš nejskvostnější výkon.

Montesquieu: Ironie! Jestli tohle míníte, tak se ale velmi mýlíte. Nechápete, že jsem zde mluvil bez okras a že to je strašná Moc pravdy, která dává mým slovům tón, který věříte slyšet.

Montesquieu: Jste hotov.

Machiavelli: Ještě ne.

Montesquieu: Skončete.

Dvacátý pátý dialog

Machiavelli: Budu tak vládnout deset let bez toho, že bych něco změnil na mém jednou daném zákonodárství. Konečný úspěch lze docílit jen za tuto cenu. Nic, ale opravdu nic nesmí být v této době změněno. Víko, kterým je parní kotel uzavřen musí být ze železa a těžký jako olovo. A během této doby se uskutečňuje průběh rozpouštění ducha politických stran. Domníváte se možná, že se národ nebude cítit blaze, že si bude stěžovat. Ale ne! Udělal bych neodpustitelnou chybu, kdyby tomu tak bylo. Když jsou ale pera napjata co nejsilněji, když můj národ utlačuji nejhroznějšími břemeny, potom se bude se říkat: Máme jen vládu, kterou jsme si zasloužili a musíme ji snášet.

Montesquieu: Je opravdu krátkozraké, když to uvádíte jako obhajobu Vaší vlády. ( 131 ) Pokud jste nepochopil, že v těchto slovech je velký zármutek z minulosti. Z těchto slov mluví fatalismus stoika, který Vám ohlašuje den soudu.

Machiavelli: Nepřerušujte mne. Potom přichází hodina, kdy budou pera uvolněna. Dám opět národu některé ze svobod.

Montesquieu: Bylo by tisíckrát lepší, kdybyste Vaše utiskování hnal až k nejzazší hranici. Váš národ Vám odpoví: Jen si nechte, co jste nám vzal.

Machiavelli: Na tom tak poznávám skutečnou nesmiřitelnou nenávist politických stran. Nic na jejich politickém protivníkovi neuznají, vůbec nic, ani dobré skutky.

Montesquieu: Ne, Machiavelli, nechceme mít s Vámi nic společného, vůbec nic! Oběť, která je vedena na popraviště, nevezme od svého kata žádné dobré skutky.

Machiavelli: Co se tohoto týká, jak lehce bych prohlédl tajné myšlenky mých nepřátel. Tito lidé si představují, doufají, že dříve nebo později mě odmrští pod tlak přivedená rozpínavost. To je pomatenost! Poznají mě teprve, až mé dílo dokončím. Čeho je třeba v politice, aby bylo při co největším tlaku omezeno každé nebezpečí explose? Je zapotřebí nepatrný otvor jako ventil. A ten je možné mít. Je jisté, že nedám národu žádné závažné svobody. Ano, tedy nejprve je zapotřebí poznat, až ke kterému stupni se absolutismus stal zvykem. Vsadím se o všechno, že při prvé pověsti o poskytnutí takových svobod se ozvou v mém nejbližším okolí hlasy zděšení. Moji ministři, moji státní radové budou říkat, že dávám kormidlo z ruky, že je všechno ztraceno. ( 132 ) Budou mne zapřísahat, ve jménu blaha státu, ve jménu vlasti, abych tak nečinil. Národ řekne: Co si vlastně myslí? Jeho genius ho opouští. Neutrálové budou říkat: To je mrtvý muž.

Montesquieu: A všichni budou mít pravdu; neboť jeden moderní spisovatel [37] řekl: „Chcete-li lidem uloupit jejich práva, nesmíte to udělat jen na půl.. Co se jim nechá, slouží jim jen tomu, aby opět získali, co se jim vzalo. Ruka, která zůstala volná, osvobodí druhou z jejich pout.“

Machiavelli: To je dobře myšleno. To je velmi pravdivé. Já vím, že se odvažuji velmi daleko. Právě přece vidíte, že jsou proti mně nespravedlní, že miluji svobodu více, než se domnívají. Před krátkou dobou jste se mne zeptal, zdali bych se sám dokázal zapřít, zdali bych se pro mé národy dokázal obětovat, zdali bych po případě uměl sestoupit z trůnu. Zde máte mou odpověď: Dovedu sestoupit z trůnu, ale jen jako mučedník.

