Kostru Holocaustu podepírají dvě ústřední dogmata:

(1)

Holocaust označuje kategoricky jedinečnou historickou událost.

(2)

Holocaust označuje vyvrcholení neracionální, věčně nenávisti Gojů k Židům.

Ve své základní úrovni je každá historická událost jedinečná, ať už svou podstatou času a místa, a každá historická událost má osobité rysy stejně jako rysy společné s jinými historickými událostmi. Animalita Holocaustu a jeho jedinečnost spočívá v  jeho absolutní konečnosti. Která jiná historická událost, můžeme se ptát, je typická zejména svou kategorickou jedinečností? Typicky jedinečné rysy Holocaustu jsou odděleny, aby z něho udělaly z událost zcela zvláštní kategorie. Není ale vůbec jasné, proč nemůže být řada společných rysů podrobena jednoduchému srovnání.

Tato mystifikace, nazývaná Novickem "posvěcení Holocaustu", je nejčastěji používána Elie Wieselem. Jak Novick správně zpozoroval, pro Wiesela je Holocaust vlastně náboženská "záhada". Tím Wiesel notuje, že Holocaust "vede do temnot", "neguje všechny odpovědi", "vede mimo historii, pokud ne za ní", "vzdoruje jak znalosti tak popisu", "nemůže být vysvětlena nebo zviditelněna", není "nikdy pochopena ani přenesena", označuje "destrukci historie" a "mutaci kosmického měřítka". Pouze kněz který ho přežil (čti: pouze Wiesel) je kvalifikován, aby odhalil jeho záhadu. A navíc, jak Wiesel doznává, je "nesdělitelná"; "nemůžeme o ní ani mluvit". A tak, za standardní mzdu 25 000 dolarů (plus limusina s řidičem), Wiesel učí, že "tajemství pravdy" Auschwitzu "je v tichu". 8

Racionální pojetí Holocaustu znamená z tohoto pohledu jeho popření. Protože racionalita popírá jedinečnost a záhadu Holocaustu. A srovnání Holocaustu s utrpením jiných naplňuje, podle Wiesela, "úplnou zradu židovské historie". 9 Před několika lety byla parodie New Yorkských plátků nazvána: "Michael Jackson, 60 milionů jiných zemře během nukleárního Holocaustu." Literární stránka obsahovala zlostný protest Wiesela: "Jak se někdo odvažuje nazývat to, co se stane v budoucnosti, Holocaustem? Existuje jen jeden Holocaust…" Ve svých pamětech Wiesel, jako důkaz toho že život tropí hlouposti, napomíná Shimina Perese za řeč s  "rozpaky o 'dvou holocaustech' dvacátého století: Auschwitz a Hirošima. To by neměl". 10 Oblíbené Wieselovo heslo říká, že "universalita Holocaustu spočívá v jeho jedinečnosti" 11 Ale pokud je nesrovnatelně a nepochopitelně jedinečný, jak potom může mít Holocaust univerzální dimenzi?

Debata o jedinečnosti Holocaustu je sterilní. A opravdu, pochybnosti o jedinečnosti Holocaustu mohou vést k "intelektuálnímu terorismu" (Chaumont). Použití normálních srovnávacích postupů vědeckého výzkumu nutně přináší tisíce výhrad k odvrácení obvinění z  "trivializace Holocaustu". 12

Podtext jedinečnosti Holocaustu tvrdí, že Holocaust je jedinečné zlo. Ať by bylo utrpení jiných jakékoliv, jednoduše není srovnatelné. Zastánci Holocaustu typicky popírají tento závěr, ovšem takové námitky nejsou upřímné.13

Pro Edwarda Alexandera je jedinečnost Holocaustu "morální kapitál"; Židé musí "nárokovat suverenitu" prostřednictvím tohoto "cenného vlastnictví".14

V důsledku toho jedinečnost Holocaustu - tento "nárok" na jiných, tento "morální kapitál" - slouží Izraeli jako alibi. "Jedinečnost židovského utrpení", jak navrhuje historik Peter Baldwin, "dává morální a emocionální právo Izraeli dělat cokoliv … jiným národům".15 A tak podle Nathana Glazera Holocaust, zvláštní odlišnost Židů dává Židům "právo pokládat se za zvláště ohrožené a zvláště oprávněné pro jakékoliv úsilí, které je nezbytné pro jejich přežití"16 (zdůraznění podle originálu). Cituji obvyklý případ: "jakékoliv rozhodnutí Izraele o vývoji jaderných zbraní je důsledkem spektra Holocaustu".17 Jako by se jinak Izrael nestal nukleárním.

