Kapitola 3

DVOJÍ VYDĚRAČSTVÍ

Termín "veterán Holocaustu"1a byl původně určen pro ty, kdo utrpěli jedinečné trauma židovských ghet, koncentračních táborů a otrockých pracovních táborů, často jednoho po druhém. Počet těchto veteránů byl ke konci války někde kolem 100 000.1 Počet žijících veteránů nemůže být v současnosti vyšší než čtvrtina tohoto původního počtu. Protože přežití koncentráků se stalo korunou mučednictví, mnoho Židů kteří strávili válku kdekoliv jinde se pokládají za veterány koncentráků. Jiný silný motive k takové chybné interpretaci je ovšem materiální. Poválečná německá vláda poskytovala náhradu Židům, kteří byli v ghetech nebo koncentračních táborech. Mnoho Židů si upravilo svou minulost tak, aby vyhověli tomuto požadavku.2 "Jestli každý kdo si nárokuje označení veterán je někdo," obvykle zdůrazňovala má matka, "koho Hitler zabíjel?"

A opravdu, mnoho badatelů zpochybňuje spolehlivost svědectví veteránů. "Vysoké procento chyb, které jsem našel při své práci", připomíná Hilberg, "může být přisouzeno svědectvím". Dokonce v rámci Holocaustového průmyslu např. Deborah Lipstatová křivě zjistila, že Holocaustoví veteráni často tvrdí, že byli osobně vyšetřováni Josefem Mengelem v Auschwitzu.3

Kromě slabé paměti mohou být některá svědectví veteránů Hololocaustu zpochybněna i  z jiných důvodů. Protože veteráni jsou nyní pokládáni za světské svaté, nikdo se jich neodvažuje na nic ptát. Absurdní tvrzení jim často procházejí bez poznámek. Elie Wiesel vzpomíná ve svých uznávaných pamětech, že když byl právě osvobozen z Buchenwaldua a bylo mu pouhých osmnáct let, "Četl jsem The Critique of Pure Reason — nesmějte se! - v Jidiš". I když odhlédneme od Wieselovo přiznání, že v té době "Jsem téměř neznal gramatiku Jidiš", tak The Critique of Pure Reason nebyla nikdy do Jidiš přeložena. Wiesel si též vzpomíná ve spletitých detailech na "tajuplného Talmudového badatele", který dosáhl "mistrovství v Maďarštině za dva týdny, aby mne překvapil". Wiesel říká v Jewish Weekly, že často ochraptí nebo ztrácí hlas po tom, kdy si čte knihy "nahlas pro sebe". A reportérovi New York Times připomněl, jak byl jednou zachycen taxi na Times square. "Letěl jsem celý blok. Byl jsem zachycen na rohu 45 ulice a Broadwaye a sanitka mne sebrala až na 44. ulici." "pravda kterou presentuji je nepřikrášlená", povzdechl si Wiesel, "jinak to nemohu dělat". 4

V nedávných letech byla definice "veteránů Holocaustu" znovu definována, takže označuje nejen ty kteří přežili persekuci, ale i ty, kterým se podařilo se nacistům vyhnout. Zahrnuje to např. více než 100 000 polských Židů, kteří našli útočiště v Sovětském svazu po nacistické invazi do Polska. Ovšem "na ty, kdo žili v Rusku, nebylo pohlíženo jinak než na občany této země", říká historik Leonard Dinnerstein, zatímco "veteráni koncentračních táborů vypadali jako živé mrtvoly". 5 Jeden přispěvatel Holocaustové webové stránky se pokládá za veterána Holocaustu, protože jeho babička zemřela v Auswitzu. Soudě podle Israela Gutmana je Wilkomirski veterán Holocaustu, protože "jeho bolest je autentická". Úřad izraelského premiéra nedávno stanovil počet "žijících veteránů Holocaustu" téměř na milion. Není opět těžké najít hlavní motiv této inflační opravy. Je těžké tlačit na nové mohutné reparace, pokud už žije pouze hrstka veteránů Holocaustu. Ve skutečnosti byli hlavní Wilkomorského společníci tím či oním způsobem zataženi do sítě Holocaustových reparací. Jeho dětská přítelkyn+ z Auschwitzu, "malá Laura", shromáždila mnoho peněz ze švýcarských fondů, i když ve skutečnosti je v Americe narozenou frekventantkou satanických kultů. Její hlavní Izraelští sponzoři byli aktivní nebo byli subvencováni organizacemi, které se podílely na Holocaustové kompenzaci.6

Srovnejme to napřed s americkými dluhy. Nějakých 4 - 5 milionů mužů, žen a dětí zemřelo v důsledku americké války v Indočíně. Po americkém stažení, jak připomínají historikové, Vietnam zoufale potřeboval pomoc. Na jihu bylo zničeno 9000 z 15000 vesniček, 25 milionů akrů zemědělské půdy, 12 milionů akrů lesů, bylo zabito 1,5 milionu hospodářských zvířat; bylo tam 200 000 prostitutek, 879 000 sirotků, 181 000 invalidů a milion vdov; všech šest průmyslových měst na Severu bylo těžce poškozeno, stejně jako provinciálních a okresních měst, a 4000 z 5800 zemědělských družstev. Když ovšem president Carter odmítal platit jakékoliv reparace, tvrdil, že "ztráty byly na obou stranách". Presidentův ministr obrany William Cohen prohlásil, že neviděl žádný důvod pro "jakoukoliv omluvu, zejména pro válku samotnou". Podle jeho názoru "Tím byly poškozeny oba národy. Oni mají své šrámy s války, my naše". 7

Německá vláda chtěla odškodnit židovské oběti podle tří různých dohod podepsaných v roce 1952. Individuální žadatelé dostali platbu ve smyslu Zákona o odškodnění (Bundesentschädigungsgesetz). Zvláštní dohoda s Izraelem subvencovala přijetí a rehabilitaci několika set tisíc židovských uprchlíků. Německá vláda v téže době podepsala finanční vyrovnání s Konferencí o židovských materiálních nárocích od Německa, střechovou organizací Americké židovské komise, Amerického židovského kongresu (AJC), B'nai Brith, Spojená distribuční komise atp. Tato Konference o nárocích měla použít peníze, 10 milionů dolarů ročně po 12 let, nebo miliardu dolarů v současné hodnotě, ke kompenzaci židovských obětí nacistické persekuce, které propadly sítem kompenzačního procesu.8 Moje matka byla takovým případem. Jako veteránka varšavského ghetta, koncentračního tábora Majdanek, a otrockého pracovního tábora v Czenstochowé a Skarszysko Kamiena dostala jako kompenzaci od německé vlády pouze 3500 dolarů. Jiné židovské oběti (a mnozí, kteří ve skutečnosti obětmi nebyli) ovšem dostali od Německa celoživotní penze, které dohromady dělají stovky tisíc dolarů. Peníze předané Konferenci o nárocích byly určeny pro ty židovské oběti, které dostaly minimální náhradu.

Konference o nárocích záhy dohodu anulovala. V prudkém rozporu s jejím zněním i duchem určila Konference peníze ne pro rehabilitaci židovských obětí, ale pro rehabilitaci židovských společenství. Skutečně, hlavní princip Konference o nárocích zakázal použití peněz k "přímému přidělení jednotlivcům". Podle klasického principu sledování vlastních zájmů udělila ovšem konference výjimky pro dvě kategorie obětí: rabíny a "význačné židovské vůdce", kteří dostali osobní platby. Členské organizace Konference o nárocích použily převážnou část peněz k financování různých vlastních oblíbených projektů; ovšem jakýkoliv přínos (pokud vůbec existoval) pro jednotlivé židovské oběti byl nepřímý nebo náhodný.9 Velké sumy byly zdlouhavě směrovány židovským komunitám v arabském světě a využity k emigraci Židů z východní Evropy.10

Později se Konference o nárocích rozhodla přivlastnit si vrácený znárodněný židovský majetek v bývalém Východním Německu. v ceně stovek milionů dolarů, který po právu náležel žijícím židovským dědicům. Když na Konferenci zaútočili okradení Židé kvůli tomuto nebo jinému zneužití pozice, Rabbi Arthur Hertzberg hodil špínu na obě strany, když řekl: "To není o spravedlnosti, to je boj o peníze". 11 Když Němci a Švýcaři odmítli platit náhrady, nebesa nemohou pojmout spravedlivější rozhořčení organizovaného židovstva. Ale když židovské elity okrádají židovské veterány, není to žádný etické problém, je to jen o penězích.

Vykazovaný roční plat Saula Kagana, dlouhodobého výkonného sekretáře Konference o nárocích je 105 000 dolarů. V rámci šetření konference byl Kagan usvědčen z 33 případů úmyslně zneužitých prostředků a úvěrů když vedl New Yorkskou banku. (Rozsudek byl změněn až po četných intervencích). Alfonso D'Amato, bývalý senátor za New York, zastupuje Holocaustové spory proti německým a rakouským bankám za 350 dolarů za hodinu plus náklady. Za prvých šest měsíců práce dostal 103 000 dolarů. Předtím byl D'Amato veřejně pochválen od Wiesela za "citlivý přístup k židovskému utrpení". Lawrence Eagleburger, ministr zahraničí presidenta Bush, dostává roční plat 300 000 dolarů jako předseda Komise pojištění nároků z Holocaustové éry. "Ať už platí kogokoliv" podle názoru Elana Steinberga ze Světového židovského kongresu, "je to absolutní výhra". Kagan dostane každých 12 dní, Eagleburger každé 4 dny a D'Amato každých 10 hodin to, co dostala moje matka za šestiletou nacistickou persekuci.12

Cenu za nejlépe placeného Holocaustového podvodníka ovšem nejspíše patří Kennethu Balkinovi. Je desítky let prominentním představitelem amerických Židů, řídí ADL a Konferenci presidentů hlavních amerických židovských organizací. V současnosti Bialkin zastupuje pojišťovnu Generali proti Eagleburgerově Komisi za vykazovanou "velkou sumu peněz".13

Při oslav 50. výročí konce Druhé světové války se švýcarský president formálně omluvil v květnu 1945 za neposkytnutí útočiště Židům během nacistického Holocaustu. 14 Asi v téže době byla znovu otevřena diskuse o dlouho rozebírané otázce židovských vkladů v průběhu Druhé světové války. V široce rozebíraném příběhu izraelští novináři citovali dokument - nesprávně přečtený, jak se později ukázalo - potvrzující, že švýcarské banky dosud udržují židovská konta z doby Holocaustu, kde jsou uloženy miliardy dolarů.15

Světový židovský kongres, organizace odumírající po své kampani odsuzující Kurta Waldheima jako válečného zločince, v tom našla novou příležitost k demonstraci své síly. Záhy pochopili, že Švýcarsko je snadná kořist. Málokdo bude sympatizovat s bohatými švýcarskými bankéři proti "potřebným židovským veteránům". Ale je důležitější, že švýcarské banky byly pod ekonomickým tlakem ze Spojených států. 16

Koncem roku 1995 se Edgar Bronfman, president WJC a syn úředníka židovské Konference o nárocích, a Rabbi Israel Singer, generální tajemník WJC a magnát přes nemovitosti, setkali se švýcarskými bankéři.17 Bronfman, dědic Seagram liquor fortune (jeho osobní bohatství je odhaduje na 3 miliardy dolarů), později skromně informoval Bankovní výbor Senátu, že mluvil "jménem židovského lidu" a rovněž "6 milionů, kteří za sebe mluvit nemohou".18 Švýcarští bankéři uvedli, že mohou určit pouze 775 anonymních mrtvých účtů s celkovou částkou 32 milionů dolarů. Navrhli tuto sumu jako základ jednání s WJC, který to odmítl jako neadekvátní. V prosinci 1995 se Bronfman spojil se senátorem D'Amatem. Podle průzkumů byly jeho naděje na volbu do Senátu na dně a senátní volby přede dveřmi, proto se D'Amato chopil této příležitosti k posílení pozice u židovské komunity s jejími rozhodujícími hlasy a bohatými politickými sponzory. Než Švýcaři definitivně padli na kolena, mobilizoval WJC, využívající škály Holocaustových institucí (včetně Pamětního Holocaustového muzea a Centra Simona Wiesenthala) celou politickou representaci Spojených států. Od presidenta Clintona, který s D'Amatem zakopal válečnou sekeru (slyšení o případu Whitewater stále probíhala) a dal mu podporu, přes jedenáct agentur federální vlády, rovněž Sněmovnu representantů a Senát, až po státní a lokální vlády po celé zemi, obě politické strany tlačily, aby postavily veřejné činitele do jedné linie k obžalobě zrádných Švýcarů.