Montesquieu: Opravdu jste změkl. Jaké svobody tedy národu vrátíte?

Machiavelli: Dovolím mé zákonodárné komoře, aby přednesla každý rok na novoroční den svá, na mne adresovaná přání.

Montesquieu: A jelikož je Vám převážná většina komory oddána, co byste mohl jiného obdržet než díkuvzdání a důkazy obdivu a úcty?

Machiavelli: Nu ano! Nejsou tyto důkazy něco zcela přirozeného?

Montesquieu: Jsou to všechny svobody?

Machiavelli: Ale tento prvý ústupek je už opravdu významný, ať proti tomu řeknete co chcete. Nezůstanu stát jen přitom. Dnes probíhá v celé Evropě jisté hnutí ( 133 ) proti centralizaci, ne v lidu, ale ve vznešených vrstvách. Budu decentralizovat, to znamená, dám mým guvernérům v provinciích právo, oddělit řadu malých, lokálních záležitostí, které dříve byly závislé na povolení mých ministrů.

Montesquieu: Uděláte tyranii ještě nesnesitelnější tím, když při této reformě nebude brán ohled na obce.

Machiavelli: Zde máme ono neblahé ukvapení, se kterým se všichni ti ženou kupředu, kteří požadují reformy. Na cestě svobody se musí kráčet kupředu opatrnými kroky. Já se ale neomezím na to, co jsem řekl. Poskytnu volnost na poli obchodního života.

Montesquieu: O tom jste už mluvil.

Machiavelli: Protože mi průmysl stále leží na srdci. Nechtěl bych, aby se říkalo, že moje zákonodárství postupuje kvůli mé přehnané nedůvěře proti národu, aby mu zamezilo starat se sám o svou obživu. Z tohoto důvodu předložím komorám zákony, jejichž účelem bude působit proti zákazům formování obchodních společností. ( 134 ) Ostatně tolerantnost mé vlády činí toto opatření zcela neužitečným a protože koneckonců není možné odzbrojit, nic se nebude měnitzákoně, nebude-li to znění redakce. Máme dnes ve sněmovnách poslance, kteří se velmi rádi propůjčí těmto nevinným žertíkům.

Montesquieu: Je to všechno?

Machiavelli: Ano. Neboť je to moc, možná už příliš moc. Ale věřím, že přitom mohu zůstat klidný. Moje armáda je nadšená, moje úřednictvo je věrné a moje trestní zákonodárství pracuje s pravidelností a precizností těch všeho dosahujících a hrozných strojů, které moderní věda vynalezla.

Montesquieu: Takže na tiskových zákonech nezměníte nic?

Machiavelli: Samy by si to nepřály.

Montesquieu: Také nic na zákonech týkajících se správy obcí?

Machiavelli: Jak by to bylo možné?

Montesquieu: Také ne na Vašem systému ovlivňování lidového hlasování?

Machiavelli: Ne.

Montesquieu: Také ne na organizaci senátu, na zákonodárných sborech, na Vašem systému vnitřní- a Vašem systému zahraniční politiky, na Vašem národohospodářství, na Vašem finančnictví?

Machiavelli: Změním pouze to, co jsem Vám řekl. Aby to bylo řečeno zřetelněji: Vystupuji z údobí terorismu a vydávám se na cestu tolerance. Mohu to udělat bez nebezpečí. Mohl bych dokonce vrátit národu opravdové svobody, neboť by musel být ztracen veškerý smysl pro politiku, kdyby se nedalo rozeznat, že už v předpokládaném čase mé zákonodárství nepřineslo všechny své plody. Dosáhl jsem cíle, který jsem Vám ukázal. Charakter národa se změnil. Ulehčení, která jsem poskytl, byla pro mne jen mírou, kterou jsem měřil velikost mého úspěchu. Všechno je nyní vykonáno, všechno je dokončeno. Odpor je už nemožný. ( 135 ) Už není žádné úskalí, není už vůbec nic. A zároveň nic neučiním. Tak vypadá pravda v praxi.

