Newcastle upon Tyne, 2001
„Největší nesnáze které nás trápí nepocházejí zvnějška, ale zevnitř. Pocházejí ze zvláštního typu naší země, která, když přidáte něco k její kultuře, ztratí něco ze své síly. Naše nesnáze pocházejí z nálady neospravedlnitelného sebeponížení, ke kterému jsme byli dotlačeni značnou částí svých vlastních intelektuálů. Mají původ v přijímání poraženeckých teorií velkou částí našich politiků. Ale co můžeme nabídnout kromě vágního internacionalismu, hrubého materialismu a slibu nemožných utopií?“
„V současnosti pracujeme diskrétně, ale podle našich nejlepších možností, na vyvrácení té mystické politické síly zvané suverenita se spárů lokálních národních států světa. A po celou dobu, po kterou to popíráme našimi ústy, to provádíme svýma rukama.“
„Dr. A. J. Toynbee, profesor university v Londýně, osobně ochotný a zkušený muž “
Kapitola 1 Zbytečný úpadek
- Existuje stále ještě Británie?
- Šest technik k rozkladu svobodných národů
- Suverenita, moc a národní zájmy
Kapitola 2 Evropská unie — nepřítel svobodných národů
- Korporativismus — prvý krok k fašismu
- Domácí klam a zahraniční usmiřování
- Propagandistická mašinérie Evropské komise
- Euro-propaganda BBC a obecné volby 1997
Kapitola 3 EURO — co to ve skutečnosti znamená
- Dosavadní pokusy o zmražení směnných kurzů
- Co znamená jednotná evropská měna
- Národy, regiony a migrace
- Národní měna a národní bohatství
- Podvody a centralizace moci
- Důsledky pro demokracii
- Důsledky pro britské politické strany
- Douglas Hurd a ústavní rozklad Británie
- Obraz britského mezinárodního obchodu
- EURO-pohroma pro Německo
- Britský obchod a libra
- Británie mimo Evropskou unii
- Británie v rámci EU, v pasti jednotné měny
Kapitola 4 Návrat k Německé Evropě
- Evropská historie - Karel Veliký
- Rozklad svobodných národů Evropy
- Fašistická podstata Evropské unie
- Adolf Blair a fašistická podstata moderní Británie
- Der Drang nach Osten — německá hrozba Polsku a Československu
- Německo a rozbití Československa
- Václav Havel — česká loutka Německé Evropy
- Protizákonnost války NATO a Německé Evropy proti Jugoslávii
- Jugoslávie a její nepřátelé 1903 — 1999
- Evropská krize a hrozba Spojeným státům
Kapitola 5 Suverénní lid se zvedá — South Moltonská deklarace
- Deklarace suverenity národa
- Výsledky průzkumu veřejného mínění
- Deklarace při obecných volbách 2001
- Budoucnost demokratické státnosti
- Text South Moltonské deklarace
Doplněné kapitoly
Závěr
(Tři přílohy uvedené v originále jsou natolik specificky britské, že nebyly do českého vydání zařazeny.)
Čtenářům této knihy
O autorovi
V průběhu 30. let bylo sémě integrované Evropy zaseto imperialistickým Německem, a ti v Británii, kteří varovali před tímto nebezpečím byli nazýváni „germanofoby“. Autor této knihy se nebojí Němců ani nemá nenávist k Němcům — naopak — ale zná historii a motivace německého státu. A obává se korporativistické podstaty tohoto státu, síly filosofické myšlenky německého státu a tomu odpovídající slabé koncepce německé politiky jako mírumilovného a svobodně obchodujícího národa a tedy demokratické státnosti obecně. Bylo to tak dobře vyjádřeno Friedrichem Reck-Mallaczewenem (popraven v koncentračním táboře v roce 1945) a jeho Deníku člověka v zoufalství : „… v roce 1500 existoval německý národ a žádný nacionalismus, zatímco dnes je tomu naopak, nacionalismus a žádný národ.“
Musím zdůraznit, že nevěřím, že je to německý lid, kdo si zaslouží výtky pro historické a současné ambice německého státu a jeho korporativistických sponzorů. Němci byli od konce II. světové války přesvědčováni, že to byl „německý nacionalismus“, co přineslo Evropě dvakrát válku, a proto chápou subjekt nazývaný „Evropa“ jako demokratický ideál, který má přinést obrození jejich sousedům. Ale ve skutečnosti to nebyl německý nacionalismus, ale nadnárodní imperialismus, co přinášelo Evropě válku. Ale vyřešením mírové koncepce „Evropy“ pro svůj lid německý stát použil ve skutečnosti tuto koncepci a vlajku a instituce Evropské unie jako pláštík pro své nacionalistické ambice a jako mechanismus pro realizaci těchto ambicí.