Holocaustový průmysl využil Sněmovnu a Senát jako odrazový můstek a rozehrál nestoudnou pomlouvačnou kampaň. Vzhledem k nekonečně vstřícnému a důvěřivému tisku připravenému dát palcové titulky libovolné historce o Holocaustu, jakkoliv směšné, pomlouvačnou kampaň již nešlo zastavit. Gregg Rickman, D'Amatův hlavní legislativní nástroj, se honosí tím, že švýcarští bankéři byli "postaveni před soud veřejného mínění, jehož program je pod naší kontrolou. Bankéři hrají na našem hřišti, a my jsme soudci, porota a kati." Tom Bower, hlavní badatel ve věci protišvýcarské kampaně, předezdívá D'Amatovy požadavky na slyšení jako "požadavek na veřejný proces před klokaním soudem".19

Hlásnou troubou protišvýcarské svatyně byl výkonný ředitel WJC Elan Steinberg. Jeho hlavní funkcí bylo rozdělování desinformací. "Teror problímů je" podle Bowera "Steibergovou zbraní, když pronáší proudy obvinění, aby způsobil nepohodlí a otřesy. Zprávy OSS, často založené na šeptandě a nespolehlivých zdrojích, kterými historici po léta opovrhují jako klepy, a kterým je najednou dávána nekritická důvěra a široká publicita", "Poslední co banky potřebují je negativní publicita", jak vysvětluje Rabbi Singer. "Budeme to dělat, dokud banky neřeknou 'Dost! Chceme kompromis'". Rabbi Marvin Hier, děkan Centra Simona Wiesenthala, úskostlivě dbá, aby se nestratil ze světla publicity, okázale uvedl, že Švýcaři věznili uprchlíky v  "otrockých pracovních táborech". (Hierův syn a dcera jsou na výplatní listině Centra Simona Wiesenthala, které provozuje jako rodinný podnik, dohromady pobrali Hierovi v roce 1995 plat 520 000 dolarů. Centrum je proslulé svou expozicí "Disneyland-setkání-v-Dachau" a "úspěšným použitím taktiky strašidelných senzací k získávání dotací".) "Ve světle palby medií a střídání pravdy a domněnek, faktů a fikce", uzavírá Itmar Levin, "je lehké pochopit, proč mnoho Švýcarů věří, že jejich země je obětí nějaké formy mezinárodního spiknutí".20

Tato kampaň rychle degenerovala na urážky švýcarského lidu. Ve studii podporované D'Amadovým úřadem a Centrem Simona Wiesenthala Bower popisuje, že "země, jejíž občané … se honosí svým sousedům svým záviděníhodným bohatstvím, zcela zjevně vydělávala na krvavých penězích"; že "zřejmě uctívaní občané nejmírumilovnějšího národa na světě … jsou obviněni z bezprecedentní krádeže"; že "nepoctivost je kulturním projevem, ve kterém je každý Švýcar zdokonalován, aby chránil národní pověst a prosperitu", že každý Švýcar byl "instinktivně přitahován zdravou prosperitou" (jen Švýcar?); že "vlastní zájem byl hlavním vodítkem švýcarských bank" (jen švýcarských bank?), že "malá skupinka švýcarských bankéřů se stala chamtivější a nemorálnější než ostatní"; že "zamlčování a podvod byly praktickým uměním švýcarských diplomatů" (Jen švýcarských diplomatů?); že "omluvy a resignace nejsou běžné ve švýcarské politické tradici" (pouze jejich vlastní?); že "švýcarská chamtivost je jedinečná"; že "švýcarský charakter" je kombinací "jednoduchost a dvojakosti" a "za zdánlivou laskavostí se skrývá tvrdohlavost a za tím vším je pevné egoistické nechápání cizích názorů"; že Švýcaři byli "nejen podivně bezbarví lidé, kteří neplodí žádné umělce, žádné hrdiny po Vilému Tellovi a žádné státníky, ale byli nečestnými kolaboranty s nacismem, kteří profitovali z nacistické genocidy" atd. Rickman to označuje za "hlubší pravdu" o Švýcarech "Přehluboká, snad hlubší než si myslí, latentní arogance o sobě a proti jiným, kdo existují, ve svém vnitřním obraze. Vyzkoušejte si, jak to dělají, nemohou skrýt svou výchovu."21 Mnoho s těchto nadávek je jako ty, které podle nich uplatňují antisemité proti Židům.

Bower udýchaně připomíná objev jednoho klíčového důkazu švýcarské věrolomnosti: "Štěstí a pracovitost přineslo kamínek, který potvrzuje platnost Bronfmanovy stížnosti. Zpravodajská zpráva ze Švýcarska z července 1945 konstatuje, že Jacques Salmonivitz, majitel Societe Generale de Surveillance, notářské a depozitní společnosti v Ženevě se spojením na balkánské země, má seznam 182 židovských klientů, kteří svěřili 8,4 milionů švýcarských franků a asi 90 000 dolarů notáři během svého příjezdu z Balkánu. Zpráva dodávala, že dosud nepožadovali svůj majetek. Rickman a D'Amato byli nadšení." Na svůj vlastní účet se tím RIckman ohání jako důkazem švýcarské zločinnosti. Nikdo se ovšem nezmiňuje o tom, že Salmonovitz byl Žid. (Skutečná platnost těchto požadavků bude diskutována dále).22

Koncem roku 1996 přehlídka starších židovských dam a jednoho muže doručila kongresovému Bankovnímu výboru svědectví o zločinech švýcarských bankéřů. Přesto téměř žádný z těchto svědků podle Itmara Levina, vydavatele hlavních izraelských obchodních novin, "nepřinesl žádný reálný důkaz existence aktiv ve švýcarských bankách". K zvětšení divadelního efektu tohoto svědectví D'Almado požádal Elie Wiesela aby přinesl svědectví. Ve svém dále často citovaném svědectví Wiesel vyjádřil šok - šok! - odhalením, že pachatelé Holocaustu chtěli Židy oloupit před tím, než je zabili: "Zpočátku jsme se domnívali, že konečné řešení bylo motivováno jen jedovatou filosofií. Teď víme, že nejen chtěli Židy zabít, ať to zní jakkoliv strašidelně, ale chtěli židovské peníze. Každý den jsme se o té tragedii dozvídali víc. Copak neexistuje nějaká mez bolesti? Nějaké mez násilí?" Samozřejmě, nacistické plundrování Židů je těžko něčím novým; velká část seminární studie Raula Hilberga The Destruction of the European Jews, publikovaná v roce 1961 je věnována nacistickému vyvlastnění Židů.23

Bylo též uplatněno, že švýcarští bankéři ukradli vklady obětí Holocaustu a metodicky zničily živé záznamy o nich, a že nejen Židé utrpěli touto sprosťárnou. Když napadala v jednom slyšení Švýcarsko, deklarovala senátorka Barbara Boxerová: "Tento výbor nebude trvat na politikou dvojí tváře části švýcarských bank. Nevykládejte světu, že si vybíráte když drancujete." 24

Ale běda! "Propagandistická hodnota" (Bower) starších židovských žadatelů dosvědčující švýcarskou věrolomnost se rychle vyčerpala. Holocaustový průmysl tedy našel nové téma. Média se rychle zaměřila na švýcarský nákup zlata, které nacisté vyplenili z ústředních zlatých pokladů Evropy během války. I když to bylo presentováno jako překvapující odhalení, nebyla to žádná nová skutečnost. Autor standardní studie o té věci, Arthur Smith, řekl při sněmovním slyšení: "Celé dopoledne a odpoledne jsem poslouchal o věcech, které byly ve značném rozsahu známy ve své podstatě řadu let; nejsem ani tak překvapen tím, že jsou presentovány, ale tím, že jsou presentovány jako senzace". Smyslem slyšení ovšem nebylo informovat, ale, slovy novinářky Isabely Vincentové, "vytvořit senzační historku".Až bude naházeno dost bláta, jak rozumně předpokládali, Švýcarsko to vzdá.25

Jediné opravdové nové tvrzení bylo, že Švýcarsko vědomě kšeftovalo se "zlatem obětí". To znamená, že nakoupili velké množství zlata, které nacisté roztavili a slili do tyčí po odebrání obětem koncentračních a likvidačních táborů. WJC podle Bowerovy zprávy "potřebuje citový závěr, který spojuje Holocaust a Švýcarsko". Toto nové odhalení švýcarské zrady bylo proto přijato jako dar z nebes. "Pár obrázků", říká Bower, "bylo pálivějších než soustavné hledání zubařského zlata, vytrženého z úst židovských těl vytažených z plynových komor ve vyhlazovacích táborech." "Fakta jsou velmi, velmi stresující". zanotoval D'Amato truchlivě při sněmovním slyšení, "protože hovoří o vyloupení pokladů z domovů, z národních bank, s táborů smrti, zlatých hodinek a přívěsků a brýlových obrouček a plomb z lidských zubů".26

Kromě blokování přístupu k Holocaustovým účtům a nákup uloupeného zlata byli Švýcaři oviněni z konspirace s Polskem a Maďarskem při okrádání Židů. Podstatou je, že peníze na anonymních účtech polských a maďarských občanů (mnozí z nich, ale ne všichni, byli Židé) byly použity Švýcarskem ke kompenzaci švýcarského majetku znárodněného těmito vládami. Rickman o tom píše jako o "překvapujícím odhalení, jedno z těch, které srazí Švýcarsko na kolena a spustí poplach". Ale všechna fakta byla předem široce známa a popsána v právnických časopisech z počátku 50-tých let. Navíc, přes všechno mediální haló, celková suma nečiní nakonec více než milion dolarů v současných hodnotách.27

Ovšem dříve, než tyto orgány mohly vůbec zahájit práci, Holocaustový průmysl tlačil na finanční vyrovnání se Švýcarskem. Švýcarsko protestovalo, že jakákoliv dohoda musí samozřejmě počkat na nálezy komise; jinak je "donucováním a vydíráním". WJC ovšem zahrálo vždy vyhrávající kartou a vyslovilo obavu o nepříjemnou situaci potřebných obětí Holocaustu". "Mým problémem je čas", řekl Bronfman Sněmovnímu Bankovnímu výboru v prosinci 1966, "a jsou všichni ti veteráni Holocaustu, o které mám starost". Jeden se diví, proč by úzkostný miliardář nemohl na čas sám přispět v jejich nedobré situaci. Při odmítnutí jednoho Švýcarského návrhu na vyrovnání v částce 250 milionů dolarů, Bronfman zavětřil: "Nedělejte nám žádnou laskavost. Dám ty peníze sám." Ale nedal. Švýcarsko potom v únoru 1977 nabídlo jako 200 milionu dolarů jako "speciální fond pro potřebné oběti Holocaustu", ve prospěch "osob, které potřebují pomoc nebo speciální podporu" dokud komise neskončí svou práci. (Tento fond byl solventní ještě tehdy, když Bergierova a Volckerova komise ukončily své zprávy). Tlaky Holocaustového průmyslu na konečné vyrovnání ovšem neochabovaly, spíše pokračovaly v manipulaci. Obnovené švýcarské prosby stále padaly do hluchých uší, přestože to byl nakonec WFC, kdo zpočátku volal pro toto morální opatření. Po pravdě, Holocaustový průmysl by mohlo na jejich nálezu jenom tratit; kdyby se jen nakonec jen několik nároků ukázalo oprávněných, nároky vůči švýcarským bankám by ztratily důvěryhodnost; a kdyby měly být určeny legitimní nároky, i kdyby jich bylo hodně, Švýcaři by byli povinni odškodnit pouze je a ne židovské organizace. Jiné zaklínadlo průmyslu Holocaustu říká, že odškodnění je "o důvěře a spravedlnosti, ne o penězích". "To není o penězích", vtipkují nyní Švýcaři, "to je o 'více peněz'".28

Aby popohnal veřejnou hysterii, Holocaustový průmysl koordinoval dvouzubou strategii "terorizování" (Bower) Švýcarska k pokoře: třídně-akční soudní procesy a ekonomický bojkot. Prvý třídně-akční soudní proces byl zahájen v říjnu 1996 Edwardem Paganem a Robertem Swiftem ve věci Gizely Weishausové (její otec hovořil o penězích uložených ve Švýcarsku před svou smrtí v Auschwitzu, ale banka odmítla její poválečné dotazy) a "jiné v podobné situaci" o 20 miliard dolarů. O dva týdny později Centrum Simona Wesenthala, která najalo právníky Michaela Hausfelda a Melvyn Weisovou, zahájili druhý třídně-akční soudní proces, a v lednu 1977 Světový kongres ortodoxních židovských společenství zahájilo ještě třetí. Všechny tři procesy se odehrávaly před soudcem Edwardem Kormanem, soudcem US okresního soudu v Brooklynu, který je sloučil. Přinejmenším jedna strana procesu, torontský právník Sergio Karas, litoval tuto taktiku: "Třídně-akční procesy neudělají nic užitečného, jen provokují masovou historii a švýcarský výprask. Jen podporují mýtus o židovských právnících, kteří nechtějí nic jiného než peníze. Paul Volcker oponoval třídně.akčním procesům z toho důvodu, že "budou narušovat naší práci jako potenciální příčina neefektivnosti" - z hlediska Holocaustového průmyslu nedůležitý zájem, pokud nepřinese nový podnět.29

Hlavní zbraní ke zlomení švýcarského odporu byl ovšem ekonomický bojkot. "Nyní bude bitva mnohem špinavější" varoval Avraham Burg, předseda Židovské agentury a  izraelský předák ve kauze švýcarských bank v lednu 1997. "Zatím jsme drželi zpátky mezinárodní židovský tlak". Již v lednu 1996 WJC začal plánovat bojkot. Bronfman a Singer kontaltovali kontrolora New York CIty Alana Hevesiho (jehož otec byl prominentním úředníkem AJC) a kontrolora státu New York Carla McCalla Mezitím oba kontroloři investovali miliardy dolarů do penzijních fondů. Hevesi též předsedá US asociaci kontrolorů, která investovala 30 bilionů dolarů v penzijních fondech. Koncem ledna Singer připravoval strategii s guvernérem Georgem Patakim z New Yorku a rovněž s  D'Amatem a Bronfmanem na svatbě své dcery. "Podívejte se, co jsem já za muže", přemítal Rabbi, "když dělám obchody i na svatbě mé dcery".30