Je tu ještě jeden faktor. Nárok na jedinečnost Holocaustu je nárokem na jedinečnost Židů. Ne utrpení Židů, ale to, že trpěli Židé je to, co činí Holocaust unikátním. Nebo: Holocaust je speciální, protože Židé jsou speciální. A tak Ismar Schorsch, kancléř Židovského teologického semináře, se vysmívá nároku na jedinečnost Holocaustu jako "hrůzné světské verzi vyvolenosti".18 Stejně jako je důrazný ve věci jedinečnosti Holocaustu je Wiesel důrazný ve věci jedinečnosti Židů. "Cokoliv kolem nás je jiné." Židé jsou ontologicky výjmeční.19 Označením nenávisti Gojů k Židům Holocaust svědčí nejen o jedinečnosti utrpení Židů, ale o jedinečnosti Židů.

V průběhu a po skončení Druhé světové války, jak říká Novick, "by kdokoliv z (US) války - a těžko někdo mimo ní, Žid či Goj, rozuměl frázi 'zřeknutí se Židů'". Opačně je tomu po červnové válce 1967. "Světové mlčení", "nezájem světa", "zřeknutí se Židů", taková témata se stala základem "Holocaustové rozpravy".20

Podle židovských dogmat v rámeci Holocaustu se Hitlerovo Konečné řešení změnilo na nenávist Gojů k Židům na přechodu tisíciletí. Židé umírali, protože všichni Gojové, ať už jako pachatelé nebo pasivní kolaboranti, chtěli aby zemřeli. "Svobodný a civilizovaný svět" podle Wiesela hnal Židy "pod katovu sekeru. Byli tu zabijáci - vrahové - a byli tu ti, kteří mlčeli".21 Historický důkaz o vražedných choutkách Gojů neexistuje. Těžkopádná snaha Daniela Goldhagena o důkaz jedné z variant jsou tvrzení v práci Hitler's Willing Executioners (Hitlerovi dobrovolní kati) se stává spíše komickou.22 Její politický účel je ovšem jasný. Lze mimochodem poznamenat, že "věčná antisemitská teorie" je pohodlná pro antisemity. Jak říká Arendt v práci The Origins of Totalitarianism (Původ totalitarismu), "že tato doktrína byla převzata profesionálními antisemity jako podstatata věci; dává nejlepší možné alibi pro všechny hrůzy. Pokud je pravda že lidstvo požaduje vraždění Židů po více než dva tisíce let, zabíjení Židů je normální, dokonce humánní, okupace a nenávist k Židům jsou oprávněné a nevyžaduje zdůvodnění. Více překvapující aspekt tohoto vysvětlení je fakt, že byl akceptován mnoha nezaujatými historiky a též značným počtem Židů". 23

Holocaustové dogma o věčné nenávisti posloužilo jak k oprávnění nutnosti židovského státu, tak ke zdůvodnění nepřátelství vůči Izraeli. Židovský stát je jedinou ochranou proti příštímu (nevyhnutelnému) výbuchu vražedného antisemitismu; naopak vražedný antisemitismus je za každým útokem a každým obranným manévrem proti židovskému státu. Aby vysvětlila kritiku Izreale, spisovatelka fantastiky Cynhia Chicková má pohotově odpověď: "Svět chce vymazat Židy … svět chce opět vymazat Židy". 24 Pokud si celý svět přeje smrt Židů, je div, že jsou stále naživu - a netrpí, jako většina lidstva, hladem.

Toto dogma dávalo též úplné oprávnění Izraeli: Úmyslem Gojů je vždy vraždění Židů, Židé mají plné právo se bránit jakoukoliv formou. Toto dogma též dává plné oprávněná existence Izraele: Cokoliv je pro Židy výhodné je možno použít, včetně mučení a agrese, to vše je součástí legitimné sebeobrany. Boas Evron na základě rozšíření poučení z Holocaustu na věčnou nenávist Gojů konstatuje, že to "skutečnně odpovídá úmyslné formě paranoi… Tato mentalita … předem přehlíží nelidské zacházení s Gojy, podle převládající mytologie, že 'všichni lidé kolaborovali s nacismem na destrukci Židů', a tedy cokoliv je Židům povoleno v jejich vztahu k jiným lidem."25