Montesquieu: Skončete rychle, Machiavelli ! Ať se stane aby Vás můj stín už nikdy nepotkal a ať aby Bůh do posledního puntíku vymazal z mé paměti všechno, co jsem slyšel.

Machiavelli: Buďte opatrný, Montesquieu. Dříve než nyní začínající minuta zapadne do věčnosti, budete za mnou ve strachu běhat a vzpomínka na tuto rozpravu bude Vaši duši věčně soužit…

Montesquieu: Mluvte.

Machiavelli: Vraťme se tedy k věci. Udělal jsem všechno, co jste slyšel. Tímto ústupkem liberálnímu duchu mé doby jsem odzbrojil politické strany i s jejich nenávistí.

Montesquieu: Nenecháte tedy padnout tuto masku pokrytectví, kterou jste se obsloužil, abyste se mohl dopouštět zločinů, které ještě nebyly popsány v žádné lidské řeči. Vy tedy chcete, abych vystoupil z věčné noci a bojoval proti Vám. Ale, Machiavelli ! Vy sám jste ještě lidi nenaučil lidstvo tak hluboce ponížit! Ještě jste lidi nesvedl k tomu, aby jednali proti svém svědomí, nepřišel jste ještě na myšlenku, udělat z lidské duše hromadu špíny, ve které božský Stvořitel nepozná nic ze svého věrného obrazu.

Machiavelli: To je velmi správné, byl jsem tím ještě překonán.

Montesquieu: Koukejte, abyste zmizel. Nepokračujte ani okamžik dál v této rozmluvě.

Machiavelli: Budu hotov dříve než stíny, které se tu dole tlačí a přibližují, dosáhnou tu temnou rokli, která nás od nich dělí. Ještě dříve než tam dojdou, mě už nikdy neuvidíte a budete mě marně volat.

Montesquieu: Tak nyní končíte Vaši řeč. To má být trestem za nerozvážnost, kterou jsem udělal, když jsem se propůjčil k této hanebné slovní půtce.

Machiavelli: Ó ty svobodo! Jakoužto silou jsi držena jednotlivými dušemi, zatímco celý národ tebou pohrdá nebo se nechá nad její ztrátou utěšit několika pošetilými kousky. Nechte mne Vám k tomu vyprávět zcela krátkou povídku: Dion vypravuje, že se římský národ rozhněval na Augusta, neboť některé zákony, které vydal byly příliš tvrdé, že se ale nespokojenost uklidnila, když nechal přijít nazpět komedianta Pyladese, kterého revolucionáři vyhnali z města. To je moje povídka. A nyní konec, kterým z ní autor bere poučení; neboť zde cituji autora. Říká k tomu:

„Takový národ se cítil mnohem více tyranizován tím, že mu byl vyhnán jeho taškář, než tím, že mu byla vzata všechna jeho práva.“

Montesquieu: To mě málo zajímá.

Machiavelli: Poznejte nyní sám sebe, Vy jste to byl. Nemohu za to, když tu okolo sebe vidím jen bídně smýšlející lidi. Komedianti budou dále existovat i také za mé vlády a museli by se opravdu špatně chovat, kdybych se měl rozhodnout, abych je vyhodil.