"Chci 3 miliardy dolarů nebo nic", prohlásil Bronfman v prosinci 1997, "abych to všechno ukončil, třídně-akční soudní procesy, Volckerův proces a to ostatní". Mezitím D'Amato a a bankovní úředníci státu New York se pokoušeli zablokovat nově zformovanou United Bank of Switzerland (Spojená Švýcarská banka) (spojení hlavních švýcarských bank) při operacích ve Spojených státech. "Pokud se Švýcaři nepřestanou bránit, potom budu požadovat od všech akcionářů v USA, aby přerušili své obchody s nimi", varoval Bronfman v březnu 1998. "Je na čase ujasnit, zda to bude vyřešeno nebo se to změní na totální válku". V dubnu začaly Švýcaři pociťovat tlak, ale stále se bránily před bídnou kapitulací. (Během roku 1997 Švýcaři vykázali ztrátu 500 milionů dolarů při odrážení útoků Holocaustového průmyslu.) "Ve švýcarské společnosti je nakažlivá rakovina", nadával Melvyn Weiss, jeden z třídně-aktivních právníků, "Dáme jim příležitost zbavit se toho silnou dávkou radiace za velmi nízkou cenu a oni toho nechají". V červnu svýcarské banky udělaly "konečnou nabídku" 600 milionů dolarů. Předseda ADL Abraham Foxman, šokován švýcarskou arogancí, ztěží potlačoval svůj vztek: "Toto ultimatum je urážkou paměti obětí, jejich veteránů a těch z židovské komunity, kdo se v dobré vůli nabídli Švýcarům ke spolupráci k řešení této obtížné záležitosti". 31

New Jersey, Pennsylvania, Connecticut, Florida, Michigan, a Kalifornie se připojili během několika dní. V polovině srpna se Švýcaři s konečnou platností zhroutili. V třídně-akčním vypořádání zprostředkovaném soudcem Kormanem švýcarské banky souhlasily se zaplacením 1,25 miliard dolarů. "Cílem dodatečných plateb", jak potvrdily švýcarské banky v tiskovém prohlášení, "je zabránit hrozbě sankcí, stejně jako nákladnému soudnímu řízení".32

"Byli jste skutečnými pionýry v tomto příběhu", gratuloval izraelský premiér Benjamin Netanyehu D'Amatovi". "Výsledkem není jen zisk v hmotné oblasti, ale též vítězství ducha".33 Škoda že neřekli "Vítězství vůle".

Dohoda o 1,25 miliardách dolarů pokryla v podstatě tři třídy - nároky z mrtvých švýcarských kont, odmítnutých žadatelů o švýcarský asyl a otrocké práce a švýcarského zisku z otrocké práce.34 Z týchž hledisek, z nichž se Židé oprávněně rozhořčují na "proradné Švýcary" lze ovšem vinit USA, se stejným, ne-li větším oprávněním. Vrátím se teď k záležitosti mrtvých účtů USA. Stejně jako Švýcarsko, USA omítly vstup židovských uprchlíků před nacismem před a v průběhu Druhé světové války. Přesto se americké vládě nezdál požadavek na náhradu, řekněme, židovských uprchlíků z nešťastné lodi St. Louis. Představte si reakci, kdyby tisíce haitských uprchlíků a uprchlíků se Střední Ameriky, kteří uprchli před smrtícími komandy financovanými ze Spojených států požadovaly náhradu. A i když Švýcarsko je svou rozlohou a svými zdroji nesrovnatelné se Spojenými státy, přijalo stejně uprchlíků jako USA (asi 20 000) během nacistického Holocaustu.35

Jedinou formou odčinění minulých hříchů, jak učí američtí politici Švýcarsko, je poskytnutí materiální kompenzace. Stuart Eizenstat, náměstek ministra obchodu a Clintonův speciální pověřenec pro materiální restituce, pokládal švýcarskou náhradu Židům za "důležitý lakmusový test vůle generace čelit minulosti a napravit její křivdy". Ačkoliv nemohou být "činěni zodpovědnými za to, co se stalo před mnoha lety", jak potvrdil D'Amato během slyšení v Senátu, Švýcarsko má stále "zodpovědnost a  povinnost nápravy toho, co je oprávněné v tomto okamžiku". Veřejnou podporou kompenzačních požadavků WJC se president Clinton se podobným způsobem přihlásil k tomuto principu "musíme konfrontovat a jak nejlépe můžeme napravit nespravedlnost minulosti". "Historie nezná promlčení" řekl předseda James Keach během slyšení sněmovní Bankovní komise, a "minulost nesmí být nikdy zapomenuta". "je nutno vyjasnit", vyjádřili kongresoví vůdci obou stran v dopise ministrovi zahraničí, že "reakce za tato restituční záležitost bude vnímána jako test dodržování lidských práv a platnosti práva". A ve výzvě švýcarskému parlamentu, ministryně zahraničí Madeleine Albrightová vysvětlila, že ekonomické náhrady poskytnuté Švýcarskem za zrušená židovská konta "byly požadovány od příští generace, a odpovídá to tomu, jak se svět nyní dívá na švýcarský lid, ne aby vyjádřily zodpovědnost za činnost jejich otců, ale jako velkolepé gesto, které může býrt v této věci uděláno k nápravě minulosti". 36 Vznešená slova, ale nejsou nikde slyšet - pokud se jim přímo nevysmíváme - pokud se jedná o kompenzaci afro-američanů za otroctví".37

Zůstává nejasné, jaký prospěch budou mít "potřební veteráni Holocaustu" z této konečné dohody. Gizella Weisshausová, první žadatelka ve věci mrtvých švýcarských kont, propustila svého právního zástupce Edwarda Fagana s obvinením, že jí zneužil. Faganův účet za zastupování u soudu činí dosud 4 miliony dolarů. Celkové náklady právníků činí až 154 milionů dolarů, z běžnou taxou 600 dolarů za hodinu. Jeden právník požaduje 2 400 dolarů za přečtení knihy Toma Bowera Nazi Gold. "Židovské skupiny a veteráni", informuje New Yorkský Jewish Week , "si sundávají rukavičky při zápase o své podíly z náhrad švýcarských bank ve výši 1,25 miliard dolarů". Žalobci a veteráni požadují, aby všechny peníze mají být rozděleny přímo mezi ně. Židovské organizace ovšem požadují svůj podíl na akcích. Greta Beerová, klíčový kongresový svědek proti švýcarským bankám, poukazuje na rostoucí nároky židovských organizací a dožaduje se u Kormanova soudu "Nechci být rozšlápnuta jako obtížný hmyz". Nehledě na "potřebné veterány Holocaustu" požaduje WJC téměř polovinu švýcarských peněz pro židovské organizace a "Holocaustové vzdělání". Centrum Simona Wiesenthala požaduje, aby "hodné" židovské organizace dostaly peníze, "část by měl jít na židovská vzdělávací centra". Jak reformní tak ortodoxní židovské organizace uvádějí jako důvod většího podílu na kořisti, že těch 6 milionů mrtvých by preferovalo jejich větev judaismu. Zatímco Holocaustový průmysl tlačil Švýcarsko k co nejrychlejšímu řešení, protože to byly ve své podstatě peníze "potřebných veteránů Holocaustu, kteří každý den umírají". Ovšem jakmile jim Švýcaři připsali peníze, naléhavost zázračně zmizela. Ještě po více než pop roce od vypořádání neexistoval žádný plán na rozdělení. Než byly peníze konečně rozděleny, "potřební veteráni Holocaustu" budou nejspíše mrtvi. Ve skutečnosti k prosinci 1999 nebyla ze "Speciálního fondu pro potřebné Holocaustové veterány" založeného v únoru 1997 rozdělena ani polovina skutečným obětem. Po zaplacení poplatků právníkům byly švýcarské peníze rozdělena do pokladen "hodných" židovských organizací. 38

Nelze obhájit žádné vypořádání", jak napsal Burt Neuborne, profesor práva New Yorkské university a člen třídně-akčního týmu právníků v New York Times, "pokud dovolí, aby se Holocaust stal výdělečným podnikem pro švýcarské banky". Edgar Brofman dojemně dokazoval před Bankovní komisí Sněmovny, že Švýcarsku nesmí "být povoleno, aby mělo zisk z popelu Holocaustu". Na druhé straně Bronfman nedávno potvrdil, že pokladna WJC nahrabala ne méně než !asi 7 miliard dolarů" z kompenzačních peněz". 39

V červenci 1998 vydala Nezávislá komise expertů (Bergier) svou zprávu Switzerland and Gold Transactions in the Second World War (Švýcarsko a zlaté transakce za Druhé světové války). 40 Komise potvrdila, že švýcarské banky nakoupily zlato od nacistického Německa, dohromady v ceně asi 4 miliardy dolarů v současné hodnotě, přestože věděly, že bylo ukradeno z ústředních bank v okupované Evropě. Během slyšení v Kongresu vyjádřili poslanci kongresu vyjádřili svůj šok, že švýcarské banky obchodovaly s ukradeným majetkem, a co je ještě horší, ještě prováděly tyto do nebe volající praktiky. Jeden kongresman, litující, že zkorumpovaní politikové ukládali své neprávem nabyté zisky ve švýcarských bankách, žádal Švýcarsko, aby přijalo legislativu proti "této tajné manipulaci s penězi . . . politickými prominenty nebo vůdci nebo lidmi, kteří své poklady uloupili". Jiný kongresman, když naříkal nad "množstvím mezinárodních, vysoce zkorumpovaných vládních úředníků a obchodníků, kteří našli azyl pro značné bohatství ve švýcarských bankách", se nahlas podivoval, zda "švýcarský bankovní systém slouží zločincům této generace a zemím které představují, způsobem . . . jakým poskytoval azyl nacistickému režimu před 55 lety?"41 Ten problém si skutečně zaslouží rozbor. Ročně se odhaduje, že 100 - 200 miliard dolarů pocházejících z politické korupce je zasíláno po celém světě přes hranice a ukládáno do soukromých bank. Pokárání Kongresové bankovní komise by ovšem mělo větší váhu, kdyby plná polovina tohoto "ilegálního toku kapitálu" nebyla ukládána v amerických bankách s plnou podporou zákonů USA.42 Současnými uživateli těchto legálních US "útočišť" jsou i Raul Salinas de Gortari, bratr minulého mexického presidenta, a rodina bývalého Nigerijského diktátora generála Sani Abacha. "Zlato uloupené Adolfem Hitlerem a jeho stoupenci", jak pozoruje Jean Ziegler, švýcarský parlamentář zlostně kritický ke švýcarským bankám, "se ve své podstatě neliší od krvavých peněz" nyní uložených na soukromých švýcarských kontech diktátorů Třetího světa. "Miliony mužů, žen a dětí, které přivedli ke smrti Hitlerovi licencovaní zloději" a "statisíce dětí umírá ročně na nemoci a podvýživu" ve Třetím světě, protože "tyrani vydrancovali své země s pomocí švýcarských finančních žraloků".43 A s pomocí amerických finančních žraloků rovněž. A pro tuto stranu platí navíc důležitý bod, že totiž mnoho těchto tyranů bylo instalováno a podporováno americkou mocí a pod autorizací USA vyplenili své země.