V rámci filosofie Holocaustu není antisemitismus Gojů jen nevykořenitelný, ale i  iracionální. Při sledování analýzy klasických sionistů, nemluvě o standardním výkladu, Goldhagen rozebírá antisemitismus jako "odloučený od skutečných Židů", "v podstatě není odpovědí na jakékoliv konkrétní rozbor skutečných židovských aktivit", a  "nezávislý na židovské podstatě a aktivitě". Mentální patologie Gojů, jejíž "hostitelská doména" je "v mysli". (zdůraznění podle originálu). Na základě "iracionální argumentace" antisemité podle Wiesela "jednoduše odmítají fakt existence Židů".26 "Nejenže to co Židé dělají nebo nedělají nemá nic společného s antisemitismem" konstatuje kriticky sociolog John Murray Cuddihy, "ale jakýkoliv pokus vysvětlovat antisemitismus je sám o sobě formou antisemitismu!" (zdůrazněno podle originálu)27 Závěrem samozřejmě není, že antisemitismus je oprávněný, ale že se antisemitismus vyvinul v určitém historickém kontextu a je podřízen hře zájmů. "Nadaná a dobře organizovaná a velmi úspěšná menšina může vyvolat konflikty, které vyplývají ze skutečných meziskupinových napětí." zdůrazňuje Ismar Schorch, tyto konflikty jsou často "zabaleny do antisemitských stereotypů".28

Iracionální podstata gojského antisemitismu je důsledkem iracionální podstaty Holocaustu. Rozuměj, Hitlerovo Konečné řešení jednoznačně postrádá racionální jádro - "bylo to zlo samo o sobě", "bezúčelné" masové vraždění; Hitlerovo Konečné řešení je kulminací Gojského antisemitismu; proto Gojský antisemitismus je ve své podstatě iracionální. Samy osobě i v souvislostech nesnesou tyto předpoklady dokonce jakoukoliv diskusi.29 Politicky je ovšem tento argument vysoce zneužitelný.

Označením Židů za totálně neobvinitelné osvobozuje Holocaust Izrael a americké Židy od zákonné kritiky. Arabské nepřátelství, afro-americké nepřátelství: to "v základě nejsou odpovědi na objektivní vyhodnocení židovských aktivit" (Goldhagen).30 Wiesel tvrdí o persekuci Židů: " po dva tisíce let … jsme byli stále pronásledováni… Proč? Z žádného důvodu." O arabském nepřátelství k Izraeli? "Pro to co jsme a co naše vlast Izrael představuje - srdce našeho života, sen našich snů - když se pokoušejí naši nepřátelé nás zničit, dělají to tak, že zkoušejí zničit Izrael". O nepřátelství černých lidí k americkým Židům: "Lidé, kteří se námi nechali inspirovat, ale nemyslí na nás, nýbrž na nás útočí. Nacházíme se ve velmi nebezpečné situaci. Jsme opět obětními beránky z mnoha stran… Pomohli jsme černým; vždy jsme jim pomáhali…. Je mi líto černých. Je jedna věc, kterou by se měli od nás naučit, a to je vděčnost. Nikdo na světě nezná vděčnost tak jako my; jsme vždy vděční."31 Stále trestáni, stále nevinní: to je zátěž Židovské existence. 32

Konečně, utrpení Židů bylo jedinečné, protože Židé jsou jedineční. Holocaust byl jedinečný, protože nebyl racionální. A tedy jeho hybná síla byla převážně iracionální, ne příliš lidská, vášeň. Nežidovský svět nenáviděl Židy ze žárlivosti, ze závisti: odpor antisemitismu je podle Nathana a Ruth Ann Perlmutterové vznikl z  "Gojské závisti a žárlivosti na židovskou úspěšnost na trhu ve srovnání s křesťany … velký počet méně dokonalých Gojů nesnáší malý počet dokonalejších Židů." 33 Třebaže neaktivně, Holocaust tak potvrzuje vyvolenost Židů. Protože Židé jsou lepší nebo úspěšnější, trpí zlobou Gojů, kteří je vraždí.

V jedné odbočce Novick uvažuje "čím by bylo řečnění o Holocaustu v Americe!, kdyby Elie Wiesel nebyl jeho "hlavním tlumočníkem"?34 Není těžké najít odpověď: Před červnem 1967 zněla mezi americkými Židy zpráva Bruna Bettelheima, který přežil koncentrační tábor. Po červnové válce byl Bettelheim odsunut stranou ve prospěch Wiesela. Wieselova význačnost spočívala v jeho ideologické funkci. Jedinečnost židovského utrpení/jedinečnost Židů, vždy vinní Gojové/vždy nevinní Židé, nepodmíněná obrana Izraele/nepodmíněná obrana židovských zájmů: Elie Wiesel - to je Holocaust.

