Kapitola 1

KAPITALIZACE HOLOCAUSTU

V pamětihodném dialogu před několika lety Gore Vidal obvinil Normana Podhoretze, tehdejšího vydavatele publikace Commentary (Komentáře) Americké židovské komise, že není Američan. 1 Jako důkaz posloužilo, že Podhoretz pokládal Občanskou válku - "významnou a  jedinečnou událost, která stále rezonuje v naší republice" - za méně významnou než židovské problémy. Přitom Yet Podhoretz byl asi Američanem více, než jeho žalobce. Pro něho to byla "válka proti Židům" a ne "válka mezi státy", jak figurovala v centru amerického kulturního života. Mnoho kolegů profesorů si mohlo vyzkoušet, že ve srovnání s Občanskou válkou mnohem více vysokoškoláků umístí nacistický holocaust do správného století a všeobecně uvede počet zabitých. Ve skutečnosti je nacistický holocaust téměř jediný historický odkaz, který je slyšet v universitních posluchárnách. Průzkumy ukázaly, že mnohem více Američanů dokáže identifikovat Holocaust než Pearl Harbour nebo atomové bombardování Japonska.

Nicméně, až téměř donedávna figuroval nacistický holocaust v  americkém životě jen zřídka. Mezi koncem Druhé světové války a koncem 70-tých let se jenom hrstka knih a filmů týkala této věci. Ve Spojených státech byl jen jeden universitní kurs, který nabízel toto téma. 2 Když Hannah Arendtová publikovala v roce 1973 Eichmann in Jerusalem , mohla uvést pouze dvě vědecké studie na toto téma - The Final Solution Geralda Reitlingera a  The Destruction of the European Jews Raula Hilberga. 3 Hilbergovu mistrovskému dílu se samotnému podařilo najít denní světlo. Vedoucí jeho disertace, německo-židovský sociální teoretik Franz Neuman, ho důrazně varoval od zpracování tohoto tématu ("to bude váš pohřeb") a žádný universitní nebo mainstreamový nakladatel nechtěl převzít dokončený rukopis. Když byl nakonec publikován, The Destruction of the European Jews měl jen několik ohlasů, převážně kritických. 4

Nejen obecně Američané, ale i američtí Židé, včetně židovských intelektuálů, věnovali nacistickému holocaustu malou pozornost. Sociolog Nathan Glazer vylíčil v roce 1957 v autoritativním přehledu, že nacistické Konečné řešení (stejně jako Izrael) "má relativně malý vliv na vnitřní život amerických Židů". V roce 1961 na sympoziu Commentary o "židovství a mladých intelektuálech" se pouze dva z jednatřiceti přispěvatelů dotkli tohoto tématu. Podobně, kulatý stůl jednadvaceti ortodoxních amerických Židů uspořádaný časopisem Judaism v roce 1961 "Moje židovská afirmace" téměř kompletně ignoroval tuto věc.5 Žádné pomníky ani pocty nepřipomínaly ve Spojených státech nacistický holocaust. Naopak, židovské organizace byly proti takovým památkám. Otázka zní: Proč?

Standardní vysvětlení tvrdí, že Židé byli nacistickým holocaustem tak traumatizováni, že odmítali vzpomínku na něj. Ve skutečnosti neexistuje žádný důkaz, který by to podporoval. Nepochybně někteří z těch, kteří přežili, nechtěli hned, nebo z uvedených důvodů později, mluvit o tom co se stalo. Mnoho jiných ovšem velmi chtělo mluvit, a jakmile nastala příležitost, nepřestali by mluvit.6 Problém byl v tom, že Američané je nechtěli poslouchat.

Skutečným důvodem pro veřejné mlčení o nacistickém vyhlazování byla konformní politika vůdců amerických Židů a politické klima poválečné Evropy. Jak ve vnitřních tak v mezinárodních záležitostech se americké Židovská elity7 přesně držely oficiální americké politiky. To ve svých důsledcích napomáhalo tradičním cílům asimilace a přístupu k moci. Po začátku studené války se hlavní židovské organizace připojily k boji. Americké židovské elity "zapomněly" na nacistický holocaust, protože Německo - po roce 1949 Západní Německo - se stalo hlavním poválečným spojencem USA v americké konfrontaci se Sovětským svazem. Návrat do minulosti by neposloužil ničemu; vlastně by komplikoval věci.

S nevýznamnými výhradami (později staženými) se hlavní americké židovské organizace postavily do jedné řady za americkou podporu znovu vyzbrojeného a sotva denacifikovaného Německa. Americká židovská komise (AJC), obávající se, že "jakákoliv organisovaná oposice amerických Židů proti nové zahraniční politice a strategické linii by je v očích nežidovské většiny izolovala a ohrozila jejich poválečné postavení na domácí scéně" bylo to první, co požadovala podstata nového uspořádání. Pro-sionistický Světový židovský kongres (WJC) a jeho americká pobočka přestala oponovat po podepsání smlouvy o  poválečné kompenzaci z Německem na počátku padesátých let, zatímco Liga proti pomluvám (ADL) byla prvou velkou židovskou organizací, která poslala v roce 1954 oficiální delegaci do Německa. Společně tyto organizace kolaborovaly s bonnskou vládou na potlačení "protiněmeckých vln" lidového židovského cítění.8

Z obavy ze spojenectví s politickou levicí v zahraničí i doma odmítaly hlavní židovské organizace spolupráci s protinacistickým německými sociálními demokraty, stejně jako bojkot německých výrobků a veřejné demonstrace proti ex-nacistické orientaci Spojených států. Na druhé straně návštěvy prominentních německých disidentů, jakým byl protestantský pastor Martin Niemöller, který strávil osm let v nacistických koncentračních táborech a byl nyní proti antikomunistické křižácké kampani, musely strpět pomluvy od amerických židovských vůdců. V úzkostlivé snaze posílit svou antikomunistickou pověst židovské elity se dokonce přihlásily a finančně podporovaly pravicové organizace jako All-American Conference (Celoamerická konference), Combat Communism (Boj proti komunismu) a přimhouřily oči když veteráni z nacistické SS vstoupili do země.9

