Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler
Předkládanou knihu napsal její autor, britský spisovatel známý svými vědeckofantastickými romány, ale i společenskými eseji, které se nevyhýbají ani oblasti politiky. Tak např. počátkem dvacátých let 20. století navštívil Sovětské Rusko, poznal atmosféru po bolševické revoluci a své poznatky popsal v eseji „Rusko v mlze“. Na rozdíl od náboženských fanatiků tam nejel s předem stanoveným cílem shromažďovat jen zápory režimu a poté na něj chrlit pomluvy, ale s cílem poznat ruskou realitu a tu potom popsat. Je známý svou úvahou, že bolševici si nakonec získali důvěru většiny národa a ovládli zemi, protože po kolapsu carské totality (samovlády, autokracie, samoděržaví) byli asi jedinou silou, jejímž hlavním cílem nebyla jen touha po moci a vlastní obohacení, ale snaha o vytvoření moderní společnosti, která odloží zbytečná dogmata, odstraní zbytečné překážky a umožní plný rozvoj lidských schopností. Nehledal proto jen zápory, ale i to pozitivní, a proto dokázal poukázat již v počátcích nového společenského zřízení ocenit jeho kladné i záporné stránky. Konečně, přes nemalé chyby a problémy dokázal měl tento systém rozhodující podíl na porážce nacismu a dovedl svou zemi od zaostalé agrární země až k branám vesmíru, než se posléze sám rozložil vinou své morální degenerace. A to, že se režim nakonec vzdálí i té troše demokracie a liberalismu, jakou vykazoval počátkem dvacátých let, nemohl autor tušit.
To, jak dokázal vidět kladné i záporné stránky nového zřízení je snad vidět i z názvu kapitoly, kde popisuje své setkání s hlavním bolševickým ideologem V. I. Uljanovem-Leninem, kterou on, autor-fantasta nazval „Kremelský snílek“. Dokázal ocenit, že tento politický vůdce dokáže hledět na budoucnost národa mnoho let dopředu, ale vystihl i určitou utopičnost tohoto pohledu.
Předkládaný materiál je přeložen z původního vydání knihy nakladatelstvím Penguin Books z roku 1943, tedy z doby vrcholných bojů Druhé světové války, kdy autor solidárně pobýval v bombardováním poničeném Londýně. Vydání velmi prostého, protože kniha reagovala na okamžitou situaci a jedním z jejích cílů byla výzva vládě, aby v rámci válečných operací zahájila i bombardování Říma, hlavního města fašistické Itálie. Proto je také hned prvá kapitola zaměřena k tomuto cíli; některá pozdější vydání přemístila tuto kapitolu na konec knihy. Doba vzniku se podepsala i na formě knihy — je to jednoduchá brožurka (96 stran) tisknutá novinovým tiskem, a na jejím začátku se vydavatel omlouvá, že kvůli těžkostem válečné výroby nemohl zajistit nic lepšího, když brožurka byla tak aktuální a sledovala okamžité cíle. Přes tuto dobovou aktuálnost je esej perfektní analýzou reálného stavu římskokatolické církve a jeho příčin.
Podobně jako u jiných britských autorů je kniha zaměřena na britské čtenáře a vychází z tradic britského konservatismu a anglikánské církve. Ovšem, na rozdíl od mnohých jiných britských autorů , Wells se neomezuje na popis autoritativního charakteru římské církve až po vzniku protestantismu (což bývá pro Brity vystoupení Martina Luthera), ale nachází jeho kořeny již mnohem dříve. I když český čtenář v ní možná bude marně očekávat reakci na husitské hnutí; to do povědomí západoevropanů obvykle neproniklo.
Autor pro název knihy zvolil latinský název pro původně staroegyptský symbol (a současně hieroglyf) anch, který používali i prvotní křesťané v Egyptě a dodnes jej používá koptská ortodoxní (pravoslavná) církev. Doslova jej lze přeložit asi jako „kříž s držadlem“, v češtině se používají i termíny „závěsný kříž“ nebo „nilský kříž“ podle jeho původu. Jeho zobrazení je vytisknuto i na prvé straně původní knižní obálky. Proč volil právě tento název autor v knize podrobněji nevysvětluje, proto ponechme jeho výklad iniciativě čtenáře.