Já osobně z tohoto nemohu obecně vinit Němce a věřím, že mohu učinit toto tvrzení na základě svého celoživotního zájmu o německé instituce, přátele a studenty. Na večírku při oslavě mých 21. narozenin v Newcastelu upon Tyne bylo mezi hosty šest německých studentů. Během své závěrečné praxe jsem vyučoval celý rok v Domgymnasiu („Katedrální střední škole“) ve Fuldě, v té době nedaleko hranic s komunistickým „Východním Německem“. Mezi má německá čestná ocenění patří i vyznamenání za mluvenou němčinu. Prostřednictvím filmových a folklorních klubů, které jsem založil, když jsem byl (po pět let) přednášejícím v Universitě v Mainzu a prostřednictvím mimořádných anglických jazykových kurzů jsem odjížděl do Anglie během universitních prázdnin, proto věřím, že jsem učinil více než typický „eurofil“ pro rozšíření přátelství a vzájemného pochopení mezi britským a německým lidem. Byl jsem odměněn pravidelnými návraty mnoha z těchto bývalých studentů do Anglie, jeden z nich pokračoval zaváděním anglické hudby do sborů a souborů, které v Německu vedl.
Britské noviny před několika lety informovaly o návštěvě Edwarda Heatha v Německu, kde se když seděl u večeře nudil, protože nedokázal konverzovat v hlavním jazyce Evropské unie, na jejímž vytvoření se tak těžce podílel. V tom se podobal řadě eurofilských osob v britské politice, jejichž víra v Eurostát není založena ani tak na zkušenosti a na komunikaci s těmi, s nimiž chtějí zkombinovat své hospodářství, politický systém a stát, jako na ignoranci a strachu z následků z toho, kdyby se k nim nepřipojili. Naopak většina hlavních hlasů hnutí euroskeptiků jsou zkušení „kontinentalisté“ a jazykoví znalci, jejichž důvěrná znalost kultur, jazyků a historií jednoho nebo několika evropských národů je vede k zjištění nepřekonatelných, ale bohatých a obdivuhodných rozdílů mezi nimi.
Čím více studujeme lid a jazyk jiný než vlastní, tím více jsme si vědomi velmi jemných, ale současně velkých rozdílů mezi kulturou jejich a svou vlastní. Ale má zkušenost s Němci všech věků říká, že se velmi málo liší od britského lidu v jedné důležité věci — v odmítání ambicí své vlastní politické representace při vytváření evropského superstátu. V tomto smyslu bude i v Německu důvod, aby přivítali tuto knihu.
Svobodní lidé a národy již vymysleli mnohé ústavy, mnohé politické systémy a různé modely sociálního a hospodářského chování. Totalitní režimy jsou stejné na celém světě a mají v podstatě stejné nástroje klamání a útlaku. Jak říká správně ústava dánského lidu, „je to zákon, čím budujeme zemi“, a právě oslabením zákonů jednotlivých národů mohou imperialisté uchvátit fašistickou vládu. A dosud žádný režim v historii světa nedosáhl takového imperialistického uchvácení pouhou manipulací se zákony jako tzv. „Evropská unie“.