Montesquieu: Nevím, jestli jste má slova přesně opakoval; ale teď Vám přinesu citát, za který se mohu zaručit:

„Charakter vládce přináší pro svobodu národa tolik jako stejně přinášejí zákony. Může, jako Vy, udělat z lidí zvířata a ze zvířat lidi. Miluje-li svobodné duše, bude mít poddané, miluje-li podlé povahy, bude mít otroky.“[38]

To je moje odpověď. A kdybych měl dnes k tomuto citátu něco přidat, tak by to bylo toto:

( 136 ) Jestliže se slušnost vyžene od dvorů, jestliže se tu beze studu usadí korupce a zkaženost, přece jen nepronikne dál než do srdcí těch, kteří jsou v blízkosti špatnému vladaři. Láska ke ctnosti žije dále v srdcích národa a její Moc je tak velká, že je jen zapotřebí, aby zlý vládce jen zmizel a tak aby se vrátila v samé podstatě věci ležící síla počestnosti společně se svobodou do činnosti vlády.“

Machiavelli: To je velmi hezky řečeno a velmi jednoduše formulováno. Jenže nemáte s tím, co jste tu řekl žádné štěstí a sice proto ne, jelikož jsem sám ve hlavách a srdcích mých národů personifikovaná ctnost. ( 137 ) A ještě víc, jsem zosobněním svobody, slyšíte? Stejně tak jako ztělesňuji revoluci, pokrok, moderního ducha, vše to, co je konečně nejlepší v podstatě moderní civilizace. Netvrdím, že jsem vážen, že jsem milován, ale tvrdím, že jsem ctěn, že mne národ skoro zbožňuje, že kdybych chtěl, mohl bych si nechat zřídit oltáře; neboť osud mi daroval - a to si musíte ujasnit - nadání, které působí na masy. Ve Vaší zemi byla Ludvíku XVI. uťata hlava, který chtěl pro svůj národ jen to nejlepší, který to chtěl v plné upřímnosti, s celou vroucností své opravdu čestné duše a několik let předtím se stavěly Ludvíku XIV. oltáře, který se o národ staral méně než o svou nejnepatrnější maitressu, který by byl nechal při nejmenší příležitosti střílet do mas, zatímco sám hrál s Lauzunem hru v kostky. Ale já jsem podle lidového hlasování, na kterém se zakládá moje Moc, ještě víc než Ludvík XIV. ( 138 ) Jsem Washingtonem, jsem Jindřichem IV., jsem svatým Ludvíkem, Karlem Moudrým, vybírám nejlepší krále, abych Vám učinil čest. Jsem současně králem Egypta a Asie; jsem faraónem, jsem Cyrem, jsem Alexandrem, jsem Sardanapalem. Srdce národa tluče rychleji, když jdu kolem. Národ za mnou běhá jako zmámený. Je se mnou provozováno modlářství. Otec mě ukazuje svému synovi, matka volá ve svých modlitbách mé jméno, mladá dívka ke mně vzhlíží, vzdychá přitom a myslí, že kdyby na ni náhodou padl můj pohled mohla by možná jednou odpočívat v mém lůžku. Bude-li nešťastný člověk utlačován, tak řekne: Kdyby to tak věděl král. ( 139 ) Nikdo se ostatně ke mně nepřiblíží, pokud by neměl v rukou mnoho zlata. Lidé v mém okolí jsou ovšem nemilosrdní, suroví, stojí často za to, aby se jim natlouklo, ale to musí také tak být. Jejich nenávistný, opovrženíhodný charakter, jejich nízké chtíče, jejich přehmaty, jejich ohavná hýřivost, jejich špinavá nenasytnost stojí v protikladu k mé mírné bytosti, k mým jednoduchým zvyklostem, mé bezmezné velkorysosti. Říkám Vám, koří se mi jako bohu.( 140 ) Za krupobití, v nouzi, za požárů přispěchám na pomoc, obyvatelstvo se mi vrhá k nohám, na rukou by mne vyneslo do nebe, kdyby mělo od Boha křídla.

Montesquieu: Což by Vám nebránilo, rozehnat je při nejmenším znamení odporu pomocí kulometů.

Machiavelli: To je správné. Ale neexistuje zkrátka žádná láska beze strachu.

Montesquieu: Je nyní tento ohavný sen už u konce?

Machiavelli: Sen? Ó ne, Montesquieu! Budete ještě dlouho bědovat. Roztrhejte Vašeho „Ducha zákonů“, proste Boha, aby Vám ve svém nebi daroval zapomenutí; neboť nyní přijde strašná pravda, kterou jste už asi trochu tušil. To vše, co jsem Vám říkal není vysněno.

