Obsah
Úvod

Evropský úplný kruh

Korporativní elity a nový fašismus

Rodney Atkinson

Třetí vydání z prosince 1998

Obálka knihy


1.
Socialismus, korporativismus a základy fašismu

Tato kniha připomíná tři skutečnosti. Za prvé nátlaková moc státu a kolektivů podporovaných státem je stejně atraktivní pro korporativistické (tj. ne individuální) kapitalisty, jako pro socialisty, a že kombinace těchto dvou hnutí v korporativistickém státě je v podstatě hospodářským základem fašismu.

Za druhé toto stádium sociálního a hospodářského fašismu (vzhledem k jeho enormním napětí, které vkládá mezi organické součásti svobodné společnosti  jako jsou svobodný a odpovědný jedinec, rodina, společnost a národ) přináší s sebou politický a vojenský fašismus, který potom ohrožuje jak vnitropolitický mír tak svobodu ostatních národů.

A za třetí, že všechny moderní „demokratické” kapitalistické společnosti se staly natolik korporativistické, že prostřednictvím imperialistických korporativistických institucí jako je Evropská unie jsou ohroženi svobodní lidé a národy, a to i před nástupem politického a vojenského fašismu a že to vede ke mezinárodní hrozbě svobodě a demokracii v otevřené formě podle toho, jak ji bude provádět vojenská moc.

Tato kapitola pojednává o prvních dvou tvrzeních analýzou toho, jak korporativistický kapitalismus a socialismus byly dvěma nezbytnými složkami v předehře a v realitě německého fašismu 30. a 40. let.

Je obvyklé jak pro socialistické tak pro kapitalistické politické strany, když popírají, že fašismus nemá nic společného s jejich vlastní filosofií. Socialisté to vehementně popírají, protože tradičně používají tento termín k napadání svých oponentů. Během Norimberského procesu američtí korporativní kapitalisté se úzkostlivě distancovali od své nepopiratelné podpory z 30. let od těch německých korporací (jako Dresdner Bank, elektrický gigant AEG nebo IG Farben), které byly nejvíce propojeny s německým nacistickým režimem.

Zatímco socialisté se snaží popřít nestoudné socialistické výzvy nacistů německé dělnické třídě, korporativističtí kapitalisté ignorují nepopiratelné vysoké finanční a manažérské spojení mezi německým průmyslem a nacistickým státem a vládní upřednostňování prokazované velkým finančním institucím a zbrojovkám, často na úkor podnikatelů, drobných obchodníků a rolníků.

Ale zárodky fašismu byly zasety v 20. letech, kdy „středové”  strany křesťanské pravice,Liberální strana a (zpočátku radikální) Sociálně demokratická strana opakovaně opustily své voliče ve prospěch kolektivních zájmů státu, strany, odborů a velkého obchodu. „Umírněné” strany vytvořily určité druhy korporativistických institucí, které jednak nevyhnutelně dovedly k moci Adolfa Hitlera a současně mu zajistily politické a hospodářské struktury a často i legální precedenty jeho diktatury.

Bylo to během První světové války, kdy se zrodily mnohé případy budoucího rozladění mezi Němci. Mnoho malých podniků, trpící nedostatkem pracovních sil a bez schopnosti vydělat na velkých vládních zakázkách nebo pouze získat suroviny, zbankrotovalo. Mnoho příslušníků střední třídy bylo „proletarizováno”, zatímco jiní obchodníci po válce zjistili, že Židé prchající před persekucí z dalekého východu (tzv. „Ostjuden”, jak jim nacisté říkali) založili vlastní obchodní sítě a převzali tradiční německé trhy. Výsledkem toho, jak uvedl jeden tehdejší analytik, byl že: (1)

„Revoluční duch střední třídy byl stejně nepřátelský k burze a k marxismu začal bujet”

Poválečné revoluční hnutí smetlo monarchii, pošpinilo národ a zdánlivě dal dělnickou třídu pod kontrolu střední třídy, která tak mnoho ztratila během války. Státní válečné kontrakty a naléhavá poválečná potřeba  získat cizí valutu k placení reparací zvýhodňovalo velké korporace a koncentrovaný kapitál do státem podporovaných kartelů, které si dále znepřátelšťovaly střední třídu. Socialistický stát nahradil korporativistický stát.

I když to tenkrát nebylo tak zlé jako to co následovalo, velká inflace v 20. letech dále zvýhodnila dva pilíře korporativní společnosti - stát (největší dlužník všech) a velké korporace, jejichž kursy na (inflací posílené) burze a jejichž množství hotovosti jim umožnilo skutečně vydělat na inflaci. Kromě toho největší korporace a banky držely velké množství deviz, které významně posílily současně s pádem říšské marky.

Tváří v tvář manifestační nespravedlnosti vlády, daleké od ochrany ožebračených jednotlivců vytvářela zákony na ochranu těch, kdo je vykořisťovali. Jak zdůraznil Taylor: (2)

„Pár který vlastnil před válkou velký dům a měl příjem z pronájmu bytů zjistil, že v roce 1923 je cena za výměnu rozbité okenní tabule vyšší než nájem, který získali od svých nájemníků, protože úroveň nájmů byla fixována, zatímco ceny za tabulové sklo byly volné.”

 Nemůže být jasnější příklad státem podporované korporativní moci nad jednotlivcem. Jediná cena která nerostla v žádné proporci k inflaci v letech 1921 a 1923 byla cena, kterou platily banky za své peníze (banky měly jiné cesty k zisku). Ohromný zisk vyplývaly ze zapůjčení říšských marek jeden týden a jejich vrácení v mnohem znehodnocenějším kurse za týden. Banky byly ovšem největšími půjčovateli peněz a půjčovaly velkým společnostem, které měly zámořské zisky (též uspokojivé) a pro jistotu fyzické jmění. Kromě toho banky získaly akcie ve společnostech kterým půjčovaly - praxe převládající v německém bankovnictví dodnes, ale která byla v inflačních 20. letech jiným zdrojem významného zisku.

Jak banky vydělávaly na vlivu inflace, úspory střední třídy byly znehodnoceny. Rostoucí podíl obchodní aktivity (stát si prakticky vynucoval ze zákona kartelové dohody) na úkor drobných obchodníků a výrobců působil další odpor  a dále posílil moc korporativistického státu. Oficiální kartely v oblasti ocelářství, uhlí, cementu, tabulového skla a chemikálií byly v rostoucí míře sdružovány malými výrobními družstvy a dokonce spotřebními družstvy. V Německu v roce 1925 kombináty kontrolovaly 93% hornictví, 95% ocelářství a 87% elektrárenství. A 70% veškerého kapitálu všech německých byl v rukách pouhých 2 000 firem. A jak je jednou kolektivistický proces spuštěn, potom ti kdo jsou vyloučeni politickou mocí z obchodních trhů nemají žádnou volbu - musí buď podlehnout nebo přijmout sami podobné korporativistické struktury.

Dnes vidíme stejný proces ve světě ve velkém od těch dob, kdy Evropská unie začala svou kolektivistickou kontrolu zemědělství a později průmyslového obchodu. Zbytek světa pokládá za nutné vytvořit konkurenční kolektivistický systém a tedy formu hospodářských bloků, které potom vedou k nebezpečným mezinárodním třenicím. Obchodní bloky, ať už uvnitř zemí ve formě korporativistických kartelů a státních monopolů nebo mezinárodně ve formě obchodních bloků vždy přicházejí s tvrzením, že uvolňují hospodářské aktivity. Ale i kdyby omezovaly protekcionismus mezi malým počtem společností nebo zemí v rámci smlouvy (EU, NAFTA), ve skutečnosti ustanovují horší vztahy k těm mimo.