Po staletí byla Británie (a před rokem 1603 Anglie) záštitou proti tyranii kontinentální Evropy. Historickou podstatou britské moci byla oddanost britského lidu. Základem této oddanosti byly historické svobody podle zákona ustanoveného parlamentem (proti libovůli monarchy) a osobní právní svobody náležející jednotlivcům (proti libovůli zákonodárců). Ale tyto svobody a ochrana a hlavní pilíře celé 800 let staré ústavy byly oslabeny a zničeny tajně, mechanismy poválečné evropské hegemonie pod maskou Evropské unie obcházejícími parlament.
[Za počátek britské ústavy pokládá autor od 15. června 1215, kdy byla podepsána první verze deklarace Magna Charta Libertatum - Velká listina svobod. - JŠ]
Hlavní charakteristikou této Evropské unie je, na rozdíl od charakteristik vynášených jejími podporovateli, její velikost. A tato velikost znamená pro eurofily velkou moc, nebo, jako pro Tony Blaira, „supervelmoc“. Vedoucí holandský politik řekl před několika roky, že EU je tak veliká, tak komplikovaná a tak propletená, že nemůže být zrušena. Romano Prodi, předseda Evropské komise, podpíchnut irským odmítnutím dohody z Nice, řekl, že evropská myšlenka je tak velká a že „jedinou nadějí pro budoucnost“, a že „problémy vznikají, protože Evropa využívá demokratické mechanismy“. A když tato opojná „velikost“ působí předpověditelnou korupci a ztrátu zodpovědnosti, jako u Společné zemědělské politiky, Společné rybářské politiky, volného obchodu, zločinu, nelegálního přistěhovalectví a mnohého jiného, je výsledný chaos eurofederalistickými plánovači vnímán ne jako krize, ale jako příležitost k uchvácení stále větší moci centrem. Klasický je nedávný případ odpovědi bývalého marxistického studentského radikála a nyní německého ministra vnitra, Otto Schyllyho, na nepokoje v Genoi, kdy požadoval vytvoření Evropské pořádkové policie s celoevropskou databází „výtržníků“, do které by ihned dodal 13 000 jmen Němců!
Když hlavním opodstatněním nějakého systému (raison d'être) je jeho velikost a politická moc (jako u Evropské unie), potom nezbytně vede k odcizené, nedemokratické síle zaměřené na udržení vlastní moci. Ve velikosti je síla a v moci je její sláva. A protože přirozeným vývojem takových systémů je jejich rozklad, je centrem využívána stále autoritativnější moc, dokud dřívější nebo pozdější exploze sociálního a politického odporu celou konstrukci nerozbije. Vzhledem k pokročilému stavu takového autoritářství v Evropské unii dokonce ještě před tím, než dokončila svůj „projekt“, je rozbití Blairovy Evropské supervelmoci nevyhnutelné.
Jako všichni totalitáři, mají fanatičtí zastánci této nové Evropské říše slovník plný libozvučných frází, aby vábili k neopatrnosti (viz kapitolu 1) a spoustou propagačních hesel, kterým věří a jejichž mysl otupujícím opakováním hýbou masami. Ve stejné kapitole popisuji šest zákeřných technik, kterými Evropská unie podlomila svobodné evropské národy. Hitler oprávněně věřil, že úspěch v politice není výsledkem pravdy nebo racionálních argumentů, ale je hledáním citových instinktů, dále frází budících instinkty a podporujících kýžené sdělení, a nakonec její opakování ve všech mediích měsíc po měsíci, rok po roku. Slova vybraná Evropskou unií jsou (zcela nedefinovaná) „Evropa“, dráždivě znějící „Společenství“ a závratná licoměrnost „riziko ztráty zaměstnání“ (zatímco Evropská unie přináší masovou nezaměstnanost a nečlenství Norska a Švýcarska a nepřijetí Eura Británií přineslo plnou zaměstnanost).