Následující odstavec jsem převzal z listu The Times z 27. října 1942. „Vzdušné nálety na Itálii poskytly velké uspokojení na Maltě, která tak mnoho utrpěla z rukou OSY. Přinejmenším Italové nyní vědí, co to znamená být bombardován i podstatu utrpení, které tak necitelně působili maličké Maltě od 12. června 1940, kdy shodili své prvé bomby na to, co se potom stalo téměř bezbranným ostrovem.“
„Když toto bombardování zesílilo, zvláště po tom, kdy Italové požádali o německou pomoc ve své marné snaze přemoci Maltu, byla reakce lidí násilná a byla vyjádřena dvěma slovy »Bombardujte Řím«, která byla napsána nápadně na zdech ve všech obcích.“
1. července 1942 bombardoval nepřítel Canterbury co nejblíže sídla arcibiskupa z Canterbury. Ale co je nakonec protestantský arcibiskup proti Jeho svatosti papeži?
V březnu 1943 Řím stále ještě nebyl bombardován.
Nyní uvažme následující fakta.
Jsme ve válce s Italským královstvím, které provedlo obzvláště krutý a hloupý útok na naše spojence Řecko a Francii; které je domovskou zemí fašismu a jehož „Duce“ Mussolini prosil zejména o výsadu pomáhat při bombardování Londýna.
Dále jsou tu i italské jednotky bojující proti našim spojencům Rusům. Řádné bombardování (à la Berlín) italského hlavního města se zdá nejen žádoucí, ale nutné. V současnosti všeobecné přesvědčení, že Řím bude lehce vynechán našimi bombardéry, vede k velkému soustřeďování těch nejhorších elementů fašistického zřízení v Římě a okolí.
Nejen že je Řím původcem a centrem fašismu, ale byl i sídlem papeže, který, jak ukážeme, byl otevřeným spojencem nacisticko-fašisticko-šintoistické Osy od svého nástupu na trůn. Nikdy nepozvedl svůj hlas proti Ose, nikdy neodsoudil hanebné agrese, vraždy a krutosti, kterých se dopouštěli na lidstvu, a prosby, které nyní činí za mír a odpuštění jsou zjevně určeny jen jako pomoc k úniku těch zločinců, kteří dnes mohou napadat vše, co je slušné a humánní. Papežství je otevřeno pro komunikaci s Japonci a vytváří ve Vatikánu aktivní japonskou pozorovatelnu.
Žádné jiné hlavní město nebylo ušetřeno úderů této války.
Proč nebombardujeme Řím? Proč dovolujeme těmto otevřeným a vyhlášeným protivníkům demokratické svobody hostit své šintoistické spojence a organizovat pseudokatolické rozbíjení demokratické svobody? Proč my — po všech překvapeních a zradách v této válce — dovolíme tuto otevřenou přípravu vnitřního útoku na obnovu Evropy? Odpověď spočívá v úmyslné slepotě našeho ministerstva zahraničí a vytváří velmi vážnou obžalobu škodlivého společenského rozkladu způsobeného současnými římskokatolickými aktivitami.
Proberme si v co nejkratší formě určité význačné fáze ve vývoji křesťanských organizací, které nám ukáží na rozpory mezi různými formami protestantismu a Římem. Jako všechny lidské organizace, které hrály svou roli po mnoho generací, vývoj katolické církve prošel mnoha změnami. Byly tam fáze silné víry v sebe sama a v moudré vedení, jindy se vydala špatnou cestou a nevypadala lépe než umírající kostra,ale ožila a rozdělila se. Není pro nás nutné vykládat její ranný vývoj a proměnny křesťanství, dokud nenabyla své konečné formy pod patronací a zcela rozhodnou vládu císaře Konstantina. Vzájemné spory starších církevních orců, jejich podivné myšlení a ještě podivnější praktiky se nás tu netýkají, Byly tu církve, ale nebyla tu jedna sjednocená církev.
