Toto je první část českého překladu oficiální zprávy Britské helsinské skupiny pro lidská práva (British Helsinki Human Rights Group) která sleduje vývoj demokracie v evropských postkomunistických zemích. Navzdory drobným nepřesnostem se nám zdá zajímavá.
Britská Helsinská skupina za lidská práva monitoruje rozvoj demokracie v postkomunistických zemích středovýchodní Evropy. Skládá se z britských novinářů a univerzitních učitelů a její sídlo je v Oxfordu. Její členové mj. publikují články v britském konzervativním týdeníku Spectator, v deníku The Times, v listě Daily Mail a ve Wall Street Journal. Skupina, zdá se, je konzervativního zaměření a vystupuje proti moci nadnárodních organizací a společností. Nemá nic společného s Mezinárodní helsinskou federací, není korporativní institucí a je ochotna spolupracovat a diskutovat s kýmkoli, kdo má zájem, je uvedeno na jejích internetových stránkách.
Originál zprávy lze nalézt v materiálech skupiny.
"Vy jste jedním z těch intelektuálů, kteří hlásají svobodu a demokracii a kteří by se zároveň chtěli zbavit politických stran … Likvidace politických stran by znamenala diktaturu: demokracie je založena na politických stranách."
(Antonín Švehla Karlu Čapkovi (1))
Začátkem ledna 2001 se účastnily tisíce lidí velkých demonstrací uprostřed Prahy, hlavního města České republiky. Podle vedoucích představitelů těchto demonstrací byli demonstranti rozhořčeni nedávným jmenováním nových lidí do České televize. Tato jmenování byla prý politicky motivována a ohrožovala nezávislost sdělovacích prostředků v České republice. Mluvilo se o nové hrozbě totality a o návratu stranické nadvlády nad státními sdělovacími prostředky.
20. prosince byl jmenován nový generální ředitel České televize, Jiří Hodač. Zaměstnanci v České televizi tvrdili, že je Hodač politickým jmenováním, že měl blízko ke Klausově Občanské demokratické straně. Na protest zahájili stávku, "okupovali" pražské ústředí České televize a dostalo se jim při tom podpory od čelných politiků.
Brzy se do záležitosti vložili lidé zvenčí: představitelé Evropské unie a nevládních organizací, jako například Mezinárodní federace novinářů v Bruselu se okamžitě postavili na obranu stávkujících novinářů a kritizovali české úřady za to, jak reagovaly na situaci. Teprve když Hodač rezignoval a Parlament změnil způsob, jímž mají být v budoucnosti jmenováni ředitelé České televize, se situace do určité míry uklidnila.
Představitelé britské Helsinské skupiny pro lidská práva navštívili Prahu koncem ledna s cílem zjistit, co se vlastně děje. Pro lidi na Západě by bylo velmi podivné, kdyby se do ulic vydaly tisíce demonstrantů, kteří by protestovali proti jmenování určitých lidí do jejich státních sdělovacích prostředků, vzhledem k tomu, že k těmto jmenováním běžně dochází na politickém základě a jmenování uskutečňují lidé s vhodnými politickými vazbami anebo správným členstvím v politické straně. Většina italských, francouzských či německých občanů by ani nebyla schopna vzpomenout si na jméno různých ředitelů, šéfů zpravodajství, atd. ve svých televizních stanicích. Avšak stoupenci stávkujících osob v České televizi se velmi rychle vytasili s protiargumentem. Konstatovali, že po desetiletích komunismu jsou lidé v ČR velmi citliví na jakýkoliv projev politického zasahování do sdělovacích prostředků.
Je politováníhodné, že se pozorovatelé britské Helsinské skupiny za lidská práva nemohou s takto idealistickým a zjednodušeným vysvětlením ztotožnit. Poté, co tito pozorovatelé podrobně prostudovali celou situaci a jednali s nejrůznějšími účastníky konfliktu, dospěli k závěru, že je situace daleko špinavější, než jak byla prezentována. Vůbec nešlo o projev "lidové moci": zdá se, že stávka o Českou televizi byla součástí širší strategie, jejímž cílem je přesunout moc do rukou malé skupiny lidí, jejichž tenata dosahují do všech oblastí kulturního, politického a hospodářského života České republiky.
V roce 2000 se začaly hromadit problémy s Českou televizí. Její mladý generální ředitel, Jakub Puchalský, odstoupil v prosinci 1999 a v únoru 2000 byl nahrazen Dušanem Chmelíčkem. Podle kritiků se ani jednomu z nich nepodařilo zkvalitnit profesionalitu České televize ani v oblasti výroby pořadů, ani v oblasti finanční průhlednosti. Ve snaze zlepšit způsob, jak Česká televize funguje, odvolal v březnu parlament televizní radu a nahradil ji novým týmem.
Jedním z prvních činů této Rady bylo v dubnu jmenovat George Hodače jako šéfa zpravodajství. Jeho funkční období nebylo charakterizováno úspěšnou prací a v srpnu Hodač po konfliktech se zaměstnanci televize rezignoval. Znovu šlo o konflikty týkající se Hodačových snah Českou televizi zreformovat. Šířily se také nepodložené zprávy, že Hodač propustil Romana Proroka, moderátora televizního diskusního pořadu, protože se prý Prorok postavil nepřátelsky vůči mluvčímu parlamentu Václavu Klausovi. To popřelo mnoho pozorovatelů, kteří konstatují, že Prorok byl propuštěn, protože byl špatný. S Hodačem to nemělo nic společného.
20. prosince odvolala Rada ČT Chmelíčka a jmenovala George Hodače generálním ředitelem ČT. Dala mu mandát, nejen aby provedl interní reformy, ale také aby zprůhlednil netransparentní financování uvnitř ČT. Mnoho lidí tvrdilo, že jsou rozhořčeni, že byl Hodač jmenován příliš rychle, bez diskuse, avšak jiní konstatovali opak: Radě České televize trvalo příliš dlouho, než dospěla k rozhodnutí.
Hodač je původem Čech, avšak opustil Prahu v roce 1980 a po mnoho let pracoval v české redakci zahraničního vysílání BBC v Londýně. Jeho zkušenosti z mezinárodně proslavené rozhlasové stanice zapůsobily u Rady ČT bezpochyby v jeho prospěch. Na jmenování mírného a zdvořilého Hodače reagovalo mnoho zaměstnanců České televize jako na šok - zejména proto, že si předtím udělal mnoho nepřátel ve funkci ředitele zpravodajství ČT. Jejich hněv se znásobil, když Hodač jmenoval 23. prosince šéfem zpravodajství Janu Bobošíkovou, která v ČT už předtím dost dlouho pracovala.