Pokud jede o specifickou otázku nacistického holocaustu, Nezávislá komise došla k názoru, švýcarské banky kupovaly "tyče obsahující zlato uloupené nacistickými zločinci obětem v pracovních táborech a likvidačních táborech". Nedělali to ovšem úmyslně: "nemáme žádné informace, že by ti, kdo ve švýcarských centrálních bankách rozhodovali, věděli, že by tyče obsahující takové zloto byly posílány do Švýcarska Říšskou bankou". Komise určila hodnotu "zlata obětí" bezděčně zakoupených Švýcarskem, na 123 428 dolarů, nebo 1 milionu dolarů v současné měně. Tato hodnota zahrnuje "zlato obětí" jak židovských, tak nežidovských vězňů koncentračních táborů.44

V prosinci 1999 vydala Nezávislá komise významných osobností (Volcker) svou zprávu Report on Dormant Accounts of Victims of Nazi Persecution in Swiss Banks (Zprávu o mrtvých účtech obětí nacistické persekuce ve švýcarských bankách). 45 Nálezy zprávy dokumentují výsledky vyčerpávajícího auditu, který trval tři roky a stál ne méně než 500 milionu dolarů.46 Její hlavní závěr o "zacházení s mrtvými účty obětí nacistické persekuce" si zaslouží rozsáhlou citaci:

Odstavec smírně shledává, že "Komise věří, že kritizované aktivity jsou dostatečné důležitosti, že bylo v této sekci žádoucí dokumentovat špatně prováděné věci, aby bylo možné se spíše poučit z minulosti, než opakovat tyto chyby".47

Zpráva dále zjistila, že, ačkoliv komise nemohla sledovat všechny bankovní záznamy z rozhodného období (1933-45), destrukce záznamů bez jejího zjištění "by bylo obtížné, ne-li nemožné", a tedy "ve skutečnosti nebyl nalezen důkaz systematické destrukce účetních záznamů s účelem zakrytí jejich minulosti". Uzavírá, že procento obnovených záznamů (60 procent) bylo "opravdu mimořádné" a "opravdu stojící za zmínku", zvláště když švýcarský zákon nevyžaduje uchování záznamů na více než 10 let".48

Ještě si srovnáme ztvárnění závěrů Volckerovy komise v New York Times. Pod redakčním záhlavím "The Deceptions of Swiss Banks (Podvody švýcarských bank),"49 Times informují, že Komise nenašla "žádný rozhodný důkaz", že švýcarské banky zmanipulovaly mrtvá židovská konta, přestože Zpráva kategoricky říká "žádný důkaz". Times dále tvrdí, že Komise "zjistila, že švýcarské banky nějak zmanipulovaly záznamy, aby se ztratily stopy po překvapivě velkém počtu těchto účtů". Zatímco Zpráva zjistila, že švýcarské banky zachovaly záznamy o "skutečně mimořádném", "skutečně významném" počtu. Ovšem Times informují, že podle Komise "mnoho bank krutě a  klamně odmítlo rodinné příslušníky, kteří se pokoušeli znovu získat nabyté jmění". Ve skutečnosti Zpráva zdůrazňuje, že jen "některé" banky se zachovaly špatně, a že pro tyto případy existovaly "polehčující okolnosti", navíc zdůrazňuje, že tu bylo rovněž "mnoho případů", ve kterých banky aktivně hledaly legitimní klienty.

Zpráva obviňuje švýcarské banky, že by nebyly "přímočaré a otevřené" při dřívějších mrtvých účtech z éry holocaustu. Nicméně dává zodpovědnost nedostatkům těchto auditů spíše technickým faktorům než zneužití.50 Zpráva identifikuje 54 000 účtů s "pravděpodobnou nebo možnou vazbou s obětmi nacistické persekuce". Ale soudí, že pouze polovin z tohoto počtu - 20 000 - byla pravděpodobně tato vazba natolik významná, abys tálo za to opublikovat jména účtů. Odhadnutá současná hodnota 10 000 těchto účtů, k nimž byla dostupná nějaká informace, bylo 170 až 260 milionů dolarů. Ukázalo se nemožné odhadnout současnou hodnotu zbývajících účtů.51 Celková hodnota současných mrtvých účtů Holocaustové éry bude lehce přesahovat 32 milionu dolarů., jak odhadují švýcarské banky, ale pořád bude významně nižší než 7 - 20 miliard požadovaných WJC. V následujícím kongresovém šetření zjistil Volcker, že počet švýcarských kont "pravděpodobně nebo vůbec" vztažených k obětem Holocaustu bylo ?několikrát vyšší, než vyplývalo z předchozích šetření". Ovšem pokračoval "Zdůrazňuji slova 'pravděpodobně nebo vůbec', protože, až na relativně málo případů, po polovině století, jsme nebyli schopni identifikovat s jistotou nezvratný vztah mezi obětmi a držiteli účtů".52

Důležitý dodatek uvádí "oblíbené cíle" židovského převoditelného majetku v Evropě. Hlavními uváděnými cíli jsou USA a Švýcarsko. (Velká Británie má roli "malé třetí" mezi uváděnými cíli.)53

"Spojené státy", uzavřel Rubin, "přijmuly pouze velmi omezená opatření k identifikaci majetků bez dědice v USA a daly k dispozici … pouhých 500 000 dolarů v protikladu k 32 000 000 dolarům schválených švýcarskými bankami ještě před Volckerovým šetřením".54

Kde byl pokřik Kongresu o zrádných amerických bankéřích? Jeden poslanec po jiném slyšení senátního a sněmovního bankovního výboru vykřikoval na Švýcary"tak konečně zaplaťte". Nikdo ovšem nekřičel nic podobného na americké bankéře, aby zaplatili. Raději člen Bankovního výboru Sněmovny nestydatě tvrdil - se souhlasem Brofmana - že "pouze" Švýcarsko "ztratilo odvahu při konfrontaci se svou vlastní historií". 55 Není překvapením, že Holocaustový průmysl nespustil kampaň k vyšetřováním amerických bank. Audit našich vlastních bank v rozsahu švýcarského auditu by nestál americké daňové poplatníky miliony, ale miliardy dolarů.56 V momentě, kdy by byl skončen, američtí Židé by asi museli hledat asyl v Mnichově. Každá odvaha má své meze.

Již koncem 40-tých let, když USA tlačily Švýcarsko k identifikaci mrtvých židovských kont, Švýcaři protestovali, aby napřed věnovali pozornost vlastní polovině hřiště.57 V polovině roku 1997 New Yorkský guvernér Pataki ohlásil vytvoření Státní komise restituce majetku obětí Holocaustu, která by se zabývala nároky vůči švýcarským bankám. Nezaujal ho švýcarský návrh, že by bylo užitečnější, kdyby se komise zabývala nároky vůči US a izraelským bankám. 58 A vskutku, Bower připomenul, že izraelští bankéři "odmítli zveřejnit seznam mrtvých židovských kont" po válce v roce 1948, a nedávno bylo publikováno, že "na rozdíl od evropských zemí, izraelské banky a sionistické organizace odolávají tlaku k ustavení nezávislé komise, která by zjistila, jaké množství majetku a kolik mrtvých kont patřilo veteránům Holocaustu a jak byli jejich držitelé vyhledáváni". (Financial Times). (Evropští Židé si zakoupili pozemky a otevřeli si bankovní konta v Palestině za britské vlády, aby podpořili sionistické podniky nebo se připravovali na příští imigraci). V říjnu 1998 WJC a WJRO "přijaly rozhodnutí, že se v principu zdržují jednání o majetku obětí Holocaustu v Izraeli, založeném na zodpovědnosti izraelské vlády za něj". (Haaretz). Obvinění těchto židovských organizací je proto směrováno na Švýcarsko, ale ne na židovský stát. Nejsenzačnější je obvinění z toho, že švýcarské banky požadovaly od dědiců potvrzení o úmrtí majitelů účtů. Ovšem izraelské banky je požadovaly též. Marné je ovšem hledat obviňování "zrádných Izraelitů". Aby demonstrovali, že "není morální ekvivalence mezi bankami v Izraeli a ve Švýcarsku", New York Times citovaly bývalého izraelského zákonodárce: "Tady to byla přinejhorším nedbalost; ve Švýcarsku to byl zločin."59 Komentáře není třeba.

V květnu 1998 byl Kongresem pověřen Presidentské poradní výbor pro Holocaustové majetky v USA k "provedení prvotního průzkumu osudu majetku odebraného obětem Holocaustu, který se dostal do držení federální vlády" a o "radu Presidentovi o politických opatřeních, která mají být přijata pro restituci oprávněných vlastníků ukradeného majetku a jejich dědiců". V květnu 1998 byla pověřena Presidentská poradní komise pro Holocaustový majetek ve Spojených státech k "provedení původního výzkumu o osudu majetku odebraného obětem Holocaustu, který přešel do držení US federální vlády" a k "radě,presidentovi, jaká politická opatření mají být přijata k restituci oprávněných majitelů ukradeného majetku nebo jejich dědice". "Práce komise nezvratně dokázala", prohlásil předseda komise Brofman, "že my ve Spojených státech máme vůli se řídit stejnými standardy pravdy o Holocaustovém majetku, kterými se řídily jiné národy". Přesto Presidentská poradní komise s celkovým rozpočtem 6 milionů dolarů je značně jiná, než odpovídající externí audit za 500 milionů dolarů v celonárodním bankovním systému s neomezeným přístupem ke všem bankovním záznamům.60 K rozptýlení všech trvajících pochyb že USA stojí v přední řadě těch, kdo chtějí nahradit ukradený židovský majetek z Holocaustové éry James Leach, předseda Sněmovního Bankovního výboru, hrdě oznámil v únoru 2000, že Severokarolínské muzeum vrátilo dokonce jeden obraz rakouské rodině. "To podtrhuje zodpovědnost Spojených států . . . a myslím, že něco takového jsme chtěli vynutit".61

Pro Holocaustový průmysl se záležitost švýcarských bank - podobně jako poválečné trápení překonávané "veteránem" švýcarského Holocaustu Binjaminem Wilkomorskim - bylo dalším důkazem nevykořenitelné a neracionální gojské zlé vůle. Aféra zdůraznila značnou necitlivost dokonce i "liberálně - demokratických evropských zemí", jak uzavírá Itmar Levin, k "těm, kdo způsobili fyzické i citové šrámy nejhoršího zločinu v historii". V dubnu 1997 studie Tel Avivské university informovala o "nepochybném vzrůstu" švýcarského antisemitismu. Přesto by prý tento hrozivý vývoj neměl být spojován s vydíráním Švýcarska Holocaustovým průmyslem. "Židé nevytvářejí antisemitismus", zavětřil Bronsman, "Amtisemitismus vytvářejí antisemité".62

Materiální kompenzace Holocaustu "je největší morální zkouškou pro Evropu na konci dvacátého století" tvrdí Itmar Levin. "To bude reálná zkouška přístupu tohoto kontinentu k židovskému lidu".63 A opravdu, posílen úspěchem při vydíráni Švýcarska si Holocaustový průmysl pospíšil vyzkoušet Evropu. Další na řadě bylo Německo.

Když Holocaustový průmysl skončil se Švýcarskem v srpnu 1998, rozšířil svou vítěznou strategii proti Německu již v září 1998. Stejné týmy právníků (Hausfeld — Weiss, Fagan Swift a  Světová rada ortodoxních židovských organizací) zahájily třídně-akční soudní procesy proti něměckém soukromým společnostem s požadavkem nejméně 20 miliard dolarů náhrady. Kontrolór New York City Hevesi začal "monitorovat" dohodu v dubnu 1999. Senátní Bankovní komise uspořádala v září slyšení. Kongresmanka Carolyn Maloneyová prohlásila, že "uběhlý čas nesmí být ospravedlněním nespravedlivého obohacení". (V žádném případě, na rozdíl od židovské otrocké práce, to ovšem neplatí pro otrockou práci afro-američanů, to je jiná historie), zatímco předseda výboru Leach přečetl se stejného papíru, že "historie nezná promlčecí lhůty". "Německé firmy obchodující v USA", řekl komisi Stuart Eizenstat, "prohlašují svou dobrou vůli a budou chtít pokračovat v té formě dobré spolupráce s USA, jakou Německo vždy vykazovalo". Kongresman Rick Lazio zapomněl na diplomatickou zdvořilost a nepokrytě nutil výbor, aby "se soustředil na soukromé německé společnosti, zejména ty, které obchodují v USA".64 K vybičováni protiněmecké hysterie otiskl Holocaustový průmysl v říjnu několik celostránkových inzerátů. Protože nestačila sama hrůzná pravda, byly spuštěny všechny Holocaustové nástroje. Inzeráty pomlouvající německý farmaceutický koncern Bayer ze spolupráce s Mengelem, přestože pro to neexistovaly žádné důkazy, že Bayer "řídil" jeho experimenty. Když poznali, že Holocaustová svatyně je nezdolatelná, Němci ke konci roku navrhli podstatnou finanční náhradu.

Londýnský list The Times ocenil tuto kapitulaci jako "Holocash" (cash=hotovost) kampaň ve Spojených státech. "Nedosáhli bychom dohody", řekl později Eisenstat Sněmovnímu Bankovnímu výboru "bez osobního zapojení a vedení presidenta Clintona . . . stejně jako ostatních vyšších úředníků" americké federální vlády.65

Holocaustový průmysl obvinil Německo, že má "morální a zákonnou povinnost" nahradit bývalé židovské otrocké pracovníky. "Tito otročtí pracovníci si zaslouží alespoň malou míru spravedlnosti", prosil Eizenstat, "pro těch málo let, které zbývají z jejich života". Přesto, jak je dokázáno výše, není jednoduše pravda, že nikdy nedostali žádnou náhradu. Židovští otročtí pracovníci byli zahrnuti do původní smlouvy, která kompenzovala vězně koncentračních táborů. Německá vláda odškodnila bývalé německé nuceně nasazené za "zbavení svobody" a za "poškození na životě a na těle". Nebyly formálně kompenzovány jen nevyplacené mzdy. Všichni ti, kdo utrpěli vážná zranění dostali značnou celoživotní penzi. 66 Německo též dotovalo Konferenci o židovských nárocích miliardou dolarů v současné hodnotě pro ty bývalé židovské vězně, kteří dostali minimální náhrady. Jak bylo dokázáno výše, tato konference narušila smlouvu s Německem a použila peníze na různé své zamilované projekty. Ospravedlňuje to tím, že toto (zne)užití německé náhrady na základě toho, že "i před tím, než byly prostředky z německé kompenzace k dispozici . . . byly potřeby 'potřebných' obětí nacismu již do značné míry uspokojeny".67 Ještě po padesáti letech Holocaustový průmysl požaduje peníze pro "potřebné oběti Holocaustu", které žily v chudobě, protože Němci je zrádně nikdy nenahradili.