První velkou Holocaustovou mystifikací byl The Painted Bird (Nakreslený pták), polského emigranta Jerzy Kosinskiho.35 Kniha je "napsána v angličtině", jak vysvětluje Kosinski, takže "mohu psát klidně, bez citových vedlejších významů, které něčí mateřský jazyk vždy obsahuje". Ve skutečnosti, celé části části, které opravdu napsal - nerozřešená otázka - byly napsány polsky. Kniha má údajně být Kosinskiho autobiografickým líčením jeho putování jako osamělého dítěte polským venkovem během Druhé světové války. Ve skutečnosti Kosinski žil během války se svými rodiči. Motivem knihy je sadistické sexuální mučení páchané polskými rolníky. Čtenáři, kteří četli knihu před její publikací, se jí vysmívali jako "pornografii násilí" a "produkt mysli posedlé sadomasochistickým násilím". Ve skutečnosti si Kosinski vymyslel téměř všechny patologické epizody, které popisuje. Kniha zobrazuje polské rolníky se kterými žili jako zhoubné antisemity. Vykřikují "bijte Židy". "Bijte bastardy". Ve skutečnosti polští rolníci skrývali rodinu Kosinských i když si byli plně vědomi jejich židovství a hrůzných důsledků, kterým se vystavovali, kdyby byli odhaleni.

Ve své recenzi v New York Times Book Review, Elie Wiesel označil The Painted Bird za "jedno z nejlepších" obžalob nacistické éry, "napsané s hlubokou opravdovostí a citlivostí". Cynthia Ozicková později vychrlila, že "okamžitě" rozpoznala Kosinskiho autenticitu jako "Žida, který přežil, a svědka Holocaustu". Dávno po tom, kdy byl Kosinski odhalen jako suverénní literární podvodník, Wiesel pokračoval ve vršení pochval na jeho "význačný kus práce".36

The Painted Bird se stal základním textem Holocaustu. Je to bestseller, který dostává ceny, je překládán do mnoha jazyků, patří k povinné četbě na středních školách a na vysokých školách. V holocaustových kruzích je Kosinski nazýván "zlevněný Elie Wiesel". (ti, kdo si nemohou dovolit Wieselovy řečnické honoráře - "mlčení" nepřijde levněji - se obracejí na něj). I když byl nakonec odhalen investigativními novináři, byl Kosinski rozhodně hájen listem New York Times, který uvedl, že se stal obětí komunistického spiknutí. 37

Pozdější podvod, Fragments (Fragmenty) Binjamina Wilkomirskiho, 38 si nevybíravě vypůjčuje z Holocaustového kýče The Painted Bird. Stejně jako Kosinski i Wilkomirski portrétuje sám sebe jako osamělé přežívající dítě, které se stane němým, padne do sirotčince a teprve opožděně objeví, že je Žid. Stejně jako u příběhu The Painted Bird je hlavní myšlenka vyprávění Fragments jednoduchá, jako omezený hlásek naivního dítěte, což umožňuje, aby časový rámec a  jména míst zůstala vágní. Stejně jako u vyprávění The Painted Bird, vrcholí každá kapitola Fragments v orgiích násilí. Kosinski presentuje The Painted Bird jako "pomalé rozmrzání mysli"; Wilkomirski presentuje Fragments jako "obnovenou paměť".39

Jako mystifikace vystřižená s kusu látky jsou Fragments nicméně archetypem Holocaustových pamětí. Ty jsou nejprve stavěny na koncentračních táborech, kde každý strážný je pomatené sadistické monstrum, které radostně rozbíjí lebky židovských novorozenců. Avšak klasické paměti z nacistických koncentračních táborů odpovídají zkušenostem veteránky z Auschwitsu Dr. Elly Ligens-Reinerové: "Bylo tam málo sadistů. Ne více než pět nebo deset procent". 40 Vždypřítomný německý sadismus ovšem figuruje v Holocaustové literatuře. Poskytuje tak dvojí službu, jednak "dokumentuje" jedinečnou iracionalitu Holocaustu a zároveň fanatický antisemitismus pachatelů.