Montesquieu: Co tím chcete říci?

Machiavelli: To, co jsem Vám popisoval, všechny tyto příšerné věci, od kterých se náš duch odvrací, toto dílo, které by jen sám Satan mohl vykonat, to všechno je provedeno, to všechno existuje, to všechno prospívá za plného slunečního světla, teď, v tuto hodinu na místě tohoto světa, které jsme opustili.

Montesquieu: Kde?

Machiavelli: Ne, to nemohu říci. Znamenalo by to nechat Vás zemřít druhou smrtí.

Montesquieu: Ale mluvte přece, pro lásku Boží!

Machiavelli: Nyní tedy…

Montesquieu: Co?

Machiavelli: Moje hodina uplynula.! Nevidíte, jak mne bouře odnáší!

Montesquieu: Machiavel!

Machiavelli: Vidíte stíny, kteří letí těsně okolo Vás a přikrývají si oči? Poznáváte je opět? To jsou Vaši hrdinové svobody, které Vám celý svět záviděl. Nyní požadují od Boha svou vlast nazpět. . .

Montesquieu: Věčný Bože a to jsi připustil! . . .

Literatura, doplňky a vysvětlivky.

[1] Joly je ve Francii velmi rozšířené jméno. „Grande Enzyklopédie“ přináší pod heslem Maurice Joly následující údaje: „Joly (Maurice), francouzský spisovatel, narozený v Lons-le-Saunier v roce 1821, zemřel v Paříži 16. července 1878. Advokát na pařížské advokatuře, sekretář princezny Mathildy (sestřenice Napoleona III., dcery Jérôme Bonaparte, bývalého vestfálského krále a jeho manželky Kateřiny Virtemberské), uveřejnil jeden z nejprudších pamfletů proti císařství: „Dialogue aux enfers entre Machiavelli et Montesquieu“ (Bruxelles, 1864, in-12), začež byl, pomineme-li skutečnost, že se stal velmi známým, odsouzen k patnáctiměsíčnímu vězení a 200 frankům pokuty. Joly se stal na konci císařství jedním z nejhorlivějších a nejvíce poslouchaných řečníků na veřejných schůzích, a po 4. září (1871) zkusil dostat místo v nové vládě. Nepodařilo se. Stal se spolupracovníkem u „Liberté“ a různých dalších novin, do kterých psal články proti republikánské levici. Nakonec skončil svůj život sebevraždou.“ Doplňme, že po několikrát přerušené návštěvě školy pracoval nejprve několik let jako expedient na ministerstvu v Paříži. Připuštění k advokacii obdržel roku 1858 a svůj „Dialog“ nechal v Bruselu vydat pod anonymním označením „Současník“. To mu vyneslo nejen už citované vězení a pokutu, ale i duely s kolegy, procesy s novinami, politické hádky a konec kariéry. Následovala chudoba, hořkost a nemoc, které ho dovedly až k jeho smutnému konci.

[2] V období renesance se začaly prosazovat negativní jevy, z nichž byl snad nejzávažnější pokles křesťanského myšlení a morálky i u řadových členů společnosti. Způsob života se začal řídit pouze vědou, technikou a politikou. Touha po Moci byla povýšena na vládnoucí princip. Jedním z nejznámějších analytiků tohoto negativního způsobu myšlení byl Florentinec Niccolo Machiavelli (1469-1527), zde jeden z diskutujících partnerů v Jolyho „Dialogu“. Dokázal, že politický způsob jednání nesouhlasí se zákony morálky a náboženství a ve své knize „Il Principe“ („Vladař“, německé vydání Kröner Verlag, 1955), formuloval zásady a démonii Moci. Člověk není podle jeho mínění jako u antických spisovatelů „homo sapiens“, rozumné stvoření s vrozeným smyslem pro spravedlnost, ale tvor, od kterého „lze očekávat jen špatné, když ho nikdo nenutí k dobrému“. Kniha „Il principe“ byla poprvé vytištěna v roce 1532. Roku 1557 byla za papeže Pavla IV.(1555-1559) dána církevní komisí na index a papežův dekret byl definitivně potvrzen roku 1564 Tridentským koncilem. Podle názorů některých kritiků zničil Macchiavelli svou analýzou nejen umění vedení státu, ale i pojem zdravé lidské morálky. Jeho jméno se stalo synonymem budoucího úspěchu Zla, bezohledného boje o získání Moci. Je zřejmé, že Machiavelliho názory vznikly na základě pozorování metod tehdejší politické praxe a přehnané koncentrace Moci v rukou církve i nejvyšších feudálů. S tím související omezení vlivu a práv nejen nižší, ale i vysoké šlechty si tyto kruhy přirozeně uvědomovaly a takový stav nelibě nesly. Otevřený odpor proti staletími konsolidované Moci byl zpočátku nemožný, ale jádro věštící změnu v budoucí vývojové etapě lidské společnosti bylo však zaseto.