Katolicismus jak ho dnes známe v konečné a stylizované podobě začal existovat při formulaci Nicejského vyznání (kréda). Eusebius předložil nezvyklý návrh podivnému shromáždění v Nicei [1], kterému předsedal císař, přestože dosud nebyl pokřtěný. Nebyl to prvý koncil církve, protože císař již (v roce 314) předsedal koncilu c Arles. Seděl uprostřed koncilu v Nicei na zlatém trůně, a protože neměl příliš řecky, musíme předpokládat, že se omezoval na pozorování tváří a gest rokujících a poslouchat jejich intonaci.
Byl to bouřlivý koncil. Když stařík Arius vstal aby promluvil, Nicholas z Myry ho udeřil do tváře, a posléze mnozí odešli nebo si zastrkali prsty do uší v předstírané hrůze před herezí starého pána. Představme si velkého císaře velmi úzkostlivého o soudržnost své říše, pevně rozhodnutého ukončit toto štěpení, jak táhne k sobě zpět všechny řečníky a žádá je o vysvětlení toho povyku.
Názory které v Nicei převládly byly vtěleny do Nicejského vyznání, přísně prosazujícího potvrzení Trojice Boží, a císař zaujal protrojický postoj. Ale později, když se Athanasius příliš tvrdě obořil na Ariány a vykázal je z Alexandrie a když alexandrijská církev exkomunikovala Aria, přikázal jim přijmout ho zpět do svého společenství.
Pro nás je velmi důležité všimnout si role, jakou sehrál císař při sjednocování a upevňování církve. Nejenže byl Nicejský koncil svolán Konstantinem Velikým, ale všechny velké koncily, dva v Konstantinopoli (381 a 553), v Efezu (431) a v Chalcedonu (451) byly svolány z moci císaře. A je velmi význačné, že po většinu historie křesťanství v této době byl duch Konstantina Velikého stejně patrný, ne-li dokonce patrnější, než duch Ježíšův.
Konstantin byl čistý samovládce. Samovláda vypudila poslední stopy ústavní vlády za dnů Aureliána a Diokleciána. Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí se císař pokoušel o obnovu potácející se říše dokud byl ještě čas, podle tohoto svědomí, beze všech poradců, bez veřejného mínění a bez citu pro potřeby takových cílů a překážek.
Myšlenka zadušení všech rozporů a rozkolů, zadušení všech nezávislých myšlenek vnucením jednoho dogmatického vyznání všem věřícím je čistě samovládnou myšlenkou, je to myšlenka jednorukého muže, který cítí, že pokud má něco dokázat, musí se zbavit opozice a kritiky. Historie církve poté, kdy ji takto zkonsolidoval, začíná být proto historií násilných srážek lidí vázaných poslušností jeho náhlých výzev k jednotě. Od něho získala církev sklony být autoritativní a neomylná a budovat centralizovanou organizaci a existovat spolu s římskou říší, která si zachovala svůj způsob myšlení.
Druhým velkým samovládcem, který v té době posílil ryze autoritativní charakter katolického křesťanství byl Theodosius I, Theodosius Veliký (379 - 395). Ten předal všechny kostely zastáncům Trojice, zakázal těm nepravověrným pořádat shromáždění a zbořil pohanské chrámy po celé říši; dokonce v roce 390 dal zničit velkou sochu bohyně Serapis v Alexandrii. A od té doby tu nesměla existovat rivalita a žádné výhrady vůči pevné jednotě církve.
Uvedeme zde jen hrubý přehled rozsáhlých vnitřních rozporů církve, její nechuť k herezi, k ariánům a pauliciánům, ke gnostikům a manichejským.