Ovšem zda "nebohé oběti Holocaustu" vůbec někdy uvidí něco z nových německých peněz je otevřená otázka. Konference o nárocích požaduje značné množství ponechat stranou pro své vlastní "speciální fondy". Podle listu Jerusalem Report má Konference "mnoho důvodů pro to, aby veteráni nedostali nic". Poslanec izraelského Knessetu Michael Kleiner (Herut) kritizoval Konferenci jako "Židovskou radu, pokračující v práci nacistů jinými prostředky". Je to "nečestný orgán řídící se služebním tajemstvím a poskvrněný ošklivou veřejnou a morální korupcí", obviňuje, "orgán temnot, který podvádí veterány židovského Holocaust a jejich dědice, zatímco sedí na ohromné hromadě peněz patřících soukromým osobám, ale dělá vše pro to, aby je zdědil [peníze] dokud jsou ještě naživu".68 Mezi tím Stuart Eizenstat během svědectví před sněmovním Bankovním výborem nepřestává pět chválu o "transparentním procesu, který židovská Komise hmotných nároků používá v průběhu posledních asi 40 let". Ovšem pokud jde o cynismus, nevyrovná se Rabbi Israel Singerovi nikdo. Kromě jeho postu Generálního tajemníka Světového židovského kongresu (JWC) slouží Singer jako vicepresident Konference o nárocích a je hlavním vyjednavačem v rozhovorech o otrocké práci v Německu. Zbožně zdůrazňoval před sněmovním Bankovním výborem, po švýcarském a německém vyrovnání, že "by to byla ostuda", kdyby peníze za Holocaustové náhrady "byly vyplaceny spíše dědicům než veteránům". "Nechceme peníze vyplácet dědicům. Chceme peníze vyplácet obětem". Přesto, jak informuje Haaretz, Singer byl hlavním navrhovatelem, aby peníze za Holocaustovou náhradu "všeho židovského lidu, ne jen těm, kdo se štěstím přežili Holocaust a dožili se vysokého věku".69

"Můžeme tak odhadnout", uzavírá, "že počet Židů kteří přežili není vyšší než 100 000". Toto Friendlanderovo číslo pro otrocké židovské pracovníky na konci války je náhodou na nejvyšším konci odhadu badatelů. V autoritativní studii Leonard Dinnerstein píše: "Šedesát tisíc Židů . . . vyšlo z koncentračních táborů. Během týdne více než 20 000 z nich zahynulo".70

Na brífinku Ministerstva zahraničí Stuart Eizenstat, když citoval počty "skupin, které je representují", uvedl počet všech otrockých pracovníků, židovských i nežidovských, kteří stále žijí, jako 70 - 90 000."71 Eisenstat byl hlavním americkým vyslancem v německých jednáních o otrocké práci a těsně spolupracoval s Konferencí o nárocích.72 Tomu odpovídá celkový počet ještě žijících židovských otrockých pracovníků 14 000 - 18 000 (20 ,procent z 70 - 90 000). Přesto na začátku jednání s Německem Holocaustový průmysl požadoval náhradu pro 135 000 ještě žijících bývalých židovských pracovníků. Celkový počet stále žijících otrockých pracovníků, Židů i nežidů, mělo být 250 000. 73 Jinými slovy, počet bývalých židovských otrockých pracovníků kteří ještě žijí drasticky narostl od května 1999 téměř desetkrát a poměr mezi žijícími židovskými a nežidovskými otrockými pracovníky se drasticky změnil. Ve skutečnosti, kdybychom věřili Holocaustovému průmyslu, žije teď více bývalých židovských otrockých pracovníků než před půl stoletím. "Jak spletitou pavučinu upleteme", napsal Walter Scott, "když se prvně pokoušíme podvádět".

Jak si Holocaustový průmysl pohrává s čísly aby nafoukl své požadavky na náhradu, antisemité se radostně vysmívají "židovským lhářům", kteří si jen vymysleli jejich smrt. Žongléřství Holocaustového průmyslu s těmito čísly očišťuje, i když nechtěně, nacismus. Raul Hilberg, přední autorita na nacistický Holocaust, stanoví počet zavražděných Židů na 5,1 milionů.74 Přesto, kdyby 135 bývalých židovských otrockých pracovníků žilo ještě dnes, nějakých 600 000 by muselo přežít válku. To je přinejmenším o půl milionu více než standardní odhad. Pokusme se nyní tento půl milion odvodit z čísla 5,1 milionu zabitých. Nejenže číslo 6 milionů s stává neudržitelným, ale čísla Holocaustového průmyslu se blíží těm, kteří popírají Holocaust. Uvažme, že nacistický představitel Heinrich Himmler stanovil celkovou populaci koncentračních táborů na něco přes 700 000, a že podle Friendlandera kolem jedné třetiny z tohoto počtu bylo zabito během května. Přesto pokud se Židé podíleli z 20 procent na přežívající populaci koncentračních táborů, a kdyby podle závěrů Holocaustového průmyslu 600 000 židovských vězňů přežilo válku, potom by muselo přežít celé 3 miliony vězňů. Podle výpočtů Holocaustového průmyslu by podmínky v koncentračních táborech vůbec nebyly kruté; museli bychom vlastně předpokládat značně vysokou fertilitu a významně malou mortalitu. 75

V nedávném Interview Raul Hilberg podtrhl, že tato čísla zcela mění chápáni nacistického Holocaustu. 76

V celostránkové reklamě v New York Times Holocaustový průmysl a jeho světlonoši jako Elie WIesel, Rabbi Marvin Hier a Stevaen T. Katz odsuzují "Syrské popírání Holocaustu". Jeho text odsuzuje úvodník oficiálního syrského vládního listu, který tvrdil, že Izrael "si vymýšlí historky o Holocaustu", aby "získal více peněz z Německa a jiných západních režimů". Bohužel syrské obvinění je oprávněné. Přesto je ironií, které si nevšimla syrská vláda ani signatáři reklamy, že tyto historky o mnoha stech tisících veteránů jsou formou popření Holocaustu.78

Holocaustový průmysl se postavil do role jediného legitimního žadatele všeho společenského i individuálního majetku těch, kdo zahynuli během nacistického holocaustu. "Bylo to odsouhlaseno s vládou Izraele" řekl Edgar Bronfman Bankovnímu výboru, "že bezprizorní majetek by měl připadnout Světové židovské restituční organizaci". S použitím tohoto "mandátu" Holocaustový průmysl vyzývá bývalé země sovětského bloku k předání veškerého předválečného židovského majetku nebo poskytnutí finanční náhrady.79 Na rozdíl od případu Švýcarska a Německa ovšem vznáší tyto požadavky mimo světlo publicity. Veřejné míněná není dosud proti vydírání švýcarských bankéřů a německých průmyslníků, ale může vypadat méně dobrosrdečně při vydírání vyhladovělých polských zemědělců. Židé kteří ztratili své rodinné příslušníky během nacistického Holocaustu mohou též pohlížet se záští na pletichy WJRO. Když se vydávají za legitimní dědice těch kdo zahynuli, aby si přivlastnili jejich majetek, může být snadno chápáno jako vykrádání hrobů. Na druhé straně Holocaustový průmysl nepotřebuje mobilizovat veřejné mínění. S podporou oficiálních představitelů USA mohou snadno zlomit odpor již pokořených národů.

"Je důležité pochopit, že naše snahy o restituce společenského majetku", řekl Stuart Eizenstat sněmovní komisi, "je integrální částí znovuzrození a obnovení židovského života" ve východní Evropě. Údajně pro "podporu a obnovu" židovského života v Polsku požaduje WJRO přes 6000 předválečných židovských společenských majetků, včetně těch, které jsou dnes využívány jako nemocnice a školy. Předválečná židovská populace v Polsku byla okolo 3,5 milionů, současná populace je několik tisíc. Skutečně vyžaduje obnova židovského života jednu synagogu a jednu školní budovu na jednoho polského Žida? Organizace si též činí nárok na stovky tisíc parcel polské země oceněných na desítky miliard dolarů. "Poláci se oficiálně bojí", informuje Jewish Week, že tento požadavek "přivede národ k bankrotu". Když polský parlament navrhl limity náhrad aby předešel nesolventnosti, Elan Steinberg z WJC odsoudil tento zákon jako "v zásadě antisemitský čin".80

Průmysl Holocaustu utáhl šrouby proti Polsku a právníci zahájili třídně-akční proces u Kormanova soudu, aby nahradili "stárnoucí a umírající veterány Holocaustu". Obžaloba vinila poválečnou polskou vládu, že "pokračovala za posledních padesát pět let" v genocidní politiky "vyhánění a vyhynutí" proti Židům. Členové New Yorkské městské rady se do nich pustili s jednomyslnou rezolucí požadující od Polska, aby "přijalo kompletní legislativu, která zajistí kompletní restituci židovského majetku", zatímco 57 členů Kongresu (vedených kongresmanem Anthony Wienerem z New Yorku) odeslalo dopis polskému parlamentu požadující "komplexní legislativu, která vrátí 100% veškerého majetku zabaveného během Holocaustu". "Vzhledem k tomu, že tito lidé jsou každý den starší", říká dopis. "vypršel čas k náhradě těch poškozených". 81

Stuart Eizenstat při svědectví před senátním Bankovním výborem litoval zpomalení soudních vystěhování ve Východní Evropě: "Vzniklo množství problémů při vracení majetků. Např. v některých zemích, když se jednotlivci nebo společenství pokoušeli získat zpět svůj majetek, byli někdy žádáni, aby . . . povolili současným nájemníkům zůstat po dlouhou dobu regulované nájemné".82 Zločinnost v Bělorusku byla speciálně zkoumána Eizenstatem. Bělorusko je "velmi, velmi pozadu" v předávání předválečného židovského majetku, jak řekl sněmovnímu Zahraničnímu výboru.83 Průměrný měsíční příjem v Bělorusku je 100 dolarů.

K vynucení pokory neposlušných vlád průmysl Holocaustu používá klacku amerických sankcí. Eizenstat urgoval na Kongresu "vytažení" Holocaustové kompenzace vysoko na seznam požadavků na tyto východoevropské země, které chtějí vstoupit do OECD, WTO, Evropské unie, NATO, Rady Evropy: "Budou poslouchat co požadujete…. Budou mít důvod." Israel Singer z WJC žádal kongres, aby "pokračoval v prohlížení seznamu nákupů" aby "otestoval", zda každá ze zemí platí. "Je extrémně důležité, aby země zahrnuté do té záležitosti rozuměly" řekl kongresman Benjamin Gilman ze sněmovního Zahraničního výboru, "a že jejich odpověď . . . je jedním z  několika standardů, podle kterých USA posuzuje své bilaterální styky". Avraham Hirchson, předseda Výboru izraelského Knessetu pro restituce a izraelský zástupce v JWRO, vzdal hold spoluúčasti Kongresu na vyděračství. Hirchson připomenul svůj souboj s rumunským premiérem a svědčil: "Vprostřed souboje jsem řekl jednu poznámku, která změnila celou atmosféru. Řekl jsem mu, aby věděl,že během dvou dní jdu na kongresové slyšení. Co chcete, abych jim na tom slyšení řekl? Atmosféra se změnila." Světový židovský kongres (WJC) již "vytvořil celý Holocaustový průmysl", varoval právník veteránů, a je "vinen podporou . . . velmi ošklivé formy antisemitismu v Evropě".84

"Netýkat se to Spojených států", jak si správně všiml Eizenstat při svém díkuvzdání v Kongresu, "velmi málo, pokud vůbec nějaké z těchto aktivit by dnes probíhaly". K ospravedlnění tlaků aplikovaných na Východní Evropu, vysvětloval, že poncem evropské morálky je "navrácení nebo zaplacení společenského a soukromého majetku získaného neprávem". Pro "nové demokracie" ve Východní Evropě bude dodržování těchto standardů "úměrné jejich přechodu od totalitního k demokratickému stavu". Eizenstat je vyšším úředníkem US vlády a prominentním podporovatelem Izraele. Přesto, soudě podle odpovídajících požadavků nativních Američanů a Palestinců, neprošly ani USA ani Izrael ještě tímto přechodem.85

Hirchson ve svém sněmovním svědectví předvedl melancholické představení kolem "potřebných obětí Holocaustu" z Polska, "které za mnou chodí do mého úřadu v Knessetu každý den . . . a prosí, aby dostaly zpět to, co jim patří . . . aby dostaly zpět domy, které opustily, aby dostaly zpět obchody, které tam nechaly." Mezi tím Holocaustový průmysl otvírá válku na druhé frontě. Místní židovské komunity ve východní Evropě odmítají mandát Světové židovské restituční organizace (WJRO) a uplatňují vlastní nároky na židovské majetky. Aby měli výhodu z takového požadavku, Židé musí formálně patřit k místní židovské komunitě. A tak vytoužené obnovení židovského života začíná přicházet s tím, jak východoevropští Židé zapouštějí své nově objevené kořeny do svého krajíce z Holocaustové kořisti.86