[3] V údobí Francouzské revoluce existovaly vedle sebe dvě „…nejvyšší myšlenky té doby…“ (Montesquieu, Rousseau), ale nebylo jasné, která z nich se v budoucím politickém systému prosadí. Významnou roli přitom zahrály mocenské úvahy vycházející z lóží svobodných zednářů. Navíc se křížily zájmy šlechty s představami měšťanů i řadových občanů, pro které byl politický systém šlechtou plánované konstituční monarchie nepřijatelný. Zájmy bohatých vrstev a aristokracie nakonec prosadil významný svobodný zednář a francouzský filozoficko-politický spisovatel Charles de Secondat, baron de la Bréde et de Montesquieu, (nar. 18. 1. 1689, zámek La Bréde u Bordeaux; zemřel v Paříži 10. 2. 1755), v Jolyho knize druhý z diskutujících partnerů. Po humanistických a právnických studiích 1714 pracoval jako parlamentní rada; 1716-1726 prezident senátu v Bordeaux. Jak zdůrazňuje „Internacionální lexikon zednářů“ (nakl. Amalthea, Vídeň), uplatnil se silně při rozšiřování vlivu zednářské organizace ve Francii. Montesquieu byl jako starý člen anglické lóže společně s anglickým vévodou z Richmondu (původním jménem Karl Lennox, angl. Velmistr od roku 1724) a Johnem Theopilus Desaguliersem (člen několika anglických lóží) roku 1735 spoluzakladatelem prvé pařížské lóže v rue de Bussy. Při posuzování myšlenek barona Montesquieu je třeba připomenout skutečnost, že jejich vliv působí dodnes na společenský život velké části Evropy. Zkušenosti bohužel nejednou potvrdily, že významní svobodní zednáři často plní v prvé řadě úkoly, které jim dala jejich organizace a teprve potom přicházejí na řadu zájmy národa, ve kterém žijí. Podle anglického vzoru navrhovaný systém konstituční monarchie rozdělil baron Montesquieu ve svém hlavním díle „De l´esprit des Lois“ ( 1748, „Duch zákonů“) absolutní Moc krále na tři části, jejichž pravomoci měly zůstat podle jeho představ na sobě nezávislé. Jednalo se o Moc zákonodárnou (legislativu), policejní (exekutivu) a soudní (judikativu) a aby občané nemohli okamžitě zasahovat proti nepřijatelným rozhodnutím státních orgánů, omezil práva emancipovaného občana a voliče formou „zastupitelské“ demokracie. Doplňme ještě, že takovouto nedostatečnou kontrolu činnosti vlády a parlamentu volbou jejích členů pouze jednou za několik let, tento „anglický princip“ reprezentace lidu tehdejší Montesquieův filozofický protivník J. J. Rousseau důrazně odmítl jako nesvobodu svým prohlášením:

„Každý zákon, který národ sám nepotvrdil je neplatný; není zákonem. Anglický národ věří, že je svobodný, ale mýlí se. Je svobodný jen v době volby členů parlamentu. Jakmile jsou tito zvoleni, je otrok, není nic“.