Snadnost a bezstarostnost, s jakou noví totalitáři lžou jim brzy dovolilo používat slova v přesně opačném významu. Nádherný příklad poskytl Chris Patten, fanatický eurofil, jehož odmítnutí britskými voliči mu dalo mnohem větší moc, než by mu dalo zvolení (guvernér Hong Kongu a Evropský komisař). Patten říká „oponování Evropské unii je nevlastenecké“. Ve svém goebelsovském projektu pokřivených slov je následován kampaní „Británie v Evropě“ podporovanou eurofederalisty, jako jsou konservativec Kenneth Clarke, liberální demokrat Charles Kennedy, a ovšem blairistickým labouristickým kabinetem, který tvrdí, že je „… vlasteneckou proevropskou kampaní. Věříme, že naše silná role v Evropě je naším národním zájmem.“ Je to velký podporovatel destrukce britské ústavy na oltář Evropské unie Tony Blaira, kdo řekl: „Jsme vlastenecký národ.“
Je zbytečné říkat ve světě jazyků, na rozdíl od světa politického, že dosud existuje ústava a platnost zákona, podle kterých můžeme soudit tyrany, kteří by zničili náš jazyk stejně účinně, jako zničili naší demokracii. Ta pravidla jazyka jsou stanovena ve slovnících stejně jako zákony chránící jednotlivce proti svévolné moci fašistů; např. Oxford English Dictionary (Oxfordský slovník angličtiny) přináší skutečný význam slov:
„vlastenecký (patriotic)“
zasvěcený pro dobro a zájmy něčí země
„národ (nation)“
určitý lid organizovaný jako samostatný politický stát
Ale Británie již není podle smlouvy, podle ústavy, politickou realitou plnoprávný „samostatný politický stát“. Proto to není země a proto podpora jejího postavení v rámci Evropské unie nemůže být „vlastenecká“. Ten slovník nám tedy říká to, co normální lidé beztak vědí — prostě nemůže být v národním zájmu odstranit národ. Ale to je právě orwelovským záměrem eurofilských manipulátorů našeho jazyka a naší vůle.
[Poznamenejme, že v angličtině na rozdíl od češtiny slovo „národ (nation)“ skutečně označuje spíše soubor občanů určitého státu a ne skupinu svázanou společnými kulturními a etnickými návyky, jako je tomu v češtině. V tomto smyslu je nutno chápat autora v celé knize. Proto jsem také odvozené slovo „nationhood“ překládal jako státnost. - JŠ]
Tato kniha chce odhalit skutečný záměr tvůrců nové evropské supervelmoci a rozpitvat jejich propagandu, která chce osladit tu hořkou pilulku rozbití demokratické státnosti. Doufám, že posílením vůle „suverénů“ (tj. lidu) všech národů proti klamu užívanému eurofederalisty, poukazem na nestřežené přiznání národních likvidátorů k jejich skutečným cílům a v poslední kapitole poskytnutím nástroje pro obnovu demokracie bude tato kniha prostředkem k obrození těch svobodných národů, za které zemřely miliony v evropských válkách 20. století.
Kapitola 2 popisuje prvý krok k fašismu — korporativismus, tuto urážlivou směs autoritářského kolektivismu levice, pravice i středu, která je tak příjemná byrokratům, právníkům a nepatrným funkcionáříčkům, kterým demokratické vakuum poskytuje takovou tyranskou moc. Kapitola též popisuje groteskní propagandistickou mašinérii Evropské unie v BBC. Kapitola 3 detailně rozebírá skutečnou podstatu a důvod vytvoření Jednotné evropské měny, Eura, její důsledky pro demokracii a (zbytek) britské ústavy, zlověstné důsledky pro Německo jak Eura, tak členství v Evropské unii, a jak je Spojené království (dále GB - Great Britain, Velká Británie) v rámci EU zdánlivě chyceno do pasti přijetí Eura. Kapitola 4 popisuje návrat německé Evropy, pokusy o obnovu říše Karla Velikého a o rostoucí fašistické podstatě Evropské unie a ovšem i britské vlády Tonyho Blaira. Kapitola též popisuje nezákonnost války NATO/EU proti suverénnímu státu Jugoslávii, jeho rozbití na stejné státečky, jaké byly vytvořeny fašistickou vládou ve 40. letech, rozbití Československa a německé zneužití myšlenky „Evropy“ k obnovení jejich vlivu ve Východní Evropě obecně. A nakonec jsou „úspěchy“ německé Evropy shrnuty v analýze hrozby, kterou je nová „Evropa“ pro Spojené státy.