Holocaustový průmysl se vychloubá směrováním peněz na náhrady pro charitativní židovské záležitosti. "Zatímco charita je vznešená záležitost", tvrdí právník zastupující skutečné oběti, "je špatné dělat jí z cizích peněz". Jedním takovým oblíbeným případem je "Holocaustové vzdělávání" - "největší odkaz našeho úsilí" podle Eizenstata. Hirchson je též zakladatelem organizace nazvané "March of the Living" (Pochod života), vrchol programu Holocaustového vzdělávání a hlavní cíl peněz získaných jako náhrady. V tomto sionisty inspirovaném představení obsazeném tisíci se židovská mládež z celého světa setkává v táborech smrti, aby dostala z první ruky instruktáž o gojském zlu před tím, než jsou dopraveni ke spasení v Izraeli. List Jerusalem Report zachycuje tento Holocaustový kýčový okamžik pochodu: "'Jsem tak vystrašená, už nemohu pokračovat, už už chci být v Izraeli,' opakuje stále a stále mladá žena z Conecticutu. Její tělo se chvěje…. Náhle její přítel vytahuje velkou izraelskou vlajku. Ovíjí jí okolo nich dvou a oba pokračují". Izraelská vlajka: neopouštějte bez ní domov.87

David Harris z AJC, když hovořil na Washingtonské konferenci o Holocaustové éře, zaměřil svou výřečnost na "hluboký vliv" poutí po nacistických táborech smrti na židovskou mládež. List Forward si všiml episody zvláště zatížené pathosem. Pod titulkem "Izraelští teenageři skotačí se striptérkami po návštěvě Auswitzu" list vysvětluje, že podle expertů studenti z kibuců "si najímají striptérky, aby se zbavili nepříjemných pocitů, které v nich probudil výlet". Stejná muka zřejmě postihují židovské studenty na výletě do US Pamětního muzea Holocaustu, jak tvrdí Forward, "kde běhají všude okolo, tráví báječný čas, cítí se spolu dobřen apod."88 Kdo může zpochybnit moudrost rozhodnutí Holocaustového průmyslu určit peníza na náhrady pro Holocaustové vzdělávání místo "vyhození fondů" (Nahum Goldman) pro veterány nacistických táborů smrti?89

V lednu 2000 se úředníci z téměř padesáti států, včetně premiéra Ehuda Baraka z Izraele, zúčastnili hlavní Holocaustové vzdělávací konference ve Stockholmu. Závěrečné prohlášení konference zdůrazňuje "posvátnou zodpovědnost" mezinárodního společenství v boji proti zlu genocidy, etnického očišťování, rasismu a xenofobie. Švédský reportér se potom tázal Baraka o palestinských uprchlících. V principu, odpověděl Barak, jsem proti i jedinému uprchlíkovi, který přichází do Izraele: "Nemůžeme přijmout morální, zákonnou či jinou zodpovědnost za uprchlíky." Jednoduše konference měla grandiózní úspěch. 90

Oficiální příručka Židovské konference o nárocích Guide to Compensation and Restitution for Holocaust Survivors (Průvodce k náhradám a restituci těch, kdo přežili Holocaust) uvádí seznam stavů svých organizačních poboček. Ohromné množství zazobaných úředníků skokem vzrostl. Pojišťovny, banky, umělecká muzea, soukromý průmysl, nájemníci a zemědělci jsou drženi pod pistolí Holocaustového průmyslu. Ale "potřebné oběti Holocaustu", jejichž jménem vznáší své požadavky jsou podrobeni "permanentnímu vyvlastňování". Mnoho z nich zahájilo soudní spory proti Konferenci o nárocích. Holocaust se přesto může změnit na "největší loupež v historii lidstva".91

Když Izrael poprvé zahájil jednání s Německem o poválečných reparacích, jak informuje historik Ilan Pape, ministr zahraničí Moshe Sharett navrhl převod části náhrad Palestinským utečencům, "aby byla napraveno to, co nazývali malou nespravedlností (Palestinská tragedie), způsobenou jinou hroznější (Holocuast)".92 Nic z tohoto návrhu se nevyplnilo. Prominentní izraelské university navrhly použití některých fondů od švýcarských bank a německých firem pro "náhradu palestinských arabských uprchlíků". 93 Vzhledem k tomu, že téměř všichni veteráni nacistického holocaustu odtud odešli, zdálo se to být citlivým návrhem.

Podle typického stylu WJC učinil Israel Singer "překvapující oznámení" 13 března 2000, že nedávno odtajněný US dokument odhalil, že v Rakousku existjí židovské majetky z éry Holocaustu bez dědiců za dalších 10 miliard dolarů". Singer též obvinil, že "padesát procent veškerého amerického umění bylo uloupeno Židům".94 Holocaustový průmysl se zřejmě splašil.

1a Poznámka překladatele: Termín "Holocaust survivor" používaný autorem označuje doslova "ty, kteří přežili Holocaust". Vzhledem k vysoké četnosti tohoto termínu v této kapitole je překládán stručně jako "veteráni Holocaustu", přestože tento termín ne zcela přesně vystihuje autorovu anglickou předlohu.

1 Henry Friedlander, "Darkness and Dawn in 1945 The Nazis, the Allies, and the Survivors," v US Holocaust Memorial Museum, 1945—the Year of Liberation (Washington 1995), Il-35.

2 See, for example, Segev, Seventh Million, 248.

3 Lappin, Man With Two Heads, 48. D.D. Guttenplan, "The Holocaust on Trial," v Atlantic Monthly (February 2000), 62 (ale srovnej text výše, kde Lipstadt klade rovnítko mezi zpochybňování svědectví těch kdo přežili s popíráním Holocaustu).

4 Wiesel, AR Rivers, 121 - 30, 139, 163 - 4, 201 - 2, 336. Jewish Week, 17. září 1999. New York Times, 5. březen 1997.

5 Leonard Dinnerstein, America and the Survivors of the Holocaust (New York: 1982), 24.

6 Daniel Ganzfried, "Binjamin Wilkomirski und die verwandelte Polin," v Weltwoche (4 listopad 1999).

7 Marilyn B. Young, The Vietnam Wars (New York: 1991), 301 - 2. "Cohen: US Not Sorry for Vietnam War," v Associated Press (11. březen 2000).

8 For background, see esp. Nana Sagi, German Reparations (New York: 1986), and Ronald W. Zweig, German Reparations and the Jewish World (Boulder: 1987). Oba díly jsou oficiální historií objednanou Konferencí o nárocích.

9 Jako odpověď na otázku nedávno položenou poslancem německého parlamentu Martinem Hohmannem (CDU) německá vláda potvrdila (třebaže značně šroubovaným jazykem), že pouze okolo 15 procent peněz odevzdaných Konferenci o nárocích bylo skutečně předáno židovským obětem nacistické persekuce. (osobní sdělení, 23 úmor 2000)

10 Ve své oficiální historii Ronald Zweig explicite potvrdil, že Konference o nárocích porušila podmínky smlouvy: "Příliv konferenčních prostředků umožnil Spojené [distribuční komisi] pokračovat na programu v Evropě, který by byl jinak ukončen, a zahájit programy, které by jinak z nedostatku peněz nebyly zahájeny pro nedostatek prostředků. Ale nejvýznamnější změnou rozpočtu JDC vyplývající ze zaplacení reparací bylo alokace prostředků pro muslimské země, kde aktivity Komise byly zvětšeny o 68 procent během prvních tří let konferenčních alokací. Bez ohledu na formální omezení na použití reparačních fondů podle smlouvy s Německem byly peníze použity tam, kde byla jejich potřeba největší. Moses Leavitt [vyšší úředník Konference o nárocích] … pozoroval: 'Náš rozpočet byl založen na prioritách potřeb uvnitř a vně Izraele, v muslimských zemích, všechno dohromady…. Nepokládali jsme prostředky konference za nic jiného než část obecných prostředků, které nám byly dány k dispozici, aby přesunuli oblast židovských zájmů za které jsme byli odpovědni do oblastí s nejvyšší prioritou'". (German Reparations, 74).

11 Viz např. Lorraine Adams, "The Reckoning," in Washington Post Magazine (20 April 1997), Netty C. Gross, "The Old Boys Club," a  "After Years of Stonewalling, the Claims Conference Changes Policy," v listě Jerusalem Report (15 May 1997, 16 August 1997), Rebecca Spence, "Holocaust Insurance Team Racking Up Millions in Expenses as Survivors Wait," v listě Forward (30 July 1999), a Verena Dobnik, "Oscar Hammerstein's Cousin Sues German Bank Over Holocaust Assets," in AP Online (20 listopad 1998) (Hertzberg).

12 Greg B. Smith, "Federal Judge OKs Holocaust Accord," in Daily News (7 January 2000). Janny Scott, "Jews Tell of Holocaust Deposits," in New York Times (17 October 1996). Saul Kagan přednášel koncept této sekce Konferenci o nárocích. Konečná verze zahrnuje všechny jeho faktické korekce.

13 Elli Wohlgelernter, "Lawyers and the Holocaust," v listě Jerusalem Post (6 červenec 1999).

14 Jako základ této sekce viz Tom Bower, Nazi Gold (New York: 1998), Itamar Levin, The Last Deposit (Westport, Conn.: 1999), Gregg J. Rickman, Swiss Banks and Jewish Souls (New Brunswick, NJ: 1999), Isabel Vincent, Hitler's Silent Partners (New York: 1997), Jean Ziegler, The Swiss, the Gold and the Dead (New York: 1997). I když jsou poznamenány výslovnou protišvýcarskou zaujatostí obsahují tyto knihy množství užitečných informací.

15 Levin, Last Deposit, kapitoly 6 - 7. Chybnou Izraelskou zprávu viz (I když se o tom nezmínil, Levin byl jejím autorem), see Hans J. Halbheer, "To Our American Friends," American Swiss Foundation Occasional Papers (n.d.).

16 Třináct poboček švýcarských bank operovalo ve Spojených státech. Švýcarské banky půjčily americkému obchodu 38 miliard dolarů v roce 1994 a spravovaly stovky miliard dolarů v investicích v amerických akciích a bankách pro své klienty.

17 VB roce 1992 vytvořila WJC novou organizaci, Světovou židovskou restituční organizaci (WJRO), která požadovala zákonnou jurisdikci, týkající se majetku Holocaustových veteránů, živývh nebo mrtvých. Pod vedením Bronfmana je WJRO formálně deštníková organizace židovských organizací zastoupených na Konferenci o nárocích.

18 Slyšení před Výborem pro bankovnictví, bydlení a urbanismus US Senátu, 23. dubna 1996. Bronfmanova obrana "židovských zájmů" je značně výběrová. Je hlavním obchodním partnerem pravicového německého tiskového magnáta Leo Kirche, který v posledních letech notoricky vyhodit vydavatele německých novin, který podpořil rozhodnutí nejvyššího soudu zakazující křesťanské kříže ve veřejných školách. (www.Seagram.com/company_info/history/main.html; Oliver Gehrs, "Einfluss aus der Dose," v Tagesspiegel [l2. září 1995])

19 Rickman, Swiss Banks, 50 - 1. Bower, Nazi Gold, 299 - 300.

20 Bower, Nazi Gold, 295 ("mouthpiece"), 306 - 7; srov. 319. Alan Morris Schom, "The Unwanted Guests, Swiss Forced Labor Camps, 1940 - 1944," Zpráva připravená pro Centrum Simona WIesenthala, leden 1998. (Schom tvrdí že to byly "ve skutečnosti tábory s otrockou prací.") Levin, Last Deposit, 158, 188. Střízlivý rozbor švýcarských táborů pro uprchlíky viz Ken Newman (ed.), Swiss Wartime Work Camps: A Collection of Eyewitness Testimonies, 1940 - 1945 (Zurich: I 999), and International commission of Experts, Switzerland - Second World war, Switzerland and Refugees in the Nazi Era (Bern: 1999), kapitola 4.4.4. Saidel, Never Too Late, 222 3 ("Dachau", "sensationalistic"). Yossi Klein Halevi, "Who Owns the Memory?" in Jerusalem Report (25. února 1993). Wiesenthal propůjčuje své jméno centru za 90 000 dolarů ročně.

21 Bower, Nazi Gold, xi, xv, 8, 9, 42, 44, 56, 84, 100, 150, 219, 304. Rickman, Swiss Banks, 219.

22 Thomas Sancton, "A Painful History," in Time, 24. února 1997. Slyšení před Výborem pro bankovnictví a finanční služby Sněmovny representantů 25. červen 1997. Rower, Nazi Gold, 301 2. Rickman, Swiss Banks, 48. Levin stejně mlčí o tom, že Salmanovitz je Žid (cf. s, 129, 135).

23 Levin, Last Deposit, 60. Slyšení před Výborem pro bankovnictví a finanční služby Sněmovny representantů, 11. prosinec 1996 (cituje svědectví Wiesela z 16. října 1996 před Bankovním výborem Senátu). Raul Hilberg, The Destruction of the European Jews (New York: 1961), kap. 5.

24 Slyšení před výborem pro bankovnictví, bydlení a urbanismus, US Senát, 6. květen 1997.

25 Slyšení před Výborem pro bankovnictví a finanční služby Sněmovny representantů, 11. prosince 1996. Smith si stěžoval tisku, že dokumenty které odkryl dávno před tím byly předkládány D'Amatem jako nové objevy. V bizardní obraně odpověděl Rickman, který mobilizoval velké množství badatelů z US Muzea Holocaustu pro kongresové slyšení: "Jakmile jsem se dozvěděl o Smithově knize, rozhodl jsem se jí nečíst abych nemohl být obviněn z toho, že používám jeho dokumenty" (113). Vincent, Silent Partners, 240.