Fragments je široce vychvalovaná klasika Holocaustové literatury. Byla přeložena do spousty jazyků a vyhrála Židovskou národní knižní cenu, cenu Jewish Quarterly a cenu Prix de Memoire de la Shoah. Jako hvězda mezi písemnostmi, hlavní téma Holocaustových konferencí a seminářů, zřizovatel fondu pro Pamětní muzeum Holocaustu Spojených Států se Wilkomirski rychle stal výstavním kouskem Holocaustu.

Když prohlásil Fragments za malý mistrovský kousek, stal se Daniel Goldhagen hlavním Wilkomirskiho akademickým šampiónem. Více znalí historici jako Raul Hilberg ovšem záhy označil Fragments za podvod. Hilberg též položil po odhalení podvodu správné otázky: "Jak se tato kniha dostala jako paměti do několika nakladatelství? Jak to mohlo Wilkomirskému přinést pozvání do US Pamětního muzea Holocaustu a uznávaných universit? Jak se stalo, že jsme neprovedli slušnou kontrolu kvality, když se kniha stala materiálem k hodnocení Holocaustu k publikaci?"41

List The New Yorker nazval své odhalení Wilkomirského podvodu "Krádež Holocaustu". Včera byl Wilkomirsky oslavován za své pohádky o gojském zlu, nyní je tepán jako zlý Goj. Pravda, Wilkomirski zkonstruoval svou Holocaustovou minulost, ale důležitější je pravda, že Holocaustový průmysl, vystavěný na podvodné špatné interpretaci historie pro ideologické účely, byl ochoten oslavovat Wilkomorského konstrukci. Byl Holocaustovým "pozůstalým" čekajícím na své objevení.

Když v říjnu 1999 německý vydavatel Wilkomorského stahoval Fragments s knižních obchodů, nakonec veřejně potvrdil, že nejde o židovského sirotka, ale o ve Švýcarsku narozeného muže jménem Bruno Doessekker. Po informaci že hra je skončena, Wilkomorski vzdorovitě zahřímal "Jsem Binjamin Wilkomorski!" Ani ne o měsíc později odstranil americký vydavatel Schocken Fragments ze seznamu svých publikací.42

Uvažme nyní další typ Holocaustové literatury. Typickým znakem této literatury je prostor daný "arabské propojení". Ačkoliv Mufti z Jeruzaléma nesehrál "žádnou významnou roli v Holocaustu", jak informuje Novick, čtyřdílná Encyclopedia of the Holocaust (Encyklopedie Holocaustu) (vydal Israel Gutman) mu dala "hvězdnou roli". Muftimu je též kladena značná vina v Yad Vashemu: "Návštěvník by měl učinit závěr", píše Tom Segev, "že je mnoho společného mezi nacistickými plány na zničení Židů a arabským nepřátelstvím k Izraeli". A ve vzpomínkové tryzně celebrované duchovenstvem reprezentujícím všechna náboženská vyznání Wiesel zaznamenal pouze přítomnost muslimského kadi: "Nezapomínáme na … Muftiho Hajj Amin el-Husseini z  Jerusalema, přítele Heinricha Himmlera?" Mimochodem, pokud Mufti figuroval v Hitlerově Konečném řešení, je podivné, že ho Izrael nepohnal ke spravedlnosti jako Eichmana. Po válce žil volně v těsném sousedství v Libanonu.43

Speciálně bezprostředně po nešťastném Izraelském vpádu do Libanonu v roce 1982, jak tvrdí oficiální izraelská propaganda, byl spuštěn zničující útok izraelských "nových historiků", kteří zoufale hledali, jak zašpinit Araby nacismem. Známý historik Bernard Lewis dokázal věnovat celou kapitolu své krátké historie antisemitismu a celé tři stránky své "stručné historii posledních 2000 let" středního východu arabskému nacismu. V liberálním extrému Holocaustového spektra připustil Michael Berenbaum, že "kameny házené palestinskou mládeží rozezlených izraelskou přítomností … nejsou synonymy nacistického násilí proti bezbranným židovským civilistům".44

Posledním výztřelkem Holocaustu je práce Daniela Jonaha Goldhagena Hitler's Willing Executioners (Hitlerovi dobrovolní kati). Každý významný názorový časoopis oriskl jednu nebo více recenzí během týdne, kdy práce vyšla. The New York Times uvedl několik poznámek, které oslavují Goldhagenovu knihu jako "jednu z těch vzácných prací, které si zaslouží označení mezník" (Richard Bernstein). Po prodeji půl milionu výtisků a překladu do 13 jazyků byla kniha Hitler's Willing Executioners oslavována v magazínu Time jako kniha, o které se "nejvíce mluví" a druhá nejlepší literatura faktu v roce.45