Hlavním obviněním, vzneseným proti Jiřímu Hodačovi, bylo, že je prý poslušnou loutkou opoziční Občanské demokratické strany a že prý dokonce zažádal o zaměstnání u šéfa této strany Václava Klause. Klaus i sám Hodač toto energicky popřeli a nikdy nebyly předloženy žádné důkazy, že by mezi oběma muži byla jakákoliv souvislost. Hodač vždycky tvrdil, že je naprosto nepolitický, a bezpochyby by bylo podivné, kdyby levicový establishment, který ovládá BBC, skrýval mezi sebou nebezpečného pravičáka. Hodač byl zároveň obviněn pražským korespondentem listu Le Monde Martinem Plichtou, že prý v sedmdesátých letech sympatizoval s komunistickým režimem (2). Jana Bobošíková krátce pracovala pro Klause jako hospodářský poradce, když byl Klaus ve funkci předsedy Parlamentu. Jinými slovy, byla zaměstnancem českého Parlamentu, nikoliv ODS. Je o ní také známo, že odvysílala v České televizi celou řadu skutečně tvrdých interview s Václavem Klausem.
Zaměstnanci České televize odmítli pod Hodačovým vedením a pod vedením Bobošíkové pracovat. Okupovali zpravodajskou redakci a rozšířili tvrzení, že prý bojují za nezávislost České televize, i když zatím nově jmenovaní vedoucí pracovníci ČT neučinili vůbec nic, co by se dalo charakterizovat jako politické či zaujaté. Do 25. prosince vznikl v České republice systém dvojího vysílání - rebelové vysílali své zpravodajství na kabelu a na satelitu. 25. prosince vyvolal Hodač rozhořčení tím, že na 24 hodin zrušil normální vysílání na protest proti okupaci. 26. prosince propustila Bobošíková 20 rebelů, ale ti odmítli propouštěcí dokumenty přijmout. Když se Hodač pokusil obrátit se na úřady, aby stávkující osoby odstranili z redakce zpravodajství, úřady mu nepomohly. Ministr vnitra Stanislav Gross odmítl do České televize vyslat policii.
Stávkující apelovali na veřejnost, aby je podpořila, prostřednictvím svého "pirátského" vysílání a tištěná media jejich apelům poskytla podporu. Koncem prosince byla česká veřejnost přesvědčena, že dochází v České televizi k politickému pokusu o puč, a začala se shromažďovat před ústředím ČT v Praze 4 k pokojnému protestu. Občanům v patách přišli politikové. Nejvíce bylo vidět členy Unie svobody, která je členem Čtyřkoalice. Avšak vyskytli se i politikové z ČSSD. Tito lidé se k stávkujícím připojili v jejich bunkru, ostentativně si přinesli spací pytle a zůstali tam s nimi po dobu několika dní. Veřejnost stávkujícím opatřovala potraviny i pití a do budovy to bylo dopravováno provazy. 27. prosince a posléze v novoročním projevu, vysílaném z Pražského hradu, vyjádřil prezident Havel sympatie televizním stávkujícím, jeho manželka Dagmar učinila 2. ledna 2001 v televizi totéž.
3. ledna se konalo mimořádné zasedání Parlamentu, které schválilo dodatek zákona o Českém rozhlase a televizi. Navrhl, aby v budoucnosti byli jmenováni kandidáti Rady ČT a Rady Čro občanskými skupinami, i když konečné členství musí schválit Parlament. Počet členů Rad byl zvýšen z 9 na 15. Bylo rozhodnuto, že bude jmenován prozatímní generální ředitel ČT, než budou tyto mechanismy realizovány. Hodač byl propuštěn z nemocnice 8. ledna a 11. ledna rezignoval na funkci generálního ředitele ČT.
Česká televize vydělává přibližně 1 - 2 miliardy Kč reklamou, navzdory tomu, že je financována státem částkou 4 miliard Kč. Bylo zdůrazněno, že z hlediska proporcí je to příliš mnoho. Také se tvrdí, že existuje příliš mnoho neprůhledných dohod se soukromými produkčními společnostmi, které byly vytvořeny ve spolupráci s ČT. Zdá se, že zákon požaduje od České televize, aby podporovala českou kinematografii. Britská Helsinská skupina pro lidská práva zaznamenala mnoho obvinění, že jsou prý tyto obrovské fondy šířeny ve prospěch oblíbených intelektuálů a umělců, kteří se podílejí na výrobě dotovaných filmů, a že jedním důvodem, proč tak energicky podpořili stávku, byla obava, že toto velmi příjemné uspořádání by bylo ukončeno, kdyby bylo financování České televize učiněno transparentním.
Poté, co byla nová Rada ČT zvolena v dubnu 2000, Chmelíček požádal o další půl miliardy korun, čímž by se rozpočet ČT dostal do červených čísel. Parlament to odmítl schválit. Podle mnohých pozorovatelů bylo právě toto momentem, kdy začaly problémy. George Hodač byl v prosinci jmenován generálním ředitelem s tím, aby tyto problémy vyřešil a připravil řádný audit financování ČT.
Všeobecně všichni přiznávají, že Hodač nebyl spojen s interními strukturami v České televizi - byl jediným z 22 žadatelů o místo generálního ředitele, který byl skutečným outsiderem. 6 žadatelů se dostalo do užšího výběru. Avšak i když byl Hodač považován profesionálně za schopného provést potřebné změny, byl zřejmě naprosto nepřipraven na ofenzívu, která následovala po jeho jmenování a podle některých pozorovatelů nebyl Hodač dostatečně agresivní na to, aby dokázal efektivně proti rebelům bojovat. Skončil v nemocnici v důsledku vyčerpání během svého krátkého ředitelování ČT.
Hodač byl ředitelem zpravodajství ČT po krátkou dobu od dubna do srpna 2000. Přijal toto jmenování s dobrými úmysly ve snaze zlepšit profesionalitu zpravodajství tím, že zavede pracovní a výrobní praxi, jakou používá BBC. Přiznává, že se setkal s nepřátelskými postoji vůči této praxi. V roce 1989 byla z českého televizního zpravodajství odstraněna stará garda a nahrazena mladými, nezkušenými nadšenci. Hodač tvrdí, že po celých deset let tito lidé produkovali neprofesionální materiál - bylo zapotřebí zavést do České televize řádné kvalifikační procedury, zejména co se týče objektivity novinářské práce.