Pouze úzkostlivá snaha o vlastní integraci z vládnoucími elitami v USA a oddělení se od židovské levice zorganizovala americké Židy tak, aby viděli nacistický holocaust ve speciálním kontextu: k obžalobě SSSR. "Sovětská [protižidovská] politika otevírá možnosti, které nesmí být přehlédnuty" říká interní memorandum AJC, které Novick s radostí cituje "aby posílil určité aspekty domácí politiky AJC". Typicky to znamená spojovat nacistické Konečné řešení se Stalinovým antisemitismem. "Stalin bude úspěšný tam, kde Hitler chybil" říká hrůzná předpověď Commentary , "nakonec zničí Židy ve střední a východní Evropě …. Paralela s politikou nacistické likvidace je téměř úplná". Hlavní americké židovské organizace dokonce odsoudily v roce 1956 sovětskou invazi do Maďarska jako "pouze prvé stadium na cestě k ruskému Auschwitzu".10

Vše změnila v červnu 1967 arabsko-izraelská válka. Vlastně po všech stránkách se teprve po tomto konfliktu stal Holocaust pevnou součástí života amerických Židů.11 Standardní vysvětlení této změny je takové, že extrémní izolace Izraele a jeho zranitelnost během Června oživilo vzpomínky na nacistickou likvidaci. Ve skutečnosti tento výklad chybně vykládá jak realitu středovýchodního rozložení sil v době konfliktu, podstatu rozvoje vztahů mezi americkými židovskými elitami a Izraelem.

Právě americké židovské organizace zlehčovaly nacistický holocaust po Druhé světové válce aby byly v souladu s prioritami vlády USA ve studené válce, proto se jejich vztah k Izraeli držel kroků politiky USA. V  nejrannějším stadiu židovské elity měly hluboké obavy z podpory židovského státu. Hlavně tu byl jejich strach zaplatit za "dvojí loajalitu". Jak studená válka sílila, tyto jejich obavy se násobily. Již před založením Izraele vůdci amerických Židů vyjádřily obavy, že jeho východoevropské levicové vedení se připojí k sovětskému táboru. I kdyby případně podpořily sionistickou kampaň pro židovskou státnost, americké židovské organizace pozorně sledovaly signály z  Washingtonu a řídily se podle nich. A opravdu, AJC podporovala založení Izraele zejména ze strachu, že by vznikl domácí odpor vůči Židům kdyby židovské DP v  Evropě nebyly rychle ustaveny. 12 I  když Izrael se spojil se západem brzy po zformování státu, mnoho Izraelců ve vládě i mimo ní si zachovalo silnou náklonnost k Sovětskému svazu; proto si američtí židovští představitelé drželi Izrael daleko od těla.

Občasné politické střety Izraele se Spojenými státy kulminovaly během suezské krize v roce 1956, kdy se Izrael předem dohodl s Británií a  Francií o napadení egyptského národního vůdce Gamala Abdela Nassera. I když bleskové vítězství Izraele a obsazení Sinajského poloostrova mělo hlavní význam pro jeho strategický potenciál, Spojené státy to považovaly pouze za jeden z  několika územních zisků. Proto president Eisenhower donutil Izrael k úplnému a  zdánlivě bezpodmínečnému stažení ze Sinaje. Během krize američtí židovští vůdci udělali malý pokus, jak se vykroutit z amerických požadavků, ale nakonec, jak připomíná Arthur Herzberg, "preferovali doporučit Izraeli, aby respektovali [Eisenhower] spíše než oponovali přáním představitelů Spojených států".13

Kromě občasných projevů charity Izrael prakticky zmizel z  dohledu amerického židovského života zanedlouho po založení státu. Ve skutečnosti nebyl Izrael pro americké Židy důležitý. Ve svém přehledu z roku 1957 Nathan Glazer tvrdí, že Izrael "měl znatelně malý vliv na vnitřní život amerických Židů".14 Počet členů sionistických organizací v Americe poklesl z stovek tisíc v roce 1948 na desítky tisíc v 60-tých letech. Pouze jeden z dvaceti amerických Židů chtěl navštívit Izrael před červnem 1967. Při novém zvolení presidenta Eisenhowera v roce 1956, které bylo bezprostředně po tom, kdy donutil Izrael k  potupnému opuštění Sinaje, již význačná podpora Eisenhowera ze strany Židů vzrostla. Na začátku 60-tých let Izrael dokonce utrpěl ztrátu sympatií kvůli únosu Eichmana od skupiny elitních Židů jako Joseph Proskauer, bývalý president AJC, harvardský historik Oscar Handlin a list Washington Post v židovském vlastnictví. "Únos Adolfa Eichmana", mínil Erich From: "je akt bezpráví přesně stejného typu na jakém sami nacisté . . . měli vinu".15

Američtí židovští intelektuálové napříč politickým spektrem prokazovali zvláštní lhostejnost k osudu Izraele. Podrobná studie levicově-liberální newyorkské židovské intelektuální scény z 60-tých let se sotva zmiňuje o Izraeli.16 Těsně před červnovou válkou AJC sponzorovalo symposium "Židovská identita tady a  teď". Pouze tři z jednatřiceti "nejlepších názorů z židovské obce" se vůbec zmínily o Izraeli; dva z nich pouze popřely jeho závažnost.17 Je ironií, že pouze dva známí židovští intelektuálové měli vazbu na Izrael před červnem 1967: Hannah Arendtová a Noam Chomsky.18

Potom přišla červnová válka. Pod dojmem předvedené drtivé síly Izraele se Spojené státy rozhodly ji připojit ke svým strategickým kladům. (Již před červnovou válkou Spojené státy opatrně tíhly k Izraeli, když egyptský a  syrský režim ukazovaly rostoucí kurs k nezávislosti v polovině 60-tých let.) Vojenská a ekonomická pomoc začala pomalu měnit Izrael na reprezentata síly USA na Středním východě.