Základní tezí Goldhagenovy knihy je standardní dogma Holocaustu: německý lid vedený patologickou nenávistí využil možnosti, kterou mu dával Hitler, k vraždění Židů. Přitom dokonce vůdčí Holocaustový spisovatel Yehuda Bauer, profesor na Hebrejské universitě a ředitel Yad Vashemu, bral občas toto dogma za své. Když zkoumal před několika lety mysl pachatelů, Bauer napsal: "Židé byli zabíjeni lidmi, kteří, do značné míry, k nim ve skutečnosti necítili nenávist…. Němci nemuseli nenávidět Židy aby je zabíjeli". Nyní, v poslední recenzi Goldhagenovy knihy, to vidí Bauer zcela jinak: "Nejradikálnější typy vražd vrcholily od roku 1930 dále…. Po vypuknutí Druhé světové války se ohromná většina Němců identifikovala s režimem a jeho antisemitskou politikou v takovém rozsahu, že nebyl problém naverbovat vrahy." Když byl tázán na tento nesoulad, Bauer odpověděl: "Nevidím žádný roz por mezi těmito dvěma tvrzeními".46

Birnová, první vůdčí světová autorita na archivy, na které se Goldhagen odvolával, prvá publikovala kritické připomínky v Cabridgeském Historical Journal. Goldhagen odmítl nabídku časopisu k vyvrácení připomínek a místo toho najal výkonnou londýnskou právnickou firmu a žalovali Birnovou a vydavatele Cambridge University Press za "mnoho vážných urážek na cti". Golhagenovi právníci požadovali omluvu, stažení článku a  slib od Birnové, že nebude svou kritiku opakovat pod pohrůžkou, že "jakékoliv zveřejnění z vaší strany jako důsledek tohoto dopisu povede k dalšímu ztížení postihu".47

Vedoucí ADL žádal Holta zastavit publikaci knihy, protože "Finkelsteinova křiklavá předpojatost a nerozvážná tvrzení … jsou nevratně zpochybněna jeho antisionistickýmí postoji". "Otázka není, zda je Gildhagenova disertace pravdivá nebo nepravdivá, ale o tom, co je 'legitimní kritika' a co přesahuje meze". 48

Dokonce i po publikaci knihy nepřestaly osobní útoky. Goldhagen tvrdil, že Birnová, která učinila z obžaloby nacistických válečných zločinů své celoživotní dílo, byla nositelkou antisemitismu, a že já jsem měl názor, že oběti nacistů, včetně mé vlastní rodiny, a smrti Goldhagenových kolegů z harvardského Centra evropských studií, Stanley Hoffman a Charles Maier, jsou stejně závažné.49

Přes rozsáhlou bombastickou reklamu neexistuje žádný důkaz, že popírači Holocaustu mají ve Spojených státech více vlivu, než zastánci ploché Země. Vzhledem k nesmyslům chrleným denně Holocaustovým průmyslem není divu, že je tu tak málo skeptiků. Hlavní motiv stojící za tvrzením o široce rozšířeném popírání Holocaustu není těžké najít. Ve společnosti nasycené Holocaustem, jak jinak by ospravedlnili další musea, knihy, studijní plány, filmy a programy, které by vyčarovaly strašáka popírání Holocaustu? A tak uznávaná kniha Deborah Lipstadtové Denying the Holocaust (Popírání Holocaustu),50 stejně jako hloupě formulovaný průzkum Americké židovské komise pronikavě odsuzující popírání Holocaustu,51 byl vydán ve stejném okamžiku, kdy bylo otevřeno washingtonské Pamětní muzeum Holocaustu.