Tou dobou, svědčí Hodač, se on a ředitel Dušan Chmelíček shodli v tom, že jeden konkrétní pořad, V pravé poledne, polední diskusní pořad mezi českými politiky a moderátorem Romanem Prorokem, ztratil orientaci a má malou sledovanost. (4) Pro většinu pozorovatelů se zdá být takové rozhodnutí normální součástí denního řízení firmy, kdy někteří jsou povyšováni a jiní propouštěni. Avšak, podle Hodače bylo Prorokovo propuštění okamžitě zpolitizováno, zejména příslušníky Unie svobody, kteří Hodače obvinili, že jednal na základě příkazů Václava Klause. Hodač konstatuje, že o záležitosti s Klausem nikdy nehovořil.
Proč zažádal George Hodač o místo generálního ředitele ČT, když narážela jeho předchozí práce ředitele zpravodajství ČT na překážky? Říká, že původně neměl v úmyslu o místo žádat, ale přátelé ho přesvědčili, aby tak učinil. A byl překvapen, že byl vybrán. Ale když byl tedy jmenován generálním ředitelem, domníval se, že bude mít možnost zavést takovou praxi, v jejímž rámci by došlo ke zvýšení úrovně práce ČT a mohl by také zavést profesionální audit. Hodač je britský občan a tak nemůže být členem žádné české politické strany, ani nemůže hlasovat v českých volbách. Konstatuje, že nemá na ODS žádné vazby a že jen hovořil s Václavem Klausem jako novinář pro zahraniční vysílání BBC a pro Českou televizi.
Bylo 21. prosince a mnoho lidí, zejména politikové, bylo mimo Prahu na vánoční dovolené. Proto bylo obtížné jmenovat nový pracovní tým. Hodačovo jmenování okamžitě vyvolalo nepřátelství. Avšak rozhněvaní zaměstnanci tvrdili, "nevadíte nám vy, ale jde nám o principy" - podle Hodače tím měli na mysli, že je hlavním cílem protestu změnit způsob volby Rady České televize.
Hodač je přesvědčen, že vzbouřenecký "puč", který následoval, byl naplánován dlouhé měsíce předem - pravděpodobně v době, kdy si klíčoví lidé uvědomili, že bude Chmelíček odvolán. Souhlasí, že puč neměl s ním osobně nic společného - ke stejnému řetězci událostí by došlo, kdyby byl jmenován do funkce ředitele ČT každý jiný z ostatních šesti kandidátů v užším výběru (kromě jednoho). Důkazem pro to je podle Hodače skutečnost, že bylo investováno velké množství peněz pro stávku na výrobu předem natočených pořadů, z nichž některé obsahovaly dezinformace o něm a o Janě Bobošíkové. Vzbouřenci také získali přístup k soukromým záznamům rozhovorů uskutečněných mobilními telefony, ve snaze dokázat, že jsou Hodač a Bobošíková součástí spiknutí s Radou ČT a ODS. Ve většině zemí by bylo něco takového závažným trestným činem, dokazuje to však, že měli vzbouřenci vynikající styky s bezpečnostním aparátem České republiky. Hodač tvrdí, že značný počet nejdůležitějších stávkujících z řad technických a administrativních zaměstnanců byli členové bývalé komunistické staré gardy - šlo o aktivisty, kteří byli členy Lidových milic nebo to byli agenti Stb.
Navzdory vánočním prázdninám byli politikové z Unie svobody v Praze a byli připraveni využít protestů pro své cíle. Jako všichni parlamentní poslanci v České republice mají imunitu a nemohou být trestně stíháni. Tak se stalo, že ministr vnitra Stanislav Gross odmítl zasáhnout a odmítl je z televizní stanice policejně odstranit, když se tam dostavili, aby vyjádřili podporu vzbouřencům. Také tito politikové blokovali policii přístup ke stávkujícím.
Většina pořadů, vysílaných během vánočního období v České televizi byla předtočena, ale pro Hodače a Janu Bobošíkovou bylo téměř nemožné vyrobit jakékoliv nové pořady, včetně zpravodajství. Zatímco stávkující okupovali redakci zpravodajství, Hodačovi a Bobošíkové se podařilo vysílat z celé řady jiných, nejrůznějších míst, avšak jejich zpravodajství bylo často přerušováno a 8. ledna se Bobošíková vzdala pokusů vysílat zpravodajství. Došlo k vzrůstu napětí, lidé začali demonstrovat před budovou - někteří členové davu začali být agresivní a Jana Bobošíková byla napadena. Údajně byl v davu Havlův mluvčí Ladislav Špaček. Jen tam tak stál a díval se.
Hodač sám dostával množství vulgárních telefonátů a e-mailů, některé z nich obsahovaly výhrůžky, že bude zavražděn. Nakonec mu policie z vlastní iniciativy poskytla ve dne v noci ochranku, protože se obávala, že by skutečně mohl být usmrcen. George Hodač a jeho paní jsou stále ještě v šoku z těchto událostí, i když jsou nyní zpátky v Anglii. Konstatují, že by se v žádném případě neodvážili cestovat znovu do Prahy.
11. ledna se Hodač rozhodl odstoupit, poté, co strávil pět dní v nemocnici v důsledku vyčerpání a stresu. Sám nezískal od žádných politiků žádnou podporu a nikdo z nich se nepostavil na jeho obranu. I když se premiér Miloš Zeman zpočátku stavěl proti stávce, změnil svůj názor a požadoval Hodačovu rezignaci, když hrozilo, že by mohla mít situace vážné následky pro jeho vládu. Václav Klaus, muž, který údajně zorganizoval "pravicový puč" v České televizi, byl v době začátku televizní krize v Rakousku na lyžování. Podle některých pozorovatelů se Klaus rozhodl, jakmile začalo být jasné, o co politicky jde, zůstat od celé záležitosti co nejdále. Klaus sdělil britskému Helsinskému výboru pro lidská práva, že "se nikdy na televizi nedívá", a tak není nejvhodnější osobou, která by se mohla k vážnosti situace vyjádřit. I když George Hodač rezignoval, neobdržel žádný oficiální dopis, jímž by byla jeho rezignace potvrzena - navzdory tomu, že to zákon vyžaduje.