Veřejné odsouzení hereze začalo ještě před krédem ve stadiu formování křesťanství. Křesťanské kongregace měly v té době společné zájmy, jakousi formu svobodného zednářství společných zájmů a jejich hlavní teologie byla pauliciánská, ale zjevně probírali svá základní učení a dokumenty široce a někdy i příkře. Křesťanské učení bylo téměř od samého počátku věcí vášnivých disputací. Samotná Evangelia obsahují často nejasné argumenty, epištoly jsou diskutabilní, a tak hledání pravdy posilovalo rozkoly. Násilí a netolerance Nicejského koncilu svědčí o napětí okolo učení, které se nashromáždilo za uplynulá léta, a zmatku spojeném s těmi, kteří si přáli dovést soupeřící theologie k nějakému převládajícímu názoru tváří v tvář teologickému Babylonu.
Pro moderního inteligentního studenta historie není možné nesympatizovat s hlavní myšlenkou papežského dvora, s myšlenou univerzálního vládce udržujícího pravdu a mír na zemi a nevidět mnohé prvky ušlechtilosti, které vstoupily do Lateránské politiky. Dříve či později musí lidstvo dojít k jednomu univerzálnímu míru, pokud nemá být naše rasa zničena rostoucí mocí svých vlastních rozkladných myšlenek, a tento všeobecný mír musí mít formu vlády, tedy organizace udržující zákony v tom nejlepším smyslu slova náboženský — vláda ovládající lidi prostřednictvím vzdělané koordinace jejich myslí podle společných koncepcí lidské historie a lidského osudu.
Katolická církev byla prým jasným svědomitým pokusem zajistit takovou vládu světu. Nemůžeme příliš vážně zkoumat její nedostatky a její nepřiměřenost, ale co z ní můžeme v každém případě odvodit je nutnost velkého významu utváření našich myšlenek na základě našich mezinárodních vztahů.
A prvou mezi věcmi, kterým čelí studenti, je vracející se snaha církve ustanovit světové město Boží. Tato politika církve nebyla upřímně a neustále dotahována do konce. Jen čas od času některé ušlechtilé osoby nebo skupiny ušlechtilých osob jí vedou tímto směrem. „Království Boží“, o kterém kázal Ježíš z Nazaretu, bylo překryto téměř od samého počátku učeními a obřadními tradicemi pozdějších věků a intelektuálně horšího typu. Křesťanství přestalo být čistě prorocké a tvůrčí. Zapletlo se s archaickými tradicemi lidských obětí, s mitraickým krveproléváním, s kněžstvím stejně starým jako lidská společnost, a s komplikovanými učeními o struktuře božstva. Sláva zvednutého ukazováčku etruského pontiflex maximus (nejvyššího biskupa) v současné době zastiňuje učení Ježíše z Nazaretu, složitost myšlení alexandrijských Řeků ho zapletla. Ve hřmotu těchto nesouladů se církev, která se snaží plnit svůj sjednocující úkol, se stává dogmatickou a podřízenou despotické autoritě.
Její kněží a biskupové jsou stále více vázáni krédy, dogmaty a ustálenými procedurami a časem se z nich stávají papežové, kdy jsou spíše staršími muži navyklými na politické zápasy s rychlými konci a již neschopní celosvětového nadhledu. Zapomněli již na Království boží, ale chtějí vidět moc církve, která se stává jejich vlastní mocí ovládající lidské životy. A právě proto mnozí z nich nejspíše tajně pochybují o celkovém smyslu jejich zbytečného a složitého přediva učení, že o něm raději nestrpí diskusi. Jsou netolerantní k pochybnostem a k otázkám, ne protože by si byli jisti svou vírou, ale právě proto, že nejsou. Ti nespokojenci hladoví po vědění o základních pravdách nejsou příslibem ničeho jiného, než neustálých úchylek.
A jak soudržnost a dogmatismus církve sílí, pohrdají a pronásledují heretické sbory i jednotlivce se stále rostoucí energií. A tak nám důvěřivý, naivní a ctihodný Abbot Guilbert z Nogent-sous-Coucy ve svém neocenitelném vlastním životopise ukazuje stav věcí v jedenáctém století a odhaluje, jak proměnné a bohaté byly jak interní tak externí vzpoury proti sílící autoritativnosti nastolené Hildebrandem.