Pro americké židovské elity bylo podřízení Izraele americké síle štěstím spadlým z nebe. Sionismus vycházel z předpokladu, že asimilace Židů byl pouhým snem a že Židé budou vždy pokládáni za potenciálně neloajálního spojence. Aby vyřešili toto dilema, sionisté se pokoušeli založit pro Židy vlast. Ve skutečnosti založení Izraele obnovilo problém, rozhodně pro Židy z  diaspory: znamenalo to platit za dvojí loajalitu. Paradoxně po červnu 1967 Izrael usnadnil asimilaci Židů ve Spojených státech: Židé nyní stáli na frontové linii bránící Spojené státy - vlastně "západní civilizaci" - proti zpátečnickým arabským hordám. Zatímco před rokem 1967 Izrael hrozil strašákem dvojí loajality, nyní znamená super loajalitu. Nakonec, to nebyl americký ale izraelský boj a oběti které chránily americké zájmy. A na rozdíl od amerických jednotek ve Vietnamu, Izraelští bojovníci nepůsobili třetímu světemu ponížení jako zbohatlíci. 19

Ve svých pamětech publikovaných těsně před červnovou válkou trpce vzpomíná Norman Podhoretz na návštěvu státní večeře v Bílém domě, kde "nebylo jediné osoby, která by nebyla viditelně a absolutně vedle z toho, že tam může být".20 I když už byl vydavatelem časopisu Commentary, jeho paměti obsahují pouze jedinou prchavou zmínku o Izraeli. Co by mohl Izrael nabídnout ambicióznímu americkému Židovi? V pozdějších pamětech Podhoretz vzpomíná, že po červnu 1967 se Izrael stal "náboženstvím amerických Židů".21 Nyní se může prominentní zastánce Izraele, Podhoretz, chlubit nejen návštěvou večeře v Bílém domě, ale i schůzek tváří v tvář s presidentem k úvahám o národní bezpečnosti.

Po červnové válce hlavní americké židovské organizace pracovaly na plný úvazek na dojednání americko-izraelského spojenectví. V případě ADL to zahrnovalo rozsáhlý vnitřní dohled nad operacemi ve vazbě na izraelskou a  jihoafrickou inteligenci.22 Celkový zájem o Izrael v The New York Times dramaticky vzrostl po červnu 1967. V letech 1955 a 1965 údaje o Izraeli v  rejstříku zabraly ve sloupci 60 palců, v roce 1975 snarostly na 260 palců. "Když jsem se chtěl cítit lépe", vzpomíná Wiesel v roce 1973, "podíval jsem se na informace o Izraeli vThe New York Times."23 Stejně jako Podhoretz našlo mnoho hlavních amerických židovských intelektuálů najednou po červnové válce nové náboženství. Novick dokládá, že Lucy Davidowichová, nestorka literatury o Holocaustu, byla jednou "ostře kritická k Izraeli". Izrael nemá nárok na německé reparace, ohradila se v  roce 1953, pokud odmítá odpovědnost za přemístěné Palestince: "Morálka nemůže být takto flexibilní". Přesto téměř okamžitě po červnové válce se stala "vášnivou podporovatelkou Izraele", když ho oslavovala jako "společný vzor pro ideální obraz Židů v moderním světě".24

Oblíbeným postojem sionistů znovuzrozených po roce 1967 bylo mlčky srovnávat jejich otevřenou podporu domněle sužovaného Izraele se zbabělostí amerických Židů během Holocaustu. Ve skutečnosti dělali to, co dělávali američtí Židé vždy: kráčeli v jedné řadě s americkou mocí. Třída vzdělanců prokazovala zvláštní schopnost v zaujímání hrdinských postojů. Vezměme prominentního levicového liberálně socialistického kritika Irvinga Howeho. V  roce 1956 odsuzoval jím řízený časopis Dissent, "kombinovaný útok na Egypt jako nemorální". Ačkoliv ve skutečnosti byl sám, Izrael byl obviněn z  "kulturního šovinismu", "kvazi-mesiášského smyslu pro vyvolenost" a "spodní proud expanze".25 Po válce v říjnu 1973, kdy americká podpora Izraeli vrcholila, Howe publikoval osobní prohlášení., že je "naplněn tak intenzivní obavou" o obranu izolovaného Izraele. Nežidovský svět, jak lamentoval v parodii ve stylu Woody Allena, je naplněn antisemitismem. "Dokonce na Horním Manattanu", bědoval, nemá již Izrael "žádný šmrnc": kdokoliv, kromě jeho samotného, je v  područí Maa, Fanona a Guevary.26

Jako americká strategická výhoda nebyl Izrael bez kritiky. Kromě sílící mezinárodní kritiky jeho odmítnutí schválit dohodu s Araby v  souhlase s resolucí OSN a jeho sveřepou podporou amerických globálních ambicí,27 Izrael musel rovněž zvládnout i domácí americký disent. V amerických vládních kruzích namítali tzv. arabisté, že když kladou všechna vejce do Izraelského košíku a ignorují arabské elity, podkopávají Američané své národní zájmy.

Někteří argumentovali, že podřízení Izraele americké moci a  okupace sousedních arabských států není špatná jen z principu, ale škodí i jeho vlastním zájmům. Izrael se stane extrémně militarizovaným a odcizí se od arabského světa. Pro nové americké židovské podporovatele Izraele se však taková slova stala kacířská: nezávislý Izrael v míru se svými sousedy by jim neposloužil k ničemu; Izrael spojený se stávajícím arabským světem a hledající nezávislost na Spojených státech by byl pohromou. Pouze izraelská Sparta podřízená americké moci by vyhovovala, protože pouze potom by se stali američtí židovští vůdci mluvčími amerických imperiálních ambicí. Noam Chomsky28 navrhl, aby tito "zastánci Izraele" byli spíše nazýváni "zastánci další degenerace a úmyslné destrukce Izraele".

Aby zachránili své strategické pozice, americké židovské elity si "vzpomněly" na Holocaust.29 Obvykle vysvětlují, že si vzpomněly proto, že v čase červnové války věřily, že Izrael je v morálním nebezpečí a byly postiženy strachem z "druhého Holocaustu". Takové tvrzení nesnese bližší zkoumání.