Zaměstnanci v recepci byli dobře připraveni na zahraniční návštěvníky a mluvčí stávkujících, Jan Moláček, se hned dostavil k rozhovoru se zástupci britské Helsinské skupiny pro lidská práva. Velín byl plný pracovní činnosti - stávkující totiž pracovali vyráběli televizní vysílání. Moláček přiznal, že "stávka" prý nyní znamená něco spíše jako "dělnická okupace" - což je známý výraz ze stávek v sedmdesátých letech. Nicméně, na obrazovkách televizních diváků bylo pořád v rohu slovo "stávka" - jako připomínka hrdinství televizních zaměstnanců, kteří bojovali tak chrabře proti politickým vlivům.
Organizace stávky připomínala Gramsciho dělnické rady. O tom, zda se má konat stávka, se v České televizi nikdy nehlasovalo, což je v mnoha západních zemích, včetně Británie, naprosto protizákonné. Když jsme se zeptali, proč se o rozhodnutí stávkovat nehlasovalo, Moláček konstatoval, že všichni zaměstnanci se stávkou souhlasí a že hlasování tedy není zapotřebí. Dodal: "Všichni slušní lidé v České republice nás podporují," čímž prozradil pozoruhodný názor na demokracii. Například bylo obtížné zjistit, jak přesně funguje řetězec rozhodování mezi stávkujícími. Jana Bobošíková tvrdila, že neví, kdo rozhoduje. Podle Moláčka prý mělo každé oddělení vlastní stávkový výbor. Když jsme se dotazovali, jestli byli členové těchto stávkových výborů řádně zvoleni, Moláčkova odpověď byla velmi mlhavá. Avšak každé oddělení mělo každý večer schůzi, kdy se jednalo o událostech právě uplynulého dne. Jejich požadavky byly jasné. Neočekávali, že budou mít možnost rozhodovat o volbě generálního ředitele, avšak považovali všechny osoby spojené s Hodačovým vedením za nepřijatelné a vyžadovali okamžité propuštění Jany Bobošíkové a dvou dalších lidí. "Nejlepším člověkem pro funkci generálního ředitele" do budoucna by podle jejich názoru měl být někdo, kdo má zkušenost s prací v České televizi.
Bylo velmi sporné, jestli to skutečně je tak dobrý nápad. Moláček pracuje v zahraniční redakci zpravodajství ČT už dva roky. V 17. 30 večer během normálního pracovního dne uprostřed týdne neměl Moláček naprosto tušení, co bude hlavními zahraničními zprávami v České televizi následující den. Tou dobou světem otřásala jedna skutečně dramatická zahraniční zpráva - zemětřesení v Indii. Avšak je možné, že schůzování stávkujících výborů a jednání se zahraničními delegacemi bylo pro Moláčka důležitější než práce.
Když jsme hovořili o Georgi Hodačovi, Moláček tvrdil, že se prý Hodač "mnohokrát" pokusil ovlivnit obsah zpráv. Avšak když jsme naléhali, aby nám poskytl konkrétní příklady, dokázal jmenovat jen dávno známý a pořád opakovaný případ propuštění Romana Proroka a něco, co se týkalo pořadu o divadle Labyrint, avšak Moláček si nepamatoval, o co šlo. Poté, co jsme se ptali na tuto věc celé řady lidí, včetně George Hodače, zjistili jsme pouze, že Hodač chtěl před vysíláním shlédnout reportáž o restaurování divadla Labyrint - což je v každé televizní zpravodajské redakci zcela běžnou záležitostí. Hodač také požádal, aby produkce reportáže poskytla řediteli divadla, jakémusi panu Krausovi, právo na odpověď. Kraus odmítl a pořad byl přesto odvysílán., Možná že si někteří lidé v České televizi mysleli, že to bylo příliš "na hraně".
Avšak navzdory politizaci jmenování vysokých činitelů v mnoha západoevropských televizních stanicích vyjádřil Jonathan Faull, mluvčí Komise pro Evropu, znepokojení nad situací v České republice a konstatoval, že prý EU bude "uvažovat o zásahu". Mezinárodní PEN Club oznámil, že ho "znepokojuje" vývoj v České republice, "který ukazuje, že v ČR dochází k jasné politické manipulaci veřejnoprávního zpravodajství". Zdá se, že nikdo v Praze nehovořil s žádným představitelem Pen Clubu - prohlášení bylo vydáno v Londýně.
Avšak Aidan White z Mezinárodní federace novinářů přijel 8. ledna 2001 do Prahy. Také strávil spoustu času se stávkujícími, ale výrazněji se nepokusil spojit se s Janou Bobošíkovou a Georgem Hodačem. Během své návštěvy Prahy s nimi jen krátce telefonoval. Nakonec apeloval na "všechny naše členské organizace ve více než 100 zemích světa, aby vyjádřily podporu a prohlásily, že vás ve stávce podpoří".
Nikdo z těchto lidí se nikdy nedotazoval na to, jakého politického přesvědčení je většina zaměstnanců České televize, ani nepoukázal na to, že bývalý ředitel ČT, Ivo Mathé, je nyní poradcem prezidenta Havla. Přitom však byla po řadu let Česká televize kritizována pro nedostatek nestrannosti. Například v roce 1998 se vysílaly nákladné pořady na podporu vstupu České republiky do NATO a do Evropské unie. Byla to v podstatě propaganda a alespoň částečně byly tyto pořady financovány těmito organizacemi.
V současnosti se vzbouřili bulharští novináři proti novému řediteli rozhlasu, jmenovanému nezávislou radou pro vysílání. Takže skutečnost, že je Rada pro vysílání oficiálně nepolitická, nebrání lidem v tom, aby protestovali proti řediteli, pokud se rozhodnou, že byl jmenován politicky, nebo pokud se jim prostě jaksi nelíbí. Obránci systému, kde jsou rady, zabývající se regulací sdělovacích prostředků, jmenovány podle rovnováhy politických sil v parlamentě, tvrdí, že alespoň v takovém systému víte, na čem jste.