Nejlépe to lze ilustrovat na Jednotném evropském trhu, což je pro ty kdo věří otevřenému a svobodnému obchodu ovšem protiklad v termínech. Jednotný evropský trh není konstrukcí nacionalistů a zastánců volného obchodu, ale korporativistických politiků usilujících o jednotný stát s jednotnou vládou , jednotným úřednictvem atd. atd. Ve skutečnosti je to praxe korporativismu uvnitř zemí vedených korporativistickým kapitálem - a socialistickými odbory které s nimi jednají a korporativistickým státem, který je podporuje. -  a tím rozšiřuje tento princip na nadnárodní úroveň. Konečným krokem je zánik národů a jejich parlamentů a přenos moci na takovou geografickou, kulturní a demokratickou úroveň, kde jednotliví voliči nemohou ovlivnit události. Korporace mohou přistupovat přímo ke zdroji moci - ke státní byrokracii a politikům.

Výhodnou pro německé korporace , které vydělaly na velké inflaci ve 20. letech, byla i následná měnová reforma a revalvace. ale v tom momentě i ty buržoasní prvky jako byli malí rolníci, kteří předtím vydělali, protože mohli získat úvěr za záruku ve své půdě byli obráceným procesem zdecimováni - jejich dluhy se staly při absenci inflace reálným břemenem (stejně jako jsou dnes pro britské majitele domů půjčky s vysokou úrokovou mírou nastavenou v době inflace). Teoreticky by samozřejmě malí střadatelé měli vydělat na měnové reformě, protože jejich úspory by měly být placeny „reálnými” penězi. Ale je tu další důkaz moci korporativismu v Německu 20. let, když se této základní spravedlnosti postavily velké korporace a vláda omezila revalvaci na pouhých 15% původní zlaté hodnoty marky. A tak vláda přesunula natrvalo revalvaci svých vlastních dluhů na veřejnost!

Po útoku korporatistů na jednotlivce střední třída revoltovala ve volbách v roce 1924 s tzv. „Bojující ligou žebráků” (!), která byla zvláště úspěšná. A byly to „strany středu” a „liberální strany”, které ztratily své původní voliče podporou korporativistického státu (podobně jako dnes dvě hlavní strany v Británii) a utrpěly největší porážku. Ovšem Německá nacionální strana, které dopadla ve volbách dobře, potom podporovala koalici vedenou hlavní osobou zodpovědnou za revalvační skandály - Hanse Luthera.

Konflikt mezi německou střední třídou a nezávislými, nekolektivistickými příslušníky všech tříd ve 20. letech v Německu a jejich ekvivalenty v dnešní Británii (v českých podmínkách se to prohevuje poběstnou „blbou náladou” mají Hobsonovu volbu mezi mezi několika korporativistickými stranami představujících „hlavní proud” a dvěma největšími okrajovými seskupeními - komunisty a nacistickou stranou, jejichž členská základna rychle rostla současně s rostoucí krizí a tzv. „umírněné” strany (v českých podmínkách ty, který hlavní chartistický kádrovák V.Havel označoval za „demokratické” - JŠ) nesly všechny znaky podpory stávající situace. Pearl S. Buck elegantně shrnul volbu: (3)

„Holzman nás přišel navštívit. To co Německo potřebuje, jak řekl otec panu Holzmanovi, je silná a zdravá střední třída a že střední třída potřebuje silnou stranu střední třídy. Pan Holzman, člen sociálně demokratické strany, řekl 'Bude pro vás moudřejší spojit se s dělníky proti monopolům.' Otec odpověděl 'Bude jen dobře, pokud dělníci budou na naší straně a nebudou proti nám stávkovat'

Přišel k nám též von Bulows  a otec zopakoval 'To co Německo potřebuje je silná a zdravá střední třída a že střední třída potřebuje silnou stranu střední třídy.' A pan Bulow, ělen Německé nacionální strany, odpověděl 'Máme již tak dosti stran. Proč se nespojíte s námi? Chceme, aby byl na ulici nastolen zákon a pořádek.' Otec odpověděl 'Ale co nám zaručí, že nás nespolknete až zastavíme dělníky?' ”

Jak snadno by tento otec mohl vést stejnou konversaci se členem Labour party představujícím korporativismus státní a odborové moci, vysokých daní a inflace, a se členem Konservativní strany představující korporativismus státu a soukromých monopolů, vysoké daně, vysokou inflaci, dotované městské instituce a Konfederaci britského průmyslu s jeho pohrdáním národem, které přece určuje samu podstatu konservatismu. Nebo snad by otec mohl stát proti členu Liberal party se její vlastní třídou kolektivismu, pohrdáním národním státem a prvým hybatelem destrukce suverenity parlamentu novou „Evropou”.

(V českých poměrech jsou všechny korporativistické strany pohrobky jednotného Občanského fóra, které pochodovalo ke zmanipulovaným „prvním svobodným volbám” v roce 1990 pod fašistickým heslem „Strany jsou pro straníky, OF je pro všechny”, případně strany mocensky ovládnuté aktivisty OF. Všechny ony divadelní „mobilizace”, „jdeme jim po krku” a vnitrostranické roztržky jsou pouhým divadlem v rámci jedné velké všeobjímající „oposiční smlouvy” mezi všemi korporativistickými stranami, které Vůdce označuje za „demokratické”, případně projevy drobného boje o moc mezi různými korporačními mafiemi - JŠ)

Rozsah v jakém tradičně stabilní a loajální voliči ze střední třídy se mohou obrátit proti těm spojených se státní mocí bylo vidět ve 20. letech v Německu. Když ja socialisté tak komunisté navrhovali vyvlastnění majetku německé šlechty, nacionální s buržoasní strany jim odporovaly. Ale různé asociace „střadatelů a spořilů” se svým spravedlivým rozhořčením proti vládě, která stranila zájmům velkému obchodu odmítaly postavit se proti návrhům socialistů. (4)

„Argumentovali tím, že není zásadní rozdíl mezi zákonným vyvlastněním (šlechty) a faktickým vyvlastněním (střadatelů) prostřednictvím inflace.”

Ve Spojeném království se dnes podobný proces rozbíhá. Jak inflace (která nechává v klidu organisovanou práci, ale zbídačuje malé výrobce a obchodníky) vytváří prostor hospodářskému poklesu a nízká inflace, která zatěžuje zadlužené vlastníky domů, tyto (tradičně loajální) třídy se staví proti britské monarchii. Kromě toho britská střední třída nevydělává na nezodpovědné vládní podpoře rostoucích cen domů, proto by se podobné odmítání tradičních stran by mohlo uskutečnit ve Spojeném království stejným způsobem, jako v Británii ve 20. letech.

To co bylo v Německu nazýváno „tichá socializace malého obchodníka” má dnes svůj ekvivalent v nezávislých malých majitelích obchodů závislých na almužnách od samotného státu, který ožebračil jejich obchody. Mnozí malí, ale i větší obchodníci zjistili, že je výhodnější pronajmout svůj majetek ne spoluobčanům, ale státu. Nedávná zpráva Dolní sněmovny zdůraznila. že skandální zisk majitelů domů v Londýně byla podpora bydlení pro chudé (mnozí z nich byli imigranti) placená státem přímo majitelům. (Včetně podpory cikánských imigrantů od nás - JŠ)

Jinou korporativistickou paralelou s předhitlerovským Německem je státní podpora velkostatků a společností na úkor jednotlivců. Daňové úlevy pro penzijní fondy investující v uvedených společnostech, záruky za exportní úvěry inflační a zemědělské „odložené” platby, to vše je nadmíru diskriminuje na úkor velkých společností.