Vezměme prvou arabsko-izraelskou válku. V předvečer nezávislosti v roce 1948 se zdálo nebezpečí pro palestinské Židy mnohem horší. Davig Ben-Gurion uvedl že "700 000 Židů" bylo "stálo proti 27 milionům Arabů - jeden proti čtyřiceti". Spojené státy se připojily k embargu tohoto regionu upevňujícího ostré rozhraní se výzbrojí arabských armád. Strach z nového Konečného řešení strašil americké Židy. Litovali, že arabské státy byly nyní "vyzbrojeny Hitlerovým kolaborantem Muftim, zatímco Spojené státy dodržovaly své zbrojní embargo", AJC se obávalo "masové sebevraždy a konečného holocaustu v  Palestině". Dokonce ministr zahraničí George Marshall a CIA otevřeně předvídali židovskou porážku v případné válce.30 I  když "silnější strana ve skutečnosti vyhrává" (historik Benny Morris), nebyla to pro Izrael procházka růžovým sadem. Během prvých měsíců války, na začátku roku 1948, a speciálně když byla v květnu vyhlášena nezávislost, byly šance Izraele podle Yiagela Yadina, operačního velitele Haganahu, "fifty - fifty". Bez tajných dodávek zbraní z Čech by Izrael nejspíše nepřežil.31 Po roce války Izrael utrpěl 6000 obětí, jedno procento populace. Proč se tedy Holocaust nestal ohniskem zájmu amerických Židů po válce v roce 1948?

Izrael rychle prokázal, že je v roce 1967 méně zranitelný než při svém boji za nezávislost. Izraelští a američtí vůdci věděli předem, že Izrael by lehce zvítězil ve válce s arabskými státy. Tato skutečnost se stala překvapivě zřejmou, když Izrael přemohl své arabské sousedy za pár dní. Jak píše Novick, "existovalo překvapivě málo přímých odkazů na Holocaust během mobilizace amerických Židů ve prospěch Izraele před válkou".32 Holocaustový průmysl byl spuštěn až po Izraelské ohromující ukázce vojenské dominance a extrémně okázalé oslavě Izraelského triumfu.33 Obvyklá interpretace nemůže vysvětlit tyto anomálie.

Šokující počátky Izraele a podstatné ztráty na životech v jeho průběhu, rostoucí mezinárodní izolace po nich, arabsko - izraelská válka v říjnu 1973 - v obvyklém smyslu - obnovilo obavy amerických Židů o Izraelskou zranitelnost. Vzpomínka na Holocaust se tedy stala ústřední záležitostí. Novick typicky píše: "Mezi americkými Židy . . . se začala zdát situace zranitelného a  izolovaného Izraele tak hrozná jako situace evropských Židů před třiceti lety….. Pojem Holocaustu nejen 'odstartoval' v Americe, ale stal se [sic!] více institucionalizovaným".34 Přesto že Izrael byl mnohem blíže hrany srázu a v relativních i absolutních pojmech utrpěl více obětí na životech v roce 1948 než v roce 1973.

Je pravdou, že kromě spojenectví s USA ztratil Izrael po říjnové válce 1973 mezinárodní podporu. Ovšem ve srovnání se suezskou válkou v  roce 1956. Izrael a organizovaní američtí Židé tvrdí, že v předvečer sinajské invaze Egypt ohrožoval samu existenci Izraele a že úplné izraelské stažení ze Sinaje by fatálně ohrozilo izraelské vitální zájmy: jeho přežití jako státu.35 Mezinárodní společenství nicméně odolávalo. Při líčení svého skvělého vystoupení na Valném shromáždění OSN Abba Eban ovšem smutně vzpomíná, že "po ocenění mé řeči silným a vytrvalým potleskem následovalo hlasování, kde jsme prohráli velkou většinou".36 . Spojené státy hráli v této dohodě význačnou roli. Nejen že Eisenhower donutil Izrael se stáhnout, ale americká veřejná podpora Izraele zaznamenala "děsivý pokles" (historik Peter Grose).37 Naopak, bezprostředně po válce v roce 1973 USA poskytly Izraeli masivní vojenskou pomoc, mnohem větší než za poslední čtyři roky dohromady, zatímco americké veřejné mínění silně podpořilo Izrael.38 A v tomto okamžiku "debata o Holocaustu . . . 'odstartovala v Americe", v době, kdy byl Izrael méně izolován než v roce 1956.

Ve skutečnosti se Holocaustový průmysl nestal ústředním tématem vzhledem k nečekaným překážkám Izraele během války z jeho postavení vyvrhele po ní., i když říjnová válka 1973 .přivolávala vzpomínky na Konečné řešení. Byly to spíše Sadatovy působivé vojenské předvádění během říjnové války, co přesvědčilo izraelské a americké vojenské elity další diplomatická dohoda s Egyptem, včetně egyptského území obsazeného v červnu 1967, není již dále možná. Ke zvýšení izraelských vyjednávacích nástrojů, Holocaustový průmysl zvýšil svou produkci. Kritickým bodem je, že po válce v roce 1973 nebyl Izrael izolován od Spojených států: tento vývoj nastal v rámci americko izraelského spojenectví, které zůstalo plně nedotčeno.39 . Historie silně naznačuje, že kdyby byl Izrael skutečně osamocen po říjnové válce, americké židovské elity by si již nikdy nevzpomněly na nacistický holocaust stejně jako po válkách v letech 1948 a 1956.

Novick uvádí vysvětlení, která jsou ještě méně přesvědčivá. Citací židovských náboženských autorit např. tvrdí "šestidenní válka odpovídá lidovému náboženství o 'Holocaustu a spáse'". "Světlo" vítězství v červnu 1967 odstraňuje "temno" nacistické genocidy: "tím dal Bůh novou příležitost". Holocaust se objevil v americkém životě až po červnu 1967, protože "zničení evropského židovstva dospělo - když ne ke šťastnému, přinejmenším přijatelnému - konci". Ale podle obvyklých židovských přístupů nepřinesla spasení šestidenní válka, ale založeni Izraele.. Proč musel Holocaust čekat až na "druhé spasení"? Novick tvrdí, že "obraz Židů jako válečných hrdinů" v červnové válce "působí výmaz stereotypu Židů jako pasivních obětí, který . . . předtím bránil židovské diskusi o Holocaustu".40 A  ještě pro zvýšení odvahy, válka v roce 1948 byla izraelskou nejlepší hodnotou. Navíc smělá a brilantní 100-hodinová sinajská kampaň Moshe Dayana v roce 1956 překonává bleskové vítězství v červnu 1967. Proč tedy potřebují američtí Židé červnovou válku k "vymazání stereotypu"?