Ve skutečnosti je jediným skutečným popíračem Holocaustu v hlavním proudu Bernard Lewis. Francouzský soud skutečně odsoudil Lewise za popírání genocidy. Ale Lewis popíral tureckou genocidu Arménů, ne nacistickou genocidu Židů, Lewis je proizraelský.52 Proto tento případ popírání holocaustu nemá ve Spojených státech řádnou odezvu. Turecko je spojencem Izraele, což dále celou záležitost zlehčuje - zmínky o genocidě Arménů jsou tedy tabu. Elie Wiesel a Rabi Arthur Hertzberg stejně jako AJC a Yad Vashem odmítli účast na mezinárodní konferenci o genocidě v Tel Avivu, protože akademičtí sponzoři přes námitky izraelské vlády zahrnuli jednání o arménském případu. Wiesel se též jednostraně rozhodl k bojkotu konference a podle Yehudy Bauera osobně loboval v Kongresu jiné, aby se nezůčastnili.53 Na požadavek Izraele US Holocaustová komise prakticky eliminoval zmínku o Arménech ve washingtonském Pamětním muzeu Holocaustu a židovští aktivisté v Kongresu zablokovali vzpomínkový den na arménskou genocidu.54

Odkaz na svědectví těch, kdo přežili, připomenutí role židovských kolaborantů, zmínka o tom, že Němci trpěli během bombardování Drážďan nebo že kteréhokoliv stát kromě Německa se dopustil zločinů během Druhé světové války - to vše je, podle Lipstadtové, důkazem popíráni Holocaustu.55 A jakákoliv zmínka o tom, že Wiesel profitoval z Holocaustového průmyslu, nebo jen podobné dotaz, je popíráním Holocaustu.56

Nejzákeřnější formou popírání Holocaustu je podle návrhu Lipstadtové, "nemorální ekvivalence": to je popírání jedinečnosti Holocaustu.57 Tento argument má netušené důsledky. Daniel Goldhagen tvrdí, že srbské akce v Kosovu "jsou, ve své podstatě, odlišné od akcí nacistického Německa, pouze ve stupni." 58 To činí Goldhagena "v podstatě" popíračem Holocaustu. Na druhé straně politického spektra izraelští komentátoři srovnávají srbské aktivity v Kosově s izraelskými akcemi v roce 1948 proti Palestincům.59 A tak, z Goldhagenova pohledu, Izrael se dopouští Holocaustu. Netvrdí to tesy již jen Palestinci.

Ne všechna revisionistická literatura - ať už je její politická motivace jakkoliv vulgární - je úplně neužitečná. Lipstadtová označuje Davida Irwinga "jedním z nejnebezpečnějších mluvčích popírání Holocaustu"(nedávno prohrál v Anglii svou soudní při s ní kvůli těmto a jiným tvrzením). Ale Irving, notorický příznivec Hitlera a sympatizant a německým nacionálním socialismem, přesto přinesl, jak zdůrazňuje Gordon Craig, "nezanedbatelný"příspěvek k naším znalostem o Druhé světové válce. Jak Bruno Mayer ve své důležité studii o Druhé světové válce, tak Raul Hilberg, citují publikace popírající Holocaust. "Pokud tito lidé chtějí mluvit, ať mluví", říká Hilberg. "To vede ty z nás, kteří provádějí výzkum, k přezkoumání toho, co jsme pokládali za obvyklé. Je to pro nás užitečné."60

První otázkou je, proč vůbec máme Muzeum Holocaustu s federální působností v národním kapitolu. Jeho přítomnost na washingtonském Mallu je vlastně nesrovnatelná s absencí muzea, které by připomínalo zločiny v průběhu americké historie. Představte si oprávněné obvinění z pokrytectví, kdyby Německo chtělo v Berlíně postavit Národní památník ne nacistické genocidy, ale amerického otrokářství nebo vyhubení nativních Američanů.61

"Musíme se úzkostlivě zdržet jakéhokoliv pokusu o indoktrinaci" napsal návrhář Muzea Holocaustu "jakékoliv manipulaci dojmů nebo emocí". Ale od koncepce až po dokončení je muzeum poznamenáno politikou.62 V rámci kampaně pro znovuzvolení zahájil Jimmy Carter projekt, aby uklidnil židovské poplatníky a voliče, znepokojené presidentovým uznáním "legitimních práv" Palestinců. Předseda Konference presidentů hlavních amerických židovských organizací, Rabbi Alexander Schindler, litující presidentovým uznáním palestinské humanity jako "šokující" iniciativou. Carter ohlásil plány na stavbu musea, zatímco premiér Menachem Begin byl na návštěvě Washingtonu a v Kongresu probíhala krutá bitva o vládou navržené vyzbrojení Saudské Arábie. V Muzeu se projevují i jiné politické vlivy. Potlačuje křesťanský základ evropského antisemitismu aby neurazil významné voliče. Zlehčuje diskriminační americké imigrační kvóty před válkou, zveličuje roli Spojených států při osvobození koncentračních táborů a tiše přechází hromadné americké najímání nacistických válečných zločinců po skončení války. Hlavním poselstvím Muzea je, že "my" si ani nemůžeme představit, ani dopustit, podobné zlé skutky. Holocaust "je porušením základu amerického etosu", říká Michael Berenbaum v doprovodné knize muzea. "Vidíme, že [je] přestoupením a porušením všech základních amerických hodnot." Muzeum ukazuje sionistům, že Izrael je "odpovídající odpovědí nacismu" se závěrečnou scénou židovských vězňů bojujících za vstup do Palestiny.63