Německo 20. let svědčilo o mohutných ziscích velkých průmyslových a finančních korporací bez ohledu na velkou inflaci, skandál kolem měnové reformy, koncentraci kapitálu, státem podporované velké kartely a „skandál Osthilfe”, při kterém státní podpora obchodu skončila v soukromých pokladnách.

V nedávné době byla evidentní podobná korporativistická korupce. Ministři vlády odstoupili z parlamentu aby mohli převzít místa ředitelů a vedoucích , jejichž vedení bylo ozdravěno (monopolní) formou privatisace zvolenou těmi samými ministry. Obrovské vládní podpory penzijních fondů (a laxní legislativa) vedla ke korupci obchodníků, kteří uviděli poklady v nezdaněných fondech. Nejznámější takový případ je byl, když nějakých 600 milionů liber z peněz pensistů bylo podvodně defraudováno Robertem Maxwellem, bývalým labouristickým poslancem. Podobný ale ještě rozšířenější korupce nastala při velkých vládních podporách domovních hypoték. Mnoho právníků po celé zemi bylo shledáno vinnými z hypotéčních podvodů.

Ještě přesnějším ekvivalentem německého skandálu „Osthilfe” je soustavně probíhající korupce ve Společné zemědělské politice, která stojí Evropská společenství - a tedy i britské daňové poplatníky, kteří jsou na druhém místě při financování jejího rozpočtu - nějaké 4 miliardy liber ročně. Ať uš na národní nebo nadnárodní úrovni státní podpora a kontrola přináší korupci v obrovském rozsahu. To platí pro dnešní Spojené království stejně, jako to platilo pro Německo 20. let.

Ale stejnou důležitost mají v obou obdobích korporace, které ovlivňují - a které jsou podporovány - státem. Ve Spojeném království, kde Konservativní strana ztratila podporu jednotlivých členů (členská základna spadla od roku 1990 o více než 50% a o 80% od padesátých let) se obrátila na své korporativní dárce peněz. Výsledkem je, že jsou to korporace, které byly těmi nejvlivnějšími činiteli při formování politiky konservativní strany. Bylo to nejpatrnější na legislativě nedělního prodeje, zákonu o sázkách a ve vztazích k Evropské unii. Pokud politika neměla podporu Konservativní strany, prošla konzervativní vládou, která spoléhala na podporu hlasů Labouristů a Liberálních demokratů.

Tato kapitola si kladla za cíl ukázat, že fašismus je svých ekonomických a sociálních strukturách sjednocuje státní socialismus a korporativní kapitalismus. Fašismus není pouze jinou variantou k jiným politickým hnutím v rámci demokratického systému; je alternativou demokratického systému jako celku. Tím, že přebírá to nejhorší jak ze socialismu jak z kapitalismu, vytváří silný kolektivistický stát , ve kterém nemá jednotlivec žádnou roli kromě stoupence povolených hnutí nebo korporací. Tato kombinace přirozeně vede k napětí v této straně, která těžila z krize německého korporativismu 20. let a která převzala jeho struktury - NSDAP (Nacionálně Socialistická německá dělnická strana) neboli nacistická strana.

Toto napětí bylo zjevné z jejich veřejných prohlášení. Jako reakci na stávku dopraváků nacisté v Sasku hráli korporativistickou kartou: (5)

„absolutní  odpor jakékoliv formě průmyslové sabotáže”

zatímco stejná strana v Berlíně hrála socialistickou kartou:

„bezpodmínečná solidarita s dělníky”.

Některé stranické orgány kritizovaly ty, kteří chtěli skoncovat s kapitalismem:

„skoncování s kapitalistickým systémem bylo po staletí ničím jiným než líbivé heslo … nic není nespravedlivějšího než rovnost”

zatímco jiné útočily na mezinárodní korpotativismus:

„Frankfurther Allgemeine, ústřední orgán mezinárodních finančních hyen”.

Tak to se týká Hitlerova fašismu. Nenamítal proti korporativismu, pouze proti mezinárodnímu korporativismu a „imperialistickému” Anglosaskému systému obchodu. Nenamítali proti socialismu, pouze proti mezinárodnímu socialismu a marxismu.

 Než přikročíme k analýze  socialistických prvků fašismu, připomeňme jeden další jev z konce 20. let v Německu, který má svůj obraz v dnešním Spojeném království - zdanění a znepřátelení tradičních konservativních voličů. Už jsme viděli, jak konec inflačního období je enormní zátěží na dlužníky. Největší dlužník, stát, těží z toho, když miliardy liber jeho dluhů je redukováno inflací, ale v období bez inflace musí upravit zdanění tak, aby  nahradil to, co mu jinak vydělala inflace. Nacistický leták z roku 1930 vychází z výsledné nelibosti daňového poplatníka: (6)

 „Daňová spirála je stále těsněji utažená. Jste otroky tohoto systému. Jediným vaším úkolem je pracovat a platit daně, které jsou na platy a penze ministrů.”

I po 26% zvýšení poplatků, které si přičítá k dobru současná konservativní vláda hovoří o ztrátě „dobrého pocitu”, i když nepochopila, proč tomu tak je. Vysvětlení je prosté. Vláda nejen zvýšila zdanění o 7 pencí z libry, ale plody ekonomického růstu  jdou na splácení dluhů vlády a pohledávky předlužených majitelů domů. Zdánlivě nízká inflace není způsobena ničím jiným než (nemonopolními) obchodníky tlačených úsporami zákazníků, kteří nedokáží pokrýt vyšší náklady vyššími cenami.

Rozsah v němž se Konservativní strana v Británii stává stále více korporativistickou stranou je možno vidět ze způsobu, kterým konservativní poslanci získávají své posty. Jeden poslanec, nekritický stoupenec legislativy Evropské unie, která rozbila demokratická a parlamentní práva britských voličů, nedávno resignoval ne z ústavních příčin nebo kvůli obraně individuálních práv svých voličů, ale protože ztratil hlas v Parlamentu, který se pokoušel povolit lokálním skupinám novin (průmysl, kde byl dříve zaměstnán) získat televizní koncesi.

Podobným způsobem, po 10 letech bez zjevného vlivu na zdraví britských spotřebitelů hovězího masa najednou John Major pozdvihl nástroje Evropských společenství k zákazu exportu britského hovězího. Ztráty obchodu a  státní pokladny způsobené ztrátou trhů s hovězím masem byly mnohem důležitější pro korporativistického premiéra než pro britské spotřebitele nebo mocí Evropské unie nad britskou ústavou.

Je to přesně ta korporativistická politika, která zlikvidovala konservativní střední třídu a posílila bohatství kolektivistických socialistů (jejichž státní a odborová moc není negativně ovlivněna tržními silami). Výsledkem je, že britská Labour party je v 90. letech dostatečně silná pro volbu kvazikonservativního vůdce. V Německu 20. let pracující socialisté, kteří byli hodně slabí, stáli za sociálně-demokratickou stranou, která měla konservativnější program - ve srovnání s nacistickou a komunistickou stranou (KPD) (jejíchž 85% bylo v roce 1932 nezaměstnaných), které obě prosazovaly mnohem radikálnější řešení.

Samozřejmě konfrontace mezi nacistickou a komunistickou stranou v ulicích Německa odradilo jejich bližší politické spojení více, než by se dalo očekávat. Často podporovaly stávky proti kterým se stavěly jiné strany, podporovali jistou vyvlastňovací politiku a když 54% členstva KPD ji v roce 1932 opustili, značné množství z nich přestoupilo do nacistické strany. (Srovnejte současné pouliční bitky skinheadů a anarchistů, které tomu odpovídají - JŠ).

