PODĚKOVÁNÍ
Myšlenka této knihy pochází od Colina Robinsona z organizace Verso. Roane Carey zformoval mou úvahu do logického celku. Ve všech stadiích při vzniku této knihy mi pomáhali Noam Chomsky a Shifra Stern. Jennifer Loewensteinová and Eva Schweitzerová se vyjadřovali k různým konceptům. Rudolph Baldeo se o knihu zasloužil osobní podporou a povzbuzením. Jsem jim za to všem zavázán. Pokouším se na těchto stránkách naplnit odkaz svých rodičů. Proto knihu věnuji svým dvěma synům, Richardovi a Henrymu, a mému vnukovi Davidovi.
ÚVOD
Tato kniha je jednak rozborem, jednak obžalobou průmyslu holocaustu. Na následujících stránkách dokáži, že "Holocaust" je ideologickou representací nacistického holocaustu.
1 Stejně jako většina ideologií, má tato representace slabou, jestli vůbec nějakou, spojitost s realitou. Holocaust není libovolná, ale spíše vnitřně koherentní konstrukce. Jeho ústřední dogmata mají závažný politický a třídní obsah. Skutečně, prokázalo se, že Holocaust je nezanedbatelnou ideologickou zbraní. Jeho rozšířením si jedna s nejstrašnějších vojenských sil na základě hrůzného porušování lidských práv přisvojila roli "vítězného" státu a nejúspěšnější etnická skupina ve Spojených státech tak získala postavení vítěze. Z tohoto postavení pro ní vyplývají značné výhody - zvláště se stala imunní ke kritice, ať už je jakkoliv oprávněná. A využívání této imunity, mohu dodat, se nevyhnul morální úpadek, který ji obvykle doprovází. Z tohoto pohledu, výklad oficiálního interpreta Holocaustu Elieho Wiesela není náhodný. Prostě nedosáhl tohoto svého postavení na základě svých humanitárních závazků nebo literárního talentu.2 Wiesel hraje tuto vůdčí roli spíše proto, že spolehlivě vyjadřuje a podporuje základní dogmata Holocaustu.Počátečním popudem k napsání této knihy byla seminární práce Petera Novicka The Holocaust in American Life (Holocaust v americkém životě), kterou jsem recenzoval pro British literary journal.
3 Na těchto stránkách je rozšířen kritický dialog, který jsem zahájil s Novickem; proto je zde tolik odkazů na jeho studii. Spíše jako snůška provokativních připomínek než jako soustavná kritika, patří The Holocaust in American Life k starobylé americké tradici skandalizování. Stejně jako většina skandalizátorů se Novick soustřeďuje pouze na ty nejkřiklavější případy zneužívání. Nehledě na to, jak je sžíravý a osvěžující, The Holocaust in American Life není radikální kritikou. Základní předpoklady zůstávají nedotčeny. Kniha není ani banální ani kacířská a je zaměřena ke kontroverznímu extrému hlavního politického spektra. Lze předpokládat, že způsobila mnoho, i když rozličných, reakcí v amerických mediích.Novickovou ústřední analytickou kategorií je "paměť". V současnosti je určitě "paměť" tím nejnapadnutelnějším pojmem z dlouhodobého hlediska. S povinnou poklonou Mauricovi Halbwachsovi se Novick snaží demonstrovat, jak "současné koncepce" ovlivňují "paměť Holocaustu". Kdysi nekonformní intelektuálové používali takové silné politické kategorie jako jsou na jedné straně "velmoci" a "zájmy" a na druhé straně "ideologie". Dnes všichni používají uhlazený odpolitizovaný jazyk "znepokojení" a "paměti". Přesto Novick uvádí důkaz, že paměť Holocaustu je ideologickou konstrukcí nezadatelného práva. Je-li jednou formulována, je podle Novicka paměť Holocaustu "spíše častěji" libovolná. Argumentuje, že formulace není většinou volena na základě "kalkulace výhod a nevýhod" ale spíše "aniž jsou promýšleny . . . důsledky".