Mnoho mladých Čechů, bezpochyby podvědomě, lituje skutečnosti, že nezažili vzrušující doby disidentské činnosti v sedmdesátých a v osmdesátých letech. Tato imitace útlaku jim poskytla možnost stát se hvězdou v boji proti totalitě. Je znepokojující skutečností, že v zemi, která je tolik chválena za to, že v minulosti bojovala za demokracii, reaguje tolik lidí na výzvy, aby šli demonstrovat do ulic, ale zaujímají přitom tak bezstarostný postoj ohledně zákonnosti. Avšak česká veřejnost je už dlouhodobě zpracovávána sdělovacími prostředky, aby věřila, že všichni politikové jsou podvodníci a že čeští politikové jsou ještě daleko větší podvodníci než politikové jinde. Ukazuje se, že tento vývoj je velmi užitečný, neboť volební apatie hrozí zlikvidovat podporu pro hlavní politické strany.
Také se zdůrazňuje, že se Češi nechají velmi lehce manipulovat - kapitulovali před nacismem i před komunismem bez boje. Jejich "sametová revoluce" v roce 1989 nevznikla úplně v důsledku "lidové vůle", jak se to prezentuje. Přesněji lze říci, že to byl pečlivě připravený kompromis uzavřený mezi frustrovanými členy komunistické strany, kteří se chtěli osvobodit od totalitních zákazů, a bývalými disidenty, mnozí z nichž v ČR vládnou dodnes. Kritikové konstatují, že tito lidé usilovali o to, aby vyměnili elity u moci, a nikoliv o to, aby dali normálním českým občanům skutečný politický pluralismus.
Stávkující porušovali zákon a zákon porušovali i jejich političtí stoupenci. Hodač byl jmenován striktně podle českého zákona, to nikdo nepopíral. Kromě toho, velín redakce zpravodajství, který vzbouřenci používali pro svůj protest, neměl být přístupný ani pro veřejnost, ani pro zaměstnance televize, protože je podle zákona určen k použití ve specifických případech, včetně celostátní krize, kdy má Česká televize povinnost informovat veřejnost o tom, co dělat v době krize. To, že prezident České republiky (který nemá výkonné pravomoci) také veřejně podpořil stávkující, jen dále posílilo obavy, že Česká republika zřejmě pevně oddána věci demokracie a pluralitního oddělení jednotlivých druhů moci. Kdyby vystoupil v Británii v televizi manžel královny Alžběty II, vévoda z Edinburku a podpořil divokou stávku nějakých televizních zaměstnanců, vyvolalo by to po celé zemi šok a všeobecné rozhořčení. Avšak toto přesně učinila v jednom vzbouřeneckém vysílání manželka Václava Havla.
Jinými slovy, nevýznamný pracovněprávní spor byl využit skupinou známých politiků, blízkých prezidentu České republiky, za účelem prosazení jejich vlastních politických cílů.
Všeobecně je akceptováno, že byl v devadesátých letech Klaus dominantním aktérem v české politice. Otevřeně podporuje myšlenku volného tržního podnikání a jako stoupenec Margaret Thatcherové byl Klaus kdysi oslavován jako člověk, který zmodernizoval zemi, zprivatizoval většinu hospodářství a učinil ČR po pětačtyřiceti letech komunistické stagnace vážným hráčem na světovém jevišti.
Avšak Klaus si udělal nepřátele. Klaus se dokáže chovat drsně a neomaleně a na tvrzeních, že je arogantní a záměrně se chová okázale, je něco pravdy. Ale hlavním důvodem, proč je Klaus nepopulární, zejména u pražské elity, jsou zásadnější věci, nikoliv jeho způsob vystupování. Klaus totiž sice vzývá volný trh, ale co se týče privatizace, realizoval relativně jen velmi opatrnou politiku. Klaus zastával názor, že se společnost potřebuje přizpůsobovat volnému trhu pomaleji, než co si mysleli někteří jiní členové jeho strany. Tento Klausův postoj šel také ruku v ruce s téměř neskrývanou skepsí vůči některým podmínkám, které od České republiky vyžaduje Evropská unie pro vstup. Klaus také vyvolal ducha možného referenda ohledně navrhovaného vstupu ČR do NATO, a to také znepokojilo určité složky politického establishmentu.
ODS zvítězila v parlamentních volbách v roce 1996, ale s velmi sníženou většinou. Strana se začala dostávat do potíží a krize vznikla na podzim roku 1997, kdy se rozložila vládnoucí koalice poté, co její křesťanskodemokratická složka (KDU-ČSL) odmítla vládu dále podporovat v důsledku obvinění, že se ODS dopustila finančních skandálů. Brzo následoval rozkol ve straně samotné, do čela rebelů se postavil bývalý disident Jan Ruml. Úmyslem Jana Rumla a jeho stoupenců bylo odebrat Klausovi celý stranický aparát. To se nepodařilo. Na mimořádném sjezdu, který se konal v Poděbradech na podzim 1997, byl Klaus drtivou většinou znovu zvolen za předsedu ODS.
Jedinou alternativou pro rebely nyní bylo, aby odstoupili. To učinili a v prvních měsících roku 1998 si vytvořili novou stranu. Nazvali ji Unie svobody a měla být více volnotržní a více pro-EU než ODS. Většině pozorovatelů bylo zjevné, že hlavní činitelé této nové strany jsou blízcí prezidentu Havlovi. Když byla v lednu 1998 utvořena prozatímní vláda "odborníků", někteří členové Unie svobody v ní dostali klíčové funkce. Jeden z nich, Michal Lobkowitz, se stal ministrem obrany a velmi rychle začal Českou republiku dirigovat (navzdory znepokojení veřejnosti) směrem k členství v NATO.
Přestože byl Václav Havel silně potěšen, že zemi řídí nevolená vláda "odborníků", Parlament schválil tuto prozatímní vládu jen pod podmínkou, že se do léta 1998 budou konat všeobecné volby. Britská Helsinská skupina pro lidská práva monitorovala volby, které se konaly v červnu 1998 (5). Tou dobou političtí analytikové už Klause odepsali a předpovídali, že ODS získá jen asi 11 procent hlasů. Ve skutečnosti si vedla v těchto volbách ODS pozoruhodně dobře, získala druhé místo za ČSSD na základě volební podpory 28 procent voličů.