Proto nepřekvapuje - přes popírání mnoha socialistickými revisionisty - když nacistická strana sestavila svůj název i ze slov „socialistická” a „dělnická”. Hitler sám vstoupil do Německé dělnické strany v roce 1919 a doplnil slova „německá” a „národní” ve snaze získat si mnoho nacionalistů z dělnické třídy.

V roce 1920 nacistický leták hlásal její socialistickou filosofii dělnické třídy: (7)

„Jsem tvůj kolega … socialista jako vy a chci, aby manuální dělníci dosáhli rovnosti se všemi tvůrčími skupinami a chci zabavení zisků dosažených bez práce a úsilí. Stále věřím na pravdivou a spravedlivou formu socialismu, spásu pracujících mas a osvobození tvůrčícj lidí z řetězů vykořisťovatelského kapitalismu.”

V roce 1921 se NSDAP sloučila s Německou socialistickou stranou a socialistický směr této strany byl nesporný ve volebním letáku z roku 1925:

„Po léta jste dřeli, aby Stát mohl platit úroky ze svého vypůjčeného kapitálu. Budete navěky zatraceni být námezdními otroky, pokud nebudete požadovat znárodnění bank a finanční ekonomiky, zrušení úrokových vykořisťovatelů a bursovních spekulantů a zrušení pohyblivého akciového kapitálu.”

Goebbels (ze severního Německa, socialističtější část NSDAP) zpočátku označoval Hitlera za „reakcionáře”, ale po setkání s ním ho prohlásil za „velkého muže”. Socialistické postoje se odrazily v dalších letácích: (8)

„náš lid byl zaprodán do rukou mezinárodního světového kapitálu. Chcete aby to pokračovalo dále? - potom volte kapitalistické strany.”

Podobný přístup britské Labour party byl vždy charakterizován odkazem na zlo „nadnárodních kapitalistů” a nespravedlnost privatisace státního průmyslu jen proto, aby byl zakoupen cizími korporacemi. A tak v nedávném xenofobním útoku na předsedu Britské strany pro referendum (Sir James Goldsmith, jehož matka byla Francouzka který je židovského původu) poslanec Labour party Tony Banks hystericky křičel ze zadních řad v Parlamentu o „cizích milionářích” a podobná řeč vycházela od korporativistů z Konzervativní strany. Když byla naposled u moci, Labour party ustanovila drakonickou kontrolu na export kapitálu a jejich útoky na vlastnictví kapitálu bylo zřejmé z velkého zdanění úroků a příjmů z dividend a dědické daně stejně jako kontrola vyplácených dividend.

Ale stejně jako současná Labour party revidoval Hitler svůj socialistický program. V roce 1927 upravil článek 17 programu strany o znárodnění, stejně jako Labour party nedávno upravila svůj článek 4. Hitler vysvětloval, že „vyvlastnění půdy  pro veřejné účely bez náhrady” neznamená, že by NSDAP nerespektovala princip soukromého vlastnictví, týká se jen majetku nelegálně získaného a společností, které nefungují ve prospěch společnosti.  Připomeňme Blairův přístup k privatisovaným monopolům. Ani zdání o novém znárodnění nebo jen zavedení konkurence, Labour party stanovila daň ze svýšeného zisku - a tak přistoupila k vykořisťování spotřebitelů.

Stejně jako v 90. letech Labour party, i nacismus uznal moc kapitalistického trhu, a aniž by ho ničili, využili jeho výhod aby posílili moc centralisovaného státu. (Správně) to shledali za účinnější cestu manipulace ekonomickými záležitostmi pro politické cíle.

Existuje jiné klíčové srovnání mezi britským „socialismem” 90. let a německým fašismem 20. let - moc manažérské elity loajální jen k vedení. Taylor popisuje nacistickou stranu: (9)

„… objevilo se vedoucí jádro jehož byrokratické schopnosti a absolutní loajalita k Hitlerovi znamenala, že byli spokojeni se svou manažerskou rolí v rámci neměnné hierarchie a méně nakloněni k napadání vůdců pokud jde o základní prvky stranické politiky.”

Následující leták NSDAP by mohl být snadno vydán současnou Labour party. (10)

„Člověka je nutno oceňovat ne podle jeho peněz, ale spíše podle jeho přínosu společenství. Obecné dobro před lačností jedince, to je socialismus… bez falešného marxismu a bez buržoasního sobectví.”

Posledním článkem nacistického řetězu zájmových skupin byli odcizení malí obchodníci, prodejci a drobní zemědělci. Oproti Británii 90. let, obrat malých obchodů spadl během let 1928 a 1932 o jednu třetinu a jenom v roce 1930 zkrachovalo 40 000 malých obchodů. V Británii za vlády Johna Majora (kdy byly dávky v nezaměstnanosti zkráceny z roku na 6 měsíců, a vynechalo ty s jakýmikoliv úsporami, a tedy žádné sociální zabezpečení, žádné prostředky podpory - až už neměli nic!) počátkem 30. let byla v Německu podpora v nezaměstnanosti snížena z 6 měsíců na 6 týdnů.

Ale nacistické řešení těchto důsledků korporativismu nebylo liberální a demokratické ani protistátní. Naopak, jejich řešení bylo zesílení státního vlivu, více řízení trhů a konkurence. Např. vytvořili Militantní asociaci maloobchodníků. Taylor sumarizuje jejich cíle: (11)

„Asociace slibuje, že se uskuteční návrat k středověké zlaté ekonomice, ve které konkurence n¨bude pod kontrolou korporací namísto hospodářského systému tržních sil.”

Jako v případech před nástupem Hitlera, tato řešení jsou pouze příliš typická pro „umírněné”  politické strany v Británii a v Evropě dnes. Řešení každé zájmové skupiny je založeno na státní moci na straně této skupiny, využití kolektivní moci odpovídá přesně tomu, co ke vzniku krize vedlo.

Dnes korporativistická konspirace tzv. „středových stran” je dělí do stejných skupin jako v Německu 20. let a rostoucí podpora neofašistických stran v Itálii, v Německu a ve Francii je doprovázena gangsterstvím extrémní levice (u nás opět bitky skinů a anarchistů - JŠ). Pochody těch prvních a hozené rukavice těch druhých jsou pravidelnými rysy jak v 90. letech jako tomu bylo v 20. letech. A v Německu jsou to útoky na cizince, růst nacismu v ozbrojených silách, vypalování domů přistěhovalců a plné pohrdání tím,  co tisk směšně nazývá „stranami středu” je předzvěstí obnovy diktátorské politiky a sociální nenávisti velkého rozsahu - což ještě usnadňuje „volnost pohybu evropských občanů”!

Ve Francii, stejně jako v Německu, dosahuje nezaměstnanost přes 12% (dvojnásobek hodnoty z poloviny 20. let) trpí nezaměstnaní výtržnosti, spálili ve Štrasburku (úřední centrum nového eurostátu) 600 aut a zaútočili na úřad práce. Násilí ve městech se zečtyřnásobilo a Národní fronta získala přes 15% národních hlasů a 26% regionálních. (Srov. s pozdějším článkem zde, originál zde„ kde skupina autorova „Freenations” označuje Le Penovu Národní frontu za nacionalisty, ale ne za fašisty! - JŠ)

Zhroucení do extremismu lze předejít vytvořením alternativních regionálních a demokratických antikorporativistických politických vůdců v Německu, ve Francii a obecně v Evropě (a založených na jasných a srozumitelných národních demokraciích), ale jak hospodářské a sociální události směřují, je k demagogii nového Führera mnohem rychlejší a srozumitelnější cesta pro zoufalé lidi.

