Nedílnou součástí demokratické společnosti jsou i mechanismy změny jejího politického systému, ať už si ji vyžádá nutnost adaptace na změněné podmínky, morální či odborný úpadek vládnoucích struktur; obvykle změna proběhne po nejbližších volbách, kdy se vymění část nebo celá vládní garnitura, případně dojde i k nezbytným změnám právního řádu a ústavy. Naopak změna politického systému v totalitních státech vyžaduje formu převratu, v lepším případě palácového typu, v horším násilného. Přitom jak ukazuje komunistická zkušenost, sama existence formálně demokratických institucí, jako je volený parlament a systém několika politických stran není zárukou demokracie, pokud funguje pouze formálně a není doplněn systémem občanských práv a svobod. Proto ani snahy o evoluční změnu komunistického systému na demokratický nemohly uspět.
Soudný člověk v posledních desetiletích snadno pochopil, že sovětský model socialismu se ve Střední Evropě neudrží věčně. Postupný morální a ekonomický úpadek, rostoucí nespokojenost lidí, která přinesla otevřený odpor v Polsku a Maďarsku v 50. letech, u nás v roce 1968, masová vystoupení odborového sdružení Solidarita v Polsku, postupné snahy o ekonomické reformy a perestrojky dávaly tušit, že taková společnost vyčerpala svoje možnosti. Objektivní potřeba reforem byla zjevná i intelektuálně laděné části komunistických ideologů, kromě toho se jim prostor, který komunistický systém dával svým prominentům, stával příliš těsný. Ovšem nedemokratičnost systému neumožňovala provést nezbytné zásadní změny ani soudruhům mimo úzký mocenský kruh, o širší veřejnosti ani nemluvě; korekční mechanismy uvnitř politického systému byly formálně nebo fakticky zcela nefunkční. Další roli v našich podmínkách hrály neuspokojené ambice soudruhů, kteří se odmítli podepsat pod sovětskou okupaci a tak ztratili část svého prominentního postavení a propadli se mezi řadové občany. Ti hledali, jak opět získat svou "vedoucí úlohu".
Komunističtí prominenti nechtěli nic ponechat náhodě, nečekali pasivně na pád režimu, ale vytvořili ze svých řad několik mocenských center připravených převzít moc po jeho pádu a přitom zachránit pro sebe co se dá. Jak ukazují současné zkušenosti, s jejich výstavbou bylo započato záhy po roce 1968, pokud příprava některých "osobností" (včetně likvidace kompromitujících materiálů a vytváření falešných legend) nezačala již dříve. Prominenti těchto struktur měli stejně jako komunistické "kádry" vytvořené mimořádné podmínky pro svůj odborný růst, bylo jim umožněno např. studium v zahraničí podobně jako prominentům komunistickým, i když ne vždy splňovali obvyklé "kádrové předpoklady", např. členství v KSČ. Kromě skupiny aktivistů kolem CHARTY 77 a ekonomů soustředěných v Prognostickém ústavu ČSAV, kterým věnujeme další pozornost, se jednalo např. o reformní skupinu kolem L. Štrougala a JZD Slušovice, ale i o jiné mocenské síly ve vedení KSČ. A převrat v listopadu 1989 i vývoj po něm byl, podobně jako v roce 1968, fakticky spíše bojem o moc mezi těmito strukturami, a jejich hlavní společnou snahou bylo fakticky vyloučit jakékoliv spontánně vzniklé iniciativy občanů. Až na malé výpadky počátkem roku 1990 trvá tato situace dosud.