Abbot Guilbert samotný je začínající interní buřič, který kritizuje biskupskou a papežskou korupci, čímž předjímal Lollardy a Luthery, a příhody které vypravuje o ďáblech, ďábelských majetcích a smrtelných ložích bezvěrců svědčí o značné převaze posměváčků v této ranné době.
Ovšem Abbot Guilbert, přestože byl potenciální protestant, byl plně svázán s katolickou církví, stejně, jako jsme my svázáni gravitací se zemí. A tehdy nebyly žádné možnosti k úniku. Možnost oddělit se ještě nebyla objevena. Posměváčci se mohli vysmívat, ale ze smrtelné postele se odebírali do pekla. Musela projít dlouhá staletí duševní dřiny, než se tyto vazby podařilo zpřetrhat.
Ale od třináctého století začala být církev chorobně nedůtklivá k hlodajícím pochybnostem, které by mohly najednou rozbít celou strukturu jejích požadavků v trosky. A tak hledala všude heretiky, stejně jako bázlivé staré dámy se prý dívají pod postel a do skříní než jdou spát.
Prozkoumejme některé širší problémy, které vedou k herezím. Na počátku jedné heretické větve je Manichejský způsob myšlení o životních konfliktech.
Perská učitel Mani byl ukřižován a stažen z kůže v roce 277. Jeho typ představ o zápase mezi dobrem a zlam byl zápasem mezi silami světla a silami tmy přetrvávajících ve vesmíru. Všechna tyto vážná tajemství jsou nutně reprezentována symboly a poetickými výrazy a myšlenky Maniho stále nalézají odezvu v mnoha myšlenkových proudech dneška. Manichejské učení je možno zaslechnout z mnoha křesťanských kazatelen. Ale pravověrná katolická symbolika byla jiná.
Manichejské myšlenky se rozšířily po celé Evropě, ale zejména do Bulharska a na jih Francie. Na jihu Francie se lidé, kteří je vyznávali, nazývali Katary . Vznikli ve východní Evropě v devátém století mezi Bulhary a šířily se na západ. Bulhaři nedávno přijali křesťanství a byli ovlivněni dualistickým východním myšlením. Trvali na přehnané nesexuálnosti. Nejedli by žádné jídlo, které mělo něco společného se sexem — vejce, dokonce i sýr byl tabu, ale jedli ryby, protože sdíleli obecnou víru, že ryby se rozmnožují bez sexu. Jejich myšlenky šly tak málo dohromady se základy křesťanství, že se pokládali za ty nejoddanější křesťany. Jako společenství žili své životy okázalé čistoty v násilné, nedisciplinované a neřestné době. Byli pod ochranou papeže Řehoře VII (Hildebtand), protože jejich názory vyvolaly jeho požadavek na celibát kněží (o kterém budeme hovořit v kapitole VII) v jedenáctém století. Ale později je jejich snahy o hledání pravdy dostaly do otevřeného konfliktu se sjednocenou církví. Dávali přednost Bibli před knězi. Zpochybňovali věroučnou spolehlivost Říma a pravověrný výklad bible. pokládali Ježíše za vzbouřence proti krutosti Boha a Starého zákona a ne za jeho poslušného syna, a tak nakonec trpěli za tuto odchylnou snahu.
Těsně svázaní s Kataryv historii herezí jsou Waldenští, stoupenci muže zvaného Waldo, který se zdá být poměrně pravověrný ve své teologii a méně neústupný pokud jde o „čistý život“, ale útočný na soudržnost církve, protože napadá bohatství a přepych vyšších duchovních. Waldo býval bohatý muž, který prodal svůj veškerý majetek, aby kázal a žil v chudobě. Přitahoval zbožné příznivce a po nějaký čas ho církev tolerovala. Ale jeho příznivci, zejména ti v Lombardii, šli ještě dále. Waldo přeložil Nový zákon včetně Zjevení do provençálštiny a zanedlouho jeho žáci začali napadat římskou církev jako šarlatová žena v Apokalypse. To bylo pro Laterán příliš, a tak Inocent III uspořádal podívanou, když po pokusech o polemiku a přesvědčování ztratil trpělivost a přikázal křížové tažení proti těmto problematickým průzkumníkům. Průběh tohoto křížového tažení je kapitolou v historii, u které římskokatoličtí historici udělali vše pro její vymazání.