Násilí státu i v zdánlivě „demokratických” režimech, nemluvě o Hitlerově diktatuře, může udržet jejich hegemonii po dlouhou dobu - zejména s rozptýlením ze zahraničních výbojů a rozmanitých invazí (Britská „hovězí válka” není bez souvislosti.)

Dalším příkladem jak „liberální” politické strany mohou vytvářet nebezpečné ústavní struktury, které později budou použity jejich nepřáteli. Můžeme jako příklad uvést konservativní vládu, která podepsala různé smlouvy Evropských společenství na základě „korunních výsad” a srovnat to s německým presidentem Heinrichem Brüningem (z Křesťanské středové strany), který v roce 1930 dokázal vládnout presidentskými dekrety. Oba tyto příklady umožnily „demokratické” vládě obejít parlamentní proces. V Německu to nejvíce posloužilo Hitlerovi k účinnému rozkladu duchu ústavy, stejně jako Majorova vláda v Maastrichtu účinně rozložila duch i text britské ústavy.

A ještě jednou silnou slabinou, která dopomohla vzestupu Hitlera v Německu, byl systém proporcionální representace, který způsobil roztříštění demokratických stran. Netřeba připomínat, že stejný systém podporuje Labouristická  a Liberální strana a mohl by být vbrzku zaveden do Británie, právě mnohem chaotičtější politické systémy ve světě oceňují stabilitu, kterou přináší britský většinový systém voleb. Byl to kolaps „velké koalice” v roce 1930, jejíž existenci vyžaduje proporcionální systém, co urychlilo převzetí moci nacistickou stranou. A opravdu v roce 1969 jiná Velká koalice skončila a byla to strana pokračovatelů nacistů, NPD, která s 0,7% hlasů získala 30 křesel v německém Bundestagu.

Po Hindenburgově jmenování Hitlera kancléřem Hitler vědomě nedal dohromady koalici a vyvolal nové volby. Jak poznamenal Goebels o volebním boji jako vládní stany: (12)

„Radio a tisk máme k disposici, ani peníze nám nechybí.”

A nechyběly, protože právě před volbami byli vůdčí průmyslníci pozváni do Goeringova paláce a laskavě poskytly tři miliony říšských marek NSDAP. Stejně jako současná britská Konfederace britského průmyslu (CBI) bude zaručeně první, když nastane hrozba demokratických práv a hospodářských zájmů, tak jejich německé protějšky z roku 1933 prvé podpořily korporativistický stát. Ovšemže prohlášení Thysena, Kruppa, Siemense, Bosche a Schachta k Hindenburgovi, německé ekvivalenty CBI, stačily apelovat jak na nacionalisty tak na socialisty: (13)

„Uznáváme národní hnutí, které proniklo naším lidem na začátku éry, která prostřednictvím překonání třídních rozdílů vytvoří nezbytný základ pro znovuzrození německého hospodářství.”

Krátce po volebním vítězství byla přijata dvoutřetinovou většinou tzv. „Zmocňovací doložka” a na konci roku bylo v koncentračních táborech 150 000 politických vězňů.

(Připomeňme si, jak rakouská „Erste Bank” prostřednictvím své pobočky České spořitelny poskytla před nedávnými volbami každé z „demokratických”, tj. korporativistických, politických stran milion Kč, čímž pomohla deklasovat skutečně demokratické mimoparlamentní strany. Prorůstání hospodářské a státní sféry např. skvěle ilustrují mnohá zhroucení polostátních bank, v jejichž čele stáli polistopadoví chartističtí politici. Nemluvě o situaci, kdy Livie Klausová, tehdy manželka ministra financí a později premiéra, byla členkou správní rady ČEZu a jiných polostátních podniků, kdy ve správních radách zasedali poslanci Parlamentu, kdy místopředseda vlády pro legislativu [falešný JUDr.] Jan Kalvoda na jedné straně tvořil základy záměrně děravé legislativy, na druhé záměrně spekuloval s byty - viz ukázku parlamentní rozpravy? I když poslední příklad ukazuje spíše prorůstání státních a kriminálních mafií, jak je to typické např. pro současné Rusko či USA. - JŠ)

Pokusil jsem se v této kapitole demonstrovat, že fašismus není exotický trik politiků spojený s fanatickým diktátorem. Je to spíše soubor myšlenek, které sdílejí v různé míře „demokratické” strany a ovšem jehož sociální a hospodářské struktury samy, často nevědomky, vytvářejí. Obrovský tlak, který tím vytvářejí na svobodný hospodářský a politický systém stejně jako na jednotlivce potom vedou ke zhroucení parlamentního státu. Jejich pokračovatelé, s využitím existujících struktur, provedou potom proces politických a vojenských stadií fašismu, nebo, v moderní Evropské unii, nadnárodní kolektivistické struktury , že válečné výboje jsou nahrazeny „mírovým” podpisem smluv a ukládáním direktiv a regulací.

Není náhoda, že paralely mezi 20. a 30. lety v Německu a 80. a 90. lety v Británii jsou tak silné. Tato kniha ukazuje, jak stejné myšlenky a stejná filosofie, stejné sociálně-ekonomické principy, a často i stejní jednotlivci nebo korporacem a stejný typ politiků převládal v obou obdobích.

(1)
Simon Taylor, Germany 1918 - 1933, Duckworth 1983 str. 47
(2)
Taylor, již citováno, str. 53
(3)
UPearl S. Buck, How it happens: talk among german people 1914 - 1944, New York 1947
(4)
Taylor, již citováno, str. 58
(5)
Taylor, již citováno, str. 94 a 96
(6)
tamtéž, str. 85
(7)
tamtéž, str. 63
(8)
tamtéž, str. 78
(9)
tamtéž, str. 86
(10)
tamtéž, str. 90
(11)
tamtéž, str. 98
(12)
Dokument Norimberského procesu PS 3901
(13)
Taylor, již citováno, str. 121
 

2.
Fašistické prvky v britských politických stranách

Přijímací pohovor v Ústředí Konzervativní strany:
Novinář: „Nejsem skutečný volič konzervativců, vlastně více tíhnu k Labouristům …”
Tazatel konzervativního kandidáta: „Nic si z toho nedělejte, je nás tu spousta kteří mají takové názory, které vyhoví každému. A všichni můžeme udělat skvělou kariéru.” (1)

Když se Norman Tebbit a Tony Blair zabývali typickým případem privatisace monopolu (Britský Telecom) při svých pokusech získat zvláštní privilegia od státu a když Robin Cook doporučil využívat britské velvyslance při presentaci britského obchodu, můžeme se cítit jako v zvířata na konci Orwellovy „Farmy zvířat”, když se dívali oknem farmy a nedokázali odlišit revoluční prasata od starých farmářů, s kterými se prasata spojila.

Ale takové scény nás nesmí překvapit, protože korporativní konservativci mají vždy mnoho společného se státními socialisty a systém který je spojuje je sociálně-ekonomický fašismus.

Je nebezpečná nafoukanost myslet si, že ideologické nemoci zachvacující naše nepřátele nezachvacují do určité míry naší vlastní společnost. Je stejně nebezpečné předpokládat, že „fašisté” jsou ti, kdo persekuují politické oponenty, likvidují Židy a Cikány, dobývají cizí země a zdraví své přátele extravagantními pozdravy.

Mnoho politických názorů a hospodářských a sociálních struktur Německa a Itálie 30. let a Španělska až do poloviny 70. let bylo založeno nebo bylo později napodobováno demokratickými vládami - dokonce i těmi vládami, které vedly války proti fašismu. Hitler chápal svůj „Drang nach Osten” jako ekvivalent amerického „Westward Ho!” („Na Západ!”), jeho státní intervence byly ekvivalentem Rooseweltova plánu „New Deal” a Volkswagen jako německý Ford model T.