Pokud by americké židovské organizace neudělaly nic proto, aby změnily nedávnou minulost Středního východu, a trochu zlepšily jeho budoucnost, měly by se snažit obnovit vzpomínky na Holocaust. Tak vysvětlení pomocí "ztráty paměti" nabízí program akce. (zdůraznění podle originálu)41

Proč argumentace "ztrátou paměti" pro nesnáze Izraele po roce 1967 "vyžaduje co nejširší podporu"? To je jistě nepravděpodobné vysvětlení. Novick sám hojně dokumentuje, že podpora zpočátku poskytovaná Izraeli má málo co dělat s "pamětí o nacistických zločinech",42 a, v  každém případě, tato paměť vymizela dávno před tím, než Izrael ztratil mezinárodní podporu. Proč by měly židovské elity dělat "to málo, aby ovlivnily" budoucnost Izraele? Zajisté ovládají impozantní organizační strukturu. Proč je "oživení paměti na Holocaust" jediným programem akce? Proč nepodpořit mezinárodní dohodu, která vyžaduje jak izraelské stažení z území okupovaných v červnové válce, tak "okamžitý a trvalý mír" mezi Izraelem a  jeho arabskými sousedy (resoluce OSN číslo 242)?

Mnohem logičtější, i když méně charitativní, je vysvětlení, že americké židovské elity si vzpomněly na nacistický holocaust před červnem 1967 jen tehdy, když se jim to politicky hodilo? Izrael, jejich nový patron, už kapitalizoval nacistický holocaust při procesu s Adolfem Eichmanem.43 Jak bylo právě dokázáno, organizovaní američtí Židé zneužili nacistický holocaust po červnové válce. Holocaust (kapitalizovaný, jak jsem dříve uvedl) se ukázal jako perfektní zbraň k odvádění kritiky od Izraele. Jak ukáži, přesně stejně, jako v  současnosti. Co si ale zaslouží zdůraznění je fakt, že pro současné americké židovské elity má Holocaust stejnou funkci jako Izrael: jiná nedocenitelná maličkost přesilové hře vysokou holí. Přiznaný zájem o paměť Holocaustu přináší stejný efekt jako přiznaný zájem o osud Izraele.44 A  tak organizované americké židovstvo rychle odpustilo a zapomnělo zmatené prohlášení Ronalda Regana z roku 1985 na Bitburgském hřbitově, že "tam pohřbení němečtí vojáci (včetně členů SS Waffen) byli obětí nacismu stejně, jako oběti koncentračních táborů". V roce 1988 byl Regan vyznamenán cenou "humanista roku" jednou z nejprominentnějších Holocaustových institucí, Střediskem Simona Wiesenthala, za svoji "horlivou podporu Izraele" a v roce 1994 cenou "Pochodeň svobody" od proizraelské ADL. 45

To dřívější výlev reverenda Jesse Jacksona z roku 1979, že je "churav a unaven když slyší o Holocaustu" nebyl ovšem tak rychle odpuštěn a  zapomenut. A tak útoky amerických židovských elit na Jacksona nikdy neustaly, i  když ani ne kvůli jeho "antisemitským poznámkám", jako spíše kvůli jeho "obhajobě palestinských názorů" (Seymour Martin Lipset a Earl Raab).46 . V Jacksonově případě zapracoval dodatečný faktor: představoval americké volební obvody, se kterým byli organizovaní američtí Židé na štíru již od konce 60-tých let. I v těchto konfliktech se Holocaust osvědčil jako mocná ideologická zbraň.

Ale nebyla to domnělá slabost a izolace Izraele ani strach z  "druhého Holocaustu", ale spíše jeho ověřená síla a strategické spojenectví se Spojenými státy, co vedlo židovské elity k odstartování Holocaustového průmyslu po červnu 1967. I když bezděčně, Novick poskytuje nejlepší důkaz na podporu tohoto tvrzení. Jako důkaz že mocenský přístup, ne nacistické Konečné řešení, určovalo americkou politiku k Izraeli, napsal: "Tehdy, když Holocaust byl nejčerstvější v mínění amerických představitelů - prvých pětadvacet let po konci války - .Spojené státy méně podporovaly Izrael…. To nebylo tehdy, kdy se Izrael jevil jako slabý a zranitelný, ale po šestidenní válce, co vedlo Američany ke změně pomoci Izraeli od stružky na povodeň." (zdůraznění podle originálu).47 Stejný argument lze stejnou silou použít pro americké židovské elity.

Jejich seznam narůstá.48 Zdaleka už není překážkou k úspěchu, naopak židovská identita se stala korunou tohoto úspěchu. Stejně jako si mnoho Židů drželo si Izrael daleko od těla když vznikal a byl nevýhodou a stali se znovuzrozenými sionisty když to bylo výhodné, drželi svou etnickou identitu daleko od těla když to bylo nevýhodné a stali se znovuzrozenými Židy když se to stalo výhodné.

. A opravdu, příběh světského úspěchu amerického židovstva potvrzuje podstatu - asi jedinou - podstatu jejich nově přijaté židovské identity. Kdo bude nadále rozebírat, že Židé byli "vyvolení" lidé? V knize Charlese Silbermana A Certain People: American Jews and Their Lives Today (Někteří lidé: Američtí Židé a jejich dnešní život) - sám znovuzrozený Žid - typicky tvrdí: "Židé by se měli více než jiní lidé vyvarovat jakékoliv zmínky o  své vlastní nadřazenosti" a "je zvláště obtížné pro americké Židy vymazat pocit vlastní nadřazenosti, ale mnozí ho v sobě mohou potlačit". Co zdědí americký Žid, podle novelisty Philipa Rotha: "žádný zákon, žádné učení nebo jazyk, nakonec ani Boha … ale určitý druh psychologie, který lze přeložit do třech slov: 'Židé jsou lepší'".49 Jak je nyní vidět, Holocaust je negativní verzí jejich vychvalovaného světového úspěchu: slouží k ospravedlnění židovské vyvolenosti.