Politikaření začíná dokonce před tím, než přestoupíme práh muzea. Je umístěno na náměstí Raoula Wallenberga. Wallenberg, švédský diplomat, je oslavován, protože zachránil tisíce Židů a skončil v sovětském vězení. Spřátelený švédský hrabě Folke Bernadotte není oslavován, přestože též zachránil tisíce Židů, ale bývalý izraelský premiér Yitzak Shamir na něj objednal atentát, protože byl příliš pro-arabský".64

Jádrem problému politiky Musea Holocaustu je ovšem v tom koho připomínat. Byli Židé jedinými obětmi Holocaustu, nebo mají být i ostatní, kteří zahynuli, zahrnuti mezi oběti?65 Během stadia plánování muzea Elie Wiesel (společně s Yahudou Bauerem z Yad Vashemu) vedl útok, aby byli připomenuti jen Židé. Pokládán za "neoddiskutovatelného experta na období Holocaustu" argumentoval Wiesel houževnatě za výlučnost židovských obětí. "Jako vždy začali s Židy", říkal obvykle, "a jako vždy se nezastavili na samotných Židech." 66 I když to nebyli Židé ale komunisté, kdo byli prvními obětmi, a ne Židé ale handicapovaní, kdo byli prvými obětmi nacismu.67

Ospravedlnění přednostní genocidy Cikánů je hlavní problematickou výzvou Muzea Holocaustu. Nacisté systematicky zavraždili až půl milionu Cikánů, což je v proporcích stejná ztráta jako u genocidy Židů.68 Holocaustoví spisovatelé jako Yehuda Bauer tvrdí, že Cikáni nepatří mezi oběti stejného náporu genocidy jako Židé. Respektovaní historici holocaustu jako Henry Friedlander a Raul Hilberg ovšem tvrdí, že mezi ně patří.69

Bezprostředně po izraelských hrozivých útocích na Libanon v roce 1996, který vyvrcholil masakrem více než sta civilistů v Kaně, si sloupkař listu Haaretz Ari Shavit povšiml, že Izrael může cokoliv činit beztrestně, protože "máme Společnost proti pomluvám (ADL), … a Yad Vashem a Muzeum Holocaustu".74

1 Boas Evron, "Holocaust: The Uses of Disaster," in Radical America (July - August 1983), 15.

2 Pro odlišení Holocaustové literatury od studií nacistického holocaustu viz Finkelstein a Birn, Nation, část 1, sekce 3.

3 Jacob Neusner (ed.), Judaism in Cold War America, 1945 - 1990, v. ii: In the Aftermath of the Holocaust (New York: 1993), viii.

4 David Stannard, "Uniqueness as Denial," in Alan Rosenbaum (ed.), Is the Holocaust Unique? (Boulder: 1996), 193.

5 Jean-Michel Chaumont, La concurrence des victimes (Paris: 1997), 148 - 9. Chaumontova diskuse o oddělení "jedinečnosti Holocaustu" je husarským kouskem. Přesto jeho základní myšlenka není přesvědčivá, přinejmenším pro americkou scénu. Podle Chaumonta byl fenomén Holocaustu nastartován opožděnou vzpomínkou těch, kdo přežili, na minulé utrpení. Bývalí vězni tse těžko podíleli na jeho počáteční ústřední pozici.

5a Pozn. překladatele: Následující text je přeložen pokud možno doslova tak, jak je uveden v  originále; překladatel mu zcela neporozuměl, proto překlad nemusí být přesný. Nepřesnost překladu může vyplývat též z toho, že podkladem byl text získaný prostřednictvím Internetu a pravděpodobně získaný pomocí skeneru a počítačového převodu na text, proto některé symboly nemusí odpovídat originálu. Následující Finkelsteinova interpretace textu by měla být přesná.

6 Steven T. Katz, The Holocaust in Historical Context (Oxford: 1994), 28, 58, 60.