Následovalo několik týdnů, v nichž se šéf sociálních demokratů, Miloš Zeman, snažil utvořit novou vládu. KSČM, která se ve volbách umístila na třetím místě, Václav Havel jako možného koaličního partnera vyloučil. Tak zbývaly už jen dvě menší pravostředové strany, Unie svobody a KDU-ČSL. Získaly 8 a 9 procent voličů. V jednu chvíli se zdálo, že Rumlova Unie svobody bude souhlasit se vstupem do vládní koalice, jenže Ruml, bývalý trockistický disident, si chtěl zachovat svůj pravicový image a odmítl vstoupit do levicové vlády. Také požadoval celou řadu klíčových ministerstev v nové vládě pro členy US a to bylo pro Zemana nepřijatelné.
Zemanovi zůstala jediná možná alternativa: utvořit menšinovou vládu, tolerovanou vedoucí opoziční stranou, ODS. Podle pečlivě vypracované dohody souhlasila Klausova ODS s tímto návrhem. Klaus sám se měl stát předsedou nového parlamentu. Navzdory všem předpovědím, že tato dohoda nemůže mít dlouhého trvání, tato vláda existuje až do dnešní doby. Avšak opoziční smlouva závisí nesmírně silně na osobních vztazích Klaus - Zeman a Zeman ohlašuje už delší dobu, že chce v dubnu 2001 odstoupit z vedení ČSSD. To posílilo chuť mnohých lidí, kteří se domnívají, že až Zeman odejde, podaří se jim ve straně převzít moc a ukončit koaliční dohodu s ODS.
Menšinové vlády nejsou v západní Evropě neznámé - například, menšinová vláda nyní vládne zrovna v Itálii. Avšak mnoho Čechů - obdobně jako lidé v jiných bývalých postkomunistických zemích - má provinční nazírání na svět. Zdá se jim, že je pro ně minoritní vláda jedinečně nespravedlivým handicapem. Kromě toho trvají na tom, že je taková vláda nelegitimní a nedemokratická. Není pochyb o tom, že sdělovací prostředky výrazně posílily tento nezdravý vývoj. Nenávist intelektuální nomenklatury, pociťovaná vůči Klausovi, posílená manévrováním prezidenta Havla a jeho stoupenců jen přilila oleje do ohně nespokojenosti a rozčarování české veřejnosti s politiky.
Ve veřejném projevu, předneseném v českém Parlamentu v prosinci 1997, nedlouho po pádu koaliční vlády, kritizoval (6) Havel politiky za nepoctivost a nedostatek integrity. Projevu se dostalo široké publicity. Kritika nepoctivosti politiků je často přítomným podtextem v mnoha Havlových veřejných projevech a přednáškách. Prezident Havel je stoupencem určité formy nepolitické politiky, Klaus však vždycky zdůrazňoval nutnost vytváření dobře organizovaných politických stran, které by řádně zakotvily demokratické instituce v zemi. Havel, na druhé straně, prosazuje jednu z nejvlivnějších myšlenek, jaké vznikly v postkomunistickém světě: představu občanské společnosti, kde jsou vedoucí silou ve společnosti názory a iniciativy občanských skupin a nikoliv zvolených politiků.
V důsledku morální autority, kterou Havel získal v době, kdy byl disidentem, se Havlovým pravidelným zásahům do politického života v České republice dostávalo a dostává velkého respektu, zejména na Západě. Avšak tyto zásahy jsou v konfliktu s jeho veřejnou rolí, které je pečlivě popsána v české ústavě jako nevýkonná hlava státu. Havel není volen voliči, ale Parlamentem. Osoba s takovýmito pravomocemi v nějaké západní zemi by normálně nevstupovala do politické arény.
Avšak během posledních několika let se Havel angažuje v každodenní české politice spíše více než méně. Nejenže jasně hovoří o svých politických preferencích, ale také například kritizuje politiky a své spoluobčany za jejich vrozený rasismus projevující se v jejich postojích vůči Romům. Havel také poskytl celé řadě lidí, včetně svých společníků, vlivným způsobem milost. V prosinci 2000 udělil dosud snad nejkontroverznější milost Zdeňkovi Růžičkovi, který byl v roce 1997 odsouzen k sedmnácti letům vězení za vraždu, spáchanou v roce 1992. Růžičkova manželka přesvědčila jednoho pražského právníka, aby zkoumal příčiny rozsudku. (7)
Vzhledem k tomu, že Růžička strávil pouze tři roky ve vězení, prezidentovo rozhodnutí udělit mu milost bylo podle Jana Vyklického z Českého svazu soudců neregulérní. Milost nemá být nikdy udělována z právních důvodů, protože se tím zpochybňuje legitimita soudů. Havel také udělil milost v několika trestních případech dokonce ještě předtím, než byli podezřelé osoby obviněny. Přestože prezidentovi zastánci tvrdí, že to neporušuje ústavu, je to zjevně porušením normální praxe. Havlův zásah do debaty ohledně České televize je dalším příkladem chování, o němž si mnoho lidí myslí, že je pro hlavu státu naprosto nevhodné.
Češi hovoří o lidech kolem Havla jako o "hradní skupině" - míní tím prezidentovu rezidenci, Pražský hrad. Havel má různé nepolitické poradce, jako je kníže Schwarzenberg, rakouský aristokrat, který vlastní v České republice velké množství půdy, ale je otevřeným tajemstvím, že politikové jako Ruml, Vladimír Mlynář (bývalý šéfredaktor týdeníku Respekt) a další kolegové z Unie svobody jsou Havlovými blízkými přáteli. Příbuzní mnoha těchto lidí byli "reformními" komunisty, kteří se účastnili Pražského jara roku 1968. Někteří sociální demokraté, jako Petra Buzková, také pravidelně chodí na Pražský hrad. Buzková vyjádřila se stávkujícími televizními vzbouřenci "solidaritu" a vzala si během krize do televizního velína spací pytel.
Všechno tohle by nebylo tak znepokojující, kdyby se v České republice konala řádná debata o tom, co je na prezidentově jednání správné a co je špatné. Západní novináři nejsou o nic lepší. Většina západních novinářů, jak se zdá, získává informace o České republice z jediného zdroje: od bývalého novináře Rádia Svobodná Evropa Jiřího Peheho. Pehe dokonce publikoval své komentáře o české politice, když byl zaměstnán jako politický poradce prezidenta Havla. Pehe byl jedním ze zakladatelů Impulsu 99 (viz níže) a je pravidelným účastníkem na (dobře financovaných) konferencích. Jiní novináři, pracující pro západní tisk, jsou také zaujatí. Martin Plichta, pražský korespondent deníku Le Monde, je také signatářem petice Impuls 99.