Každý potulný lotr bez práce byl naverbován, aby trápil ohněm, mečem, mučením a všemi představitelnými formami násilí ty nejmírumilovnější poddané francouzského krále. Výčty krutostí a ohavností tohoto křížového tažení jsou podstatně horší, než seznam krutostí páchaných pohany na kterémkoliv křesťanském mučedníkovi, ale nejhorší je, že jsou nesporně pravdivé.
Přesto waldenské nevyhubili. V osamělých dolinách Savojska jich zbytek přežil a žil dále, generace po generaci, dokud se nepřipojili k velkému hnutí Reformace a čelili a trpěli pod obrozenou římskokatolickou církví za plného proudu protireformace. Ale o tom budeme hovořit později.
Ale netolerance církve, která zužovala a zhušťovala své učení, se neomezovala jen na náboženské otázky. Ten mazaný, okázalý, popudlivý, rozčarovaný a spíše nenávistný starý pán, který zřejmě ustavil vítěznou většinu na církevních koncilech, odmítal každý výklad kromě toho vlastního a nedůvěřoval žádné myšlence, kterou by neopravil a nezkontroloval. Každá duševní aktivita kromě té jeho vlastní ho zraňovala, neboť byla přinejmenším nestoudná, pokud ne přímo hříšná. Později měli mít velký spor o otázce polohy Země ve vesmíru a zda se pohybuje kolem Slunce nebo ne. A to přece vůbec není věcí církve. Mohla klidně ponechat rozumu to, co mu přísluší, ale jí se zdá, že musí z vnitřní potřeby ovládat i myšlenky a svědomí lidí.
Kdyby tato netolerance vycházela ze skutečné síly přesvědčení, bylo by to zlé samo o sobě, ale je doprovázena neskrývaným pohrdáním obyčejnými lidmi, což ji činí ještě méně přijatelnou pro moderní myšlenky. Zcela nezávisle na problémech samotného Říma vzniká ve dvacátém století utváří silný pocit, že není něco v pořádku v její duchovní atmosféře. Vznikla tam hnutí — hnutí, která bychom dnes nazvali „obrodná“ — v rámci církve, a z toho neplyne nic jiného, než výslovná kritika přiměřenosti jejích existujících metod a organizace. Lidé hledají nové formy správného života vzdálené klášterům a kněžství.
Jedním vynikajícím příkladem je sv. František z Assisi (1181-1226). Tento milý mladý muž prošel náhlou změnou uprostřed svého života v radosti, a když učinil slib krajní chudoby, začal napodobovat život Krista a oddal se službě nemocným a chudým, nebo prakticky sloužil nemocným leprou, která tehdy zachvátila Itálii.
Následovalo ho mnoho žáků, a tak vznikli prví mniší františkánského řádu. Ženský řád jeho stoupenců vznikl záhy na podkladě počátečního bratrství, a navíc mnoho žen i mužů se přidružilo méně formálně. Kázali, poznamenejme že aniž by jim bránili muslimové, v Egyptě a v Palestině, jelikož právě probíhala pátá křížová výprava. O jejich vztahu k církvi je možno diskutovat. Jejich práce byla posvěcena papežem Inocentem III, ale zatímco byli na východě, došlo k přestavbě rádu, zesílení disciplíny a náhrada autority namísto citlivých podnětů, a v důsledku toho se František vzdal vedení. Nakonec vášnivě lpěl na úplné chudobě, ale sotva zemřel, řád získal majetek od správců a vystavěl v Assissi velký kostel na jeho památku. Disciplínu v jeho řádu vyžadovanou po jeho smrti od jeho přímých společníků je těžké rozlišit od pronásledování; několik méně nápadných horlivců bylo jednoduše zbičováno, jiní byli uvězněni, jeden zabit, když se pokoušel o útěk, a bratr Bernard, jeho „prvý žák“, strávil rok v lesích a v horách, kde ho honili jak lovnou zvěř.