4 Některé důkazy připouštějí opačný závěr.Můj původní zájem o holocaust byl ryze osobní. Můj otec a moje matka oba přežili varšavské ghetto a nacistické koncentrační tábory. Kromě mých rodičů, všichni členové rodiny z obou stran byli vyhlazeni nacisty. Mými prvými dojmy, tak řečeno, souvisejícími s nacistickým holocaustem, je moje matka přilepená na televizní obrazovku a sledující proces s Adolfem Eichmanem (1961) když jsem přišel ze školy. Ačkoliv byli osvobozeni z táborů pouze 16 let před procesem, oddělovala v mé mysli nepřekonatelná propast rodiče jak jsem je znal od tohoto. Fotografie rodiny mé matky visela na stěně obývacího pokoje. (Nikdo z rodiny mého otce nepřežil válku). Nikdy jsem nedokázal zcela pochopit mé spojení s nimi, natož pochopit co se stalo. Byly to sestry mé matky, bratři a rodiče, ne mé tety, strýčkové nebo dědové. Pamatuji se, jak jsem jako dítě četl The Wall Johna Urise a Mila 18 Leona Urise, obojí fikce z varšavského ghetta. (Stále si vzpomínám na mou matku, začtenou do The Wall, jak přejela svou zastávku metra cestou do práce). Ať se snažím jak chci, nemohu alespoň na chvilku udělat ten myšlenkový skok, který by spojoval mé rodiče a jejich obyčejný život s minulostí. Opravdu, nemohu.
Důležitější je ovšem jiná věc. Kromě tohoto současného pohledu si nevzpomínám, že by nacistický holocaust nějak ovlivnil mé dětství. Hlavním důvodem bylo, že nikdo kromě mé rodiny se nestaral o to, co se stalo. Okruh mých dětských přátel mnoho četl a vášnivě debatoval o současných událostech. Přesto si opravdu nevzpomínám, že by mi můj jediný přítel (nebo rodiče mého přítele) položil otázku o tom, co má matka a můj otec přežili. To nebylo zdvořilé mlčení. To byla jednoduše lhostejnost. V tomto světle nemůžeme jinak než být skeptičtí k výlevům bolesti v příštích desetiletích, když už byl průmysl Holocaustu pevně ustaven.
Někdy si myslím, že objev nacistického holocaustu americkými Židy byl horší než kdyby byl zapomenut. Pravda, moji rodiče se uchýlili do soukromí; jimi prožité utrpení nebylo veřejně uznáno. Ale nebylo to lepší, než hrubé zneužívání židovského mučednictví? Než se stal nacistický holocaust Holocaustem, bylo o něm publikováno jen pár odborných studií, jako The Destruction of the European Jews (Destrukce evropských Židů) Raula Hilberga a pamětí, jako Man's Search for Meaning (Lidské hledání významu) Viktora Frankla a Prisoners of Fear (Vězni strachu) Elly Lingens-Reinerové.
5 Ale tato malá sbírka skvostů je lepší než plné police výtvorů, které dnes leží vknihovnách a knižních obchodech.Oba moji rodiče, přestože denně prožívali tuto minulost až do své smrti, ztratili ke konci svých životů zájem o Holocaust jako o veřejné představení. Jeden z celoživotních přátel mého otce a bývalý spoluvězeň z Auschwitzu, zdánlivě nezkorumpovatelný levicová idealista, z principu odmítl německou kompenzaci po válce. Nakonec se stal ředitelem izraelského Muzea Holocaustu, Yad Vashem. Můj otec zdráhavě a s velkým zklamáním nakonec připustil, že i tento muž byl zkorumpován Holocaustovým průmyslem a upravil své názory pro moc a zisk. Když po své spuštění nabýval Holocaustový průmysl stále absurdnější formy, moje matka ráda citovala (úmyslně ironicky) výrok Henryho Forda "historie jsou kecy". Pohádky o "těch, kteří přežili holocaust" - o všech vězních koncentračních táborů, samých hrdinů odboje - byly zvláštním zdrojem ironické zábavy u nás doma. Dávno předtím John Stuart Mill zjistil, že pravdy, které nelze kdykoliv prověřit, "ztrácejí svou přesvědčivost, pokud jsou zveličovány až ke lži".