Hitlerova persekuce Židů a Slovanů má svůj historický ekvivalent v americké likvidaci Indiánů. A když velký liberál „Thomas Jefferson” zklamán indiánským bojem proti „zákonům” bílého muže napsal: „Věřil jsem, že Indiáni budou integrováni do nového národa. Ale zdá se, že budou muset být zlikvidováni.” A během 30. let mělo 15 amerických států eugenické zákony ne nepodobné zákonům nacistického Německa.

Jak Hitler tak Mussolini pokládali komunistickou formu státního vlastnictví jako chybné a neefektivní a domnívali se, že stát musí manipulovat lidmi, řídit průmysl a dosáhnout své moci bez úplného znárodnění. Vysoké vládní výdaje a daně, manipulace s úsporami a investicemi, monetární kontrola a státem řízená spotřeba sociální péče a zboží a služeb soukromých společností - to vše pokládali za účinnější nástroje řízení.

A nyní vidíme stejné prvky v „demokratických” vládách USA a Západní Evropy. Tzv. „konzervativní” strany se po mnoho desetiletí stávají  více etatistické a dirigistické zatímco socialisté jsou si stále více vědomi  moci kapitalistického trhu. Pravice poznala a byla zlákána  mocí a patronstvím státu (dokonce užívají privatisaci jako nástroj maximalisace státních příjmů) a levice uviděla ohromný vliv  státních intervencí na citlivé tržní mechanismy. Tak jak se pravice posunula doleva a levice doprava, shodli se na využívání mnoha forem sociální a hospodářské manipulace upřednostňovaných fašisty.

Pro konservativce je státní spotřeba přijatelná, pokud má formu „stimulů”, státních zakázek na obranu a infrastrukturu a koupí financovaných znárodněnou loterií.  Pro socialisty poskytuje kapitalistický trh bohatství, za které si mohou koupit sociální smír a svobodu pro odbory „vyjednávání” pro kapitalistický blahobyt - zatímco stále využívají ochranu pro svou monopolní moc.

Pro obě ideologie, těšící se z moci korporativismu, je užitečné ponechat tržní síly (ze kterých do značné míry vyloučí sebe a své přátele) (viz klientskou politiku Václava Havla, jehož „kamarádi” mohli beztrestně páchat i vraždy - třeba případ Opočenský - JŠ) k vyloučení nebo podstatnému omezení malých obchodníků, podnikatelů, kupců nebo rolníků. Takový individualismus může volit pobídky státní moci, pokud je (zmanipulované) tržní síly neudrží v chudobě - nebo stále závislé na státu a jeho příjmech. Kdyby Stalin použil tuto mnohem jemnější moc proti samostatným rolníkům - její důsledky by byly skoro stejné jako u masakrů.

I když je to jazyk násilí a politický odkaz Hitlera a Mussoliniho, které dnes používáme, je pravděpodobnější, že tyto šaškárny byly charakteristické ne pro silné, ale slabé osobnosti. Tak slabé, že by mohly prosazovat svůj „mužný” obraz jen prostřednictvím sociální nenávisti, státní moci a kolektivistického nátlaku.

V brilantním deníku Friedricha Reck-Malleczewena z nacistického období (jeho autor byl zastřelen v roce 1945 v Dachau) popisuje události v mnichovské restauraci, kam Hitler přišel sám a sedl si k sousednímu stolu. (2)

„Jeho tvář dostala zasmušilý výraz malého úředníčka, který si dovolil posadit se na místo, kam by normálně nešel, ale teď je tady a požaduje, aby za své dobré peníze byl dobře obsloužen a zacházelo se s ním stejně jako s jemným gentlemanem vedle.”

Taková slabost „vedení” může projevit svou sílu jen tehdy, pokud zničí ty, kteří ho nenásledují. Fašističtí vůdci by mohli nabídnout jen krutost imperiálního dobyvatele a přemoci slabší.

A dnes v „demokratických” společnostech funguje podobný proces. Kolektivistická síla a korporativistická ochrana přitahuje profesionální jádro politiků placených státem a proto odborníků na naplňování jeho vůle - a tyto zájmy převáží zájmy svobodných lidí. Taková struktura nikdy nebude přitahovat demokratické osobnosti, kteří by dali přednost veřejnému dobru před získáváním soukromých výhod od státní moci. A proto v takovém systému jednotlivci, rodiny a svobodná sdružení odpovědně využívající své svobody a nabízí nezištnou pomoc svým sousedům zdarma. Pouze kolektiv kalkuluje - korporace, stát, zájmová skupina, odbory, průmyslový konglomerát, bankéři nebo jakékoliv jiné zájmy představující buď množství nebo moc nebo lobující sílu.

A takový systém je jako na míru střižen nevhodnému „vůdci”, politikovi bez principů a ideálů. Není nic nebezpečnějšího kolektivistickým politikům než demokratický představitel s originalitou a morální silou. Proto takoví jednotlivci nesmí „chápat”, čí zájmy mají hájit. Mohou, jako svobodní a zodpovědní lidé kteří je zvolili, trvat na své svobodě rozhodování a přijímají především obecnou zodpovědnost ke všemu lidu raději než skupinové zájmy.

A tak ač se podobní „vůdci” nemusí zdát agresivní nebo násilní, jejich slabost dovolí korporativní moci úplnou vládu dominující na prostřednictvím státního násilí. Jsou „loutkami”. A protože nemají žádné důvody, ideály, principy nebo filosofii, takoví oportunisté musí neustále vytvářet nové většiny ze stále nesourodějších menšin. Ve Spojených státech se může spojit v rámci presidentské Clintonovy Demokratické strany socialisté řeckého původu s romantickými irskými nacionalisty? - podporující teroristickou organisaci IRA, která požaduje socialismus a bombarduje Brity. Co může spojovat v „Evropě” skotské odboráře s francouzskými rolníky? - jedině nenávist k britským statkářům. A co by mohlo spojovat v Majorově Británii vesnické konservativce s městskými dělníky? - více politické moci a identifikační průkazy k „zastavení kriminality”.  A co může spojit soupeřící španělské a francouzské rybáře? - protekcionistická válka proti kanadským rybářům.

Taková politická mobilisace založené na nejmenším společném jmenovateli je běžná pro diktatury 30. let a současně „multikulturní” a multi-státní „demokracie” a bude základní součástí evropského superstátu.

Stejně důležité pro vytváření politické nenávisti jsou tlaky vytvářené sociální a hospodářskou manipulací státu. Stejně jako v éře fašismu používají současné státy monetární manipulace k omezení svých dluhů pomocí inflace - a tudíž decimují úspory lidí. Když odchází takto zbídačená generace dělníků do důchodu, vláda poskytne svou „pomoc” prostřednictvím státních sociálních dávek - placených ještě vyššími daněmi nové generace dělníků. A co je důsledkem takového kolotoče? - více státního paternalismu a méně individuální nezávislosti. Politici tiše poskytují granty a daňové „pobídky” velkým korporacím a státním podnikům které je nepotřebují - zaplacené těmito jednotlivci, podnikateli a malými obchodníčky, kteří nemohou využít byrokratické infrastruktury k využití státní štědrosti - ale kdo platí daně aby je financoval.

Ve Spojeném království vláda po generace utrácela miliardy liber každý rok a láká střadatele a pracovníky předávat své peníze bankám, stavebním společnostem a penzijním fondům. Úlevy od vysokého zdanění jsou dostupné jen těm jedincům, kteří dovolí, aby jejich peníze byly takto kolektivizovány v City of London (centrum britského bankovnictví - JŠ). Podobně stát sám o sobě, prostřednictvím znárodňování, inflace a vysokých daní centralisuje hospodářské a politické rozhodování.