26 Bower, Nazi Gold, 307. Slyšení před Výborem pro bankovnictví a finanční služby, Sněmovna representantů, 25 červen 1997.

27 Rickman, Swiss Banks, 77. Definitivní rozbor této věci viz Peter Hug and Marc Perrenoud, Assets in Switzerland of Victims of Nazism and the Compensation Agreements with East Bloc Countries (Bern 1997). Dřívější diskuse ve Spojených státech viz Seymour J. Rubin and Abba P. Schwartz, "Refugees and Reparations," in Law and Contemporary Problems (Duke University School of Law, 1951), 283.

28 Levin, Last Deposit, 93, 186. Slyšení před Výborem pro bankovnictví a finanční služby, Sněmovna representantů, 11. prosinec 1996. Rickman, Swiss Banks, 218. Bower, Nazi Gold, 318, 323. Týden po ustanovení Speciálního fondu byl švýcarský president "vyděšen z vytrvalého nepřátelství Američanů" (Rower), když bylo oznámeno vytvoření Nadace solidarity s 8 miliardami dolarů "k redukci chudoby, beznaděje a násilí" globálně. Vytvoření nadace ovšem vyžadovalo referendum, jak rychle požadovala domácí opozice. Její osud je dosud nejistý.

29 Bower, Nazi Gold, 315. Vincent, Silent Partners, 211. Rickman, Swiss Banks, 184 (Voleker).

30 Levin, Last Deposit, 187 - 8, 125.

31 Levin, Last Deposit, 218. Rickman, Swiss Banks, 214, 223, 221.

32 Hickman, Swiss Banks, 231.

33 Ibid. Rickman fittingly entitled this chapter of his account, "Boycotts and Diktats."

34 Kompletní text "Třídně-akčního vypořádání" Independent Committee of Eminent Persons, Report on Dormant Accounts of Victims of Nazi Persecution in Swiss Banks (Bern: 1999), Appendix O. Navíc 200 milionů dolarů Speciálního fondu a 1,25 miliard dolarů třídně-akčního vyrovnání získal Holocoustový průmysl podvodně dalších 70 milionů dolarů od Spojených států a jejich spojenců během londýnské konference o švýcarském zlatě v roce 1977.

35 Pokud jde o US politiku k židovským uprchlíkům, viz David S. Wyman, Paper Walls (New York: 1985), and The Abandonment of the Jews (New York: 1984). Švýcarskou politiku viz Independent Commission of Experts, Switzerland — Second World War, Switzerland and Refugees in the Nazi Era (Bern: 1999). Podobně smíšené faktory - ekonomické, pokles, xenofobie, antisemitismus a později bezpečnost - byly vzaty v úvahu jak pro restriktivní americkou politiku, tak švýcarské kvóty. S odvoláním na "pokrytectví v přístupu ostatních národů, speciálně Spojených států, které neměly žádný zájem o liberalizaci svých imigračních zákonů", Nezávislá komise, i když byla krutě kritická ke Švýcarsku, informuje, že jeho politika vůči uprchlíkům byla "jako u vlád většiny jiných států". (42, 263) Nenašel jsem žádnou zmínku o tomto bodě při extenzívním průzkumu zpráv US medií o kritických nálezech komise.

36 Slyšení před Výborem pro bankovnictví, bydlení a urbanismus, US senát, 15 květen 1997 (Eizenstat and D'Amato). Slyšení před Výborem pro bankovnictví, bydlení a urbanismus, US senát, 23 duben 1996 (Bronfman citující Clintona a další kongresové lídry). Slyšení před Výborem pro bankovnictví, bydlení a urbanismus, US senát, 11 prosinec 1996 (Leach). Slyšení před Výborem pro bankovnictví a finanční služby, Sněmovna representantů, 25 červen 1997 (Leach). Rickman, Swiss Banks, 204 (Albright).

37 Jedinou nesouhlasnou poznámku během mnoha kongresových slyšení o Holocaustových náhradách pronesl kongresman Maxine Watersová z Kaliformie. Zatímco potvrdila "1000 procentní" podporu "k dosažení spravedlnosti pro všechny oběti Holocaustu", Watersová se též otázala "jak má přijmout tuto formu a užívat jí při posuzování otrocké práce mých předků tady ve Spojených státech. Je podivné tu sedět … bez podivu co bych měl dělat … k potvrzení otrocké práce ve Spojených státech…. Reparace afro-americké komunity bylo v základě odsouzeno jako základní myšlenka, ale mnozí z těch . . . kdo zkoušeli tak tvrdě dostat tuto věc před Kongres dosáhli pouze výsměchu". Speciálně ona navrhla, aby vládní agentury by měly být vedeny k tomu, aby bylo dosaženo náhrady "domácí otrocké práce". "Ta jemná dáma vznáší zvláště obtížný návrh" odpověděl Jame Leach z Bankovního výboru, "a předsednictvo to vezme jako doporučení…. Obtížnost této věci, kterou vznášíte na americkou historii stejně jako na lidská práva je hluboká." Tato věc nesporně zapadne hluboko do paměťové díry Výboru. (Slyšení před Výborem pro bankovnictví a finanční služby, Sněmovna representantů, 9 únor 2000). Randal Robinson, který v současnosti vede kampaň za kompenzaci afro-amerického otroctví, postavil vedle sebe "ticho" vlády o této krádeži "i když US náměstek ministra zahraničí Stuart Eizenstat pracoval na tom, aby 16 německých společností kompenzovalo Židy využívané k otrocké práci během nacistické éry". (Randall Robinson, "Compensate the Forgotten Victims of America's Slavery Holocaust," v listu Los Angeles Times [11 únor 2000]; cf. Randall Robinson, The Debt [New York: 2000], 245)

38 Philip Lentz, "Reparation woes," v Crain's (15. - 21. listopad 1999). Michael Shapiro, "Lawyers in Swiss Bank Settlement Submit Bill, Outraging Jewish Groups," v Jewish Telegraphic Agency (23. listopad 1999). Rebecca Spence, "Hearings on Legal Fees in Swiss Bank Case," v  Forward (26. listopad 1999). James Bone, "Holocaust Survivors Protest Over Legal Fee," v The Times (London) (1. prosinec 1999). Devlin Barrett, "Holocaust Assets," v New York Post (2. prosinec 1999). Stewart Ain, "Religious Strife Erupts In Swiss Money Fight," v Jewish Week (14. ledna 2000) ("angle"). Adam Dickter, "Discord in the court," v Jewish Week (21. ledna 2000). Swiss Fund for Needy victims of the Holocaust/Shoa, "Overview on Finances, Payments and Pending Applications" (30. listopad 1999). Veteráni Holocaustu v Izraeli nikdy nedostali peníze ze Speciálního fondu určené pro ně, viz Yair Sheleg, "surviving Israeli Bureaucracy," v listě Haaretz (6. únor 2000).

39 Burt Neuborne, "Totaling the sum of Swiss Guilt," v New York Times (24. červen 1998). Slyšení před Výborem pro bankovnictví a finanční služby, Sněmovna representantů, 11. leden 1996. "Holocaust-Konferenz in Stockholm," v Frankfurter Allgemeine Zeitung (26. leden 2000) (Bronfman).

40 Independent commission of Experts, Switzerland - Second World war, Switzerland and Gold Transactions in the Second World War, Interim Report (Bern: 1998).

41 Slyšení před Výborem pro bankovnictví a finanční služby, Sněmovna representantů, 11 prosince 1996. Gerhard L. Weinberg z Univerzity Severní Karolíny byl zavolán jako svědek-expert svatouškovsky dosvědčil, že "/pozice švýcarské vlády během války a v letech bezprostředně po ní byla vždy taková, že loupež je legální" a že "prioritou číslo jedna" švýcarských bank bylo "vydělat tolik peněz, kolik to jde . . . a dělat to bez ohledu na legislativu, morálku a slušnost nebo cokoliv jiného". (Slyšení před Výborem pro bankovnictví a finanční služby Sněmovny representantů, 25 června 1997)

42 Raymond W. Baker, "The Biggest Loophole in the Free-Market system," v  Washington Quarterly (Podzim 1999). Ačkoliv to není sankcionováno US zákony, je více než 500 miliard dolarů až 1 bilion dolarů "vypráno" z drogového obchodu a "bezpečně uloženo v US bankách". (tamtéž.)

43 Ziegler, The Swiss, xii; srov. 19, 26s.

44 Switzerland and Gold Transactions in the Second World War, IV, 48.

45 Independent Committee of Eminent Persons, Report on Dormant Accounts of Victims of Nazi Persecution in Swiss Banks (Bern 1999). (dále Report)

46 "Externí cena" auditu byla stanovena na 200 millionú dolarů. (Report, str. 4, paragraf 17) Cena pro švýcarské banky byla stanovena na dalších 300 millionů dolarů. (Swiss Federal Banking commission, tiskové prohlášení, 6 prosinec 1999)

47 Report, Annex s, p. 81, paragraph 1 (cf. Part I, pp. 1 3 - 1 5, paragraphs 41-9).

48 Report: Část I, str. 6, paragraf 22 ("bez důkazu"); Část I, str. 6, paragraf 23 (bankovní zákony a procenta); Dodatek 4, str. s8, paragraf s  ("skutečně mimořádný") and Dodatek s, str. 81, paragraf 3 ("skutečně pozoruhodný") (srov. Část I, str. 15, paragraf 47, Část I, str. 17, paragraf s8, Dodatek 7, str. 107, paragrafy 3, 9)

49 "The Deceptions of Swiss Banks," in New York Times (7. prosinec 1999).

50 Report, Dodatek s, str. 81, paragraf 2. Report, Dodatek s, str. 87 - 8, paragraf 27 "Existuje spousta vysvětlení pro podstatné nižší údaj v dřívějších zprávách, ale některé z hlavních příčin mohou být vztaženy k tomu, že švýcarské banky používají užší definice 'mrtvých' účtů; vyloučení určitých typů účtů při vyhledávání nebo neadekvátní průzkum; v jejich chybě při zkoumáni účtů pod určitou minimální hodnotou nebo jejich chyba při posuzování, zda držitelé účtů jsou obětmi nacistického násilí, pokud jejich příbuzní o to banku nepožádali."

51 Report,str. 10, paragraf 30 ("možný nebo pravděpodobný"); str. 20, paragrafy 73-5(významná pravděpodobnost pro 25,000 účtů). Repon, Dodatek 4, str. 65-7, paragrafy 20-6, a str. 72, paragrafy 40-3 (současné hodnoty). V  souhlase s doporučením Repon , které Fedeální výbor švýcarských bank odsouhlasil v březnu 2000, aby publikovali jména 25 000 kont. ("Swiss Federal Banking Commission Follows Volcker Recommendations," tiskový výstup, 30 březen 2000)

52 Slyšení před Výborem pro bankovní a finanční služby, Sněmovna representantů, 9 únor 2000 (citováno s Volekerova připravovaného svědectví). Srovnej námitky Švýcarského federálního výboru, že "všechny údaje o možných současných hodnotách stavu identifikovaných kont jsou v podstatě založena na předpokladech a projekcích", a že "pouze v případě okolo 1200 kont . . . byl nalezen skutečný důkaz založený na současných interních bankovních zdrojích, že majitelé účtů jsou skutečnými obětmi Holocaustu". (tiskové prohlášení z  6. prosince 1999)

53 Repon, str. 2, paragraf 8 (srov. str. 23, paragraf 92). Report, Dodatek S. str. A134; pro přesnější specifikaci, srov. str. A-135ff.

54 Slyšení před Výborem pro bankovnictví a finanční služby, Sněmovna representantů, 25. června 1997 (citováno s Rubinova připravovaného svědectví). Jako podklad viz Seymour J. Rubin and Abba P. Schwartz, "Refugees and Reparations," ve sborníku Law and Contemporary Problems [Duke University School of Law 1951], 286 - 9)

55 Slyšení před Výborem pro bankovnictví a finanční služby, Sněmovna representantů, 25. června 1997.

56 Švýcarsko mělo 4 miliony obyvatel v relevantním období 1933 - 45 ve srovnání se 130 miliony obyvatel USA. Volcerova komise prozkoumala každý účet ve švýcarských bankách otevřený, uzavřený nebo mrtvý během těchto let.

57 Levin, Last Deposit, 23. Bower, Nazi Gold, 256. Bower považuje tento švýcarský požadavek za "neodvolatelně rétorický." Neodvolatelně nepochybně, ale proč rétorický?

58 Rickman, Swiss Banks, 194 - 5.

59 Bower, Nazi Gold, 350-1. Akiva Eldar, "UK: Israel Didn't Hand Over Compensation to Survivors," v Haaretz (21. únor 2000). Judy Dempsey, "Jews Find It Hard to Reclaim wartime Property In Israel," v listu Financial Times (1. duben 2000). Jack Katzenell, "Israel Has WWII Assets," v Associated Press (13. duben 2000). Joel Greenberg, "Hunt for Holocaust victims' Property Turns in New Direction: Toward Israel," v listě New York Times (15. duben 2000). Akiva Eldar, People and Politics," v listě Haaretz (27. duben 2000).