Konečně převzetí moci v roce 1989 nelze těmto strukturám zcela vyčítat; v té době tu nebylo příliš mnoho jiných iniciativ připravených vést stát. Je snad lepší taková postkomunistická vláda, než bezvládí, jaká nastalo např. v Rumunsku či Bulharsku, či občanská válka v bývalé Jugoslávii. Co ale lze novým vládcům vyčítat je nedemokratičnost nově vzniklé společnosti pod jejich vládou, jejich snahu opět zakonzervovat svou moc a zabránit vzniku a volné soutěži nových politických sil. Vždyť nyní už jsou ke kontrole moci připraveny i jiné občanské iniciativy a politické strany, které na rozdíl od chartistických mafií jsou schopny zaručit odbornost a zejména morálku. Lze jim vyčítat, že ideály demokracie, občanských svobod a lidských práv opět změnili na postkomunistickou demokraturu. Lze jim vyčítat, že kromě výměny úzké mocenské elity zůstala politická a ekonomická moc až na výjimky rukou bývalé nomenklatury, a pokud mezi sebe přibrali nové lidi, jsou to spíše pochybní podnikavci a kriminální mafie než tvůrčí a morální osobnosti. Lze jim vyčítat, že v nově vytvořené společnosti opět zablokovali demokratické korekční mechanismy, které chrání demokratické systémy před morálním úpadkem, před zkostnatěním a korupcí, že brání vzniku a volné soutěži nových politických sil, které mohou zaručit skutečnou odbornou i morální výši. A důsledky takového vývoje již dnes opět vidíme kolem sebe.
Nejlepší kamufláží pro připravované postkomunistické struktury je vystihnout některé skutečné problémy společnosti, přihlásit se k nim prostřednictvím patetických prohlášení, a tak vytvořit fiktivní opozici. Právě tak to provedla v roce 1977 parta vyloučených komunistů a naivních socialistů vytvořením CHARTY 77, jejíž faktickou strukturu tak výstižně vystihl ve své analýze Miroslav Dolejší. Kromě glorioly bojovníků za svobodu a lidská práva tak získali spolehlivý seznam naivních odpůrců režimu, kteří k tomuto dokumentu připojili svůj podpis a adresu. I proto nelze apriori soudit každého, kdo prohlášení CHARTY podepsal. Navíc dokázali signatářům vnutit řadu falešných ideologických doktrin, se kterými se mnozí z nich nedokázali vypořádat dodnes.
Skutečná tvář tvůrců CHARTY 77 se projevila až po uchopení moci. Najednou dali vale všem ideálům občanské rovnosti, lidských práv a svobod, stali se v souladu se scénářem listopadového převratu novými "kádrovými rezervami", které se bezostyšně draly na nejrůznější funkce bez ohledu na vlastní odborné a morální kvality, bez ohledu na rovnost práva všech občanů podílet se na vedení věcí veřejných, na které se odvolávali ve svém prohlášení. Dali vale všem ideálům humanity a neváhali likvidovat politickou konkurenci jakýmikoliv prostředky, včetně zločinů proti lidskosti. Jak jinak pohlížet např. na případ Bartončík, kdy během voleb neváhali tito "humanisté" v rozporu s volebním zákonem napadnout člověka, který po infarktu zápasil se smrtí na resuscitačním oddělení nemocnice? Jména pachatelů zodpovědných za tento hrůzný čin: Václav Havel, Jan Ruml, JUDr. Pavel Rychetský a Michael Žantovský (všichni signatáři CHARTY) nikdy nebudou zapomenuta. Nemluvě o fašistickém útoku chartistické organizace HOS na sekretariát ČS strany lidové těsně před volbami. Již tyto akce naznačily skutečný charakter politického systému, který je produktem současného českého chartismu.
Nikdo z chartistů nedokázal zareagovat na tato zvěrstva! Následoval otevřený útok CHARTY 77 formou žaloby na pana Miroslava Dolejšího, který si ji dovolil ve své analýze kritizovat. Tento dokument nese podpisy všech tří mluvčích CHARTY a proto je jejím oficiálním dokumentem, který dokazuje její skutečný nedemokratický charakter. Kde jsou potom její deklarované zásady o právu "vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, … ať ústně, písemně nebo tiskem"? Později se dokonce autor tohoto článku a jeho kolegové měli omluvit Václavu Havlovi za to, že si dovolili nazvat jeho zločiny pravým jménem či poukázat na kolaboraci rodiny Havlů s nacismem. Vrcholem je ovšem současné stíhání poslance Parlamentu Jana Vika za to, že si údajně dovolil objednat tisk politického letáku! Až tak daleko jejich demokratura dospěla.