[4] Montesquieu „Lettres Persanes“ (1721, 2. díly, rozšířeny 1754, česky: „Dopisy Peršanů“). Autor získal touto knihou značný ohlas. Jedná se o sarkastické, zpola románové zobrazení francouzských a evropských poměrů formou fiktivní korespondence dvou Peršanů.

[5] Montesquieu „Duch zákonů“, III. kniha, 9. kapitola

[6] „Ex eodem jure, sive ex eodem fonte, sive ex eodem principio.“ Česky: „ze stejného práva, ze stejného pramene, stejného původu“

[7] Montesquieu „Duch zákonů“, IX. kniha, 16. kapitola

[8] Volební census je právo, které odporuje zásadě všeobecnosti a rovnosti ve volbách tím, že váže volební právo nebo váhu odevzdaných hlasů na velikost majetku voliče nebo na výši jím odvedených daní. Volební census platil i v četných evropských státech od 17. až do 19. století. Jeho princip spočívá na antické a v Římě prosazené myšlence, že rozsah majetku nebo výše odvedených daní má být rozhodujícím měřítkem pro politická práva občana.

[9] J. J. Rousseau „Contract social“

[10] Ve III. knize „Ducha zákonů“ předložil Montesquieu principy státních forem. Princip demokracie je politická čistota, která sestává z úcty k zákonu a lásce k vlasti; princip monarchie je čest, despotismu strach.

[11] „petitio principii“, česky: „požadavek vládce“

[12] Montesquieu zde zřejmě míní Josepha de Maistre, jehož jméno objevuje i v dalším textu.

[13] Montesquieu „Duch zákonů“, XXXI. kniha, 4. kapitola

[14] Macchiavelli „Vládce“, kapitola XVII

[15] Montesquieu „Duch zákonů“, XIX. kniha, 5. kapitola

[16] Macchiavelli „Vládce“, VII. kapitola

[17] např. Solon, athénský zákonodárce a básník, (640 (?) až 559 př. Kr.

[18] Montesquieu „Duch zákonů“, XI. kniha, 3. kapitola. Viz též J. J. Rousseau pozn. [3]

[19] „sic volo, sic jubeo“, česky: Tak „jak chci, tak poroučím“

[20] v originále „iuris prudentia“ - „ius“, „iuris“ právo; „prudentia“, chytrost, věda. česky: právní věda.

[21] Montesquieu „Duch zákonů“, II. kniha, 2. kapitola

[22] Montesquieu „Duch zákonů“, XXIV. kniha, 1. kapitola a následující.

[23] Montesquieu „Duch zákonů“, XXV. kniha, 12. kapitola.

[24] Montesquieu „Duch zákonů“, VI. kniha, 5. kapitola

[25] „Cabinet noir“ (černý kabinet) bylo Ludvíkem XIV. zřízené a v tajnosti udržované oddělení pošty, kde byly na základě státního nařízení otevírány dopisy a porušováno listovní tajemství.

[26] „Habeas corpus act“, (lat. habeas corpus „ty máš tělo“), základní anglický zákon z roku 1679 na ochranu osobní svobody, podle něhož žádný anglický poddaný nesměl být vzat a držen ve vazbě bez přezkoušení a nařízení soudce. Mimo toho byl jím upraven způsob vzetí do vazby. Zákon vznikl jako reakce na svévolná zatýkání za vlády Karla II. a rozšířil práva osobní svobody, které byly garantovány v „Magna Charta Libertatum“ (1215) a v „Listině práv“ (1628). Omezená pozastavení těchto garancí byla přípustná rozhodnutím parlamentu jen při ohrožení veřejné bezpečnosti.

[27] Montesquieu „Duch zákonů“, XIII. kniha, 80. kapitola

[28] Macchiavelli „Vládce“, kapitola 16.