Od 70-tých let již není antisemitismus charakteristickým prvkem amerického života. Nicméně, židovští představitelé začínají zvonit na poplach, že americké židovstvo je ohroženo zhoubným "novým antisemitismem".50 Hlavní argumenty prominentní studie ADL ("pro ty, kteří zemřeli protože byli Židé") zahrnuji Broadwayskou show Jesus Christ Superstar a nekulturní plátek, který "portrétoval Kissingera jako servilního pochlebníka, zbabělce, rváče, lichotníka, tyrana, šplhouna, zlého manipulátora, nebezpečného snoba, který bezcharakterně podléhá moci" - tedy nic moc.51

Organizovaným americkým Židům posloužila tato umělá hysterie o  novém antisemitismu k několika účelům. Zvedla kurs Izraelských akcií jako posledního útočiště, kdyby američtí Židé nějaké potřebovali. Navíc pomohla požadavkům židovských organizací na zvýšení finanční podpory pro údajný bojuj s  antisemitismem, aby našly vnímavější uši. "Antisemita je v nešťastné pozici", pozoroval jednou Sartre, "protože vitálně potřebuje skutečného nepřítele, proti kterému má bojovat".52 Pro tyto židovské organizace je opak stejně pravdivý. Při nedostatku antisemitismu vznikají mezi organizacemi na obranu Židů hrdelní pře - speciálně mezi ADL a  Centrem Simona Wisenthala v nedávných letech propukl.53 Abych nezapomněl, ke zvýšení finanční podpory slouží podobně i domnělé hrozby ohrožující Izrael. Při návratu z cesty do Spojených států prohlásil respektovaný izraelský novinář Danny Rubinstein: "Podle většiny lidí z židovských organizací je důležité strašit stále a stále o vnějším nebezpečí, které ohrožuje Izrael…. Židovské organizace v Americe potřebuje Izrael pouze jako oběť krutých arabských útoků. Pro takový Izrael mohou získat podporu, sponzory, peníze…. Každý zná oficiální pohádku o příspěvcích sebraných v Americe pro Spojenou židovkou výzvu, kde je použito jméno Izrael, ale asi polovina sumy nejde do Izraele, ale pro židovské instituce v Americe. Je to velký cynismus?" Jak uvidíme, zneužití "potřebných obětí Holocaustu" Holocaustovým průmyslem je poslední a patrně nejotrlejší projev tohoto cynismu.54

Hlavní skrytý motiv pro spuštění antisemitského poplachu je ale jinde. Američtí Židé se těší s velkého světského úspěchu a tak se neustále posouvají politicky doprava. Zatímco v kulturních otázkách jako je sexuální morálka a interrupce jsou stále nalevo od středu, stávají se Židé stále konzervativnější v politice a ekonomii.55 Tento obrat doprava je doplněn obratem do nitra, protože Židé již nedbají na své bývalí spojence mezi nemajetnými a stále více se věnují interním židovským věcem. Tuto novou orientaci amerických Židů 56 bylo jasně vidět v rostoucím napětí mezi Židy a černými. Tradičně byli spojenci s černými lidmi proti kastovní diskriminaci ve Spojených státech, ale koncem 60-tých let přerušili spojenectví s Občanskými právy, jak se zmiňuje Kaufman: "cíle hnutí za občanská práva se posunuly z požadavků na občanskou rovnost a rovnost před zákonem k požadavkům na politickou rovnost". "Když se hnutí za občanská práva posunulo na sever, do okolí těchto liberálních Židů", připomíná podobně Cheryl Greenberg, "otázka integrace dostala jiný tón. Když začali vyjadřovat své názory spíše v třídních než rasových termínech, Židé se ocitli na okraji stejně rychle jako bílí křesťané, aby se vyhnuli tomu, co pokládali za znehodnocení svého vzdělání a postavení". Význačným vrcholem byla vleklá stávka učitelů v New York City v roce 1968, která postavila velkou židovskou odborovou organizaci proti černým aktivistům, kteří chtěli získat kontrolu nad špatnými školami. Stávka bývá vysvětlována jako frakční antisemitismus. Výbuch židovského rasismu - před stávkou těsně pod povrchem - je připomínán méně často. Později židovští publicisté a organizace prominentně figurovali ve snahách o odbourání programu proti diskriminaci v zaměstnání. Při jednání Nejvyššího soudu - případy DeFunis (1974) a Bakke (1978) — AJC, ADL, a Americký židovský kongres, zřejmě reflektující hlavní židovské pocity, napsali všichni dopisy proti této aktivitě.57

Při agresívní obraně svých společenských a třídních zájmů označovaly židovské elity veškerou opozici vůči jejich nové konzervativní politice jako antisemitskou. A tak hlava ADL Nathan Perlmuttertvrdil, že "reálný antisemitismus" v Americe spočívá v politických iniciativách "ničících židovské zájmy", jako je program proti diskriminaci v zaměstnání, škrty v rozpočtu obrany, nový isolacionismus stejně jako opozice proti jaderné energii a dokonce reforma systému volitelů.58

Stejně jako si organizovaní Židé připoměli když izeaelská moc vrcholila, tak si připoměli Holocaust když vrcholila moc amerických Židů. Záměrem bylo ovšem tvrzení, že Židé jsou tam i zde vystaveni hrozbě "druhého Holocaustu". Tak se mohly židovské elity stavět do hrdinské pózy, púodle níž jsou vystaveny hanebnému ponižování. Norman Podhoretz např. uvádí, jak se Židé rozhodli po červnoví válce roku 1967 "odporovat komukoliv, kdo jakýmkoliv způsobem, v jakémkoliv stupni a s jakéhokoliv důvofu se jakkoliv pokoušel působil nám škodu … Na tom bychom od nynějška měli stavět." 59 Stejně jako Izraelití vyzbrojení po zuby Spojenými státy odvážně drží nezkrotné Palestince v jejich místech.

1 Gore Vidal, "The Empire Lovers Strike Back (Milovníci říše oplácejí)," v časopise Nation (22 Březen 1986).

2 Rochelle G. Saidel, Never Too Late to Remember (Nikdy není pozdě si vzpomenout) (New York 1996),32.

3 Hannah Arendt, Eichmann in Jerusalem: A Report on the Banality of Evil (Eichman v Jeruzalémě, zpráva o banalitě zla), (Eichman v Jeruzalémě, zpráva o banalitě zla) upravení a rozšířené vydání (New York: 1965), 282. Situace v Německu nebyla jiná. Např. přímo oslavný životopis Hitlera, publikovaný v Německu v roce 1973, věnuje jen čtyři ze 750 stránem vyhlazení Židů a sotva paragraf Auswitzu a ostatním likvidačním táborům. Joachim C. Fest, Hitler [New York: 1975], 679-82)

4 Raul Hilberg, The Politics of Memory (Politika paměti)(Chicago: 1996), 66, 105 - 37. Vzhledem ke stipendiu je ovšem kvalita nových filmů o nacistickém Holocaustu velmi působivá. Úžasný Stanleyho film "Kramer's Judgement at Nuremberk (Kramerův norimberský rozsudek)" (1961) explicite vypráví o rozhodnutí soudce Nejvyššího soudu Olivera Wendella Holmese z roku 1927, trastající sterilizaci "mentálně nezdravých" jako o předchůdci nacistické eugeniky; Winstona Churchila a jeho chválu Hitlera až do roku 1938; vyzbrojení Hitlera šmelícími americkými průmyslníky a oportunistické zproštění viny německých průmyslníků americkým vojenským tribunálem.