Moji rodiče se často divili, proč se stávám tak rozhořčeným kvůli falsifikaci a zneužití nacistické genocidy. Nejobvyklejší odpovědí bylo, že byla použita k ospravedlnění zločinné politiky izraelského státu a americké podpory této politiky. Je tu rovněž osobní motiv. Velice dbám o zapamatování persekuce své rodiny. Současná kampaň Holocaustového průmyslu vyždímat peníze z Evropy ve jménu "ubohých obětí holocaustu" je popřením vysoké morální úrovně jejich mučednictví na úroveň kasina v Monte Carlu. Bez ohledu na tyto záležitosti se ovšem domnívám, že je důležité zachovat - a bojovat za to - integritu historického záznamu. Na posledních stránkách této knihy navrhnu, abychom se studiem nacistického holocaustu nenaučili jenom něco o Němcích nebo nežidech, ale o nás všech. Dále si myslím, že při opravdovým studiu nacistického holocaustu, musí být redukována jeho fyzická dimenze a jeho morální dimenze musí být zdůrazněna. Příliš mnoho soukromých i veřejných prostředků bylo vloženo do památníků nacistické genocidy. Většina z nich je bezúčelná jako hold ne židovskému utrpení, ale židovské expanzi.. Je čas otevřít svá srdce utrpení zbytku lidstva. Taková bylo hlavní poučení, které mi poskytla moje matka. Již nikdy jsem ji neslyšel říkat: nesrovnávej. Moje matka vždy srovnávala. Historické rozlišení je nepochybně nutné. Ale dělat morální rozdíl mezi "naším" a "jejich" je samo o sobě morální kotrmelec. "Nemůžeš porovnávat jakékoliv dva ubohé lidi", říkal Platon, "a říkat, že jeden z nich je šťastnější". Tváří v tvář utrpení Afro-Američanů, Vietnamců a Pákistánců platí krédo mé matky: oni všichni jsou obětí holocaustu.
Norman G. Finkelstein
Duben 2000
New York City
Footnotes
V tomto textu označuje nacistický holocaust skutečnou historickou událost, zatímco Holocaust představuje jeho ideologickou representaci. Ke studiu Wiesellova ostudného protokolu obrany ve prospěch Izraele, viz Norman G. Einkelstein a Ruth Bettina Birn, A Nation on Trial: The Goldhagen Thesis and Historical Truth (New York 1998), 1983, 1990. Jeho vyjádření kdekoliv jinde není lepší. Ve svých nových pamětech, And the Sea Is Never FuR (New York 1999), Wiesel nabízí toto neuvěřitelné vysvětlení svého mlčení o utrpení Palestinců: "Navzdory značnému tlaku jsem odmítl veřejné vyjádření ve věci izraelsko - arabského konfliktu" (125). Ve svém jemně detailním přehledu literatury o Holocaustu, literární kritik Irving Howe zmiňuje Wieselovo význačné dílo v jednom samostatném odstavci nesmělou chválou, že "první kniha Ebe Wiesela, Night, (noc) [je] napsána jednoduše a bez řečnického nadání." "Nebylo tam ke čtení nic jiného než Noc," souhlasí literární kritik Alfred Kazin. "Ebe je sám jediným hercem. Popsal sám sebe jako 'lektora utrpení.'" (Irving Howe, "writing and the Holocaust,"New Republic [27 October 1961; Alfred Kazin, A Lifetime Earning in Every Moment [New York 19961, 179) New York: 1999. Norman Einkelstein, "Uses of the Holocaust," in London Review of Book (6 January 2000). Novick, The Holocaust, 3 - 6. Raul Hilberg, The Destruction of the European Jews (New York: 1961). Viktor Frankl, Man's Search for Meaning (New York 19Sg). Ella Lingens-Reiner, Prisoners of Fear (London 1948).