[29] Zákon dvanácti desek, lat. „lex duodecim tabularum“ je nejstarší známé římské zákonodárné dílo z let okolo 451/450 př. Kr. vytvořený desetičlennou - „decemviri“- skupinou úřednického nebo kněžského kolegia. Zákon zůstal až do časného císařství podkladem římského občanského práva - „ius civile“, obráží právo starorolnické společnosti a obsahuje mezi jiným též pravidla civilního procesu a exekuce, rodinného a dědického práva, sousedského a majetkového práva a rovněž privátní právo týkající se přečinů a poklesků.

[30] Dnes existuje „moderní“ ale pro normálního smrtelníka neuvěřitelný způsob „dělání peněz z ničeho“. Podle dosud dosažených výsledků je možné ho označit jako „vyšší princip dolarového imperialismu“, neboť umožňuje finanční „využívání“ i řady ekonomicky silně vyvinutých států. Pro tento účel byl v USA prosazen potřebný zákon v roce 1913. Výchozí bod vysvětlující nový pojem přináší německý „Lexikon Brockhaus“. Označuje základní princip „dolarového imperalismu“ jako v souvislosti s klasickou teorií imperialismu používané heslo. V praxi dodnes využívají USA svou hospodářskou přesilu, podobně jako dříve evropské koloniální mocnosti, aby pomocí tzv. dolarové diplomacie udržovaly v ekonomické nebo politické závislosti hospodářsky nevyvinuté, rozvojové země (jako příklad jsou uváděny jihoamerické „banánové republiky“) a sice buď přímo využíváním poskytované zbrojní - a vývojové pomoci nebo nepřímo opanováním trhu a průmyslu a propojením s místní oligarchií.

Při analyzování politicko-ekonomické činnosti USA nelze opomenout, že jejich činnost byla už od samého počátku založení státu podporována převahou americké zbrojní techniky nad pouhými luky a šípy ozbrojenými Indiány, kterým bylo posléze vzato právo rozhodování v jejich prastaré vlasti. Historické výsledky proto varují všechny představitele odpovědné za udržení samostatnosti států dnešní Evropy.

Popis současného prosazování a zajištění účinnosti „vyššího principu dolarového imperialismu“ je obšírnější. Detailně bude zveřejněn v dalším pokračování „Zprávy a aroganci Moci“.

[31] „pari“ z italštiny; lat. „par“ - stejný. Výraz používanýbankovnictví a na burse. Nominální hodnota - „al pari“. Pari-emise je emise cenných papírů, které byly vydány v nominální hodnotě.

[32] Pretoriáni, pretoriánská garda (lat. praetorie cohortes) od 2. století před Kr. garda římských vojevůdců, od Augusta tělesná stráž císaře, sestávající nejdříve z devíti, později občas i z deseti, dvanácti nebo šestnácti kohort (infanterie a kavalerie). Původně podléhali jen velení císaře, později dvěma pretoriánským prefektům (lat. praefecti praetorio). Od roku 23 po Kr. byli pretoriáni kasernováni v Římě.

[33] Montesquieu „Duch zákonů“, XXV. kniha, 9. kapitola

[34] Macchiavelli „Vládce“, 9. kapitola.

[35] Macchiavelli „Vládce“, kapitola 14.

[36] Macchiavelli „Vládce“, kapitola 3.

[37] Benjamin Constant, celým jménem Henri Benjamin Constant de Rebecque ( * 25. 10. 1767, Lausanne - + 8. 12. 1830, Paris) původem ze švýcarské rodiny hugenotů, studoval v Anglii a Německu, komorník na dvoře v Braunschweigu. Nadšen revolucí se stal roku 1794 Francouzem, měl od roku 1799 křeslo v Tribunátu, ze kterého byl 1802 vyloučen a Napoleonem vypovězen, cestoval s madame de Staël, žil ve Weimaru, později v Coppet u Ženevského jezera, a od roku 1816 opět v Paříži. Stal se poslancem liberální opozice, 1830 státním radou. Ve svých pracích se zasazoval pro konstituční monarchii podle anglického vzoru a byl významným teoretikem politického liberalismu.

[38] Montesquieu „Duch zákonů“, XII. kniha, 17. kapitola

Přechod na domovskou stránku