5 Nathan Glazer, American Judaism (Americký judaismus)(Chicago: 1957), 114. Stephen J. Whitfield, "The Holocaust and the American Jewish Intellectual (Holocaust a američtí židovští intelektuálové)," v časopise Judaism (podzim 1979)

6 Pro citlivý komentář těchto dvou kontrastních typů těch, kteří přežili, viz Primo Levi, The Reawakening (Znovuprobuzení), s novým doslovem (New York: 1986),207

7 V tomto textu termín židovské elityoznačuje jednotlivce prominentní v organizačním a  kulturním životě hlavní židovské komunity.

8 Shlomo Shafir, Ambiguous Relations: The American Jewish Community and Germany Since 1945 (Dvojznačné vztahy: Americká židovská komunita a Německo od roku 1945)(Detroit 1999), 88, 98, 100 - 1, 111, 113, 114, 177, 192, 215, 231,251.

9 Ibid., 98,106,123-37,205,215-16,249. Robert Warshaw, "The 'Idealism' of Julius and Ethel Rosenberg (Idealismus Julia a Ethel Rosenbergových)," v časopise Commentary (listopad 1953). byla to náhodné shoda okolností, že v téže době hlavní židovské organizace křižovaly Hannah Arendtovou za poukazováni na kolaboraci většiny židovských elit za nacistické éry? Připomenutím proradné role policejních sil židovské rady připomněl Yitzhak Zuckerman, představitel varšavského gheta, že "Neexistovali žádní 'decentní' policisté, protože decentní muži si svlékli unifirmu a stali se obyčejnými Židy" A Surplus of Memory (Nadbytečná vzpomínka)[Oxford 1993], 244).

10 Novick, The Holocaust, (Holocaust)98-100. Kromě studené války hrály vedlejší roli v  poválečné bagatelizaci nacistického holocaustu americkými Židy - např. strach z  antisemitismu, americký asimilační ethos v 50-tých letech. Novick tyto věci vykládá v kapitolách 4-7 knihy The Holocaust.

11 Zřejmě jediným autorem, kretý popírá tento spojení, je Elie Wiesel, který tvrdí, že obrození Holocaustu v americké životč je převážě jedo práce. (Saidel, Never Too Late (Nikdy není příliš pozdě), 33-4)

12 Menahem Kaufman, An Ambiguous Partnership (Dvojznačné partnerství)(Jerusalem 1991), 218, 276 - 7.

13 Arthur Hertzberg, Jewish Polemics (Židovské polemiky)(New York: 1992), 33; ač klamně smířlivý, cf. Isaac Alteras, "Eisenhower, American Jewry, and Israel (Eisenhower, američtí Židé a Izrael),» in American Jewish Archives (November 1985), and Michael Reiner, "The Reaction of US Jewish Organizations to the Sinai Campaign and Its Aftermath (Reakce amerických židovských organizací na sinajskou kampaň a její následky)," v časopise Forum (zima 1980 - 1).

14 Nathan Glazer, American Judaism (Americký judaismus) (Chicago: 1957), 114. Glazer continued: "Izrael neznamenal pro americký judaismus téměř nic. Idea že Izrael má jakýkoliv vážný vliv na judaismus v Americe je pokládána za iluzorní. (115).

15 Shafir, Ambiguous Relations (Dvojznačné vztahy), 222.

16 Viz např. Alexander Bloom, Prodigal Sons (Marnotratní synové)(New York: 1986).

17 Lucy Dawidowicz and Milton Himmelfarb (eds), Conference on Jewish Identity Here and Now (konference o židovské identitě tady a teď)(American Jewish Committee: 1967).

18 Po emigraci z  Německa v roce 1933 se Arendtová stala aktivistou francouzského sionistického hnutí; během Druhé světová války až do založení Izraele rozsáhle psala o  sionismu. Jako syn prominentního amerického hebrejisty se Chomsky přidal k  sionistům, a krátce po vyhlášení izraelské nezávislosti strávil nějaký čas v  Kibucu. Obě veřejné pomlouvačné kampně proti Arendtové na počátku 60-tých let a  proti Chomskému v 70-tých letech byly vedeny ADL. (Elisabeth Young-Bruehl, Hannah Arendt [New Haven 1982], 105 - 8,138 - 9, 143 - 4,182 - 4,223 - 33, 348; Robert F. Barsky, Noam Chomsky [Cambridge 1997], 9 - 93; David Barsamian (ad.), Chronicles of Dissent (Kronika disentu)[Monroe, ME: 19921, 38)

19 Jako pravzor tohoto mého argumentu viz Hannah Arendt, "Zionism Reconsidered (Přehodnocený sionismus" (1944), v Ron Feldman (ed.), The Jew as Pariah (New York: 1978),159.

20 Making It (Jak to udělat)(New York: 1967),336.

21 Breaking Ranks (Prolomení mezí)(New York: 1979),335.

22 Robert I. Friedman, "The Anti-Defamation League Is Spying on You (Protipomlouvačná společnost vás špehuje)," in Village Voice (11 May 1993). Abdeen Jabara, "The Anti-Defamation League: Civic Rights and Wrongs," in Covert Action (Summer 1993). Matt Isaacs, "Spy vs Spite (Špeh versus nenávist)," in SF Weekly (2 - 8 February 2000).