60 Informace o Výboru viz www.pcha.gov (Bronfman cituje tiskové prohlášení z 21. listopadu 1999).

61 Slyšení před Výborem pro banovnictví a finanční služby, Sněmovna representantů, 9. února 2000.

62 Levin, Last Deposit, 223, 204. "Swiss Defensive About WWII Role," v Associated Press (15 March 2000). Time (24. únor 1997) (Bronfman).

63 Levin, Last Deposit, 224.

64 Slyšení před Výborem pro banovnictví a finanční služby, Sněmovna representantů, 14. září 1999.

65 Yair Sheleg, "Not Even Minimum Wage," v Haaretz (6. říjen 1999). William Drozdiak, "Germans Up Offer to Nazis' Slave Laborers," v Washington Post (18. listopad 1999). Burt Herman, "Nazi Labor Talks End Without Pact," v Forward (20. listopad 1999). "Bayer's Biggest Headache," v New York Times (5. říjen 1999). Jan Cienski, "Wartime Slave-Labour Survivors' Ads Hit Back," v National Post (7. říjen 1999). Edmund L. Andrews, "Germans To Set Up $5.1 Billion Fund For Nazis' Slaves," v  New York Times (15. prosinec 1999). Edmund L. Andrews, "Germany Accepts $5.1 billion Accord to End Claims of Nazi Slave Workers," v  New York Times (18. prosinec 1999). Allan Hall, "Slave Labour List Names 255 German Companies," v The Times (London) (9. prosinec 1999). Slyšení před Výborem pro banovnictví a finanční služby, Sněmovna representantů, 9. únor 2000 (citováno z Eizenstatova připravovaného svědectví).

66 Sagi, German Reparations, 161. Přibližně čtvrtina dosud žijících židovských otrockých pracovníků dostalo takovou penzi, můj zesnulý otec (vězeň z Auschwitzu) mezi nimi. Ve skutečnosti jsou počty podle Konference o nárocích v současných jednáních o dosud žijících židovských otrockých pracovnících založeny na těchto již pobíraných penzích a náhradách z Německa! (Německý Parlament, 92. schůze, 15. březen 2000)

67 Zweig, German Reparations and the Jewish World, 98; srov. 25.

68 Conference on Jewish Material Claims Against Germany, "Position Paper — Slave Labor. Proposed Remembrance and Responsibility Fund" ( 15. červen 1999). Netty C. Gross, "$5.1-Billion Slave Labor Deal Could Yield Little Cash For Jewish Claimants," v Jerusalem Report (31. ledna 2000). zvi Lavi, "Kleiner (Herut) Germany Claims Conference Has Become Judenrat, Carrying on Nazi ways", v Globes (24. únor 2000). Yair Sheleg, "Kleiner The Claims Conference Does Not Transfer Indemnifications to Shoah survivors," v Haaretz (24. únor 2000).

69 Slyšení před Výborem pro bankovnictví a finanční služby, Sněmovna representantů, 9. únor 2000. Yair Sheleg, "Staking a Claim to Jewish Claims," v Haarerz (31. březen 2000).

70 Henry Friedlander, "Darkness and Dawn in 1945 The Nazis, the Allies, and the Survivors," v  US Holocaust Memorial Museum, 1945 — The Year of Liberation (Washington: 1995), 11-35. Dinnerstein, America and the Surnvors of the Holocaust, 28. Izraelský historik Shlomo Shafir uvádí "odhad těch, kdo přežili, na konci války v Evropě je mezi 50 000 a 70 000" (Ambiguous Relations, 384nl). Friedlanderúv celková počet otrockých pracovníků, kteří přežili, židovských i nežidovských, je standardní, viz Benjamin Ferencz, Less Than Slaves (Cambridge: 1979) — "bylo nalezeno přibližně půl milionu lidí, více méně, v koncentračních táborech osvobozených armádami Spojenců" (xvii; cf. 240n5).

71 Stuart Eizenstat, Undersecretary of State for Economic, Business and Agricultural Affairs, Chief US Envoy in German Slave-Labor Negotiations, State Department Briefing, 12. květen 1999.

72 Viz Eizenstatovy "poznámky" v: the Conference on Jewish Material Claims Against Germany and Austria Annual Meeting (New York: 14. červenec 1999).

73 Toby Axelrod, "$5.2 Billion Slave-Labor Deal Only the Start," v Jewish Bulletin (12. prosinec 1999; citující Jewish Telegraphic Agency).

74 Hilberg, The Destruction (1985), v. iii, Appendix B.

75 V interview pro Die Berliner Zeitung, Zpochybňuji počty 135,000 Konference o nárocích, cituje Friedlandera. Konference o nárocích stručně prohlašuje ve své oponentuře, že počet 135 000 byl "založen na nejlepších a nejdůvěryhodnějších zdrojích a je tedy přesný". Žádný z těchto zdrojů není ovšem identifikován. ("Die Ausbeutung jüdischen Leidens," in Berliner Zeitung, 29, 30. leden 2000; "Gegendarstellung der Jewish Claims Conference," v Berliner Zeitung, 1. únor 2000) V odpovědi na mou kritiku v interview pro Der Tagesspiegel, Konference o nárocích uvedla, že nějakých 700 000 židovských otrockých pracovníků přežilo válku, 350 000 - 400 000 na území Říše a 300 000 v koncentračních táborech jinde. Nátlak aby uvedla odborné odkazy Konference o nárocích rozhořčeně odmítla. Stačí říci, že tato čísla nejsou podobná ničemu v kterémkoliv odborném odkaze v této věci. (Eva Schweitzer, "Entschaedigung für Zwangsarbeiter," v Tagesspiegel, 6. březen 2000)

76 "Ještě nikdy v historii" říká HGilberg "nebyli lidé zabíjeni jako na výrobní lince". (Destruction, v. iii, 863). Klasický přístup k této věci viz Zygmunt Bauman Modernity and the Holocaust.

77 Guttenplan, "Holocaust on Trial." (Hilberg) Conference on Jewish Material Claims Against Germany, "Position Paper — Slave Labor," 15. červen 1999.

78 "We Condemn Syria's Denial of the Holocaust," v New York Times (9. únor 2000). K dokumentaci "sílícího antisemitismu" v Evropě David Harris z AJC poukázal na tvrzení, že "Židé zneužívají vzpomínky na nacistickou likvidaci Židů k vlastním účelům". Též uvádí "extrémně negativní způsob, jakým německý tisk informují o židovské Konferenci o nárocích . . . během nedávných jednáních o náhradě otrocké a nucené práce. Mnoho článků líčí samu Konferenci a většinu židovských právníků jako chamtivce, kteří slouží sami sobě. V hlavních tiskovinách vznikly též bizardní diskuse kde se bere tak mnoho židovských obětí, které uvádí Konference. (Slyšení před Zahraničním výborem US Senátu, 5. duben 2000). Ve skutečnosti jsem shledal jako téměř nemožné otvírat tuto otázku v Německu. I když toto tabu bylo nakonec zlomeno liberálním německým deníkem Die Berliner Zeitung, díky odvaze, kterou projevil jeho vydavatel Martin Sueskind a US korespondent Stefan Elfenhain, a která našla jen malou odezvu v německých mediích, z větší části díky morálním hrozbám a vydírání Konference stejně jako německé nechuti k otevřené kritice Židů.

79 Slyšení před Výborem pro bankovnictví a finanční služby, Sněmovna representantů, 11. prosinec 1996. J.D Bindenagel (ed.), Proceedings, Washington Conference on Holocaust-era Assets: 30 November - 3 December 1998 (US Government Printing Office: Washington, DC), 687, 700-1, 706.

80 Slyšení před Výborem pro bankovnictví a finanční služby, Sněmovna representantů, 6. srpen 1998. Bindenagel, Washington Conference on Holocaust-Era Assets, 433. Joan Gralia, "Poland Tries to Get Holocaust Lawsuit Dismissed," v Reuters (23. prosinec 1999). Eric J. Greenberg, "Polish Restitution Plan Slammed," v Jewish Week (14. leden 2000). "Poland Limits WWII Compensation Plan," v Newsday (6. leden 2000).

81 Theo Garb et al. v. Republic of Poland (United States District Court, Eastern District of New York, June 18,1999). (Třídně-akční soudní proces byl zahájen Edwardem E Kleinem a Melem Urbachem, z nich ten druhý se podílel na švýcarských a německých ujednáních. K "upravenému podání" podanému 2. března 2000 se připojila řada dalších právníků, ale vynechalo některá barcitá obvinění polské vlády). "Dear Leads NYC Coumcil in Call to Polish Government to Make Restitution to Victims of Holocaust Era Property Seizure," v News From Council Member Noach Dear (29. listopad 1999). (Text je citován ze skutečnéhio rozhodnutí čéslo 1072, přijaté 23. listopadu 1999.) [Anthony D.] Weiner urges Polish Government To Repatriate Holocaust Claims," US House of Representatives (tiskové prohlášení 14. říjen 1999). (Text je citován z tiskového výstupu a skutečného dopisu datovaného 13. říjen 1999.)

82 Slyšení před Výborem pro bankovnictví, bydlení a urbanismus, Us Senát, 23. dubna 1996.

83 Slyšení před Zahraničním výborem Sněmovny representantů, 6. srpen 1998

84 Slyšení před Zahraničním výborem Sněmovny representantů, 6. srpen 1998. Isabel Vincent, "Who Will Reap the Nazi-Era Reparations7" v National Post (20. únor 1999).

85 Slyšení před Zahraničním výborem Sněmovny representantů, 6. srpen 1998. V současnosti byl jako čestný konzul Amerického židovského výboru (AJC) Eizenstat prvním předsedou Ústavu AJC pro vztahy amerických Židů a Izraele.

86 Slyšení před Zahraničním výborem Sněmovny representantů, 6. srpen 1998. Marilyn Henry, "Whose Claim Is It Anyway7" v Jerusalem Post (4. červenec 1997). Bindenagel, Washington Conference on Holocaust-Era Assets, 705. Redakční úvodník, "Jewish Property Belongs to Jews," v Haaretz (26. říjen 1999).

87 Sergio Karas, "Unsettled Accounts," v Globe and Mail (1. září 1998). Stuart Eizenstat, "Remarks," Conference on Jewish Material Claims Against Germany and Austria Annual Meeting (New York: 14. července 1999). Tom Sawicki, "6,000 Witnesses," in Jerusalem Report (5. květen 1994).

88 Bindenagel, Washington Conference on Holocaust-Era Assets, 146. Michael Arnold, "Israeli Teens Frolic With Strippers After Auschwitz Visit," v Forward (26. listopad 1999). Manhattanská kongresmanka Carolyn Maloneyová hrdě informovala Bankovní výbor Sněmovny o jí navrženém zákoně, the Holocaust Education Act (Zákon o Holocaustovém vzdělávání), který "poskytne dotace Ministerstva vzdělání Holocaustovým organizacím pro školení učitelů a poskytne materiály školám a komunitám, které posílí Holocaustové vzdělávání. Vzhledem k tomu, če zastupuje město s veřejným vzdělávacím systémem, který má neustálý nedostatek základních učitelů a učebnic by mohla Maloneyová mít jiné priority pro nepatrné prostředky Ministerstva vzdělání. (Slyšení před Výborem pro Bankovnoctví a finanční služby Sněmovny representantů, 9. únor 2000)

89 Zweig, German Reparations and the Jewish World, 118 Goldmann byl zakladatelem Světového židovského kongresu (WJC) a prvým presidentem Konference o nárocích.

90 Marilyn Henry, "International Holocaust Education Conference Begins," v  Jerusalem Post (26. leden 2000). Marilyn Henry, "PM We Have No Moral Obligation to Refugees," v Jerusalem Post (27. ledna 2000). Marilyn Henry, "Holocaust 'Must Be Seared in Collective Memory'", in Jerusalem Post (30. leden 2000).

91 Claims Conference, Guide to Compensation and Restitution of Holocaust Survivors (New York: n.d.). Vincent, Hitler's Silent Partners, 302 ("expropriation"); srov. 308-9. Ralf Eibl, "Die Jewish Claims Conference rings um ihren Leumund. Nachkommen jüdischer Sklaven….," v  Die Welt (8. březen 2000) (soudní procesy). Průmysl Holocaustových náhres je přísným tabu ve Spojených státech. H-Holocaust webová stránka, např. (www2.h-net.msu.edu), je blokována kritickou poštou, přestože je plně podložena listinnými důkazy. (osobní korespondence s členem rady Richardem S. Levym, 19. - 21. listopad 1999).

92 Ilan Pappe, The Making of the Arab Israeli Conflict, 1947 - 51 (London: 1992), 268.

93 Clinton Bailey, "Holocaust Funds to Palestinians May Meet Some Cost of Compensation," v International Herald Tribune; přetisknuto v Jordan Times (20. červen 1999).

94 Elli Wohlgelernter, "WJC: Austria Holding $10b. In Holocaust Victims' Assets," v Jerusalem Post (14. března 2000). Ve svém následném kongresovém svědectví Singer zdůraznil obvinění Rakouska, ale - typicky - zachoval diskrétní mlčení o obviněních proti USA. (Slyšení před Zahraničním výborem US Senátu 6 dubna 2000)

Přechod na domovskou stránku