V kapitole 5 je popsáno využití South Moltonské deklarace v rámci GB jako prostředku obnovení suverenity lidu a tedy demokratické státnosti po celé Evropě.
Skutečný rozsah úspěchů tohoto zlého a skrytého projektu je jasný z nedávných rozhodnutích magistrátního soudu ve věci zelinářů v Sunderlandu, kteří vždy vážili a prodávali svou produkci v librách a uncích a ne ve vahách a mírách nové imperiální moci — v gramech a kilogramech. I když není vůbec jasné, zda je podstata věci pro obranu v tomto případě moudrá, základní odmítnutí moci britského parlamentu magistrátním soudem je zcela tvrdé a zčásti i cynické.
Obránci argumentují, že vláda prolomila zákon, aby vynutila metrický systém vah při prodeji prostřednictvím příkazu z roku 1994 založeného na zákonu Evropských společenství z roku 1972. Ale pozdější zákon o mírách a vahách z roku 1985, který povolil použití britských měr a vah, mění a mlčky ruší zákon z roku 1972. A tak Sunderlanští zelináři byli oprávněni vážit a prodávat v librách a uncích. Byla to vlastně slabá obrana ze dvou důvodů. Za prvé v době obžaloby platil zákon z roku 1985, který přestože povoloval britské míry a váhy, umožňoval státnímu sekretáři kdykoliv později vyjmout kteroukoliv konkrétní jednotku ze seznamu. A za druhé je jasné, že zákon z roku 1972 se netýká konkrétních záležitostí vládnutí, ale ustavoval zcela nový ústavní rámec. Slovy ctihodného Sira Johna Lawse, (jak zdůraznil sunderlandský soudce), zákon z roku 1972: „Měl by být chápán jako ustanovení pravidla konstrukcí pro budoucnost …“ Nemluvě o tom, že otázka obyčejných měr a vah by neměla příslušet k této ústavní kategorii.
Ale ať už je obhajoba v tomto případě jakákoliv, hlavní význam rozhodnutí je krutým příkladem ústavního rozkladu obou komor Britského parlamentu tímto zákonem o přistoupení k Evropské unii. Není to žádným překvapením pro ty z nás, kteří přesvědčovali parlamentní kandidáty o South Moltonské deklaraci během všeobecných voleb v roce 2001 (viz kapitolu 5). Opakovaně zdůrazňujeme těm, kteří si přejí návrat suverenity postupnými kroky nebo prostřednictvím postupného předávání moci britskému lidu (např. prostřednictvím South Moltonské deklarace), že by museli dosáhnout změnu „pravidel výkladu“.
Způsob, jakým může fašistický režim postupnými utajenými prostředky zvrátit nejen ústavu a zákony svobodného národa a moc jeho demokratického parlamentu, ale záludně i každé mínění skupiny svých občanů je možno vidět z následujícího úryvku ze Sunderlandského rozsudku:
Pofiderní hledisko neomezené suverenity (Parlamentu) je pohledem platným před koncepcí Evropské unie.: Jakýkoliv zákon Parlamentu nebo kterákoliv část zákona Parlamentu která vytváří nový předpis nebo ruší nebo mění existující zákon bude respektován soudem — neexistuje žádná instituce nebo osoba, která by mohla podle anglické Ústavy vytvářet pravidla, která by rušila nebo omezovala zákon Parlamentu nebo které by bylo vynucováno soudy v rozporu se zákony Parlamentu. V podobném smyslu Blackstone píše o „všemohoucnosti Parlamentu“ a Sir Edward Cohen: Moc a jurisdikce Parlamentu je tak mimořádná a absolutní, že ji nelze omezit. Ovšem to jsou vyjádření ústavních komentátorů minulých let. A čas se pohnul neúprosně vpřed. Každý student práva mé generace je s ochotou pochytil. Je pravdou, že jsme věřili, že přetrvají zkoušku času, ale dnes jsou zajímavé jen z historické perspektivy.