Navzdory tomu, že české i zahraniční sdělovací prostředky brojí proti Klausově vlivu nad všemi rysy českého života, Klaus nemá skoro žádný vliv tam, kde je to nejdůležitější - ve sdělovacích prostředcích. Klause ani ODS nepodporuje žádný významný český deník a některé listy pravidelně publikují skandalizující články o Klausovi a jeho straně. Hlavním šiřitelem skandálů je čelný deník Mladá fronta Dnes. Je nutno v zájmu spravedlnosti dodat, že se MFD nezaměřuje jen na Klause. Mladá fronta Dnes obvinila z úplatkářství (nikdy to nebylo dokázáno) premiéra Miloše Zemana. Ve snaze ztrapnit Zemana napsali dva novináři z MFD, že se Zeman údajně účastnil spiknutí, jehož účelem bylo zdiskreditovat jiné členy strany. Havel udělil těmto dvěma novinářům milost, než mohlo být vůbec zahájeno vyšetřování celé této záležitosti.
K mezinárodně známým organizacím patří East-West Institute, jehož ústředí je v New Yorku, Nadace Bohemiae, Občanský institut a Ústav pro evropskou politiku a ekonomiku. Dokonce i Česká televize má jednu: nadaci Člověk v tísni. Nová, Američany podporovaná organizace, Ústav veřejné bezpečnosti, má posilovat angažovanost České republiky v NATO.
Mnoho politiků ze Čtyřkoalice má těsné styky s těmito nadacemi. Ústav pro evropskou politiku je částečně financován z Evropské unie a hlavním cílem jeho práce je připravovat zemi na vstup do EU. V jeho správní radě jsou Ivan Pilip, Petr Matějů, členové Unie svobody, a Jan Kasal, předseda KDU-ČSL. Občanský institut dostává finance od amerického výrobce zbraní, Lockeed Martin. Jeho předseda, Pavel Bratinka, je členem jedné menší strany ve Čtyřkoalici, ODA. Senátoři Daniel Kroupa a Jiří Skalický z ODA jsou oba členy jejího poradního výboru. Michal Lobkowicz (Unie svobody) je uveden jako člen předsednictva nadace Bohemiae stejně jako manželka Ivana Pilipa, Lucie Pilipová. A Tomáš Ježek zasedá ve správní radě všech tří těchto nadací. Ježek, předseda české komise pro dohled nad kapitálovým trhem a bývalý člen ODS, vyzval v roce 1997 Klause k tomu, aby odstoupil.
Dalším významným hráčem je pražská investiční banka Patria Finance, jejíž členové jsou otevřeně spojeni s Unií svobody. Havel jmenoval guvernérem České národní banky Zdeňka Tůmu, který býval hlavním ekonomem banky Patria Finance.
Pro mnoho politiků v Praze jsou tyto nadace způsobem, jak se přiblížit mocenským centrům v Evropě. Z hlediska těchto politiků by se nemělo nijak zpochybňovat členství ČR v EU, bez ohledu na to, že to bude mít pravděpodobně velmi tvrdý dopad na sociální a hospodářský vývoj České republiky. Členství České republiky v EU přinese do ČR lukrativní kontrakty - včetně zlepšení infrastruktury ČR modernizací komunikací a technického zařízení, jako jsou vodárenské čistírny - je to nezbytnou ekologickou podmínkou pro vstup do EU. Tato modernizace bude na prospěch nejen českým investorům, ale, zejména, velkým západoevropským podnikatelským firmám.
Mezitím soustřeďují Spojené státy své ekonomické priority na členství ČR v organizaci NATO. Zbrojařská firma Lockheed Martin (sponzor Občanské iniciativy) stojí v čele podniků, které chtějí v ČR získat výnosné kontrakty na dodávku zbraní a vojenské technologie. V současnosti se Lockheed Martin podílí na nabídce dodat 24 - 36 nových nadzvukových taktických letadel české armádě.
Někteří politikové, zejména Václav Klaus, odmítají přijmout veškerou politiku Evropské unie bez jakékoliv kritiky. Klaus je přesvědčen, že jde o to, zda jsou jednotlivé kontrakty ku prospěchu země, a že by nemělo jít o potenciál těchto kontraktů, do jaké míry mohou namastit kapsu místních českých podnikatelů a jimi zkrocených politiků. Klaus také urazil Spojené státy tím, že se otevřeně postavil v roce 1999 proti válce o Kosovo. Z těchto důvodů mnoho cizinců opustilo Klause, dokonce i ti na pravici, a vyhledávají "realističtější" čtyřkoaliční politiky.
Avšak ODS - a Klaus - je stále ještě, i když nepřímo, u moci, a volby mají být až za půl druhého roku. Jakým způsobem tedy mohou docílit čtyřkoaliční politikové a jejich zahraniční stoupenci rozkladu opoziční smlouvy a předčasných voleb?
Posléze, později téhož roku, vytvořila skupina bývalých disidentů, kteří se účastnili na revoluci roku 1989, hnutí jménem "Děkujeme, odejděte". Uspořádali jednu demonstraci v Praze, která byla hojně navštívena, ale pak se hnutí rozplynulo. Lidé chtěli vědět, proč nevytvoří organizátoři hnutí politickou stranu. Ale vzhledem k tomu, že důvodem celého podniku byla antipolitika, bylo by nelogické vytvořit politickou stranu tak rychle poté, co hnutí politiky odsoudilo.
Trvalo to další rok, než získala opozice další příležitost vyvolat veřejnou nespokojenost - stávku v České televizi. I když události, které vedly k Hodačově jmenování a okamžitá reakce na jeho jmenování byly charakterizovány interními konflikty v televizním establishmentu, situace se brzo prezentovala chtivým politikům jako příležitost k vyvolání veřejného znechucení. Jak jsme už uvedli, stávka byla velmi dobře financována. Nákladné zvukové zařízení a luxusní plakáty, používané na veřejných demonstracích, musel zaplatit někdo. Někteří lidé jsou přesvědčeni, že akce financovaly zahraniční nadace.
Čtyřkoalice zaznamenala v posledních několika měsících další, méně zdůrazňované úspěchy. Strana si vedla dobře v podzimních volbách do českého senátu, kde získala 16 křesel. Volební účast byla velmi nízká, neboť většina Čechů považuje senát za drahou a irelevantní instituci, avšak horní komora parlamentu má určitou roli v politickém životě země, zejména při rozhodování o ústavních změnách.