Kam jde kapitál, tam ho musí následovat lidé. A když se kapitál stává hračkou politiků, jeho rozdělování není výsledkem veřejné služby většiny ale privátního lobování menšiny.

Kolektivizovaný a korporativizovaný kapitál odcizuje lidi a posiluje moc státu - opravdový fašistický proces. Jednotlivci jsou odcizeni od svých rodin, rodiny od svého kapitálu a regiony od svého obchodu (centrální stát zdaňuje lokální obchod s lokálními akcionáři a podporuje  pobočky cizích korporací). A nakonec - jak jsme svědky v Evropské unii - dokonce o národu a jeho loajalitě se handrkují v nadnárodním bazaru.

Pozoruhodný faktor moderní politiky ve Spojeném království je koalice dvou hlavních „oposičních” stran - labouristů a konservativců. Obě praktikují státní podpoyr, obě věří v oslabení Parlamentu a vzdání se národní suverenity, obě se připravují na opuštění libry a Anglické banky, obě věří v profesionální politiky a v jejich stále větší státní platy a platby jejich stranám, obě věří v podporu svobodným matkám a rodin se dvěma výdělky (financované manželskými páry a rodinami s jedním příjmem), obě věří ve státní a korporativní moc a stále větší vládní výdaje (jedni to říkají - druzí to provádějí). Pokud existuje vůbec ještě něco socialistického, je možno to nalézt v mohutných intervencích konservativní vlády a pokud existuje ještě nějaký konservativismus, je možno ho najít mezi představiteli labouristické strany.

A to nepřekvapuje. Sjednocování pravice a levice, socialismu a kapitalismu, odborů a kapitálu, státu a strany, nemluvě o moci exekutivy nad Parlamentem a stran nad svými poslanci - to vše je ztělesněním fašismu a je to proces před kterým autor varoval od počátku 80. let.

Nade vším je v dnešní Británii slabé vedení a nedostatek autority k vedení, jak bylo možno očekávat, a stále více nevrlé a malicherné ppřevládání státní moci nad svobodnými a odpovědnými lidmi.

Nejvýznačnější vlastností moderního „demokratického” státu je způsob, kterým politici a vláda skrývají své vlastní pasti a privilegia stejného typu jako absolutní monarchie, kterou by měla demokracie nahradit. (Nedivte se, že nová „monarchie” chce zlikvidovat tu současnou - tyran nemůže dovolit jiným, aby nosili jeho šaty, i když jejich vliv je odvozen spíše z loajality lidu než s opravdové monarchistické moci). Vláda podepsala Maastrichtskou dohodu, která odebrala demokratická práva britskému lidu bez konsultace s ním a prostřednictvím korunních výsad - to jest prostřednictvím moci „Koruny” (tj. vlády) aby účinně obešla Parlament.

Když byly britské soudy zcela po právu požádány o posouzení legality Maastrichtské smlouvy, předseda Dolní sněmovny měl nesmírnou drzost hrozit soudům - nejvyšší opora vlády zákona.

Vláda, která tak špatně řídí Národní zdravotní služby, dokonce najala detektivní agenturu aby špehovala konsultanty - aby viděla, jak mnoho času stráví se soukromými pacienty (srovnej podobnou praxi komunistů v 50. letech v ČSR - JŠ). Podobně Dálniční agentura (nástroj vlády maskovaný za nezávislou organisaci) najala detektivní agenturu, aby „monitorovala protesty v Twyfold Down”, kde probíhaly protidálniční demonstrace. Vláda (jejíž obrovské intervence a korporativistické manipulace odcizilo lidi a pozvedlo vlnu zločinnosti) instaloval kamery na ulice aby špehovaly každého. Není nutno dodávat, že podobné aktivity jsou dnes běžné a spojeny s korporativistickou ideou prodeje filmů z těchto špehovacích kamer pro komerční zájmy těch, kdo prodávají videorekordéry v maloobchodech.

  Nedávný trend „proměnlivých” odborů státní správy a výzvy státním institucím (jako jsou university, školy a vládní úřady) konkurovat soukromému sektoru vedly k rostoucím obchodním chybám těch, kteří nemohou požadovat státní podporu (nebo, jako stát, vytvářet nové zákony znevýhodňující jejich konkurenci).

Pod maskou „stříhání rudé pásky” zavedla vláda Deregulační zákon, který dovoluje rušení mnohé historické legislativy bez nutnosti žádat o specifické schválení parlamentem. Jak zdůraznila výborná kniha Christophera Bookera„ zatímco bylo britským parlamentem zrušeno 21 neškodných zákonů, bylo zavedeno 10 000 direktiv Evropské unie zavedených Bruselem.

„Privatisace” (vlastně korporativisace) dřívějších státních monopolů přineslo rozšíření regulačních autorit, které mají moc, které ani vláda nedokáže odporovat. Ministr dopravy se vyjádřil, že může pouze vydávat pokyny pro železniční regulátor, ale nemůže jako ministr zodpovědný za dopravu rozhodnou o minimálním počtu železničních pokladen.

Není lepší příklad hospodářského fašismu než autorisace agentur státem k maximalisaci jejich příjmů nebo zisků na náklady bezbranné veřejnosti. Agentura pro podporu dětí, založená jako nástroj, který by měl pro nepřítomné rodiče učinit náklady na jejich děti přijatelné, nyní má na příkaz státu maximalisovat svůj zisk. Interní směrnice říká: „Název hry (sic) je maximalisace výnosů. Nemařte čas na neziskové záležitosti.” Bude těžké nalézt lepší příklad propasti mezi veřejnou službou pod přímou veřejnou kontrolou a soukromým ziskem v pseudo-soukromém legálním monopolu.

Tunel pod kanálem La Manche zbankrotoval - nebo spíše společnost která ho stavěla nemůže platit své závazky nějakých 8 miliard liber. Banky které chybně půjčily tuto částku na podkladě toho, že to nemůže zkrachovat když to jednou bylo spuštěno, „upečeno” a slavnostně otevřeno britským premiérem a francouzským presidentem, nemohou ani dostat slíbenou odměnu, nemluvě o vrácení půjček. Ale časy se mění a ani britská ani francouzská vláda není ochotna to zaručit. Skutečná tragédie je ale v tom, že řada soukromých firem, které odvedly skvělou práci při stavbě tunelu na tom ztratila spoustu peněz. Jedna ze společností, která byla „přemlouvána a přesvědčována” k urychlení prací v takovém rozsahu, že kontrakty byly přijaty bez psaných instrukcí nebo záruk, utratila 9 milionů liber, ale byla nucena přijmout jen 7,15 milionů při vyrovnání. Jedinou věc, kterou může zaručit korporativistický stát je, že lid, ne vláda, zaplatí za tyto záruky. Když zazněly fanfáry při spuštění tunelu, vláda a banky které vyhodily peníze jiných lidí byli prominenty při oslavách - zatímco ti kdo skutečně postavili projekt a přišli při tom o své vlastní peníze nedostali žádná vyznamenání.