Tak hovoří byrokrat, technik a právník přechodného období, které pokládá za „historické a nezávazné součásti“ ústavy, pro které „se čas pohnul neúprosně vpřed“. Svou poznámkou o „kdysi zdánlivě nesmrtelnáé koncepce suverenity parlamentu“ vlastně sunderlandský soudce popsal odstranění samotné demokracie. Jelikož v moderní době všeobecného volebního práva je to lid, ne parlament, který je suverénem a konec suverenity je koncem demokracie.
I když není předmětem mého sporu, zda výrok soudce byl v tomto případě špatný, je chybou takto chápat hlavní podstatu ústavy a demokracie, což je typické pro mnohé funkcionáře, kteří pod kontrolou moderních profesionálních politiků navrhují a interpretují byrokratické/administrativní předpisy, které skrytě rozkládají demokratické národy. Toto ignorování demokratické ústavy lze vidět z tohoto malého kázání:
Ústavní zákon není jako standardní libra, která se nikdy nemění. Je jako rychle běžící proud, který se neustále mění, aby vyhověl okolní zemi a typům proměnného počasí, a tak je to i s naší ústavou, aby vyhověla požadavkům času a věk v němž žijeme.
To je klasický případ slabé znalosti, což je nebezpečná věc, i když takové chybné interpretace demokratické ústavy jsou opakovanými nesmyslem „vedoucích“ politiků. Podstatou ústavy je, že to není politický dokument, ale rámec, v souladu se kterým se může politika měnit a „čas se pohybuje“ bez podlamování jejích pilířů, jak předpisuje systém ústavy. A za druhé demokratická ústava, jakmile se jednou vzdá suverenity lidu, přestává být jak demokratickou tak ústavou — ale to je přesně to, co činí onen špatný zákon o Evropském společenství z roku 1972, inspirovaný Edwardem Heathem. A tak demokratičtí představitelé britského lidu si za jejich zády, bez jejich vědomí či souhlasu, usurpovali suverenitu lidu a tím moc jeho parlamentu — zákon, jaký ústava země nepovoluje.
V nedávném případě Pepper v. Hard byl význam zákona, který byl předmětem sváru, rozsouzen podle toho, co naznačili vládní ministři ve svém vyjádření, když byl zákon přijat. V případě evropského zákona z roku 1972 to byl premiér Edward Heath, kdo tvrdil Parlamentu, že zákon nezahrnuje „jakoukoliv podstatnou ztrátu národní suverenity.“ Cíl Parlamentu byl tedy diametrálně odlišný od skutečnosti, která ze zákona vyplývá — jak je to jasně vyjádřeno Sunderlandským soudcem. Jestliže by se zpočátku vůle Parlamentu neshodovala se (skrytou) vůlí tehdejšího premiéra, potom se nelze divit, když dnes může soudce přísahat věrnost královně a současně vykládat nepřátelskou ústavu kdysi svobodnému britskému lidu.
Tito bezvýznamní úředníci zákona se dnes mohou vzdát se vznešenou lhostejností základních pilířů největší parlamentní ústavy světa (která byla základem dalších ústav, včetně ústavy Spojených Států), což ukazuje, jak lstí a klamem byl britský lid zbaven svého dědictví, demokracie a státnosti. Nemohu to vyjádřit žádným jiným slovem než „fašismus“ abych popsal metody, kterými k tomuto zlu došlo, a ty imperialistické evropské mocnosti, které uskutečnily tento historický projekt.
Britský lid neustane dokud nebude toto zlo vyhlazeno.