A také, v důsledku styků s Václavem Havlem odmítl minulý měsíc Ústavní soud části nového volebního zákona, který by býval omezil moc malých politických stran. V listopadu 2000 se prezidentu Havlovi podařilo neobyčejně rychle prosadit svého kandidáta Zdeňka Tůmu do funkce příštího guvernéra České národní banky, a to předtím, než vešel v platnost nový zákon, podle něhož přecházejí pravomoci na vládu. Někteří pozorovatelé konstatují, že údajně překotné jmenování Jiřího Hodače je naprosto nevýznamné ve srovnání se spěchem, s nímž byl Havlem jmenován Tůma.
Jinými slovy, podařilo se úspěšně provést ilegální puč, s požehnáním prezidenta země a skupiny ctižádostivých politiků. Finanční reformy v České televizi se zdají být vzdálenější než kdy předtím. Bude to tedy pravděpodobně ukončením celé záležitosti? Nová Rada České televizi má mít zcela nepolitické členy, ale to neuspokojilo požadavky zaměstnanců v televizních stanicích v jiných zemích.
Nezávislá televize je také pod tlakem. Vladimír Železný, zakladatel a vlastník televize Nova, která má v České republice největší sledovanost, je znepokojen, že dojde k procesu, v jehož rámci mu bude zabráněno, aby si udržel licenci, až dojde k jejímu obnovení. Také se vyskytly známky toho, že bude možná Železný vyšetřován pro finanční nesrovnalosti. Železného nemá establishment na Pražském hradě rád - před několika lety Havlovi žalovali televizi Nova za pomluvu. Železný si svou situaci zhoršil také tím, že je o něm známo, že nabídl Hodačovi využití technického zařízení televize Nova během stávky.
Problémem pro Čtyřkoalici vždycky bylo jak rozšířit svou omezenou atraktivitu mimo pražské intelektuály a podnikatele do širší české společnosti. Mnoho lidí poukazuje na to, že Čtyřkoalice nemá žádný program kromě zintenzivnění takových hospodářských reforem, které povedou k tomu, že ještě daleko více lidí v ČR přijde o zaměstnání. Má-li Čtyřkoalice získat v budoucí vládě silnější pozici, bude muset se spoléhat na její křesťanskodemokratickou složku, protože dvě malé čtyřkoaliční strany (ODA a Demokratická unie) nemají identifikovatelné voliče a v průzkumech veřejného mínění mají zcela zanedbatelnou podporu. KDU-ČSL, která stojí v podstatě nalevo, má, jak se zdá, podporu obyčejných občanů, zejména mezi katolickými venkovany na jižní Moravě. To možná vysvětluje, proč šéf této strany, Cyril Svoboda, byl nedávno zvolen celkovým šéfem Čtyřkoalice.
Čtyřkoalice by musela odlákat voliče od ODS, kteří dosud byli ODS pozoruhodně věrni. Avšak neustálé útoky na Václava Klause ohledně jeho zkorumpovanosti a nyní v důsledku zmanipulovanosti sdělovacích prostředků pravděpodobně přinesou své výsledky. Jestliže se vládní koalice rozpadne, pravděpodobně z ODS odejdou někteří její členové, tak jako tomu bylo v minulosti.
Nedostatky českého volebního systému (který zůstává v podstatě nezměněn, jak existoval za první Československé republiky) by také mohly být využity politiky, chtivými moci. Britská Helsinská skupina na obranu lidských práv dlouho zastává názor, že pravidla, jimiž se řídí volby v České republice a na Slovensku, jsou zneužitelná. Například, pokud budou mít správné dokumenty, Češi mohou hlasovat kdekoliv v republice. Nepoctiví místní činitelé by mohli poskytnout takovou dokumentaci, na jejímž základě by ti, kdo si to přejí, mohli hlasovat několikrát na několika místech země. V roce 1998 byly takovéto dokumenty široce používány. Takže není nemožné, že by bývalo došlo k volebním podvodům a že by se to mohlo stát v budoucnosti znovu.
Prezidentova neustále zdůrazňovaná podpora občanské společnosti není ničím víc než podporou určitých podnikatelských kruhů a politických elit. Avšak čtenáři Gramsciho (9) to poznají jako pravý význam občanské společnosti: jako hegemonii mocných zájmových skupin nad společností a nikoliv jako organizace, které poskytnou obyčejným lidem možnost v životě se řádně realizovat.
Prezident Havel měl tu drzost, že srovnal jmenování George Hodače s komunistickým převzetím moci r. 1948. Jako obvykle, v orwellovském světě postkomunismu, je tomu obráceně: právě činy stávkujících a jejich politických stoupenců (jimž možná pomáhali bývalí pracovníci komunistické státní bezpečnosti) připomínají události února 1948. Jedna věc je jistá - televize, nejmocnější nástroj zkreslování zpravodajství ve dvacátém století - byla v České republice naprosto zpolitizována. Budoucnost České televize i budoucnost celé České republiky leží v rukou malé skupiny politiků, kteří jsou připraveni dostat se v blízké budoucnosti k moci. To, zda se jim to podaří, záleží na tom, jestli se obyčejní Češi probudí a začnou se vážněji zajímat o politickou budoucnost své země.
2. "Plus de 60,000 personnes ont manifeste a Prague pour l'independence de la television publique" Martin Plichta, Le Monde, 5/1/2001.
3. See "News and Current Affairs in Czech Television" Jan Culik, Britske listy, 17/8/1998
4. For a discussion of Roman Prorok's style, see, ibid. Britske listy, 17/8/1998
5.BHHRG, Czech Parliamentary Election, 1998 http://www.bhhrg.org/czechrepublic/czechrepublic1998/czechrepublic1998.htm
6. Address by Vaclav Havel before Members of Parliament, 9/12/1997 published by the Czech web daily, Neviditelny pes in the week 8-15/12/1997
7. "All the President's Controversies" by Katerina Zachovalova, Transitions Online, 9/2/2001
8. "Balvin looks ahead" by Christopher P. Winner, The Prague Post, 14/2/2001.
9. For Gramsci's views on civil society see: Antonio Gramsci: Selection from the Prison Notebooks, Lawrence&Wishart, 1998 and Gramsci's Political Thought, an Introduction, Roger Simon, Lawrence&Wishart, 1991