 Podstatným prvkem pro korporativistickou fašistickou společnost je kombinace korporativního kapitálu a (absolutní) státní moci. Funguje to stejně účinně i na lokální úrovni. Např. supermarket Safeway byl předmětem plánování v Hexhamu v Northumberlandu. Veřejné mínění (místní obchodníci a ti kdo si přáli zachovat obchody v centru města) byli proti tomuto schématu, ale ředitel plánovacího odboru řekl „veřejné mínění musí být poměřováno s materiálními ohledy”. Stalo se zřejmým, že  těmito jinými „materiálními ohledy” byl - úplatek 1 milion liber od supermarketu radě. Ten byl, slovy ředitele plánovacího odboru, „… materiálními plánovacími ohledy, které bylo nutno vzít v úvahu”. Takové chování by bylo v každé jiné životní situaci chápáno jako úplatek a ti viní by byli potrestáni. Ale v dnešní Británii národní vláda v Londýně vyhlásila že tento popsaný postup je legální  a nazývá ho „plánovaným ziskem”. Tento proces otevřel po celé zemi cestu pro společnosti vnucovat se prostřednictvím plánovaných aplikací - krásný příklad, jak kombinace korporativismu a státní moci může převážit přání lidí a společnosti.

(Na druhé straně když jsem byl na turistickém zájezdu v Anglii a ve Skotsku, přímo mne ničilo, když jsem v menších městečkách po páté hodině odpolední nedokázal nakoupit ani základní potraviny, zvláště když jsme přes den většinou pobývali ve skotských horách či skotské přírodě. Proto mne ve městě Fort Williams velice potěšil právě supermarket Safeway, kde jsem si mohl i pozdě večer před výstupem na Ben Navis levně nakoupit, když soukromé obchody ve městě byly dávno zavřené. Supermarkety nejen likvidují drobné obchodníky, ale také přinášejí značné zlepšení kvality poskytovaných služeb. A to nejen v Británii, ale i v Čechách, nejen pro turisty, ale i pro zaměstnané lidi. Válka drobných obchodníků proti supermarketům mi trochu připomíná válku drobných ševců proti Baťovi v oněch 20. a 30. letech nebo rozbíjení strojů dělníky v 19. století - ale nelze se vždy zásadně stavět proti technickému pokroku. Kromě toho pokud onen „úplatek” šel do rozpočtu města a ne do kapes radních, jak to obvykle dopadá u nás, dokonce ani do jejich stranické pokladny, pokud byl použit na zvelebení města, nevidím v tom na rozdíl od autora nic tak strašného. Samozřejmě - pokud ona stavba supermarketu nepokazila třeba architekturu celého města, jak to u nás často předváděli komunisté - třeba ve Znojmě. - JŠ)

John Major byl mistrem korporativistické manipulace své vlastní strany. Když ztratil podporu - a tedy i peníze - od jednotlivých konservativců, , stranická mašinérie začala být ve stále větší míře odkázána na dotace velkých korporací. Byla odkázána na dotace supermarketů, které vedly ke komercionalisaci svátečních dnů, politiky kterou by nikdy nepodporovala konservativní strana. Major proto zaručil v Parlamentu „svobodnou volbu” a využil hlasy labouristických poslanců k přehlasování oposice ve vlastní straně. (Podobný proces pomohl ke schválení zákona o snížení věku pro souhlas s homosexualitou, zákon který usnadnil rozvod a navíc legislativu Maastrichtské dohody.)

Katastrofální narušení britské ústavy ve jménu „Evropské unie” bylo rovněž důsledkem lobování korporací u konzervativní strany. Konfederace britského průmyslu (CBI) tlačila vládu nejprve k ochraně před ERM (evropský mechanismus směnných kursů - JŠ) (vysoké inflace - RA) a potom k jeho přijetí (nejhlubší krize od 30. let). Odstrašující průběh politiky CBI - která representuje od války korporativistický kapitál v Británii - je v kontrastu s mnohem lepším průběhem Institutu ředitelů, kde účast skutečných vlastníků obchodů a podnikatelů (kteří neustále nesmekají před paternalistickým státem) zajišťuje závany čerstvého vzduchu „kapitalismu volné soutěže”.

Síť státně korporativistických institucí narostla až po okraj - díky aktivitám jak Labouristické tak Konservativní strany. Jejich motivací nikdy nebylo pomáhat lidem a obchodníkům, ale získat více moci nad procesem obchodu, který - k jejich zármutku - byl již efektivní, demokratický a populární. Stejně jako OBEs pro hvězdy populární hudby, vládní intervence do hospodářských a sociálních systémů jsou určeny k vyzdvižení profilů politiků a umožňují lidový spontánní úspěch za pomoci (většinou opovrhovaného) státního aparátu.

Jeden z hlavních mechanismů státního korporativismu byly různé Průmyslové zóny a „Rozvojové agentury”, které dostávaly vznosné tituly, ale které zklamaly ve vytváření bohatství či pracovních příležitostí na svůj vlastní účet, ale mohou dělat zázraky s penězi daňových poplatníků.

Průmyslové zóny bývaly přímo ničivé - zatímco zdaňovaly malé společnosti mimo zónu aby zajistily plánovaná privilegia a daňové prázdniny a levný pronájem pro velké (obvykle akciové) společnosti uvnitř zóny.  Tak londýnská zóna Docklands nevytvořila pro místní lidi (platící daně) žádné pracovní příležitosti ale přilákala společnost Canary Wharf, velkou stavební společnost, která potom zbankrotovala.

Po celé zemi případy korupce a špatné alokace prostředků byly typické pro tyto státně korporativistické státem financované „podniky”. Konservativní vláda vytvořila tuto směs socialismu a kapitalismu a labouristická strana zjistila, jaký je to zázračný zdroj kolektivistické moci.  Při nedávných doplňovacích volbách vyhrál na místo, které předtím měli konservativci, labouristický poslanec, který byl šéfem exekutivy lokální „Podnikatelské agentury” založené konservativní vládou.

V jiné části země byla Tameside Enterprise Development soukromou firmou provozovanou a řízenou labouristickými politiky - pověřena na základě její odpovědi na nabídku konzervativní vlády provozem veřejné služby obecní rady, v tomto případě domů pro seniory. Majitelem této „soukromé” firmy byla obecní rada, „trustem” manažerů místní Labour party. V pozici ředitele společnosti a jejího tajemníka byli dva labourističtí politici a další čtyři místa měla přímý vztah k labouristickým politikům.

Podívají-li se orwelovským oknem farmy na dnešní Británii (ale zvláště na „Evropskou unii”), britští voliči vidí ty nejhorší aspekty jak konzervativní tak labouristické administrativy. Obě jsou ovládány korporatistickou a skrytou korupcí, která marginalisuje a využívá jednotlivce, rodiny a malé podniky. Obě strany jsou hrozbou všem svobodným sdružením postrádajícím lobyistickou moc, obě manipulují a zneužívají státní moc. Ovšemže stejně zkorumpovaný se stal i náš parlament, který je ovládán cizí mocí, která může zabránit obchodu se zbytkem světa, ukončit naše zemědělství nebo rybolov, přehlasovat nás ve většině oblastí politiky a případně vrátit naše vlastní peníze, pokud uděláme to co jsme řekli.

Není divu, že když se pozorujeme oknem orwelovské farmy politiky všech stran (kteří nás ročně stojí 205 000 liber ročně za každého), nemúžeme nasále rozlišit mezi Tony Majorem, Paddy Blairem a Johnem Ashdownem. Není divu, že pohrdají parlamentem ve své okupantské pýše, Není divu, že všechny svobody vybojované ve dvou světových válkách mizí a plány vytvořené eurofašisty před 60 lety nás stále ovlivňují.

(1)
Anne Appelbaum recounting ve listu The Spectator. Její vlastní zkušenosti jako potenciální kandidátky.
(2)
Friedrich Reck-Malleczewen, Audiogrove, Londýn 1995, „Diary of Man in Despair”.
 

Obsah

Kapitola 3: Vliv Národních socialistů po válce