Přitom CHARTA 77 byla bohatě financována ze zahraničí a její političtí prominenti si chodili do zaměstnání spíše pro razítko do občanky, ne z existenčních důvodů, jinak byli finančně zabezpečeni; to se ovšem netýkalo řadových chartistů (viz samizdat Karolina Mužáková: Tři večery s Cibulkou). A tito lidé dnes splácejí své dluhy svým chlebodárcům na úkor nás všech. Samozřejmě ne formou peněz, ale protislužbiček. Proto najednou dochází k podvodným restitucím cizí šlechty, proto ta vstřícnost německým neonacistům, proto službičky různým mafiím a mezinárodním živlům. Proto si tu cizí mocnosti pořádají politické procesy (případ Tomáš a list "Politika"), proto příslušníci mafií mohou beztrestně vraždit (případ Opočenský) či na základě podvržených listin beztrestně získávat majetek (případ Chadimová). Jméno jaderného fyzika prof. Františka Janoucha v pozadí financování CHARTY 77 dokonce naznačuje, že dluhy CHARTY souvisí i se snahami o získání jaderných materiálů vhodných k výrobě jaderných zbraní, např. pro vstup Německa mezi jaderné mocnosti. Dokonce žena premiéra "dohlíží" i na tyto zájmy v ČEZu. Konečně současné snahy o jaderné vyzbrojení "integrované Evropy" pod taktovkou Německa takové snahy opět potvrdily.
Nejlépe pochopíme skutečnou tvář CHARTY 77, když si srovnáme její prohlášení z roku 1977 s realitami současného chartistického režimu. Jejich poukazy na svobodu projevu jsou v příkrém rozporu se stále platným § 103 tr. z. o urážce hlavy státu, který poznal za komunistů osobně i autor tohoto článku a podle kterého byli za tohoto režimu již odsouzeni nejméně 2 lidé: Jiří Matoušek a Zdeněk Spálovský. A k zastření těchto reálných případů neváhají nainscenovat fiktivní spor chartistů Petra Cibulky a Václava Havla o směšné urážky před soudem, aby se národ měl čím bavit. Opět je občanům znemožněno pracovat v jejich oboru jenom proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních, pouze viditelný systém kádrováků nahradil systém důvěrných informací vyměňovaných mezi členy mafie zaměstnavatelů z milosti CHARTY. Diskriminace lidí "nežádoucího" politického smýšlení dopomohla k úřadu i dnešnímu presidentovi Akademie věd Dr. Rudolfu Zahradníkovi. A v atmosféře hrozící nezaměstnanosti jsou takové metody účinnější, než dříve při umělé přezaměstnanosti. Svoboda od strachu ve společnosti, kde kriminální mafie mohou beztrestně kohokoliv terorizovat, je pouhou iluzí; k pocitu ochrany proti kriminálním živlům nepřispívá ani obava občanů před možným opakováním amnestie presidenta Havla, který jednoho dne vypustil do ulic 26 tisíc kriminálníků, a aby se jim nic nestalo, při nejbližší příležitosti nechal zrušit trest smrti.
Právo na vzdělání je stále více omezováno na sociálně silnější vrstvy, zejména po zavedení školného. Vysoké školy a vědecká pracoviště se opět stávají spíše místem pro politikaření než pro výuku a rozvoj vědy, školy slouží jako distribuční místa drog. Alespoň tento jev dokázal komunistický režim udržet v přijatelných mezích!