23 Elie Wiesel, Against Silence (Proti tichu), selected and edited by Irving Abrahamson (New York: 1984), v. i, 283.

24 Novick, The Holocaust, 147. Lucy S. Dawidowicz, The Jewish Presence (Židovská přítomnost(New York: 1977), 26.

25 "Eruption in the Middle East (Erupce na středním východě)," in Dissent (Winter 1957).

26 "Israel: Thinking the Unthinkable (Izrael: myslení a nemyslitelné)," in New York magazine (24 December 1973).

27 Norman G. Finkelstein, Image and Reality of the Israel — Palestine Conflict (Realita arabsko - izraelského konfliktu)(New York: 1995), chaps 5-6.

28 Noam Chomsky, The Fateful Triangle (Neblahý trojúhelník)(Boston 1983), 4.

29 Kariéra Elie Wiesela osvětluje spojitost mezi Holocaustem a červnovou válkou. Ačkoliv již opublikoval své paměti z Aschwitzu, Wiesel vyhrál veřejnou volbu pouze po napsání dvou dílů oslavujících izraelské vitězství. (Wiesel, And the Sea (A moře), 16)

30 Kaufman, Ambiguous Partnership (Dvojznačné partnerství), 287, 306 - 7. Steven L. Spiegel (Zrcadlo), The Other Arab Israeli Conflict (Arabsko - izraelský konflikt)(Chicago: 1985), 17, 32.

31 Benny Morris, 1948 And After (1948 a  potom)(Oxford 1990), 14 - 15. Uri Bialer, Between East and West (Cambridge 1990), 180-1

32 Novick, The Holocaust, 148.

33 Viz např., Amnon Kapeliouk, Israel: la fin des mythes (Izrael: konec mýtů)(Paris: 1975).

34 Novick, The Holocaust, 152.

35 Commentary, "Letter from Israel" (February 1957). Během suezské krize Commentary opakovaně vyhlašoval poplašnou zprávu, že "samo přežití" Israele je ohroženo.

36 Abba Eban, Personal Witness (Osobní svědectví)(New York 1992), 272.

37 Peter Grose, Israel in the Mind of America (Izrael v myšlenkách Ameriky)(New York 1983), 304.

38 A.F.K. Organski, The $36 Billion Bargain (36 miliardová dohoda)(New York 1990), 163, 48.

39 Finkelstein, Image and Reality (/Obraz a realita), chap. 6.

40 Novick, The Holocaust, 149-50. Novick zde cituje známého židovského badatele Jacoba Neusnera.

41 Ibid., 153, 155.

42 Ibid.. 69-77.

43 Tom Segev, The Seventh Million (Sedmý milion)(New York: 1993), part Vl.

44 Starost o ty, kteří přežili nacistický holocaust byla stejně závažná před červnem 1967, kdy byli umlčováni, jako po červnu 1967, kdy byli svěceni.

45 Response (prosinec 1988). Prominentní šiřitelé Holocaustu a podporovatelé Izraele jako národní ředitel ADL Abraham Foxman, minulý president AJC Morris Abraham a mluvčí Conference presidentů hlavních amerických židovských organizací Heneth Bialkin, nemluvě o Henry Kissingerovi, vystoupili všichni na obranu obranu v průběhu Butsburgské návštěvy, zatímco AJC hostila ministra zahraničí lojálního k západoněmeckému kancléři Helmutu Kohlovi jako čestného hosta na svém výročním zasedáni během téhož týdne. V podobném duchu Michael Barenbaum z Washingtonského památníku Holocaustu charakterizoval reganův Bitsburský výlet a výroky jako "naivní projev amerického optimismu" (Shafir, Ambiguous Relations (Dvojznačné vztahy), 302 - 4; Berenbaum, After Tragedy, 14)

46 Seymour Martin Lipset and Earl Raab, Jews and the New American Scene (Židé a nová americká scéna)(Cambridge 1995), 159.

47 Novick, The Holocaust, 166.

48 Lipset and Raab, Jews, 26 - 7.

49 Charles Silberman, A Certain People (Určití lidé)(New York: 1985), 78, 80, 81.

50 Novick, The Holocaust, 170-2.

51 Arnold Forster and Benjamin R. Epstein, The New Anti-Semitism (Nový antisemitismus)(New York: 1974, 107.

52 Jean-Paul Sartre, Anti-Semite and Jew (Antisemita a Žid)(New York 1965), 28.

53 Saidel, Never Too Late (Nikdy není přípiš pozdě), 222. Seth Mnookin, "Will NYPD Look to Los Angeles For Latest 'Sensitivity' Training?" in Forward (7 January 2000). Článek informuje, že ADL a centrum Simona Wiesenthala soupeří o výsadu progrmu učení "tolerance."

54 Noam Chomsky, Pirates and Emperors (Piráti a císaři)(New York 19S6), 29 - 30 (Rubmstein).

55 Pro přehled nedávno sebraných dat o tomto trendu viz Murray Friedman, "Are American Jews Moving to the Right? (Jdou američtí Židé doprava?)" in Commentary (April 2000). Ve volbách starosty ZNew York City v roce 1997, kde kandidovala Ruth Messingerová, středová demokretka, proti Rudolphu Giulianimu, republikána ve stylu "zákon a pořádek" např. 75% židovských hlasů bylo pro Giulianiho. Je významné, že aby volili Giulianiho, museli Židé překročit tradiční stranické a  etnické hranice (Meisingerová je Židovka).

56 Zdá se též, že tento posuv byl částečně též posuvem kosmopolitního Centra evropských židovských představitelů od kariéristů a šovinistických Židů z východoevropského disentu jako byl starosta New York City Edward Koch a výkonný redaktor New York Times A.M. Rosenthal. Z tohoto hlediska stojí za zmínku, že židovský historici kteří opustili dogmatismus Holocaustu obvykle přišli ze Střední Evropy - např. Hannah Arendtová, Henry Friedlander, Raul Hilberg a Arno Myer.

57 See, e.g., Jack Salzman and Cornel West (eds), Strangers (Cizinci) in the Promised Land (New York: 1997), esp. chaps 6, 8, 9, 14, 15. (Kaufman at 111; Greenberg at 166) Pro jistotu hlučná menšina Židů opustila tento posun doprava.

58 Nathan Perlmutter and Ruth Ann Perlmutter, The Real Anti-Semitism in America (New York: 1982).

59 Novick, The Holocaust, 173 (Podhoretz)