Svoboda veřejného projevu je opět potlačována centrálním řízením všech sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filosofický či vědecký názor nebo umělecký projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn, je znemožněna veřejná kritika společenských jevů, je prakticky vyloučena možnost obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy v "hradním" tisku, rozhlase a televizi. Pokud si některý vydavatel dovolí centrální direktivy nerespektovat, je drsně likvidován, např. list "Politika" a její vydavatel Josef Tomáš. Pokud si autor dovolí publikovat v zahraničním exilovém tisku, je soudně pronásledován jako pan Spálovský.
Elitářské postoje chartistů jsem poznal i před dvěma lety, když jsem se podílel na snahách integrace pravicových sil do jedné politické strany. Do čela nového subjektu (později byl nazván DEU) se opět tlačily problematické osoby, a když jsem poukazoval na jejich naprostou odbornou nezpůsobilost pro některé funkce, bylo mi argumentováno: ale to jsou přece chartisté. Opět je nedostatek odbornosti nahrazován příslušností k nové šlechtě, opět elitářství na úkor kvality. Podle toho také tato strana nakonec dopadá.
Minulý týden zaujala naší veřejnost televizní debata o trestní odpovědnosti bratří Mašínů, kteří v padesátých letech během protikomunistického odboje zabili několik lidí, a to i při činnosti spíše kriminální než politické povahy. Celou záležitost nastartovalo rozhodnutí o zrušení jejich obvinění z 50. let Úřadem pro dokumentaci a vyšetření zločinů komunismu, instituce zřízené na míru chartistickému prominentovi Václavu Bendovi k naplnění jeho politických ambicí bez logické návaznosti na právní řád. Rozhodnutí posléze zrušené státním zastupitelstvím. A tak namísto obecně platného principu promlčení, který nakonec v této věci použilo státní zastupitelství, aplikoval zmíněný Úřad zideologizovaný princip beztrestnosti každého, kdo vede "svatou válku" proti absolutnímu zlu, v tomto případě představovaného komunismem. Principu téměř totožného s principem islámské svaté války, kterou světová veřejnost všeobecně odsuzuje. Odstrašující příklad "nestranické" a "nezávislé" soudní moci! Opět komunistické "účel světí prostředky", tentokrát ovšem aplikované na protikomunistický odboj.
Přejděme ale k jádru věci. Ve zmíněné besedě vystupoval dřívější komunistický a později chartistický právní teoretik a praktik JUDr. Pavel Rychetský, ten, který se jako generální prokurátor aktivně podílel na případu Bartončík. Jeho argumentace, zejména odkazy na principy lidských práv a příslušné mezinárodní konvence byla asi odborně zcela přesná, ale prostě nevyzněla z úst člověka, který se ještě před nedávnem tak výrazně podílel právě na jejich porušování. Jeho odbornost byla nepochybná, ale vzhledem k jeho morálnímu kreditu právě z jeho úst takové argumenty nemají váhu. A podobně je tomu s celou CHARTOU, podobně je to s celou dnešní vládní garniturou. S tou výhradou, že jím se kromě morálky občas nedostává ani té odbornosti.
Ještě lepším příkladem byla reakce dalšího dříve komunistického, později chartistického právního teoretika JUDr. Zdeňka Jičínského v jiné televizní besedě na stejné téma. Při zdůvodňování protiprávnosti komunistického režimu (na jehož formování se aktivně podílel, např. při tvorbě federální ústavy v roce 1968) uvedl krásný argument: "tento režim zavíral do vězení i své vlastní odpůrce, proto nebyl legitimní a odpor proti němu byl legální". A jak je tomu s legalitou současného režimu? Není tomu tak dávno, kdy byl po několika měsících propuštěn z vyšetřovací vazby pan Bohumil Pour, který byl obviněn z vydírání, když prý opakovaně telefonicky … pod jménem kapitán Samo … vyhrožoval usmrcením presidenta a dalších ústavních činitelů, včetně umístění výbušnin na veřejných prostorách, s cílem změnit stávající ústavní pořádek a politický systém (citováno z odpovědi ministra vnitra na mou interpelaci - pan Pour zmíněná obvinění popírá). Ponechme nestranným soudním orgánům rozhodnutí o oprávněnosti obvinění, věnujme se principu věci.
Pokud přijmeme argumentaci dr. Jičínského, potom i současný chartistický režim není legitimní (zavírá totiž své odpůrce do vězení) a tedy odboj proti němu je oprávněný. Konečně vidíte důvod, proč by nemohl být pokládán za pokračování komunistického režimu ? I když, pravda, zákon o protiprávnosti komunistického režimu má platnost vymezenou přesným časovým obdobím a proto se na současný režim nevztahuje. Pokud přijmeme argumentaci "svaté války" Úřadu p. Bendy, potom pan Pour je hrdinou, kterého by měli katolíci nejlépe prohlásit za svatého. Stejně jako každého jiného odpůrce chartismu. Obávám se, že takový závěr by se p. Bendovi nelíbil. Naopak princip promlčení, který zásadně neschvaluje žádný násilný čin předem, zde vede k adekvátnímu závěru. V každém případě otázka protiprávnosti chartistického režimu se mi jeví stále aktuální. A stejně jako je stále aktuální potrestání konkrétních politických zločinů komunismu, je o to aktuálnější odsouzení a potrestání současných chartistických zločinů.
Vraťme se ještě k otázce položené v nadpise článku. Zatímco komunistický režim jako systém asi zanikne, zdá se, že myšlenku komunismu je nemožné zničit; pokud by se tak stalo, vstoupí v platnost staré heslo "vstanou noví bojovníci". Zatímco stalinisté, demokratičtí socialisté či chartisté nejspíše vymizí spolu s příslušnou generací politiků, zrodí se tu noví -isté s podobnými myšlenkami. Například mezi studenty jsou dnes aktivní různé skupiny anarcho-komunistů, kterým chybí naše zkušenosti s reálným socialismem a se starými soudruhy (snad kromě trockisty a chartisty Petra Uhla) nikdy neměli nic společného, takže pro ně nejsou tyto myšlenky tak zprofanovány, chybí jim naše obranné mechanismy. A ty budou chybět i dalším generacím.
Konečně uvažujme reálně. Jednou ze snah ekologů je udržení druhového bohatství přírody. Přinejmenším proto, aby v případě zásadních změn prostředí měli lidé v rezervě vhodné organismy schopné adaptace. Podobně je vhodné udržovat kulturní a etnickou různorodost, která by umožnila v případě zásadních změn v lidské společnosti použít vhodný vyzkoušený model. Pokud hrozí v ekologickém systému zánik některého druhu, který není pro lidstvo zcela patologický, snaží se ochránci přírody o jeho udržení. Pokud se naopak některý druh přemnoží, zvláště pokud tím ohrozí člověka nebo jiný druh, je nutno jeho množství regulovat.
Podobně je tomu s politickými ideologiemi. Ideu sociální spravedlnosti a kolektivních práv určitých skupin občanů nelze v principu zavrhnout. Vždyť např. i stát je vlastně kolektivistický útvar, který by měl být založen na souhlasu občanů s vládou. Pokud ve společnosti existuje přiměřené zastoupení různých politických směrů, včetně socialistických či komunistických idejí, měla by nakonec dospět k harmonické rovnováze nebo kolem ní přiměřeně oscilovat. Problém nastane tehdy, když některý směr uchopí moc totalitní formou, když přestanou fungovat samoregulační mechanismy, jejichž zárukou je právě systém lidských práv a občanských svobod. A právě to se stalo v komunistickém režimu a ohrožuje i režim současný. A právě proto je obnovení občanských práv a svobod prioritním úkolem současnosti. A v něm nám mohou být naši krajané v exilu určitě nápomocní. Konečně ve "svobodném" českém tisku bych asi mohl tento svůj pohled těžko publikovat.
Při přípravě článku bylo použito prohlášení iniciativ CHARTA 77 a CHARTA 92.
Článek byl publikován v týdeníku Nedělní hlasatel v roce 1995 a ve slovenštině v týdeníku Slovenské Národné Noviny 20. února 1996.